21 Cdo 4305, 4306/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Martinem Šedou, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě č. 1096/19, proti
žalovaným 1) V. M., zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v
Praze 10 - Vršovicích, Bělocerkevská č. 1037/38, a 2) Rx MODALITY s. r. o. v
likvidaci se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Trnkovo nám. č. 1112/2, IČO
27077489, o 300 000 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané
žalobkyní proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. února 2009 č.
j. 13 C 250/2006-286, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010 č.
j. 62 Co 439/2009-360 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.
října 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 13 C 250/2006, o dovoláních žalobkyně proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. července 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493 a proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března
2014 č. j. 62 Co 134/2014-548 se odmítá.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2013 č. j. 62 Co
275/2013-493 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. října 2012 č. j.
13 C 250/2006-470 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 8.
2006 č. j. Ncp 2173/2006-19 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 163/2005 jsou v prvním stupni
příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena
k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8 - rozsudkem ze dne 24. 2. 2009 č.
j. 13 C 250/2006-286 zamítl žalobu podanou žalobkyní dne 24. 8. 2005 u
Městského soudu v Praze a doplněnou podáními doručenými obvodnímu soudu dne 19.
9. 2005, 22. 12. 2006 a 6. 11. 2008, kterou se domáhala, aby jí zaplatili
žalovaná 1) 200 000 Kč a „úrok z prodlení z částky 200 000 Kč ve výši 10 %
ročně od 30. 8. 2003 do zaplacení“ a žalovaný 2) 100 000 Kč a „úrok z prodlení
z částky 100 000 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 8. 2003 do zaplacení“; současně
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení
44 268 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Bergera, že mezi žalovaným 2) a
žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, že „stát“ je
povinen „z účtu zdejšího soudu“ zaplatit odměnu a náhradu hotových výdajů
advokátce JUDr. Vandě Bielecké ve výši 99 305,50 Kč a advokátu JUDr. Janu
Nohejlovi ve výši 58 310 Kč a že žádný z účastníků není povinen „nahradit státu
náklady řízení, které nese stát“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62
Co 439/2009-360 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé, ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) a ve výroku o
náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení
mezi žalobkyní a žalovanou 1) tak, že žalované 1) se náhrada nákladů řízení
nepřiznává, a ve výroku o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokátu
JUDr. Nohejlovi jen tak, že jejich výše je 81 634 Kč; současně rozhodl, že
žalované 1) se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, že ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení, že odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Jana
Nohejla za zastupování v odvolacím řízení činí 47 040 Kč a „tato částka je
splatná prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8“ a že „stát nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení“.
Poté, co Ústavní soud usnesením ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1801/10 odmítl
ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudkům obvodního a městského soudu a co
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo
3852/2010-422 odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu,
žalobkyně podala dne 12. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobu pro
zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního
řádu, kterou se domáhala „zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo
3852/2010-422 ze dne 19. 10. 2010, zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č.
j. 62 Co 439/2009-360 ze dne 7. 4. 2010, zrušení rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 8 sp. zn. 13 C 250/2006-286 ze dne 24. 2. 2009“. Žalobu zdůvodnila tím,
že „podstatou sporu“ vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C
250/2006 bylo „prokázání úhrady žalované částky fotokopií složenky“, kterou
měla poskytnout Komerční banka a. s. soudu jako důkaz toho, kdo za povinného
uhradil na účet „spol. RX Reality“ částku 200 000 Kč, že „ani odvolací soud
neodstranil pochybení prvoinstančního soudu“, neboť neprovedl jí navrhovaný
důkaz „doložením složenky“, že dovolací soud „sofisticky kryl pochybení obou
soudů“ a že „dne 7. 1. 2011 byl na internetových stránkách Ministerstva
spravedlnosti České republiky, v souvislosti s nálezem Ústavního soudu České
republiky ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10, zveřejněn seznam soudců a
státních zástupců, kteří byli před 17. listopadem 1989 dle dostupných údajů
členy Komunistické strany Československa“ a mezi nimiž jsou uvedeni všichni tři
soudci Nejvyššího soudu – JUDr. Ivana Zlatohlávková, která jako předsedkyně
senátu rozhodovala o jejím dovolání proti rozsudku městského soudu, a dále
soudci JUDr. Blanka Moudrá a JUDr. Pavel Krbek. Má proto za to, že „existuje (a
v době rozhodování dovolacího soudu rovněž existoval) objektivní důvod
pochybovat o nepodjatosti těchto soudců – bývalých členů Komunistické strany
Československa“, kteří měli být z rozhodování ve věci vyloučeni.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co usnesením ze dne 4. 5. 2011 č. j. 29 C
80/2011-3 vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení tohoto usnesení
jasně a srozumitelně uvedla, zda napadá žalobou pro zmatečnost také rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286, které
uvedla v záhlaví žaloby, přičemž ani ze žalobních tvrzení, ani ze žalobního
petitu uvedeného na závěr podané žaloby nevyplývá úmysl žalobkyně napadat
žalobou pro zmatečnost také tato rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, aby
sdělila (pokud „má v úmyslu“ podat žalobu pro zmatečnost také proti těmto
rozhodnutím), v jakém rozsahu jsou daná rozhodnutí napadána, důvody žaloby pro
zmatečnost (pro každé jednotlivé soudní rozhodnutí samostatně) a vylíčila
skutečnosti, které svědčí o tom, že žaloba je proti každému soudnímu rozhodnutí
podána včas, označila důkazy, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i
to, čeho se domáhá, a co zároveň žalobkyni vyzval (vzhledem k tomu, že dovodil
z obsahu žaloby, že napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422), aby uvedla a doložila soudu, kdy konkrétně jí
bylo dané rozhodnutí doručeno a kdy se o důvodu zmatečnosti dozvěděla, a
označila důkazy, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, a poučil ji, že
nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně doplněno, soud podání odmítne, a
poté, co žalobkyně v podání ze dne 15. 5. 2011 doručeném soudu prvního stupně
dne 31. 5. 2011 mimo jiné uvedla, že žalobou pro zmatečnost napadá nejen
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, ale
i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Cdo 439/2009-360
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C
250/2006-286, a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků, a co
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2011 (správně 11. 1. 2012) č. j. 62 Co 548/2011-458, které nabylo právní moci dne 10. 4. 2012, potvrdil usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011 č. j. 13 C 250/2006-451, jímž
bylo rozhodnuto, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a
že se zamítá návrh žalobkyně na ustanovení zástupce - usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470 odmítl žalobu pro zmatečnost a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že vzhledem k
tomu, že žalobkyně žalobu ve stanovené lhůtě předepsaným způsobem neopravila,
neboť pouze uvedla, která rozhodnutí napadá, a zopakovala – bez jakéhokoli
doplnění a vylíčení rozhodných skutečností – k čemu byla usnesením soudu
vyzvána, a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce, je podání žalobkyně „nesrozumitelné a především zcela neurčité“,
neboť není zjevné, v jakém rozsahu jsou jednotlivá konkrétní rozhodnutí soudu
prvního a druhého stupně napadána, nejsou zřejmé důvody žaloby pro zmatečnost a
chybí i vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je proti každému
jednotlivému rozhodnutí podána včas, a označení důkazů k důvodnosti žaloby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62
Co 275/2013-493 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 10.
2012 č. j. 13 C 250/2006-470 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně nedoplnila žalobní návrh v
požadovaném rozsahu, takže z něho není zřejmé, zda byla žaloba pro zmatečnost
podána včas, a zároveň směřuje proti „České republice – Ministerstvu
spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2“, která nebyla účastníkem
původního řízení, a že žaloba je proto zcela nesrozumitelná a postrádá také
skutkové vylíčení rozhodných skutečností k posouzení její včasnosti a
oprávněnosti. Odvolací námitky žalobkyně neshledal relevantní, neboť jsou
částečně jejími „meritorními výtkami“ proti důvodům pravomocného rozhodnutí
soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 250/2006, a uvedl, že odvolání
neobsahuje žádné konkrétní důvody, ze kterých by žalobkyně dovozovala
zmatečnost napadeného pravomocného rozhodnutí soudu ve smyslu § 229 občanského
soudního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co žalobkyně podala proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493 dovolání a co
současně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro
dovolací řízení - usnesením ze dne 5. 2. 2014 č. j. 13 C 250/2006-535 rozhodl,
že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků nepřiznává, a současně zamítl
žádost žalobkyně, aby jí byl pro dovolací řízení ustanoven k ochraně jejích
zájmů zástupce. Na základě zjištění, že žalobkyně jako starobní důchodkyně
pobírá starobní důchod 8 618 Kč a dále příspěvek na bydlení 1 811 Kč měsíčně,
že k tvrzenému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu doložila pouze
potvrzení o zvýšených nákladech na dietní stravování a že je vlastníkem tří
silničních vozidel a několika nemovitostí (ačkoliv uvedla, že vlastní pouze 70
let starý dům), dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro osvobození
žalobkyně od soudních poplatků, neboť věrohodně neprokázala stav svých
majetkových poměrů a současně tvrzený špatný zdravotní stav. Argumentaci
žalobkyně, která líčí své poměry s důrazem na vzrůstající životní náklady,
které by byly relevantní, pokud by žalobkyně byla jinak zcela nemajetnou
osobou, shledal účelovou. Zdůraznil, že soudní poplatek ve výši 2 000 Kč
nepředstavuje v poměrech projednávané věci natolik vysokou částku, aby uložení
povinnosti ji zaplatit mohlo objektivně znamenat znemožnění přístupu žalobkyně
k soudu. Vzhledem k tomu, že u žalobkyně nejsou dány předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků, nemůže být uvažováno ani o ustanovení zástupce.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2014 č. j. 62
Co 134/2014-548 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2.
2014 č. j. 13 C 250/2006-535. Dovodil, že pokud se žalobkyně žalobou pro
zmatečnost domáhala zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, které nelze touto
žalobou napadnout, jedná se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Zdůraznil,
že žalobkyně ve svém prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
ze dne 14. 1. 2013 neuvedla své celkové majetkové poměry pravdivě, že uplatňuje
své žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce opakovaně
a že soudy je opakovaně rozhodováno v její neprospěch, a shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro osvobození
od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.
Správným shledal i rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobkyně na ustanovení
zástupce z řad advokátů, neboť žalobkyně jednak nesplňuje předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků, jednak ji nelze považovat za osobu, která
potřebuje zástupce k ochraně svých zájmů v řízení, neboť odvolacímu soudu je z
úřední činnosti známo, že „žalobkyně úkony advokátů, kteří jí byli v minulosti
ustanoveni, podrobovala revizím a opravám, obsáhlá podání ve věci činila často
sama, k ustanoveným advokátům se nechovala dostatečně důstojně a k právní
pomoci, která jí byla poskytnuta na její žádost na náklady státu, přistupovala
zcela nepřípadně kriticky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně rovněž dovolání a
současně opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
advokáta pro dovolací řízení. Namítá, že soudy nesprávně zjistily její
majetkové poměry, že proto nemohly žádost o osvobození od soudních poplatků
posoudit správně „po právní stránce“ a že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že
nežije se svým bývalým manželem a že pobírá nízký starobní důchod, a k dalším
skutečnostem tvrzeným žalobkyní ohledně jejích majetkových poměrů. Má za to, že
její majetkové poměry „poukazují“ na to, že jsou splněny zvlášť závažné důvody
ve smyslu ustanovení § 138 občanského soudního řádu, pro které je nutno jí
přiznat osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62
Co 275/2013-493 žalobkyně namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky účastenství v řízení o
žalobě pro zmatečnost, neboť „definice účastníků“ je v tomto řízení daná ze
zákona a žaloba pro zmatečnost nemusí obsahovat označení účastníků řízení,
proto žalobkyně nepochybila, když neoznačila skutečné účastníky řízení a
zároveň „úplným a vyčerpávajícím způsobem“ označila rozhodnutí, proti kterému
žaloba pro zmatečnost směřuje, z čehož pak zároveň i vyplývá, kdo je účastníkem
řízení, a rovněž při řešení otázky, zda má žaloba všechny náležitosti podle
ustanovení § 232 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud „nesprávně
hodnotil skutkové vylíčení důvodů meritorně“ a usnesení soudu prvního stupně,
kterým byla vyzvána k doplnění žaloby pro zmatečnost, je „nesrozumitelné a
vnitřně rozporné“. Má za to, že rovněž vylíčila skutečnosti svědčící o tom, že
žaloba byla podána včas, neboť uvedla, že seznam soudců a státních zástupců,
kteří byli před 17. listopadem 1989 dle dostupných údajů členy Komunistické
strany Československa, byl na internetových stránkách Ministerstva
spravedlnosti zveřejněn dne 7. 1. 2011, a že skutečnost, kdy jí bylo doručeno
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, byla
soudu známa z jeho činnosti. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil
usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky - poté, co žalobkyně, u které nejsou splněny
podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 občanského
soudního řádu, ani na výzvu dovolacího soudu ve stanovené lhůtě nezaplatila
soudní poplatky z dovolání proti oběma uvedeným usnesením odvolacího soudu -
usnesením ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700 zastavil dovolací
řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Na základě ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 24. 8. 2016
sp. zn. II. ÚS 1138/15 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č.
j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700, neboť shledal, že tímto usnesením, jakož i
řízením, které předcházelo jeho vydání, „bylo porušeno právo stěžovatelky na
spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod“. Dospěl k závěru, že podá-li si účastník návrh na přiznání osvobození
od soudních poplatků, je správným postupem soudu, pokud tento byť z části
tomuto návrhu nechce vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a znovu účastníka
vyzval k zaplacení soudního poplatku či zbývající částky částečně prominutého
soudního poplatku, a teprve pokud ani v této lhůtě účastník nezaplatí, může
soud usnesením řízení zastavit, a že není důvod, aby se rozhodování Nejvyššího
soudu v souvislosti s osvobozením od poplatku za podané dovolání tomuto postupu
vymykalo; vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci
není přípustný žádný opravný prostředek podle občanského soudního řádu, je
nutno na respektování tohoto postupu Nejvyšším soudem trvat o to důrazněji.
Nejvyšší soud České republiky – poté, co usnesením ze dne 27. 10. 2016 č. j.
4305, 4306/2016-723 rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních
poplatků pro dovolací řízení podle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního
řádu, neboť to neodůvodňují její poměry, co žalobkyně soudní poplatky za podaná
dovolání na opětovnou výzvu soudu obsaženou v uvedeném usnesení ve stanovené
lhůtě zaplatila a co Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2017 č. j. 22 Nd
403/2016-742 rozhodl o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu podané
žalobkyní tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Doležílek a JUDr. Ljubomír
Drápal nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věcí vedených u tohoto soudu
pod sp. zn. 21 Cdo 4305/2016 a sp. zn. 21 Cdo 4306/2016 - jako soud dovolací (§
10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení ve věci žaloby pro zmatečnost bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocným usnesením odvolacího soudu
byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014 č.
j. 62 Co 134/2014-548, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 5. 2. 2014 č. j. 13 C 250/2006-535, jímž byla zamítnuta žádost
žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro
dovolací řízení, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [dovolatelka vůbec
nevylíčila, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v
ustanoveních § 237 až § 238a o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího
soudu musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání
uvedených alternativně v ustanovení § 237 o. s. ř. je podle mínění dovolatele
splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014)]; kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu
– v závěru, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků, jejichž splnění je podmínkou i pro ustanovení zástupce účastníku – v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, uveřejněné pod č. 99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2013, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 21
Cdo 1940/2013 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 sp.
zn. 32 Cdo 1180/2013) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny
jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548 podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7.
2013 č. j. 62 Co 275/2013-493, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470, jímž byla odmítnuta
žaloba pro zmatečnost a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, přezkoumal Nejvyšší soud České republiky napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Žaloba pro zmatečnost je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem o
mimořádném opravném prostředku. Žaloba pro zmatečnost musí obsahovat kromě
obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. také
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod
žaloby (důvod zmatečnosti), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je
žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána,
jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá (srov. § 232 odst. 1 o. s.
ř.).
Rozhodnutí, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení
§ 232 odst. 1 o. s. ř. označeno tehdy, uvede-li žalobce datum jeho vyhlášení
(vydání) a jednací číslo, popřípadě spisovou značku, nebo uvede-li o něm
alespoň takové údaje, které je bez pochybností odlišují od jiných soudních
rozhodnutí vydaných mezi stejnými účastníky a které vedou k jeho jednoznačné
identifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo
2958/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo
2495/2015). Rozsah, ve kterém žaloba pro zmatečnost napadá rozhodnutí, proti
němuž tento mimořádný opravný prostředek směřuje, je ve smyslu ustanovení § 232
odst. 1 o. s. ř. označen tehdy, jsou-li k tomu zvoleny takové identifikátory, z
nichž je (ve svém souhrnu) nepochybně zřejmé, zda je rozhodnutí napadeno ve
všech nebo jen některých výrocích, popřípadě jaké z více výroků rozhodnutí jsou
napadeny.
Uvedení důvodu žaloby pro zmatečnost v sobě zahrnuje požadavek, aby žaloba
obsahovala jeho - po skutkové stránce (dostatečně určité a srozumitelné) -
vylíčení tak, aby bylo nepochybné, jaký z důvodů zmatečnosti uvedených v
ustanovení § 229 o. s. ř. se uplatňuje a v čem důvod zmatečnosti spočívá, tedy
aby bylo možné taková skutková tvrzení subsumovat pod některý ze zákonem
stanovených důvodů zmatečnosti; nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení zákona,
ve kterém je důvod zmatečnosti obsažen. Požadavek na vylíčení skutečností,
které svědčí o tom, že žaloba pro zmatečnost je podávána včas, v sobě zahrnuje
uvedení takových skutkových okolností, jež umožňují závěr o tom, zda žaloba je
podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 234 o. s. ř.
Účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jsou - jak vyplývá z povahy této
žaloby jakožto mimořádného opravného prostředku - ti, kdo byli účastníky
původního řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, popřípadě
jejich právní nástupci z důvodu universální nebo singulární sukcese (žalobu pro
zmatečnost může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní
nástupce, přičemž ani ostatní účastníci řízení nemohou být osobami odlišnými od
účastníků řízení, proti nimž žaloba pro zmatečnost směřuje, popřípadě jejich
právních nástupců); uvedenému odpovídá, že zákon (srov. § 232 odst. 1 o. s. ř.)
ani nepožaduje, aby žaloba pro zmatečnost obsahovala označení účastníků řízení
[srov. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, které bylo uveřejněno pod č. 15 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2012, nebo (ve vztahu k žalobě na obnovu řízení) v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, které bylo
uveřejněno pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Definice účastníků je tedy u žaloby pro zmatečnost dána ustanovením § 94 odst.
2 o. s. ř. V řízení o této žalobě si účastníci zachovávají stejné procesní
postavení jako v původním řízení.
V projednávané věci žalobkyně – jak vyplývá z obsahu spisu – v úvodu žaloby pro
zmatečnost podané dne 12. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 8 uvedla, že se
domáhá „zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 3852/2010-422 ze dne
19. 10. 2010, zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 439/2009-360
ze dne 7. 4. 2010, zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 13 C
250/2006-286 ze dne 24. 2. 2009“, a v petitu žaloby navrhla, aby bylo zrušeno
„usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 3852/2010-422 ze dne 19. 10. 2010“.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně označila v úvodu žaloby rozhodnutí soudu prvního
stupně, odvolacího soudu a soudu dovolacího, zatímco v petitu žaloby se
domáhala zrušení jen usnesení dovolacího soudu, byla žaloba v označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, pro uvedený rozpor neurčitá. Žalobkyně však
uvedenou vadu žaloby odstranila podáním doručeným soudu prvního stupně dne 31.
5. 2011, ve kterém uvedla, že žalobou pro zmatečnost napadá nejen usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, ale i rozsudky
Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 a Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286; současně navrhla,
aby soud vydal usnesení, kterým tato rozhodnutí zruší. Nemohlo tak být pochyb o
tom, že žaloba pro zmatečnost směřuje proti všem třem uvedeným rozhodnutím. V
původním řízení (v řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, proti nimž
žalobkyně podala žalobu pro zmatečnost) vystupovala jako žalovaná 1) V. M. a
jako žalovaný 2) Rx MODALITY s.r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 5 -
Hlubočepích, Trnkovo nám. č. 1112/2, IČO 27077489. Bez ohledu na to, jak
žalobkyně v žalobě pro zmatečnost označila účastníky řízení o této žalobě, z
ustanovení § 94 odst. 2 o. s. ř. je nepochybné, že v řízení o žalobě pro
zmatečnost byli účastníky řízení kromě žalobkyně také oba uvedení žalovaní a že
s účastníkem označeným žalobkyní jako „Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti ČR se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2“ nemělo být jako s
účastníkem tohoto řízení nakládáno (jednáno).
Uvedla-li žalobkyně v žalobě pro zmatečnost podané dne 12. 4. 2011 u Obvodního
soudu pro Prahu 8 jako důvod zmatečnosti rozsudků Městského soudu v Praze ze
dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286 neprovedení důkazu fotokopií složenky k
prokázání úhrady částky 200 000 Kč na účet „spol. RX Reality“, v němž – jak
uvedla v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro
zmatečnost – spatřovala „možný trestný čin soudce“, a jako důvod zmatečnosti
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422
okolnost, že toto rozhodnutí vydali soudci, kteří měli být z rozhodování pro
své členství v bývalé Komunistické straně Československa vyloučeni, obsahuje
žaloba dostatečně určité a srozumitelné skutkové vylíčení důvodu žaloby, z
něhož je nepochybné, že žalobkyně uplatňuje důvody zmatečnosti uvedené v
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř. Kromě toho řádné nevymezení
důvodu, popřípadě dalších náležitostí žaloby pro zmatečnost směřující proti
rozhodnutí Nejvyššího soudu nebrání pokračování v řízení, neboť žaloba pro
zmatečnost není proti rozhodnutí dovolacího soudu přípustná a lze proto o ní
rozhodnout i bez uvedení těchto náležitostí (srov. § 235f o. s. ř.).
Závěr soudů o tom, že žaloba pro zmatečnost trpí v uvedených směrech vadami,
jež brání pokračování v řízení, proto nemůže obstát.
I když se soudy je třeba souhlasit v tom, že žaloba pro zmatečnost podaná
žalobkyní neobsahuje v rozporu s ustanovením § 232 odst. 1 o. s. ř. údaj o tom,
v jakém rozsahu napadá označená rozhodnutí, vylíčení skutečností, které svědčí
o tom, že je žaloba podána včas (zejména údaje o tom, kdy se žalobkyně o
uplatňovaných důvodech zmatečnosti dozvěděla), a označení důkazů, jimiž má být
důvodnost žaloby prokázána, je jim třeba zároveň vytknout, že nepřihlédly k
tomu, že zamítá-li soud žádost o ustanovení zástupce žalobci, jenž podal u
soudu žalobu, která trpí vadami, bránícími pokračovat v řízení, může ho ve
smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. usnesením vyzvat, aby žalobu opravil
nebo doplnil, teprve v době, kdy usnesení o zamítnutí žádosti je v právní moci.
Až v té době (v době, kdy žalobce již nemůže spoléhat na to, že mu bude soudem
ustanoven zástupce z řad advokátů) lze od žalobce důvodně očekávat, že vady
žaloby odstraní buď sám, nebo prostřednictvím zástupce, kterého si zvolí, když
teprve jeho nečinnost (neodstranění vady žaloby) v tomto období může být
procesně sankcionována odmítnutím žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 věty
první o. s. ř. Nepostupuje-li tímto způsobem, je odůvodněn závěr, že soud odňal
žalobci možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, doplněné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).
Požádala-li žalobkyně podáním doručeným soudu prvního stupně dne 31. 5. 2011,
kterým současně k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 2011 č. j.
29 C 80/2011-3 doplnila žalobu pro zmatečnost podanou dne 12. 4. 2011, o
osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, a bylo-li o její
žádosti rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011
(správně 11. 1. 2012) č. j. 62 Co 548/2011-458, kterým bylo potvrzeno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011 č. j. 13 C 250/2006-451, jímž
bylo rozhodnuto, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a
že se zamítá návrh žalobkyně na ustanovení zástupce, a které nabylo právní moci
dne 10. 4. 2012, měly soudy předtím, než o žalobě pro zmatečnost rozhodly,
žalobkyni znovu – vzhledem k výše uvedenému – usnesením ve smyslu ustanovení §
43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat, aby žalobu opravila a doplnila, a určit ji k tomu
novou lhůtu, neboť lhůta k opravě a doplnění žaloby určená žalobkyni v usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 2011 č. j. 29 C 80/2011-3 uplynula v
době vedení řízení o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce a po jeho
pravomocném skončení se žalobkyně ocitla ve stavu právní nejistoty o tom, jaký
časový prostor má k tomu, aby vady žaloby sama nebo prostřednictvím zvoleného
zástupce odstranila. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně tak nepostupoval,
když usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470 žalobu podle
ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. bez dalšího odmítl, a že tato vada nebyla
zhojena ani za řízení před odvolacím soudem, který potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí žaloby, lze uzavřít, že žalobkyni byla tímto
postupem odňata možnost jednat před soudem.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu (usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493) není správné;
protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470), zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu
soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu