21 Cdo 480/2025-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se
sídlem v Brně, Kopečná č. 241/20, proti žalovanému R. L., podnikateli se sídlem
v Ostrově, Horní Žďár č. 97, IČO 67090567, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C
244/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
26. září 2024, č. j. 10 Co 802/2024-409, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.
9. 2024, č. j. 10 Co 802/2024-409, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu,
která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.,
pokračovat.
2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit
sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací
řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
4. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z
dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých
rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Má-li být
dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení
odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v
časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Dovolání žalovaného uvedeným požadavkům nevyhovuje. Dovolatel se v
dovolání omezil pouze na rekapitulaci dosavadních rozhodnutí vydaných v
projednávané věci a téměř doslovný opis textu odůvodnění svého odvolání, které
podal v projednávané věci (slovy dovolatele: „pohled na hmotněprocesní vývoj
věci“), konstatování, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími důvody, v
úplnosti se nezabýval důkazy provedenými soudem prvního stupně, nevšiml si
všech provedených důkazů a pouze jeho hodnocení důkazů přijal za své, a
námitky, že všechny tři důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobkyně
byly zcela naplněny a že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému
právnímu posouzení věci. Ve vztahu k přípustnosti dovolání pak dovolatel v
dovolání pouze navrhl Nejvyššímu soudu, „aby připustil dovolání proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2024, č. j. 10 Co 802/2024-409“, aniž by
sám uvedl, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za
splněné, a řádně (v souladu s výše uvedenými požadavky) vymezil, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho
závěry – jak vyplývá z výše uvedeného – k založení přípustnosti dovolání
nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp.
zn. 21 Cdo 1539/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21
Cdo 1786/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32
Cdo 1389/2013).
7. Nesouhlasí-li dovolatel se skutkovými závěry odvolacího soudu
(zejména se závěrem, že náplň práce žalobkyně neodpovídala obvyklé činnosti
recepční, neboť zahrnovala i manuální práce příslušející spíše pomocným
dělnickým profesím, že žalobkyni fakticky přidělovaná práce nevyhovovala jejím
možnostem a schopnostem a pro žalobkyni byla vzhledem k jejímu zdravotnímu
omezení nevhodná, že žalobkyně se přesto pokusila tyto pracovní úkoly plnit,
ale vedlo to ke zhoršení jejího zdravotního stavu, a že tedy z její strany
nešlo o bezdůvodné odmítání zadávané práce) a s hodnocením provedených důkazů,
uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.)
pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn.
29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015,
uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
8. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v
němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě
nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu