21 Cdo 503/2024-924
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně M. Ch., zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v
Brně, Údolní č. 388/8, proti žalované Centru služeb pro seniory Kyjov,
příspěvkové organizaci se sídlem v Kyjově, Strážovská č. 1095/1, IČO 46937099,
zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze
2, Španělská č. 742/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 347/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2023, č. j. 49 Co
45/2019-781, opravenému usnesením ze dne 21. srpna 2023, č. j. 49 Co
45/2019-798, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 24. 8. 2017 sdělila žalovaná žalobkyni, že s ní
rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení „§ 52 písm. c) zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění“, neboť „podle rozhodnutí
ředitelky č. 1/2017 L. B. ze dne 24. 8. 2017 o organizační změně Centra služeb
pro seniory Kyjov, příspěvkové organizace s účinností od 1. 9. 2017 … byla
provedena organizační změna za účelem zvýšení efektivnosti práce a snížení
nákladů organizace“, v jejímž důsledku „došlo ke zrušení pracovního místa
nutričního terapeuta“ a žalobkyně se tak stala pro zaměstnavatelku nadbytečnou.
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 5. 12.
2017 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že dnem 13. 6. 2017 byla založena Odborová
organizace Centra služeb pro seniory Kyjov a že žalobkyně je předsedkyní této
odborové organizace. Dne 21. 6. 2017 žalovaná předložila odborové organizaci k
vyjádření návrh organizačních změn od 1. 8. 2017, které spočívaly též ve
zrušení pracovního místa („pozice“) nutričního terapeuta. Přes nesouhlas
odborové organizace byly tyto organizační změny u žalované provedeny, a to s
účinností ke dni 1. 9. 2017. V návaznosti na „provedení organizačních změn“
žalovaná dopisem ze dne 8. 8. 2017 požádala odborovou organizaci o vyslovení
souhlasu s výpovědí danou žalobkyni, odborová organizace dopisem ze dne 21. 8.
2017 s výpovědí vyjádřila nesouhlas. Žalobkyně proto výpověď z pracovního
poměru považuje za neplatnou, neboť „mezi důvody, pro které nelze na
zaměstnavateli spravedlivě požadovat její další zaměstnávání, nepochybně
nepatří osobní antipatie nové ředitelky organizace vůči žalobkyni, ani působení
žalobkyně v odborové organizaci“ (jednání žalované vykazuje „známky
diskriminace z důvodu činnosti žalobkyně v odborové organizaci“). Bylo-li
„smyslem organizační změny snížit platové náklady propuštěním zkušené
zaměstnankyně s dvacetiletou praxí a předáním její pracovní náplně nové
zaměstnankyni na pozici vedoucí stravovacího úseku, pak se jedná o diskriminaci
z důvodu věku“.
3. Žalovaná namítala, že o organizační změně rozhodla po jednání s
odbory, s ostatními zaměstnanci a zřizovatelem, Jihomoravským krajem. Zrušením
místa nutričního terapeuta došlo k úspoře nákladů na superhrubou mzdu ve výši
40 300 Kč měsíčně, přičemž dosavadní náplň nutriční terapeutky byla rozdělena
mezi všeobecnou sestru a lékaře. Odmítá tvrzení žalobkyně, že by na pracovišti
docházelo k diskriminaci. Naopak diskriminace se dopouští odborová organizace,
která nehájí zájmy zaměstnanců. Má za to, že odborová organizace byla založená
pouze k ochraně zájmů „uzavřené skupinky“ zaměstnanců, do které patří
žalobkyně.
4. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 10 C
347/2017-476, žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 8. 2017 zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 92 422 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. (výrok II). Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobkyně na
základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 1997, v průběhu pracovního poměru
změněné, pracovala u žalované jako nutriční terapeutka; současně u žalované od
1. 1. 2007 (na základě další změny pracovní smlouvy) vykonávala funkci vedoucí
stravovacího provozu, ze které byla dne 21. 6. 2017 „odvolána“. Rozhodnutím
ředitelky žalované č. 1/2017 ze dne 24. 8. 2017 byly (z důvodu „zvýšení
efektivnosti práce a snížení nákladů organizace“) s účinností ode dne 1. 9. 2017 přijaty organizační změny, které spočívaly též ve zrušení pracovního místa
nutričního terapeuta. Dne 8. 8. 2017 žalovaná požádala odborovou organizaci
(zapsanou do spolkového rejstříku 13. 6. 2017, o čemž byla žalovaná
„informována“ dopisem ze dne 15. 6. 2017) o předchozí souhlas s výpovědí z
pracovního poměru danou žalobkyni „z důvodu provedených organizačních změn“,
který odborová organizace v dopise ze dne 21. 8. 2017 odmítla udělit; předtím
žalovaná dopisy ze dne 21. 6. 2017 a 31. 7. 2017 žádala odborovou organizaci o
stanovisko k uvedené organizační změně. Dne 24. 8. 2017 byla žalobkyni předána
výpověď z pracovního poměru odůvodněná touto organizační změnou. Vzhledem k
tomu, že odborová organizace odmítla dát předchozí souhlas s výpovědí z
pracovního poměru, který „žalovaná musela dle § 61 odst. 2 zákoníku práce
vyžádat“, zabýval se soud prvního stupně tím, zda na žalované lze spravedlivě
požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnávala. Vyšel ze skutečnosti, že
rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo (jediné) pracovní místo nutriční
terapeutky zrušeno, bylo u žalované přijato a realizováno, a „organizační
opatření tak bylo bezprostřední příčinou nadbytečnosti žalobkyně“. Přihlédl k
tomu, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by „povinnost, poskytování
či zajišťování stravy v sociálním zařízení byla vázána na činnost nutričního
terapeuta“, že nutriční péče „není zmiňována“ ve smlouvách, které žalovaná
uzavřela se zdravotními pojišťovnami, že u žalované – jak ze skutkových
zjištění vyplynulo – „poskytování stravy v zařízení žalované je nadále
zajišťováno … s ohledem na zdraví uživatelů“ a že vše „souvisí s ekonomickou
stránkou věci“ a „potřebou finanční úspory s ohledem na deficitní rozpočet“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „v dané věci pak nebylo možné po žalované
spravedlivě žádat, aby pracovní pozici nutričního terapeuta v zařízení nadále
zachovávala a to jen z důvodu, že konkrétní osoba, která tuto pracovní pozici
aktuálně zastává, je členem odborového orgánu“.
Jestliže žalobkyně uvedla, že
odbory založila na základě problematických vztahů s ředitelkou a jejího
jednání, s jejímiž kroky nesouhlasila, nemohla se žalobkyně „cítit
diskriminována jen výlučně z titulu svého působení v odborové organizaci“, a
soud prvního stupně proto ani působení žalobkyně v odborové organizaci
„nepovažoval za rozhodující pro posouzení platnosti podané výpovědi“. Žalobkyní
namítanou diskriminací z důvodu věku se soud prvního stupně nezabýval, protože
v této souvislosti žádný z účastníků „nic blíže netvrdil“.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7.
2020, č. j. 49 Co 45/2019-621, opraveným usnesením ze dne 9. 10. 2020, sp. zn.
49 Co 45/2019-638, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok
I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 58 481 Kč k rukám advokátky
JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 427 Kč k rukám
uvedené advokátky (výrok III). Odvolací soud, který jinak vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, po doplnění a zopakování dokazování zejména
zohlednil, že „zrušení pracovního místa nutričního terapeuta bylo … výsledkem
snahy žalovaného o snížení jeho nákladů“, že „organizační změna byla plánována
dlouhodobě, začala být zvažována ještě dříve, než byla u žalovaného v 6/2017
založena odborová organizace“, a že pracovní místo nutričního terapeuta nebylo
u žalované nově zřízeno, ani pod označením „provozář“, jak namítala žalobkyně,
neboť náplň práce provozáře byla „zcela jiná“. Dovodil proto, že „nelze …
dospět k závěru, že žalovaný zrušení pracovního místa nutričního terapeuta
plánoval s cílem vytvořit si podmínky pro rozvázání pracovního poměru s
žalobkyní, která založení odborové organizace spoluiniciovala a byla její
předsedkyní“. Nedůvodnou byla shledána též námitka o diskriminaci žalobkyně, o
které „by bylo možno uvažovat pouze v případě, kdyby u žalovaného existovalo
více pracovních míst nutričních terapeutů, žalovaný by jedno z těchto
pracovních míst zrušil a za nadbytečného zaměstnance by označil toho, u něhož
jsou splněny diskriminační důvody spočívající v jeho věku nebo členství v
odborové organizaci“. Použitý výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku
práce proto považoval za naplněný. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem
soudu prvního stupně o tom, že na žalované není možno spravedlivě požadovat,
aby žalobkyni dále zaměstnávala. Zohlednil, že cílem odborové organizace nebylo
hájení práv všech zaměstnanců žalované tak, jak bylo touto odborovou organizací
deklarováno, nýbrž jen ochrana zakládajících členů odborové organizace (mezi
které náležela též žalobkyně), kteří měli být dotčeni personálními důsledky
žalovanou zjištěných nedostatků v práci, čemuž napovídá též skutečnost, že
uvedená odborová organizace se bránila přijetí dalších členů z řad zaměstnanců
žalované, neboť na jejich žádosti o přijetí nebylo reagováno; odborová
organizace „zcela evidentně vznikla s cílem zabránit minimálně té části
plánovaného organizačního opatření, kterým mělo být zrušeno místo nutričního
terapeuta, které zastávala právě žalobkyně coby předsedkyně odborové
organizace“.
6. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č.
j. 21 Cdo 474/2021-713, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacím soudem
zohledněné skutečnosti (důvody založení a způsob fungování odborové organizace,
která odmítla udělit předchozí souhlas k výpovědi z pracovního poměru dané
žalobkyni) nemohou založit jeho závěr o tom, že na žalované nebylo možno
spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnávala, neboť samotné
uplatnění práva na ochranu odborového funkcionáře nemůže současně představovat
hledisko, ke kterému je třeba přihlížet při vymezení relativně neurčité
hypotézy § 61 odst. 4 zákoníku práce, a soud v něm nemůže spatřovat okolnost,
za níž nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále
zaměstnával. Odvolací soud tak nesprávně přihlédl k samotnému uplatnění práva
na ochranu odborového funkcionáře a v neprospěch žalobkyně zohlednil realizaci
jejího ústavního práva odborově se sdružovat.
7. Následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 49 Co
45/2019-781, opraveným usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 49 Co 45/2019-798,
rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ potvrdil (výrok I), „ve výroku
II.“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení částku 58 481 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám advokátky JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. (výrok II), a
rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 41 191 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
advokátky JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. (výrok III). Odvolací soud se
zabýval tím, zda byly splněny podmínky působení odborové organizace u
zaměstnavatele podle § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce. Vyšel ze zjištění, že
oznámení odborové organizace ze dne 15. 6. 2017 neobsahovalo sdělení, že
stanovy odborové organizace upravují její „působení a oprávnění jednat“ u
žalované jako zaměstnavatele, ani informaci o orgánu odborové organizace, který
je podle stanov oprávněn se žalovanou jednat; skutečnost, že v názvu odborové
organizace je uveden konkrétní zaměstnavatel a ve výpisu ze spolkového
rejstříku statutární orgán odborové organizace, „sama o sobě nedokládá, že
odborová organizace byla ke dni doručení oznámení ze dne 15. 6. 2017 podle
svých stanov u žalovaného oprávněna působit a nedokládá ani to, který orgán
odborové organizace dle stanov se žalovaným oprávněn jednat byl“. Jestliže
odborová organizace „současně se svým oznámením ze dne 15. 6. 2017, doručeným
16. 6. 2017, nedoložila, že její působení u žalovaného vyplývá z přijatých
stanov (tj. nepředložila mu tyto stanovy ani nesdělila, kde je možno se s nimi
seznámit)“ a stanovy v té době nebyly ani založeny ve sbírce listin spolkového
rejstříku, potom toto oznámení nesplňovalo „zákonem předvídané náležitosti, a
je proto neplatným právním jednáním“, na základě něhož „oprávnění odborové
organizace u žalovaného působit nevzniklo“. K této neplatnosti právního jednání
odvolací soud přihlédl „z úřední povinnosti“, neboť právní jednání „bylo v
rozporu se zákonem a zjevně tak narušovalo veřejný pořádek (srov. § 580 odst. 1
a § 588 o. z.)“, jednalo se tedy o neplatnost absolutní, nikoliv relativní.
Pokud odborové organizaci nevzniklo oprávnění u žalované působit, žalovaná ani
neměla povinnost ji žádat o udělení předchozího souhlasu s výpovědí z
pracovního poměru danou žalobkyni. Odvolací soud se na základě uvedeného
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „rozvázání pracovního poměru s
žalobkyní výpovědí, k níž žalovaný přistoupil dopisem ze dne 24. 8. 2017, je
platným právním jednáním“.
8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání
směřující „proti jeho výroku I“. Dovolatelka namítá nesprávné vyřešení těchto
právních otázek: a) „nedodržení závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR
ve věci povinnosti soudu zkoumat, zda lze po zaměstnavateli spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával“, b) „posouzení neplatnosti
oznámení o působení odborové organizace dle § 286 odst. 4 zákona č. 262/2006,
zákoníku práce … z důvodu nepřiložení stanov odborové organizace k oznámení“,
resp. „druhu neplatnosti (relativní vs. absolutní)“, a c) „přihlédnutí k
tvrzením žalované týkajícím se nedoručení dokumentů dokládajících působení
odborové organizace v rozporu s ust. § 211a OSŘ a zjišťování příslušných
skutečností z vlastní iniciativy odvolacího soudu navzdory skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně“. Odvolacímu soudu vytýká, že se „za naprosto nezměněného
skutkového a procesního stavu vyhnul splnění pokynů dovolacího soudu tím, že
začal vyhledávat alternativní důvody pro zamítnutí žaloby“, zabýval-li se –
namísto posuzování (ne)spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání žalobkyně
v „intencích hledisek“ zrušovacího rozsudku dovolacího soudu – „fungováním“
odborové organizace z hlediska „doručení a platnosti oznámení o působení“. I
když ve svém rozhodnutí odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo
641/2018 a 21 Cdo 863/2021), fakticky se od ní odchýlil, neboť přehlédl, že
„citovaná judikatura dovolacího soudu ponechává způsob splnění informační a
dokládací povinnosti na uvážení odborové organizace a že tato judikatura
připustila možnost doložit splnění podmínek pro působení odborové organizace u
zaměstnavatele i jinak než předložením stanov (tento způsob je v judikatuře
dovolacího soudu uváděn jako možnost – slovy ‚zpravidla‘)“. Odvolací soud
nepostupoval podle pravidel výkladu právních jednání podle § 555 a 556
občanského zákoníku, jestliže „neposuzoval právní jednání podle jeho obsahu a
nereflektoval, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu
jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm
vědět, a nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam,
jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle
určen“, a „při výkladu projevu vůle nepřihlédl k tomu, jak strany následně daly
najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají“. Nesprávně též
aplikoval § 580 odst. 1 a 574 občanského zákoníku; na právní jednání je třeba
spíše hledět jako na platné než jako na neplatné; za neplatné lze považovat jen
takové právní jednání, které odporuje dobrým mravům nebo zákonu, a to navíc jen
tehdy, pokud smysl a účel zákona neplatnost takového jednání vyžaduje. Oznámení
zaměstnavateli o vzniku odborové organizace ze dne 15. 6. 2017 bylo dle názoru
dovolatelky „ve zcela standardním rozsahu“. Bylo v něm mimo jiné uvedeno, že
veškeré podrobnosti týkající se členů statutárního orgánu odborové organizace a
další pro zaměstnavatele potřebné informace jsou uvedeny v přílohách tohoto
oznámení.
Už z názvu odborové organizace a jejího sídla (a ze samotného
provedení oznámení) bylo zřejmé, že úkolem této odborové organizace je působit
u konkrétního zaměstnavatele, a to u žalované. Oprávnění působit u žalované
bylo žalované doloženo jak výpisem ze spolkového rejstříku, prokazujícím
působení u konkrétního zaměstnavatele údaji o zapsaném účelu, názvu
(obsahujícím název zaměstnavatele) a sídle (v sídle zaměstnavatele), tak i
podkladem pro zápis do spolkového rejstříku, kterým bylo oznámení o založení
odborové organizace rejstříkovému soudu ze dne 9. 6. 2017. Byl doložen i účel
působení odborové organizace u tohoto zaměstnavatele, který rejstříkový soud
zapsal, neboť odpovídal stanovám. Přílohami oznámení tak bylo zaměstnavateli
doloženo, že splnění podmínek pro působení odborové organizace u konkrétního
zaměstnavatele již bylo prokázáno rejstříkovému soudu. Z oznámení žalovaná také
ihned pochopila, že u ní odborová organizace začala působit, a začala s ní jako
s odborovou organizací jednat. V případě, že by oznámení bylo neplatným právním
jednáním, jednalo by se (s ohledem na smysl a účel zákonné úpravy obsažené v §
286 odst. 3 a 4 zákoníku práce) o neplatnost relativní, nikoliv absolutní. Neplatnost oznámení žalovaná namítla až v podání ze dne 2. 5. 2023 po uplynutí
tříleté promlčecí lhůty, která uplynula 16. 6. 2020 (promlčení žalobkyně
namítla). Odvolací soud svým postupem, kdy se z vlastní iniciativy začal
zabývat působením odborové organizace u žalované, „zasáhl do principu rovnosti
stran a práva žalobkyně na spravedlivý proces, neboť poskytl žalované návod k
uplatnění námitky neplatnosti oznámení o působení odborové organizace u
zaměstnavatele“. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje
neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 8. 2017, popř. aby rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že se „s
rozhodnutím odvolacího soudu, jakož i s rozhodnutím soudu prvního stupně, jež
mu předcházelo, zcela ztotožňuje a považuje jej za správné“, což blíže
odůvodnila detailním rozporováním argumentace předestřené žalobkyní v
souvislosti s předloženými právními otázkami, a dovolacímu soudu navrhla, aby
dovolání žalobkyně „jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně aby rozhodl tak, že
se dovolání žalobkyně zamítá“.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelkou
formulovaná otázka „nedodržení závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR ve
věci povinnosti soudu zkoumat, zda lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat,
aby zaměstnance nadále zaměstnával“, která představuje námitku nesprávného
procesního postupu odvolacího soudu, který však sám o sobě nepředstavuje
nesprávné právní posouzení věci (tj. jediný způsobilý dovolací důvod – § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Námitka přehlíží, že k tzv. jiné vadě řízení dovolací soud
přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li
dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem
řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná)
vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp.
zn. 23 Cdo 3028/2018). Namítaného nesprávného postupu se odvolací soud ani
nedopustil, neboť ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu odvolací soud nebyl
zavázán právním názorem, který by mu ukládal se věcí nadále zabývat jen z
hlediska naplnění požadavku, zda lze na žalované spravedlivě požadovat, aby
žalobkyni nadále zaměstnávala.
14. Obdobného charakteru je i námitka dovolatelky, pokud odvolacímu
soudu vytýká, že postupoval v rozporu s § 211a o. s. ř., jestliže se z vlastní
iniciativy začal zabývat působením odborové organizace u žalované, čímž „zasáhl
do principu rovnosti stran a práva žalobkyně na spravedlivý proces, neboť
poskytl žalované návod k uplatnění námitky neplatnosti oznámení o působení
odborové organizace u zaměstnavatele“. Námitka současně přehlíží, že působením
odborové organizace se ve svém rozsudku zabýval soud prvního stupně, jak
vyplývá z bodu 3 (strana 3, 4) jeho odůvodnění. Ani tato námitka proto
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že dne 16. 6. 2017 byla žalované doručena písemnost „Oznámení
zaměstnavateli o založení Odborové organizace Centra služeb pro seniory Kyjov
se sídlem zaměstnavatele Strážovská 1095/1, PSČ 697 01 Kyjov, IČO 06186921“,
datovaná dnem 15. 6. 2017 (dále také jen „oznámení ze dne 15. 6. 2017“).
Oznámení obsahovalo informaci, že bylo „na místně příslušném rejstříkovém
soudu, Krajském soudu v Brně, podáno oznámení o založení uvedené odborové
organizace a dnem následujícím, tedy 13. 6. 2017, došlo ke vzniku a zápisu
odborové organizace“, a že „veškeré podrobnosti týkající se členů statutárního
orgánu odborové organizace a další pro zaměstnavatele potřebné informace jsou
uvedeny v přílohách oznámení, jimiž byla 1) kopie oznámení o založení odborové
organizace s podacím razítkem Krajského soudu v Brně a 2) výpis ze spolkového
rejstříku vedeného u Krajského soudu v Brně, oddíl 1, vložka 22980“. Z uvedené
přílohy 1) vyplývá, že oznámení o založení Odborové organizace Centra služeb
pro seniory Kyjov bylo u Krajského soudu v Brně podáno 12. 6. 2017. Z uvedené
přílohy 2) pak vyplývá, že statutárním orgánem Odborové organizace Centra
služeb pro seniory Kyjov se sídlem Strážovská 1095/1, PSČ 697 01 Kyjov (která
byla do spolkového rejstříku zapsána ke dni 13. 6. 2017) je výbor, jehož
předsedkyní byla M. Ch. (žalobkyně), 1. místopředsedkyní E. M. a 2.
místopředsedkyní L. V., a že zapsaným účelem odborové organizace je a)
sdružovat zaměstnance zaměstnavatele, prosazovat a hájit jejich práva
vyplývající z pracovněprávních vztahů, b) vést kolektivní vyjednávání se
zaměstnavatelem v otázkách mzdových, sociálních, pracovněprávních, bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci a o všech dalších otázkách, týkajících se zájmů
všech zaměstnanců a c) přispívat ke zkvalitnění a zefektivnění služeb
zaměstnavatele pro uživatele. K oznámení nebyly přiloženy stanovy odborové
organizace, které v té době nebyly ani založeny do sbírky listin spolkového
rejstříku. Žalovaná následně v pracovněprávních vztazích postupovala v
součinnosti s uvedenou odborovou organizací, dopisy ze dne 21. 6. 2017 a 31. 7.
2017 žádala odborovou organizaci o stanovisko k organizační změně spočívající
(mimo jiné) ve zrušení pracovního místa nutričního terapeuta a dopisem ze dne
8. 8. 2017 požádala odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí z
pracovního poměru danou žalobkyni, který odborová organizace odmítla udělit.
16. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva naplnění obsahových náležitostí
oznámení odborové organizace o splnění podmínek pro působení u zaměstnavatele.
Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.
18. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že
oznámení odborové organizace o splnění podmínek působení u zaměstnavatele ze
dne 15. 6. 2017 bylo žalované doručeno dne 16. 6. 2017 – posuzovat podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6.
2017 (dále jen „zák. práce“), a podpůrně (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12.
2017 (dále jen „o. z.).
19. Podle § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u
zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov
a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně
vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová
organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy
odborové organizace.
20. Podle § 286 odst. 4 zák. práce oprávnění odborové organizace u
zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila,
že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li odborová organizace tyto
podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit.
21. Nejvyšší soud již dříve uzavřel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018), že oznámení odborové organizace
zaměstnavateli podle § 286 odst. 4 zák. práce, že splňuje podmínky podle § 286
odst. 3 zák. práce, je pracovněprávním úkonem (jednáním). Obsahovými
náležitostmi tohoto oznámení jsou nejen údaje o tom, že stanovy odborové
organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat a že
alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, ale také
doložení sdělovaných údajů. Splnění těchto podmínek (spočívajících v tom, že
stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění
jednat) doloží odborová organizace zpravidla tím, že k oznámení přiloží své
stanovy, popř. zaměstnavatele informuje o možnosti se s nimi seznámit na
veřejně přístupných internetových (webových) stránkách, na nichž stanovy
zveřejnila. Nejvyšší soud v tomto rozsudku výslovně poznamenal, že posuzuje
stav v době, kdy právní úprava nestanovila povinnost odborové organizace
uveřejnit stanovy (jeho závěry pak následně cituje i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 863/2021, jenž rovněž neposuzoval právní
otázku publicity údajů o zapsané osobě a listin založených ve sbírce listin
veřejného rejstříku).
22. Evidence odborových organizací se změnila od 1. 1. 2014, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a
fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“). Podle něho
se odborové organizace zapisují do spolkového rejstříku [§ 26 odst. 1 písm. a)
z. v. r.].
23. Spolkový rejstřík je veřejným rejstříkem ve smyslu § 1 odst. 1 z. v.
r. Součástí veřejného rejstříku je sbírka listin (§ 2 odst. 1 věta druhá z. v.
r.), v níž jsou obsaženy rovněž stanovy odborové organizace [§ 66 písm. a) z.
v. r.]. Rejstříkový soud uveřejní údaje o zapsané osobě a listiny uložené ve
sbírce listin způsobem umožňujícím dálkový přístup a umožní získat úředně
ověřený elektronický opis (§ 3 odst. 1 z. v. r.); je tak vyjádřen princip
formální publicity veřejného rejstříku, spočívající v právu každého na
(dálkový) přístup k údajům zapsaným o osobě a listinám zakládaným do sbírky
listin (srov. GAŇO, Jiří. In: DĚDIČ, Jan, HAVEL, Bohumil, JINDŘICH, Miloslav,
ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických
osob. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 6.).
24. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané v obchodním
rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému
stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity.
Skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku a obsah listin obligatorně založených
do sbírky listin jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl proveden
zápis, resp. listina byla uložena; ode dne provedení zápisu, resp. uložení
listiny se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebo obsah
listiny nebyly známy. Uvedené potom platí (jak vyplývá z jednoznačného znění §
121 odst. 2 věty první o. z.) též ve vztahu ke spolkovému rejstříku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1739/2021, ve
kterém se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům přijatým ve svých usneseních ze dne
16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo
2646/2016, nebo rozsudku ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, učiněným
v režimu právní úpravy obchodního rejstříku účinné do 31. 12. 2013, jež se plně
prosadí také v poměrech právní úpravy veřejného rejstříku účinné od 1. 1.
2014). Princip materiální publicity tak mimo jiné znamená, že údaje a obsah
listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může zapsaná osoba namítat vůči třetím
osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě
byly známy dříve (§ 8 odst. 2 věta první z. v. r.).
25. V již citovaném rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo
641/2018, Nejvyšší soud vysvětlil rovněž smysl a účel oznámení odborové
organizace, že splňuje podmínky působení u zaměstnavatele. Zaměstnavatel totiž
může vůči odborové organizaci plnit povinnosti stanovené mu zákonem jen tehdy,
má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace (splňující podmínky podle §
286 odst. 3 zák. práce) působí. Smyslem a účelem právní úpravy postavení
odborové organizace v pracovněprávních vztazích přitom není, aby zaměstnavatel
po tom, zda u něj taková odborová organizace působí, „pátral“ a skutečnosti o
jejím působení investigativně zjišťoval. Naopak, jak v zájmu zaměstnavatele,
tak i v zájmu samotného naplnění postavení odborové organizace v
pracovněprávních vztazích jako nejvýznamnějšího „zástupce zaměstnanců“ je, aby
ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo postaveno najisto, odkdy
odborová organizace u zaměstnavatele působí.
26. Z uvedených východisek přitom Nejvyšší soud vycházel i ve svém
nedávném rozsudku ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3509/2022, ve kterém
dospěl k závěru, že pokud ke dni, v němž bylo zaměstnavateli doručeno oznámení
odborové organizace o počátku jejího působení u zaměstnavatele, byly již ve
sbírce listin veřejného rejstříku zveřejněny její aktuální stanovy a tyto byly
dálkově přístupné, potom se ze zákona (bez nutnosti dodatečného informování)
prosadil princip formální publicity veřejného rejstříku. Ve stejný den se tak
zaměstnavatel mohl prostřednictvím dálkového přístupu seznámit se stanovami a
přesvědčit se, zda údaje uvedené v oznámení odpovídají jejich obsahu. Účel
zákona zůstal zachován, neboť zaměstnavatel měl (mohl mít) k dispozici
relevantní informace ze stanov před tím, než odborové organizaci měla vzniknout
u něho oprávnění (§ 286 odst. 4 zák. práce). Nebylo proto nutné stanovy
odborové organizace, které byly obsaženy ve sbírce listin veřejného rejstříku,
k oznámení přikládat, ani oznamovat, že je možné se s jejich zněním seznámit ve
veřejném rejstříku (prostřednictvím dálkového přístupu).
27. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že oznámení ze
dne 15. 6. 2017 neobsahovalo sdělení, že stanovy odborové organizace upravují
její „působení a oprávnění jednat“ u žalované jako zaměstnavatele. S tímto
závěrem dovolací soud nesouhlasí.
28. I když oznámení ze dne 15. 6. 2017 výslovné sdělení o tom, že
stanovy nově založené Odborové organizace Centra služeb pro seniory Kyjov
upravují její působení u žalované jako zaměstnavatele a oprávnění jednat v
pracovněprávních vztazích, neobsahuje, přesto tento údaj z jeho obsahu (ve
spojení s jeho přílohami, na které oznámení výslovně odkazuje), jak byl soudy
zjištěn (viz shora bod 15), nepochybně vyplývá. Vypovídá o tom nejen název
odborové organizace, zahrnující v sobě označení žalované, a její účel, ale také
její sídlo, jež se shoduje se sídlem žalované; v této souvislosti nelze
pominout § 121 odst. 5 z. v. r., který stanoví, že odborová organizace má právo
na zápis svého sídla do veřejného rejstříku podle sídla zaměstnavatele, u
kterého působí, nebo jeho části, u které působí. S odvolacím soudem nelze
souhlasit ani v tom, že oznámení postrádá informaci o orgánu odborové
organizace, který je podle stanov oprávněn s žalovanou jednat (že to
„nedokládá“ údaj o statutárním orgánu odborové organizace). Odvolací soud
přehlíží, že za odborovou organizaci jedná orgán určený jejími stanovami, tedy
statutární orgán [§ 286 odst. 2 zák. práce a § 218 písm. d) ve spojení s § 3025
odst. 1 o. z.], který může být kolektivní (výbor), nebo individuální (předseda)
[§ 244 ve spojení s § 3025 odst. 1 o. z.]. Údaj o statutárním orgánu odborové
organizace vyplývající z přílohy oznámení (výpisu ze spolkového rejstříku) pak
nepochybně sdělení o orgánu oprávněném s žalovanou jednat představuje.
29. Skutečností zůstává, že k oznámení ze dne 15. 6. 2017 nebyly
přiloženy stanovy odborové organizace, jimiž by oznamované údaje byly
dokládány. Žalovaná se s jejich obsahem nemohla seznámit ani nahlédnutím do
sbírky listin spolkového rejstříku, neboť – jak odvolací soud zjistil – stanovy
odborové organizace zde v době oznámení uloženy nebyly. Oznamované údaje sice
byly dokládány přiloženým výpisem ze spolkového rejstříku, ten však neměl (ze
skutkových zjištění soudů tak aspoň nevyplývá) podobu výstupu informačního
systému veřejné správy ve smyslu § 5 z. v. r. Na druhé straně pominout nelze,
že dokládané údaje se do spolkového rejstříku zapisují na základě stanov jako
zakladatelského právního jednání (§ 218 a ve spojení s § 3025 odst. 1 o. z.),
že proto svým způsobem obsah stanov odrážejí a že žalovaná měla možnost
prostřednictvím dálkového přístupu zjistit, zda sdělované údaje odpovídají
údajům zveřejněným ve spolkovém rejstříku a odborová organizace se jich
dovolává v souladu s § 8 odst. 2 z. v. r. (tzv. pozitivní stránka materiální
publicity). I když žalovaná neměla možnost ověření, zda oznamované a ve
spolkovém rejstříku zveřejněné údaje odpovídají obsahu stanov, z jejího
následného postupu, kdy k Odborové organizaci Centra služeb pro seniory Kyjov
začala přistupovat jako k zástupci zaměstnanců oprávněnému jednat v
pracovněprávních vztazích [dopisy ze dne 21. 6. 2017 a 31. 7. 2017 žádala
odborovou organizaci o stanovisko k připravované organizační změně a dopisem ze
dne 8. 8. 2017 požádala odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí z
pracovního poměru danou žalobkyni], nepochybně vyplývá, že oznámení ze dne 15.
6. 2017 svým obsahem smysl a účel právní úpravy obsažené v § 286 odst. 4 zák.
práce (viz shora bod 25) naplňuje a nejde o právní jednání, které by odporovalo
zákonu a bylo z tohoto důvodu neplatné (§ 580 odst. 1 o. z.). Podmínka vzniku
oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele a jejího práva jednat v
pracovněprávních vztazích stanovená v § 286 odst. 4 zák. práce byla tedy v
posuzovaném případě splněna.
30. Není-li oznámení ze dne 15. 6. 2017 neplatným právním jednáním, je
pro účely projednávané věci již nadbytečné se zabývat dovolatelkou nastolenou
otázkou, zda se jedná o neplatnost relativní, nebo absolutní (§ 580 odst. 1 a §
588 o. z.).
31. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu