21 Cdo 57/2022-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně D. W., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 61/4, proti žalované Gymnáziu Sokolov a Krajskému vzdělávacímu centru, příspěvkové organizaci se sídlem v Sokolově, Husitská č. 2053, IČO 49767194, zastoupené Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 38/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2021, č. j. 61 Co 96/2021-207, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 61/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2021 č. j. 61 Co 96/2021-207 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč. anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.
s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013). V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni z důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak na závěru (vycházejícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. II.
ÚS 3350/15), že
„žalobkyně svou dlouhodobou předchozí praxí a výsledky dosahovanými v pedagogické činnosti u žalované prokázala odbornou způsobilost a schopnost k výkonu požadované práce, takže nemůže panovat obava, že by neměla učit přinejmenším žáky nižších ročníků gymnázia“, tedy že nebyl naplněn důvod pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť žalobkyně nepřestala splňovat předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, a jednak na závěru, že „výpověď lze považovat za rozpornou s dobrými mravy“, neboť „žalobkyně byla na jedné straně výše zmíněnou dohodou (dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 3.
1. 2011 – pozn. dovolacího soudu) ubezpečena, že doplňující studium zahájit nemusí, na straně druhé jí byla bez dalšího dána výpověď z pracovního poměru pro nesplnění kvalifikace“, a to za situace, kdy „žalovaná si musela být od počátku vzniku pracovního poměru vědoma toho, jakou musí mít žalobkyně kvalifikaci pro výkon svého povolání“, a kdy „po uplynutí téměř 10 let, kdy pracovní poměr trval, změnila svůj názor“. Přestože každý z těchto závěrů – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila jen první z uvedených dvou závěrů odvolacího soudu, jestliže namítá, že nález Ústavního soudu ze dne 10.
2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3350/15, „nelze vykládat tak, že v případě dlouhodobé praxe zaměstnance je vždy požadovaná kvalifikace nahrazena bez dalšího praktickými zkušenostmi, ale pouze tak, že je v takovémto případě při využití výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) nutné volit maximálně zdrženlivý až citlivý přístup“, že dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2011 nelze vykládat tak, že zaměstnavatel „tím ‚udělil’ kvalifikaci žalobkyni do budoucna“, a nesouhlasí-li s výkladem ustanovení § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 písm. e) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, provedeným odvolacím soudem (za správný považuje výklad, jehož výsledkem je závěr, že „žalobkyně splňuje předpoklad odborné kvalifikace pouze jako učitelka druhého stupně základní školy bez dalšího a není kvalifikovaná pro učitelství na gymnáziu“).
Druhý závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď z pracovního poměru je v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka nezpochybňuje a správnost tohoto závěru dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) nemůže přezkoumat. Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného – ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (srov.
bod 38 rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil – že „žáky, které žalobkyně vyučovala, je hodnocena známkou od 1,09 do 2,02“, že „česká školní inspekce u žalobkyně nezjišťuje žádné pochybení při výuce, někteří její studenti se umisťují v okresních, krajských i celostátních olympiádách v anglickém jazyce na předních místech“, že dohodou ze dne 3. 1. 2011 si strany ujednaly, že „vzhledem k dlouhodobé předchozí praxi žalobkyně prokázala schopnost k výkonu požadované práce, proto nemusí zahájit doplňující studium pro střední školy“), namítá-li, že „tvrzení žalobkyně o tom, jak ji žáci vysoce oceňovali nejsou pravdivá a ostatně nebyla ani ničím hodnověrně prokázána“, že „soud prvního ani druhého stupně neprovedl bližší skutková zjištění k tomu, zda žalobkyně je schopna kvalitní výuky či nikoliv“, že „dohoda o změně pracovní smlouvy byla uzavřena v době nedostatku kvalifikovaných pedagogických pracovníků“, že „zaměstnavatel tak řešil přechodné období, a nelze tento úkon vykládat tak, že tím udělil kvalifikaci žalobkyni do budoucna“, a předkládá-li svůj vlastní skutkový závěr, podle kterého „žalobkyně kvalitní výuku neposkytovala, ani toho nebyla schopná“, že úmyslem žalované při uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 3.
1. 2011 bylo „prodloužení lhůty pro splnění potřebné kvalifikace do dne 1. 1. 2015 v souladu se zákonem“, na němž potom buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci. Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.