21 Cdo 5747/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně Ing. E. M. se sídlem v Praze 9, Oderská č. 333, jako správkyně
konkursní podstaty úpadce NAP a. s. se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 35, IČO
25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1 –
Novém Městě, Národní č. 138/10, proti žalovanému Autocentrum Na Strži, a. s. v
likvidaci se sídlem v Praze 9, Toužimská č. 720, IČO 26198207, o nahrazení
souhlasu s vydáním předmětu úschovy, za účasti NEMOKREDIT a. s. se sídlem v
Praze 3 – Žižkově, Ondříčkova č. 580/39, IČO 25057111, zastoupeného Mgr.
Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Kaplická č. 1037/12,
jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 224/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2012 č. j. 51 Co 466/2011-171, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
žalovanému 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a vedlejšímu
účastníku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Martina Štuksy, advokáta se sídlem v Praze 4 – Podolí, Kaplická č. 1037/12.
Na návrh společnosti Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve
Webasto Thermo, s. r. o.) Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 4. 6. 2004
č. j. 34 Sd 28/2004-11, které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve
spise) dne 26. 6. 2004, přijal do úschovy částku 600 000 Kč „složenou jako
podnájemné za měsíce leden 2004 až červen 2004 za nebytové prostory v domě v
ul. Na S. v P.“, a to ve prospěch žalovaného a Ing. R. B. jako správce
konkursní podstaty společnosti KALIVODA a. s., neboť složitel „má odůvodněné
pochybnosti, kdo je věřitelem“.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 10. 9. 2004 se Ing. R. B.
jako správce konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s. domáhal, aby soud
rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky 600 000 Kč složené
složitelem Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve Webasto
Thermo, s. r. o.) z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod sp. zn. 34
Sd 28/2004 Ing. R. B. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zapsal dne 1. 7. 2001
nemovitosti (mimo jiné dům postavený na pozemku parc. č. 1052/3 a pozemky parc.
č. 1052/3, 1052/165 a 1052/179 v k. ú. K.) do soupisu konkursní podstaty úpadce
KALIVODA a. s., a že má proto právo a povinnost tyto nemovitosti spravovat a
disponovat s nimi do té doby, než budou řádně zpeněženy. Ing. R. B. uvedl, že
žalovaný, kterému byly předmětné nemovitosti pronajaty jedním z jejich
spoluvlastníků OYSTER Invest a. s. „smlouvou o pronájmu nemovitostí“ ze dne 1.
9. 2000 a který je dal smlouvou ze dne 15. 6. 2001 do podnájmu složiteli, užívá
předmětné nemovitosti, za které je „podnájemné“ placeno, bez právního důvodu,
neboť „smlouva o pronájmu nemovitostí“ ze dne 1. 9. 2000, pokud by byla i
platná, již zanikla, a to nejpozději „vznikem věcného břemene“ podle smlouvy o
zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000 uzavřené mezi společnostmi
NEMOKREDIT a. s. a OYSTER Invest a. s. jako spoluvlastníky nemovitostí a
žalovaným jako oprávněným z věcného břemene. Jelikož však toto věcné břemeno na
základě dohody o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 11.
2000 zaniklo, nemá žalovaný žádný právní titul, který by jej opravňoval užívat
tyto nemovitosti. Pro případ, že by nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000 byla
platná, Ing. R. B. tuto nájemní smlouvu podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o
konkursu a vyrovnání dopisem ze dne 13. 1. 2004, který byl žalovanému doručen
dne 14. 1. 2004, vypověděl, přičemž výpovědní lhůta uplynula nejpozději dnem
15. 4. 2004. Ing. Radim Bouček je přesvědčen, že žalovaný není a nebyl oprávněn
„podnajímat“ předmětné nebytové prostory a přijímat „podnájemné“ či jakékoliv
úhrady za přenechání prostor třetím osobám a že veškeré úhrady za užívání
předmětných nebytových prostor náleží do konkursní podstaty úpadce KALIVODA a.
s.
Žalovaný se vzájemným návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 14. 4.
2005 domáhal, aby soud rozhodl, že Ing. R. B. je povinen souhlasit s vydáním
částky 600 000 Kč přijaté usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6.
2004 č. j. 34 Sd 28/2004-11 do soudní úschovy od složitele Webasto Thermo &
Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve Webasto Thermo, s. r. o.) žalovanému.
Vzájemný návrh zdůvodnil zejména tím, že „nájemné“ ze smlouvy uzavřené mezi
žalovaným a složitelem není součástí věci ani jejím příslušenstvím, aby je bylo
možno považovat za součást konkursní podstaty, že „nájemné“ z nemovitosti,
která není ve vlastnictví úpadce a která byla do soupisu konkursní podstaty
úpadce sepsána jen z důvodu, že žalovaný svým majetkem zajišťuje pohledávku
konkursního věřitele, nemůže být součástí konkursní podstaty úpadce a že
„nájemné“ může být součástí konkursní podstaty úpadce pouze tehdy, je-li
účastníkem nájemního vztahu úpadce sám. Žalovaný má za to, že částka, jejíhož
vydání ze soudní úschovy se Ing. R. B. domáhá, „je částkou odpovídající
nájemnému za období červenec až prosinec 2004 ze smlouvy o podnájmu uzavřené
mezi žalovaným a složitelem dne 15. 6. 2001“, a že plnění z této smlouvy proto
v celé výši náleží žalovanému. Namítá, že ve skutečnosti, že mezi podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí a žalovaným došlo k smluvnímu zřízení
práva odpovídajícího věcnému břemeni, jehož obsahem byla především povinnost
vlastníků nemovitostí strpět užívací právo žalovaného za současného vymezení
povinnosti žalovaného nést náklady na zachování a opravy nemovitostí, nelze
spatřovat důvod zániku závazkového právního vztahu na základě nájemní smlouvy
uzavřené dne 1. 9. 2000. Podle názoru žalovaného je navíc zřejmé, že v důsledku
odstoupení od této smlouvy na základě dohody citované Ing. R. B. v žalobě by
právo odpovídající věcnému břemeni zaniklo s účinností ex tunc, že by na něj
bylo nutno pohlížet, jako by nikdy nevzniklo, a že by se tedy nemohlo stát
důvodem pro zánik nájemního vztahu.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12. 9. 2006 č. j. 19 C 224/2004-38
potvrzeným (ve výroku o přistoupení dalšího účastníka do řízení) usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007 č. j. 51 Co 5/2007-46 připustil, aby
do řízení na straně žalobce Ing. R. B. přistoupila žalobkyně, a řízení přerušil
s odůvodněním, že předmětné nemovitosti byly zapsány také do konkursní podstaty
úpadce NAP a. s., že mezi oběma správci konkursních podstat je veden spor o
vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty a že rozhodl též o přerušení řízení,
neboť u Městského soudu v Praze probíhá pod sp. zn. 5 Cm 274/2001 řízení o
určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které má pro rozhodnutí
soudu v této věci zásadní právní význam.
Obvodní soud pro Prahu 4 – poté, co usnesením ze dne 3. 5. 2010 č. j. 19 C
224/2004-63 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010 č. j. 51 Co 280/2010-86 rozhodl, že se v řízení pokračuje, a co usnesením ze dne
10. 8. 2010 č. j. 19 C 224/2004-95 řízení zastavil „ohledně nároku uplatněného“
Ing. R. B., neboť zrušením konkursu na majetek úpadce KALIVODA a. s. po splnění
rozvrhového usnesení a zproštěním výkonu funkce správce konkursní podstaty Ing. Radim Bouček ztratil způsobilost být nadále účastníkem řízení a společnost
KALIVODA a. s. nemůže pokračovat v řízení jako jeho procesní nástupce, neboť
povaha žalobou uplatněného nároku procesní nástupnictví vylučuje, a rozhodl, že
ve vztahu mezi Ing. R. B., žalovaným a vedlejším účastníkem nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení – rozsudkem ze dne 2. 3. 2011 č. j. 19 C 224/2004-132 rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky ve
výši 600 000 Kč „složené složitelem Webasto Product Czech Republic s. r. o. IČ:
25146602“ (nyní Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o.) se sídlem Na
Strži 1373, Praha 4, z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod sp. zn. „34 D 28/2004“ žalobkyni, zamítl vzájemný návrh žalovaného a uložil žalovanému
a vedlejšímu účastníku, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 11 410 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Zoufalého. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly sepsány
do konkursní podstaty úpadce NAP a. s., že tyto nemovitosti byly společností
OYSTER Invest a. s. jako většinovým spoluvlastníkem dány do nájmu žalovanému
nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 2000, že dne 14. 9. 2000 byla mezi vlastníky
nemovitostí (NEMOKREDIT a. s. a OYSTER Invest a. s.) a žalovaným uzavřena
smlouva o zřízení věcného břemene (práva výlučného užívání předmětných
nemovitostí od 1. 10. 2000 do 1. 10. 2002), že dne 8. 11 2000 byla mezi
vlastníky předmětných nemovitostí a žalovaným uzavřena dohoda o odstoupení od
smlouvy o zřízení věcného břemene a že složitel, který složil do soudní úschovy
částku 600 000 Kč „jako nájemné za období leden – červen 2004“, předmětné
nemovitosti užíval od 15. 6. 2001. Poté, co dovodil, že předchozí nájem
nezpůsobuje neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť věcné břemeno
jako právo věcné je „právem silnější“, že pokud jde o dohodu ze dne 8. 11.
2000
o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřenou mezi vlastníky
předmětných nemovitostí a žalovaným, nejedná se o odstoupení od smlouvy, ale o
dohodu podle § 151p občanského zákoníku, a „tudíž se tato nerušila od počátku,
ale až ode dne vkladu této dohody do katastru nemovitostí“, a že vznikem práva
odpovídajícího věcnému břemeni užívání „zaniklo právo nájmu pro dodatečnou
nemožnost plnění“, neboť nájem a věcné břemeno práva užívání vedle sebe nemohou
obstát, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neměl právo dát
předmětné nemovitosti do podnájmu a že s ohledem na to, že složitel užíval
předmětné nemovitosti bez právního titulu, je povinen vydat bezdůvodné
obohacení odpovídající obvyklému nájmu za užívání předmětných nemovitostí
složené v soudní úschově žalobkyni, neboť správce konkursní podstaty je v době
trvání účinku soupisu, i když třeba běží spor o vyloučení věci z podstaty,
oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to bez zřetele k
tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2012 č. j. 51
Co 466/2011-171 rozsudek soudu prvního stupně ve „vyhovujícím“ výroku o věci
samé změnil tak, že žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen souhlasit s
vydáním částky 600 000 Kč složené složitelem Webasto Product Czech Republic, s. r. o. (nyní Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o.), IČ: 25146602, se
sídlem Na Strži 1373, Praha 4, z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod
sp. zn. 34 Sd 28/2004 žalobkyni, se zamítá, v „zamítavém“ výroku o věci samé
jej změnil tak, že žalobkyně je povinna souhlasit s vydáním částky 600 000 Kč
složené složitelem Webasto Product Czech Republic, s. r. o. (nyní Webasto
Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o.), IČ: 25146602, se sídlem Na Strži
1373, Praha 4, z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod sp. zn. 34 Sd
28/2004 žalovanému, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému 36 400 Kč k rukám advokátky
JUDr. Elišky Kadlecové a vedlejšímu účastníku 40 920 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Štuksy. S ohledem na to, že věcné břemeno a nájem vedle sebe nemohou
obstát, že v následně uzavřené smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000 není uvedena žádná zmínka o stávajícím nájemním vztahu, ačkoli předmětem
této smlouvy jsou tytéž nemovitosti, a že z ní nevyplývá žádná vůle účastníků
dosavadní nájemní vztah změnit či nahradit, odvolací soud dovodil, že se
nejedná o novaci ve smyslu § 516 nebo § 570 občanského zákoníku (nehledě na
rozdílný okruh účastníků obou smluv), ale že byla uzavřena druhá samostatná
smlouva s týmž předmětem plnění – užívání předmětných nemovitostí, a uzavřel,
že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, jejíž předmět plnění
nebyl „právně volný“ (předmětem bylo plnění nemožné), je neplatná pro nemožnost
plnění podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku, neboť „smlouva o pronájmu“
předmětných nemovitostí ze dne 1. 9. 2000 nebyla žádným způsobem ukončena ani
nahrazena a obě tyto smlouvy vedle sebe nemohou obstát. Protože „smlouva o
pronájmu nemovitostí“ ze dne 1. 9. 2000 byla platně uzavřena a pronajímatel jí
dal výslovný souhlas žalovanému k podnájmu nemovitostí třetím osobám ke
sjednanému účelu nájmu podle této nájemní smlouvy, který je obsažen i v článku
II. smlouvy o podnájmu ze dne 15. 6. 2001 uzavřené mezi žalovaným jako nájemcem
a složitelem jako podnájemcem, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný
uzavřel smlouvu o podnájmu se složitelem „oprávněně“ a že „jako nájemce z této
smlouvy má nárok na sjednané podnájemné“. Odvolací soud se neztotožnil s
argumentací žalobkyně, že správce konkursní podstaty má nárok též na toto
plnění, neboť tento závěr nelze dovodit z § 18 odst. 3 zákona o konkursu a
vyrovnání, ani z žalobkyní citované judikatury.
Správce konkursní podstaty
podle názoru odvolacího soudu sice má právo s věcí zapsanou do soupisu
nakládat, včetně práva věc držet, užívat a požívat její plody a užitky a v
tomto smyslu má právo na nájemné, nikoli však na plnění z podnájmu, jež je
nárokem z právního vztahu mezi jinými účastníky, na které nemá právo ani sám
úpadce, respektive vlastník nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
rozsudek odvolacího soudu je „pro jeho právní závěr vylučující pouze platnost
zřízeného věcného břemene“ nesprávný, že odvolací soud měl rozhodnutí pouze
zrušit a vrátit soudu prvního stupně k prověření i dalších žalobkyní tvrzených
skutečností týkajících se existence právního titulu žalovaného k užívání
nemovitostí (platnosti nájemní smlouvy a jejího ukončení výpovědí), kterými se
soud prvního stupně vzhledem k právnímu názoru, že nájemní smlouva zanikla pro
dodatečnou nemožnost plnění, nezabýval, že odvolací soud posuzoval právo
žalovaného nemovitosti užívat včetně práva je „podnajmout“ z naprosto jiné
nájemní smlouvy, než na základě které sám žalovaný vyvozoval své právo na
podnájemné vůči složiteli předmětné částky, neboť složitel ve svém návrhu
uvedl, že předmětné plnění představuje podnájemné dle jeho smlouvy o podnájmu
ze dne 15. 6. 2001, a v čl. 1 odst. 2 této smlouvy je oprávnění žalovaného jako
nájemce odvozováno ze „smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 1. 9. 2000,
avšak žalovaný k osvědčení svého právního titulu předmětné nemovitosti užívat
předložil „smlouvu o pronájmu nemovitosti“ rovněž ze dne 1. 9. 2000. Pro téměř
plné překrývání předmětu obou nájemních smluv řídících se různou právní úpravou
(tj. zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jako
zvláštní právní úpravou oproti obecné úpravě podle ustanovení § 663 an. občanského zákoníku) se podle názoru dovolatelky jejich koexistence vylučuje, a
odvolací soud tak posuzoval platnost jiného právního titulu, než od kterého
byla odvozena povinnost podnájemce platit „podnájemné“, a nevypořádal se s
otázkou, která z obou současně uzavřených smluv „vlastně platí“. Dovolatelka
uvedla, že vzhledem k tomu, že jde o vydání „podnájemného“ od složitele, jehož
povinnost je založena výlučně ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, jejíž
„existenci žalovaný popírá či zapírá“, neměl podnájemce již jen z tohoto důvodu
sám žádný platný právní titul, a jeho plnění je tudíž plněním bez právního
důvodu. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval ani dalšími
důvody neplatnosti právního titulu k užívání předmětných nemovitostí žalovaným,
a to skutečností, že procesní předchůdce žalobkyně Ing. R. B. dal z důvodu
opatrnosti žalovanému dne 13. 1. 2004 „řádnou výpověď“ z nájemního vztahu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, kterou následně
žalobkyně „stvrdila listem ze dne 24. 8. 2007“, a tím, že pronajímatel jednal
in fraudem creditoris (tj. věřitelů úpadce), a že neposuzoval věc ve smyslu a
účelu ustanovení § 18 odt. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. v ochraně
věřitelů úpadce. Podle názoru dovolatelky pokud citované ustanovení zakládá
výlučné právo žalobkyně držet a požívat majetek pojatý do soupisu konkursní
podstaty, pak i podnájemní smlouvy uzavřené bez jejího souhlasu jsou absolutně
neplatné a plnění z nich (předmět úschovy) náleží do „konkursní podstaty
žalobkyně“.
Dovolatelka je přesvědčena, že zapojení žalovaného do užívání
nemovitostí mělo „snížit případný výnos v případě zpeněžení nemovitosti pro
nemožnost po dobu 20 let kupujícími tuto využívat“ a že tímto způsobem 100%
vlastník žalované (pronajímatel) založil i absolutní neplatnost všech jeho
„posunovatelných ujednání“ se žalovaným (navíc i v rozporu s ustanovením § 196a
obchodního zákoníku). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Žalovaný má za
to, že předmětné nemovitosti (respektive ideální spoluvlastnický podíl ve výši
6/10) byly do konkursní podstaty úpadce NAP a. s. „po právu“ zapsány až v roce
2010, neboť dopisy ze dne 10. 9. 2001 a 5. 10. 2001, jimiž žalobkyně vyzývala
společnost OYSTER Invest a. s., aby do 30 dnů od obdržení výzvy vyplatila ve
prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složila cenu věci, neobsahovaly zákonem a judikaturou vyžadované náležitosti a
byly z tohoto pohledu zcela neurčité, přičemž tento nedostatek žalobkyně
napravila až v roce 2010 tzv. aktualizací předešlých výzev, a že žalobkyně tedy
nemá nárok na jakékoliv peněžité plnění za dobu předcházející. Žalovaný se
zcela ztotožňuje s právním posouzením platnosti nájemní smlouvy ze strany
odvolacího soudu a nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že Ing. R. B. je jejím
právním předchůdcem (které navíc žalobkyně v průběhu řízení neuplatnila), neboť
předmětné nemovitosti v konkursní podstatě KALIVODA a. s. nikdy nebyly sepsány
„po právu“, žádné úkony učiněné správcem konkursní podstaty úpadce KALIVODA a.
s. v době jejich soupisu v předmětné konkursní podstatě proto nejsou platné a
výpověď z nájmu ze dne 13. 1. 2004, kterou tento konkursní správce neoprávněně
zaslal žalovanému, tak nemá žádné právní účinky. Tvrzení žalobkyně týkající se
odkazu v podnájemní smlouvě na „Smlouvu o nájmu nebytových prostor“ je podle
žalovaného v daném řízení tvrzením novým. Za absurdní žalovaný považuje tvrzení
žalobkyně, že zapojení žalovaného do užívání nemovitostí mělo snížit případný
výnos v případě zpeněžení nemovitostí pro nemožnost po dobu 20 let kupujícími
tyto využívat, neboť smlouva o pronájmu byla uzavřena dne 1. 9. 2000, konkurs
„na úpadkyni NAP a. s.“ byl prohlášen až o několik měsíců později (v roce 2001)
a žalovaný ani společnost OYSTER Invest a. s. nemohli předpokládat, že
předmětné nemovitosti budou zahrnuty do konkursní podstaty. Žalovaný nesouhlasí
s názorem žalobkyně, že jako správce konkursní podstaty má nárok na podnájemné,
neboť žalobkyně není účastníkem podnájemního vztahu.
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť
napadený rozsudek odvolacího považuje za správný a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. (aniž by mohl s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.
přihlížet k doplnění dovolání žalobkyně ze dne 5. 11. 2012, které bylo učiněno
až po uplynutí lhůty k podání dovolání) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem soudní
úschovy je plnění za podnájem nemovitostí v době od 1. 1. 2004 do 31. 6. 2004 a
že složitel toto plnění složil do soudní úschovy dne 28. 5. 2004 – třeba
posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen
nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem,
nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět
dlužník uloží do úřední úschovy (§ 568 věta první obč. zák.).
U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se
k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 o. s. ř.).
Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo
proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy
nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu
úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech
účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do
úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro
neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 o. s. ř.). Jiné osobě, než která je uvedena
v ustanovení § 185d odst. 1 a 2 o. s. ř. (tj. jiné osobě než složiteli nebo
příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem
složitele a příjemce (§ 185d odst. 3 o. s. ř.).
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným
rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je
povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 185e o. s. ř.).
V projednávané věci složil složitel Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s.
r. o. (dříve Webasto Product Czech Republic, s. r. o. a ještě dříve Webasto
Thermo, s. r. o.) částku 600 000 Kč jako „podnájemné za měsíce leden 2004 až
červen 2004 za nebytové prostory v domě v ul. Na S. v P.“ do úschovy soudu
proto, že měl – jak vyplývá z obsahu jeho návrhu na přijetí do úschovy –
důvodné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem (zda je to žalovaný, nebo správce
konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s.). Protože nešlo o úschovu pro
neznámého věřitele, není třeba k vydání předmětu úschovy příjemci nebo jiné
osobě, která uplatňuje právo na předmět úschovy (a žádá o jeho vydání),
souhlasu složitele (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č.
96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Žalobkyně se domáhá ve smyslu ustanovení § 185e o. s. ř., aby žalovanému bylo
uloženo souhlasit s jí požadovaným vydáním předmětu úschovy. Žalovaný se
vzájemným návrhem domáhá, aby soud rozhodl, že žalobkyně je povinna souhlasit s
jím požadovaným vydáním předmětu úschovy.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že
společnost OYSTER Invest a. s. jako vlastník „ideálních 6/10“ předmětných
nemovitostí pronajala tyto nemovitosti smlouvou ze dne 1. 9. 2000 žalovanému na
dobu určitou od 1. 9. 2000 do 31. 8. 2020, že dne 14. 9. 2000 byla mezi
spoluvlastníky předmětných nemovitostí OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. a
žalovaným uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu
výlučného užívání předmětných nemovitostí žalovaným po dobu od 1. 10. 2000 do
1. 10. 2020, že dne 8. 11. 2000 společnosti OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a.
s. uzavřely se žalovaným „dohodu o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného
břemene“, podle níž byl žalovaný „povinen předat vlastníkům zpět předmětné
nemovitosti“, že dne 3. 4. 2001 byly předmětné nemovitosti žalobkyní sepsány do
konkursní podstaty úpadce NAP a. s. a „zůstaly její součástí“, že smlouvou ze
dne 15. 6. 2001 dal žalovaný část předmětných nemovitostí do podnájmu složiteli
a že „podnájemné“ bylo sjednáno pro období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004 ve výši
600 000 Kč za každé kalendářní pololetí.
Vzhledem k tomu, že věcné břemeno, jemuž odpovídá právo užívání nemovitostí, a
nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1265/98, který byl
uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002),
nemůže být pochyb o tom, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000 byla dnem 9. 11.
2000, kdy (jak vyplývá z obsahu spisu) nastaly právní účinky smlouvy o zřízení
věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, zrušena a že právo žalovaného užívat
předmětné nemovitosti na základě závazkového právního vztahu (nájmu) bylo
nahrazeno věcným právem jejich užívání odpovídajícím zřízenému věcnému břemenu
(srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014
sp. zn. 21 Cdo 2878/2013) [stejný závěr by platil i v případě, že by dne 1. 9.
2000 byla uzavřena – jak tvrdí dovolatelka – též smlouva o nájmu nebytových
prostor v předmětných nemovitostech, neboť ani taková smlouva by nemohla obstát
vedle věcného břemene, jemuž odpovídá právo užívání předmětných nemovitostí;
okolnost, zda byla dne 1. 9. 2000 uzavřena jen smlouva o nájmu předmětných
nemovitostí, nebo také smlouva o nájmu nebytových prostor v nich se
nacházejících, proto není v projednávané věci významná]. Protože nájemní právo
žalovaného zrušením nájemní smlouvy smlouvou o zřízení věcného břemene zaniklo,
nemohlo se „obnovit“ ani tím, že dne 8. 11. 2000 společnosti OYSTER Invest a.
s. a NEMOKREDIT a. s. uzavřely se žalovaným „dohodu o odstoupení od smlouvy o
zřízení věcného břemene“, jejíž právní účinky (jak vyplývá z obsahu spisu)
nastaly dne 12. 9. 2002 a která je podle svého obsahu smlouvou o zániku práva
odpovídajícího věcnému břemeni podle ustanovení § 151p odst. 1 věty druhé obč.
zák. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl ode dne 9. 11. 2000, kdy nastaly právní
účinky smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, nájemcem
předmětných nemovitostí, nebyl oprávněn dát jejich část smlouvou ze dne 15. 6.
2001 do podnájmu složiteli, a proto je tato smlouva podle ustanovení § 39 obč.
zák. neplatná. Za této situace bylo nadbytečné zaobírat se námitkami
dovolatelky, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval „dalšími zjevnými
či alespoň v řízení naznačenými jinými důvody neplatnosti právního titulu k
užívání žalovaným předmětných nemovitostí“ a jimiž zpochybňuje platnost nájemní
smlouvy ze dne 1. 9. 2000 a smlouvy o podnájmu části předmětných nemovitostí ze
dne 15. 6. 2001
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že dne 14. 9. 2000 byla
uzavírána smlouva o zřízení věcného břemene, jejíž předmět plnění nebyl „právně
volný“ (předmětem bylo plnění nemožné), že tato smlouva je proto neplatná pro
nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák., že žalovaný uzavřel se
složitelem smlouvu o podnájmu „oprávněně“ a že jako nájemce z této smlouvy má
nárok na sjednané podnájemné, není správný. Dovolání žalobkyně přesto není
opodstatněné.
Soupis konkursní podstaty úpadce, který provádí správce konkursní podstaty
podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti
věřitelského výboru, je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení
sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty, které nenáležejí úpadci, ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do
soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s
nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu [srov.
§ 18 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“)]. Zapsané
věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda do podstaty
skutečně patří, mohou být ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny – nedošlo-li
k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní
podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty dobrovolně námitkám
osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci – jen na základě rozhodnutí
soudu, kterým bylo vyhověno žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze
soupisu podstaty podané proti správci konkursní podstaty (srov. bod XXIX.
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, sp.
zn. Cpjn 19/98, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998).
Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu konkursní
podstaty úpadce, může s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo
osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (§ 18 odst. 3 zákona o konkursu a
vyrovnání). Správce konkursní podstaty úpadce je proto oprávněn – v souladu s
ustanovením § 123 obč. zák. – věc zapsanou do soupisu konkursní podstaty držet,
užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat
nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, který
byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Byla-li věc přenechána nájemní smlouvou nájemci, aby ji dočasně (ve sjednané
době) užíval nebo z ní bral i užitky (§ 663 obč. zák.), má pronajímatel právo
na nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s
přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání (§ 671 odst. 1
obč. zák.). Právo na nájemné má pronajímatel i tehdy, jestliže nájemce dal
pronajatou věc v souladu s ustanovením § 666 odst. 1 obč. zák. do podnájmu
(přenechal ji za úplatu do užívání podnájemci). Podnájmem pronajaté věci vzniká
právní vztah mezi nájemcem a podnájemcem, který je povinen platit sjednanou
úplatu za podnájem nikoliv pronajímateli, nýbrž nájemci, jehož povinnost platit
nájemné pronajímateli zůstává podnájmem nedotčena. Dal-li proto nájemce věc
zapsanou do soupisu konkursní podstaty úpadce, která mu byla pronajata správcem
konkursní podstaty, popřípadě (před zápisem věci do soupisu konkursní podstaty)
jejím vlastníkem, do podnájmu, má právo na sjednanou úplatu za podnájem on a
nikoliv správce konkursní podstaty, který má i v době trvání podnájemního
vztahu mezi nájemcem a podnájemcem právo na užitek z věci v podobě nájemného,
jež je mu nájemce povinen platit. Nejvyšší soud proto již dříve dovodil, že
správce konkursní podstaty úpadce nemá právo, aby mu podnájemce platil úplatu
za podnájem věci, kterou dal její nájemce do podnájmu a která byla zapsána do
konkursní podstaty (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2878/2013). Odvolací soud tedy správně uzavřel,
že správce konkursní podstaty má právo na nájemné, nikoli však na plnění z
podnájmu, jež je nárokem z právního vztahu mezi jinými účastníky, na které nemá
právo ani sám úpadce, respektive vlastník nemovitosti.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje důležitost rozlišování
mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou
plnění z neplatného právního úkonu při aplikaci § 451 odst. 2 obč. zák.
Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je totiž povinnost stran smlouvy vzájemně
si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně stanoví v § 457
obč. zák. Platí proto, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě
neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 33 Odo
1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo
2749/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. 28
Cdo 1264/2012). Dochází-li k užívání nemovitosti v souladu s neplatnou
(pod)nájemní smlouvou, může být aktivní i pasivní věcná legitimace k vymáhání
majetkového prospěchu takto získaného dána jen na straně účastníků onoho
právního úkonu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012
sp. zn. 28 Cdo 1345/2012), přičemž na tomto názoru Nejvyšší soud zásadně
setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným
pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2265/2014 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5092/2014).
V projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – uzavřel žalovaný se
složitelem dne 15. 6. 2001 neplatnou smlouvu o podnájmu části předmětných
nemovitostí, v níž byla sjednána úplata za užívání těchto nemovitostí pro
období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004 ve výši 600 000 Kč za každé kalendářní
pololetí. Užíval-li složitel v době od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 část
předmětných nemovitostí na základě neplatné podnájemní smlouvy, tedy na základě
neplatného právního úkonu, který byl koncipován jako právní důvod užívání části
předmětných nemovitostí složitelem, dostalo se složiteli nikoli plnění bez
právního důvodu, nýbrž plnění z neplatného právního úkonu. Vydání bezdůvodného
obohacení, jež složiteli vzniklo plněním z neplatného právního úkonu, se proto
může domáhat výlučně žalovaný, který byl druhou stranou smlouvy o podnájmu
uzavřené dne 15. 6. 2001, a nikoli žalobkyně, která nebyla účastníkem tohoto
(neplatného) právního úkonu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který dospěl – byť z
nesprávných důvodů – k zákonu odpovídajícímu závěru, že žalovaný má právo na
vydání předmětu úschovy a že žalobkyně je povinna s jeho vydáním žalovanému
souhlasit, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo
zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému a
vedlejšímu účastníku náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10
000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému (kterého v
době podání vyjádření k dovolání žalobkyně zastupovala advokátka JUDr. Eliška
Kadlecová) a vedlejšímu účastníku náklady spočívající v paušální částce náhrady
výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce vedlejšího účastníka,
advokát Mgr. Martin Štuksa, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
náleží k nákladům, které vedlejšímu účastníku za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
10 300 Kč žalovanému a v celkové výši 12 463 Kč vedlejšímu účastníku k rukám
advokáta, který vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1
o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu