Judikát 21 Cdo 693/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07.04.2026
Spisová značka:21 Cdo 693/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.693.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nepřípustnost dovolání
Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Dovolání (vady)
Příslušnost soudu funkční
Zastavení řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 243b o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 21 Cdo 693/2026-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského č. 13, proti žalovanému Národnímu ústavu duševního zdraví, p. o. se sídlem v Klecanech, Topolová č. 748, IČO 00023752, zastoupenému JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Belgická č. 276/20, o ochranu osobnosti, o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost podaných žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2013, č. j. 31 C 75/2013-45, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2015, č. j. 3 Co 279/2013-56, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 75/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025, č. j. 4 Co 90/2024-300, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2024, č. j. 31 C 75/2013-271, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2024, č. j. 31 C 75/2013-271, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025, č. j. 4 Co 90/2024-300, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Kochmana, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Belgická č. 276/20. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2024, č. j. 31 C 75/2013-271, zamítl žalobu pro zmatečnost obsaženou v podáních žalobce ze dnů 31. 7. 2013 a 16. 7. 2015 (výrok I), zamítl žalobu na obnovu řízení obsaženou v podání žalobce ze dne 16. 7. 2015 (výrok II), rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok III) a přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce (výrok IV).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2025, č. j. 4 Co 90/2024-300, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému (výrok II).
3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu a jím potvrzenému usnesení soudu prvního stupně (výslovně proti všem jejich výrokům) podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s.
ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 31 C 75/2013-271, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod č. 10/2001 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
5. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 4 Co 90/2024-300, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
6. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 7.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
8. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.
9. Prostřednictvím svých námitek obsažených v podaném dovolání (že „soud nesprávně právně posoudil žalobu žalobce pro zmatečnost, když tento návrh zamítl“ a „když dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení se zamítá“, a že „správně měl věc právně posoudit tak, že jsou dány důvody pro zahájení řízení“ i „pro zahájení obnovy řízení“ a že „k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo jednáním žalovaného“) dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Uvedené námitky žalobce představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolatel jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn.
25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky žalobce, že „soud neprovedl důkaz výslechem svědků: P. M., T. P., B.“, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
12. Žalobce zde současně opomíjí, že podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. je to soud, kdo rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede [k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II.
ÚS 56/95, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud (ne)provedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení]. Soud tedy není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3166/2019).
13. Dovoláním žalobce napadá výslovně „celý výrok“ napadeného usnesení odvolacího soudu.
V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
16. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1872/16). Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 4. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu