21 Cdo 852/2025

21 Cdo 852/2025-316

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně AVIM PRAHA, s.r.o. se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská č. 352/23, IČO 25137018, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 562/41, proti žalované FORTE s.r.o. se sídlem v Praze 7, U Papírny č. 9/614, IČO 63076446, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, za účasti spolku "HABEAS CORPUS" se sídlem v Praze 9 – Černém Mostě, Ocelkova č. 643/20, IČO 70108102, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 562/41, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o prodloužení nájemní smlouvy a zdržení se zásahů do užívání a o vzájemném návrhu žalované na vyklizení nebytových prostor, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní a vedlejším účastníkem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2021, č. j. 12 Co 218/2021-634, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Co 218/2021, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2024, č. j. 5 Co 221/2023-201, takto:

I. Dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně se odmítají. II. Žalobkyně a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 619,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2023, č. j. 12 Co 218/2021-144, zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I), zamítl návrh na přerušení řízení z důvodů podané ústavní stížnosti (výrok II) a žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III).

2. K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 Co 221/2023-201, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), odmítl odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti výroku II usnesení soudu prvního stupně (výrok II) a žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že „Obvodní soud pro Prahu 8 jednal bez účasti žalobkyně a vedlejšího účastníka za situace, kdy žalobkyně a vedlejší účastník opakovaně krátce před jednáním žádali o odročení s poukazem na příznaky virózy, onemocnění virózou nebo s odkazem na karanténu, či pandemii covidu-19“, avšak soudu „nedoložili skutečnosti tvrzené v žádostech o odročení jednání, tj. existenci vážného důvodu (nemoc, karanténa), a to ani Městskému soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka, přestože se odvolacího jednání dne 26. 10. 2021 zúčastnili“. Dospěl proto k závěru, že „Obvodní soud pro Prahu 8 procesně nepochybil, když jednal v nepřítomnosti žalobkyně a vedlejšího účastníka ve dnech 15. 1. 2021 a 15. 3. 2021, ač žádali o odročení jednání“, a „nelze tedy uzavřít, že byla žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi odňata možnost jednat před soudem, jak má na mysli ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.“

3. Proti tomuto usnesení podali žalobkyně a vedlejší účastník společné dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu napadají výslovně „v celém rozsahu“.

4. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

5. Podle § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení. Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší § 231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí. Z tohoto soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1867/2016, ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, nebo ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017) i právní teorie (srov. např. DOLEŽÍLEK, Jiří. § 240 [Legitimace k dovolání a dovolací lhůta]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není.

6. Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 Co 221/2023-201, podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno osobou, jež k tomu není oprávněna.

7. Dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 5 Co 221/2023-201, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

10. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

11. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.

12. Námitky žalobkyně (že „soud I. stupně ignoroval pandemickou situaci Covid-19, která v ČR v měsících únor, březen 2021 vrcholila …, ignoroval včasné a důvodné omluvy a žádosti o odročení jediného statutárního orgánu HABEAS CORPUS, ignorovali doporučení Ministerstva spravedlnosti ČR …, prováděl důkaz bez účasti HABEAS CORPUS a věc též rozhodl“, že to samé se týká „žádosti o odročení stěžovatele 1“, že „Vrchní soud v Praze vady nezhojil a porušení LPZS jen prohloubil“, jakož i další obdobné námitky obsažené v dovolání, jimiž žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že „nelze … uzavřít, že byla žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi odňata možnost jednat před soudem, jak má na mysli ustanovení § 229 odst. 3 o.

s. ř.“) představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by žalobkyně jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

13. K rozsáhlým (ale nesourodým) námitkám žalobkyně vztahujícím se k tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o jeho správnosti, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. To platí i tehdy, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování porušil jeho základní ústavní právo. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., v němž konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020, či ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 753/2022).

14. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, že odvolací soud „neakceptoval“ závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2022, č. j. 26 Cdo 1469/2022-921, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku napadenému žalobou, že „předmět řízení vymezil nesprávně, nevyčerpal řádné projednání všech podaných námitek podřaditelných pod ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. a ty které provedl překroutil, důkazy neprovedl, výzvy dle ust. § 43 o. s. ř., … a dále se dopustil nepřezkoumatelnosti“. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).

15. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022).

16. Dovozuje-li žalobkyně, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, pak nebere náležitě v úvahu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, který ve své judikatuře vychází ze závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).

17. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jak namítá žalobkyně, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod č. 139/2018 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

18. Proti výroku II usnesení odvolacího soudu není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (objektivně) přípustné, neboť mimořádným opravným prostředkem, který v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. O nepřípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto výroku usnesení odvolacího soudu byla žalobkyně ostatně náležitě poučena odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí.

19. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

20. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 12. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu