USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce R. I., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem
Ivičičem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bořetická č. 4097/21, proti
žalované S. š. p. K. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost rozvázání
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C
218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.
dubna 2021, č. j. 49 Co 176/2018-341, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka
Ivičiče, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bořetická č. 4097/21.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2021, č. j. 49 Co 176/2018-341, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Rozsudek je při řešení pro přípustnost dovolání (dovolatelkou namítané)
stěžejní právní otázky (srov. bod A obsahu dovolání), a to otázky, které
skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda při nesouhlasném vyjádření
odborové organizace, jejíhož orgánu je zaměstnanec členem, s výpovědí podle
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, lze či nelze po zaměstnavateli
spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance nadále zaměstnával, v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán rozumný důvod
(dovolatelka jej netvrdí), aby tato otázka byla posouzena jinak. V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3561/2010, Nejvyšší soud
uzavřel, že „…/U/ člena příslušného odborového orgánu musí být totiž pro
platnost výpovědi z pracovního poměru splněny nejen obecné formální a
materiální předpoklady výpovědi z pracovního poměru, ale mimo to (navíc) také
předpoklady stanovené v ustanovení § 61 odst. 2 (případně odst. 4) zák. práce. Zjištění soudu, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby
zaměstnance nadále zaměstnával, musí proto spočívat na jiných (dalších)
skutečnostech, než na pouhém konstatování, že byly splněny obecné předpoklady
platnosti výpovědi z pracovního poměru…“. Nejvyšší soud tím navázal na závěry,
které učinil (ve vztahu k předchozí právní úpravě v zákoníku práce – zák. č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve znění pozdějších předpisů) v rozsudku ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1539/2008, který byl uveřejněn v časopise Soudní
judikatura pod publikačním číslem 152/2009, ve kterém uvedl, že „… /V/ řízení o
neplatnost rozvázání pracovního poměru se členem příslušného odborového orgánu
[§ 59 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (nyní § 61 odst. 4 zák. práce)] musí zaměstnavatel tvrdit a prokazovat
existenci skutečností, pro které po něm nelze spravedlivě požadovat, aby
takového zaměstnance dále zaměstnával; musí přitom jít o jiné skutečnosti, než
ty, jež naplňují použitý výpovědní důvod…“. Pakliže jsou ovšem zákonnými předpoklady platnosti výpovědi podle ustanovení §
52 písm.
c) zákoníku práce přijetí „organizační změny“, nadbytečnost
zaměstnance a příčinná souvislost mezi uvedenými, pak je správný závěr
odvolacího soudu, že důvody, pro které by bylo možno usoudit, že nelze po
zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnávat, musí
ležet mimo množinu těchto zákonem stanovených předpokladů možnosti
zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr; uvedený závěr lze dovodit i ze
žalovanou akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1464/2018, ve kterém byla řešena situace, kdy na pracovní pozici, která
byla organizační změnou zrušena, působil jediný zaměstnanec; řeší se tak
odlišný skutkový stav. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dovolatelkou
namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená otázka
přípustnost dovolání nezakládá. Namítá-li dovolatelka „nedostatečné poučení dle § 118a občanského soudního
řádu“, přehlíží, že standardní judikatura Nejvyššího soudu uvedené pochybení
(pokud nastalo) kategorizuje jako jinou vadu řízení, ke které může dovolací
soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje
žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit
nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní
judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo
1525/2020). Bez ohledu na výše uvedené dovolací soud konstatuje, že obsah poučení, které se
žalované dostalo u jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 2021, plně koresponduje s
požadavky, které zákon (a příslušná judikatura) klade na takové poučení. Lze
ocenit, že odvolací soud před jednáním dne 7. 4. 2021 (v předvolánce) obě
strany informoval o svém dalším procesním postupu, u tohoto jednání potom
sdělil důvody, proč považuje za nezbytné poučení poskytnout a (s obhledem na
procesní situaci) též poučení řádně provedl (k obsahu, kvalitě a následkům
poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, z recentní
judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo
2867/2019). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá. Stejně je nutno vyhodnotit námitku dovolatelky, uvedou pod bodem C) obsahu
dovolání, neboť neprovedení navržených důkazů, resp. jejich nesprávné
vyhodnocení, je rovněž posuzováno jako tzv. jiná vada řízení, ke které, jak již
bylo uvedeno, může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelka se tímto způsobem
snaží zpochybnit skutkový stav, z něhož soudy nižších stupňů vyšly; správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím
řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit
nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Zbývá posoudit námitku dovolatelky rubrikovanou pod bodem D) obsahu dovolání,
tedy námitku „opomenutého důkazu“, konkrétně potom opomenutí obsahu „svědecké“
výpovědi P. K. (ředitele žalované), který u jednání soudu prvního stupně dne
28. 6. 2018 mj. uvedl, že „…u žalobce šlo o kombinaci dvou výučních listů,
které se kryly s kombinací oborů, v nichž došlo k poklesu žáků, navíc jsme
zrušili obor pokrývačské práce…“; tedy že, „…ze svědecké výpovědi jednoznačně
vyplývají další důvody (t. j. i jiné skutečnosti), které žalovanou vedly k
udělení výpovědi…“. S dovolatelkou lze souhlasit, že uvedená informace zazněla
ve výpovědi ředitele žalované P. K., statutárního zástupce žalované [srov. ustanovení § 131 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním,
středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění
pozdějších předpisů], kterého soud prvního stupně vyslechl jako účastníka,
nikoliv jako svědka, jak nesprávně uvádí dovolatelka. Tuto informaci je tak
sice možno posoudit i jako tzv. dolíčení právně významných skutečností (k této
problematice srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2645/2019), avšak ani podle dovolacího soudu není toto tvrzení
natolik konkrétní, aby bylo možno jeho význam poměřit s úvahami, na nichž byly
založeny judikaturní závěry, vztahující se k řešení otázky podmínky platnosti
výpovědi v ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce (zejména potom v již
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo
1464/2018). Z informace není zřetelné, zda to byl ze všech zaměstnanců pouze
žalobce, který měl výuční list v oboru zedník (což lze přímo vyloučit s ohledem
na skutečnost, že s výukou tohoto oboru se i do budoucna počítalo – srov. tabulka, jako příloha k rozhodnutí ředitele č. SOU-KY/562/2017 – RŘ 050/2017),
navíc „argumentační síla“ tohoto tvrzení je zcela degradována zjištěním
potřebnosti žalobcova druhého zaměření (výuční list žalobce v obor pokrývač) i
v roce 2018, byť ve zmenšeném rozsahu (srov. tamtéž). Námitka je tak zcela
neopodstatněná, vytržená z kontextu a přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.