21 Cdo 2867/2019-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr.
Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koperníkova č. 4526/1, proti
žalovanému Statutárnímu městu Brno se sídlem magistrátu v Brně – střed,
Dominikánské náměstí č. 196/1, IČO 44992785, zastoupenému Mgr. Michalem
Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří č. 365/46, o 44 540 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 42/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2019
č. j. 15 Co 13/2019-155, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. září
2018 č. j. 49 C 42/2017-116 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; v dalším se dovolání
zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 22. 2. 2017 se žalobce domáhal,
aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 44 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % z částky 44 540 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 8. 1998 pracoval u žalovaného od
1. 9. 1998 do 31. 12. 2016. Plat mu byl stanoven platovým výměrem ze dne 1. 11. 2011 v 9. platové třídě a 12. platovém stupni podle stupnice platového tarifu
uvedené v příloze k nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Pracovní náplní ze dne 1. 5. 2007
bylo stanoveno, že žalobce: „zabezpečuje čištění všech vozovek komunikací mimo
dálnic a dálničních ramp na území městských částí; zabezpečuje zimní údržby
vozovek místních komunikací mimo základní komunikační systém, zpracovává plán
zimní údržby; vykonává působnost silničního správního úřadu I. stupně na
místních a veřejně přístupných účelových komunikacích (mimo ZKS) dle seznamu
vedeného městem; projednává v I. stupni správního řízení přestupky a jiné
správní delikty na úseku dopravy a silničního hospodářství; zajišťuje provoz
internetových stránek MČ; plní další úkoly podle pokynů vedoucí odboru a
tajemníka“. V rámci zabezpečování čištění všech vozovek komunikací žalobce
připravoval návrhy opatření obecné povahy a jejich projednávání s dotčenými
orgány a vedl řízení o návrhu opatření obecné povahy. V rámci „dalších úkolů“
zejména připravoval a zadával veřejné zakázky malého rozsahu, kontroloval
naplnění kvalifikačních předpokladů a rozsah i kvalitu plnění. Vzhledem k
uvedené pracovní náplni měl být žalobce v souladu s přílohou nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, správně zařazen
do 10. platové třídy (povolání referent majetkové správy, správce informačních
a komunikačních technologií, referent společné státní správy a samosprávy,
referent pro pozemní komunikace). Domáhá se proto, aby mu za roky 2014 a 2015
žalovaný doplatil rozdíl mezi platem vyplaceným ve výši odpovídající 9. platové
třídě a platem ve výši odpovídající 10. platové třídě; nárok na doplacení platu
za rok 2016 žalovaný uznal. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, neboť žalobci po jeho přeřazení k Úřadu městské
části Brno – Nový Lískovec (1. 5. 2007) vznikl nárok na přeřazení do 10. platové třídy teprve v roce 2016 (v souvislosti se změnou právní úpravy zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2018 č. j. 49 C 42/2017-116 žalobu
na zaplacení 44 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 44 540 Kč od
11. 2. 2017 do zaplacení zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 12 216 Kč k rukám Mgr. Michala Zahuty. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného, u kterého „v
období let 2014-2015“ pracoval jako „referent stavební a všeobecný“, byl
zařazen v 9.
platové třídě a byl mu vyplácen tomu odpovídající plat, a že v
uvedeném období žalobce (jak sám v průběhu řízení uvedl) nevykonával žádnou
práci „definovanou“ jako „referent pro pozemní komunikace“ a „referent společné
státní správy a samosprávy“ (tyto činnosti vykonával až v roce 2016). Nevzal za
prokázané, že by žalobce v tomto období vykonával činnosti odpovídající práci
„správce informačních a komunikačních technologií“, neboť jednak bylo zjištěno,
že „tyto práce měl žalovaný zajištěné externě“, jednak za výkon této práce
nelze považovat to, že žalobce „vkládal na webové stránky informace“, a ke
svému tvrzení, že „v souvislosti s webovými stránkami vyvíjel jakoukoli další
aktivitu“, žalobce „na výzvu soudu a navzdory poučení soudu neoznačil žádný
důkaz“. Soud dále „nevzal za prokázané“, že žalobce vykonával práci „příprava,
zadávání a kontrola veřejných zakázek malého rozsahu“, jestliže „provedeným
dokazováním bylo zjištěno“, že žalobce se na veřejných zakázkách malého rozsahu
„podílel v takovém rozsahu, jak k tomu byl v jednotlivých případech ad hoc (…)
pověřen nadřízenou K. T.“; tyto práce lze podřadit „pod část pracovní náplně“
žalobce specifikovanou jako „plnění dalších úkolů na pokyn vedoucí odboru a
tajemníka“. Soud prvního stupně zde vzal při svém hodnocení v úvahu především
skutečnost, že „zařazení do vyšší platové třídy je spojeno s vyšší mírou
odpovědnosti“, přičemž „jedinou osobou, která byla zadavatelem operace a která
nesla v této souvislosti odpovědnost, byla K. T., nikoli jiní zaměstnanci“. Žalobce vykonával pouze „pomocné práce pro řešitele operace“ (kterým byla K. T.) a „neodpovídal za nic“. Na uvedeném závěru podle soudu nic nemění
skutečnost, že K. T. stanovila svým podřízeným (včetně žalobce) „jako subúkol“
jednotlivé dílčí úkony. Z toho, že žalobce připravoval koncept výzvy, který
však nepodepisoval, nelze dovozovat, že by to byl žalobce, kdo zadával veřejné
zakázky; „totéž lze říci ve vztahu k ostatním dílčím činnostem“. Soud navíc
považoval za účelové, že žalobce po dobu trvání pracovního poměru „proti
zařazení do deváté platové třídy ničeho nenamítal“ a s požadavkem na doplacení
rozdílu v platu „přišel“ teprve bezprostředně po rozvázání pracovního poměru. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2019 č. j. 15 Co
13/2019-155 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 744 Kč k rukám Mgr. Michala Zahuty. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalobce „ohledně
tvrzených procesních nedostatků postupu soudu I. stupně“ (že žalobce nebyl
soudem prvního stupně dostatečně poučen „o následcích nesplnění povinnosti a
též o možnosti, že důkazy, které označí, zajistí soud“). Z protokolu o jednání
před soudem prvního stupně ze dne 26. 6.
2018 podle odvolacího soudu vyplývá,
že žalobci se dostalo poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých
tvrzení (o tom, že vykonával „činnosti v souvislosti s veřejnými zakázkami“ a
„činnosti správce informačních a komunikačních technologií“), včetně poučení o
následcích nesplnění této výzvy, které soud zhodnotil jako „zcela dostačující“
a v souladu „jak se zákonnými hledisky vymezenými v ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., tak i konstantní judikaturou“. Ve shodě se soudem prvního stupně proto
uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že vykonával funkci správce
informačních a komunikačních technologií, ačkoliv – vzhledem k zásadě
projednací – „bylo na něm, aby označil důkazy k prokázání této skutečnosti“ a
„v tomto smyslu“ byl i při jednání dne 26. 6. 2018 soudem prvního stupně
poučen. Ve vztahu k „druhé žalobcem tvrzené činnosti“, která měla být náplní
jeho práce (příprava, zadávání a kontrola veřejných zakázek malého rozsahu)
„nebylo mezi stranami sporu“ o tom, že se žalobce podílel „na některých
činnostech v souvislosti s přípravou, zadáváním a kontrolou veřejných zakázek
malého rozsahu“. Odvolací soud proto považoval za podstatné posouzení, zda
činnost žalobce byla „komplexní“, tedy zda vykonával „všechny uvedené
činnosti“, nebo zda se jednalo „pouze o dílčí úkony, které ve své komplexnosti
nezahrnovaly celý soubor činností zařazených do 10. platové třídy“. Protože
zařazení do desáté platové třídy v posuzovaném případě znamená, že se „jedná o
zaměstnance, který zajišťuje veškerou komplexní činnost spojenou se zakázkami
malého rozsahu (přípravu, zadávání a kontrolu), a to včetně odpovědnosti za
provedení a splnění uvedeného úkolu“, a žalobce se podílel (jen) „na některých
činnostech v souvislosti s přípravou, zadáváním a kontrolou veřejných zakázek
malého rozsahu“, přičemž v této souvislosti ani „nepopíral, že při provádění
těchto činností byl řízen svojí nadřízenou T., která byla uvedena jako
řešitelka tohoto úkolu, která podepisovala a kontrolovala jím předkládané dílčí
dokumenty a která též nesla za uvedenou činnost odpovědnost“, odvolací soud
uzavřel, že dílčí činnosti vykonávané žalobcem nemohou být – vzhledem k tomu,
že samostatně nedosahují náročnosti složitějšího úkolu (práce) zařazeného ve
vyšší platové třídě – považovány za „rovnocenné či srovnatelné“ se složitějším
„komplexním úkolem“ (byť jsou ke splnění složitějšího komplexního úkolu „zcela
nezbytné“). Za správné rovněž považoval, že soud prvního stupně zohlednil
„hledisko odpovědnosti“ za výkon práce jako jedno z „nezbytných kritérií“ pro
zařazení zaměstnance do vyšší platové třídy. Odvolací soud z uvedených důvodů
dospěl k závěru, že „žalobce nelze zařadit do 10. platové třídy“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti
„všem výrokům“. Přípustnost dovolání spatřuje v posouzení otázek, zda kritérium
pro zařazení zaměstnance do platové třídy podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb.
spočívá v tom, že zaměstnanec „fakticky vykonává“ všechny činnosti vymezené
příslušným ustanovením katalogu prací („hledisko komplexnosti“), a zda může
zaměstnavatel při zařazení prací do jednotlivých platových tříd zohledňovat i
„kritérium odpovědnosti“ zaměstnance za provedení a splnění daných činností; v
souvislosti s „kritériem odpovědnosti“ též klade otázku, zda dohled a
schvalování činností „vedoucím zaměstnancem“ zbavuje „řadového zaměstnance“
odpovědnosti za provedení a splnění činností. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím
soudem v názoru, že – za situace, kdy mezi účastníky řízení nebylo sporné, že
žalobce se „podílel na činnostech v souvislosti s přípravou, zadáváním a
kontrolou veřejných zakázek malého rozsahu“ – je třeba zkoumat, zda žalobce
„zajišťoval veškerou komplexní činnost spojenou se zakázkami malého rozsahu“,
nebo jen činnosti dílčí. Neuvedla-li vláda „výslovně“ v katalogu prací, že se v
případě práce spočívající v přípravě, zadávání a kontrole veřejných zakázek
malého rozsahu má jednat o „komplexní práce“, pak „po zaměstnanci, který
vykonává některou z činností“, nelze požadovat, aby „vykonával všechny části
dané práce“, neboť „komplexnost není pojmovým znakem této činnosti“. Z
ustanovení § 109 odst. 4 a § 110 odst. 3 zákoníku práce odvolací soud nesprávně
dovodil, že pro zařazení do desáté platové třídy je („nad rámec samotného
faktického výkonu dané činnosti“) rozhodné, zda zaměstnanec „nese odpovědnost
za provedení a splnění daného úkolu“, neboť „hledisko odpovědnosti zaměstnance
za provádění a splnění úkolů“ je již „reflektováno vládou v samotném rozvržení
jednotlivých prací v katalogu prací a v platových třídách“. „Hodnocení míry
odpovědnosti zaměstnance“ proto zaměstnavateli v rámci „přiřazení příslušné
platové třídy“ nepřísluší, neboť k tomu je „zákonem povolána výhradně vláda“;
zaměstnavatel může posuzovat „míru odpovědnosti“ zaměstnance pouze v
souvislosti se zařazováním zaměstnance do platové třídy v případech, kdy
„činnost zaměstnance není v rámci katalogu prací zahrnuta“ ve smyslu ustanovení
§ 3 odst. 1 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve
veřejných službách a správě. Dovolatel dále vymezuje právní otázku, zda je soud
povinen při poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. „zaprotokolovat kromě toho, k
čemu směřovala výzva účastníku, i poučení o konkrétních následcích při
nesplnění této výzvy“. Namítá, že se odvolací soud – při svém závěru o tom, že
„je zcela dostačující, pokud je v protokolu o jednání výslovně uvedeno, že
žalobce byl poučen o následcích nesplnění výzvy soudu“, a že „není nutné trvat
na tom, aby byl žalobce poučen rovněž o konkrétních následcích nesplnění této
výzvy a na tom, aby byly negativní následky neunesení důkazního břemene takto
zaprotokolovány“ – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne
26. 11. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo
4240/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn.
22 Cdo
5148/2017), neboť z této ustálené judikatury vyplývá, že „z protokolu o jednání
musí být vždy jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku podle § 118a odst. 3 o. s. ř. i s poučením o následcích při nesplnění této výzvy“, a že „negativní
následky musí být v protokolu výslovně uvedeny tak, aby nebyly o splnění
poučovací povinnosti soudu jakékoli pochyby“. Odvolací soud proto „měl správně
rozhodnout“ tak, že „nebyly dány podmínky“ pro závěr o tom, že žalobce neunesl
své důkazní břemeno, a že soud prvního stupně nemohl „rozhodnout v neprospěch
žalobce“. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že „citované závěry“
rozhodovací praxe „nedopadají“ na předestřenou otázku, dovolatel „in eventum“
namítá, že „se jedná o otázku procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalobce podal dovolání proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i
proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud proto dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.]. Dovolatelem předestřená otázka, „zda dohled a schvalování činností řadového
zaměstnance související s výkonem jeho práce ze strany vedoucího zaměstnance
zbavuje daného řadového zaměstnance odpovědnosti za provedení a splnění těchto
činností“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací
soud k takovému závěru nedospěl, a napadené rozhodnutí proto na řešení této
otázky nespočívá. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce byl zaměstnancem žalovaného v době od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2016, u
kterého v době od 1. 5. 2007 až do skončení pracovního poměru pracoval jako
referent na odboru stavebním a všeobecném („referent stavební a všeobecný“) a
pro účely odměňování za práci byl zařazen do 9. platové třídy. V letech 2014 a
2015 žalobce nevykonával žádnou práci „definovanou“ jako „referent pro pozemní
komunikace“ a „referent společné státní správy a samosprávy“ (tyto činnosti
vykonával až v roce 2016) a žalobce ani neprokázal, že by v uvedeném období
vykonával práci „správce informačních a komunikačních technologií“ (výkon
těchto činností žalovaný zajišťoval externě, žalobce se na jejich výkonu
nepodílel tím, že vkládal na webové stránky informace, a pokud žalobce v této
souvislosti tvrdil výkon dalších činností, neoznačil ke svému tvrzení „na výzvu
soudu a navzdory poučení soudu“ žádné důkazy). Žalobce nevykonával ani práce
„definované“ jako „příprava zadávání a kontrola veřejných zakázek malého
rozsahu“, neboť na veřejných zakázkách malého rozsahu se podílel jen výkonem
dílčích činností, jak k tomu byl „v jednotlivých případech ad hoc – ať již
výslovně či podle zaužívané praxe – pověřen nadřízenou, K. T., která byla v
každém případě příkazcem operace a odpovědnou osobou za celou zakázku“. Žalovaný vyhověl požadavku žalobce na doplacení platu do výše odpovídající
zařazení do 10. platové třídy jen za rok 2016, za roky 2014 a 2015 jeho
požadavek odmítl. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou hlediska pro zařazení zaměstnance do
platové třídy. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s.
ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Uvedenou právní otázku je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu,
že žalobce se domáhá doplacení platu za roky 2014 a 2015 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě,
ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2015 (dále též jen „nařízení
vlády č. 564/2006 Sb.“), a podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu
prací ve veřejných službách a správě, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále
též jen „nařízení vlády č. 222/2010 Sb.“ nebo „katalog prací“). Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele,
kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace,
jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány
z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle
zvláštních právních předpisů, školská právnická osoba zřízená Ministerstvem
školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí
podle školského zákona, nebo regionální rada regionu soudržnosti, s výjimkou
peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s místem výkonu práce mimo
území České republiky, za podmínek stanovených v zákoníku práce plat, nestanoví-
li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 a 3
zák. práce). Plat je peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za
práci (srov. § 109 odst. 3 zák. práce), určené podle zákoníku práce, nařízení
vlády vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zák. práce a v jejich mezích podle kolektivní
smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu; plat není možné určit jiným způsobem, v
jiném složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k
jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (srov. § 122 odst. 1 zák. práce; v případě vedoucího zaměstnance, který je statutárním orgánem
zaměstnavatele, nebo který je vedoucím organizační složky státu nebo územního
samosprávného celku, srov. § 122 odst. 2 zák. práce). Plat se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle
obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných
pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); za stejnou práci nebo za
práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejný plat
(srov. § 110 odst. 1 zák. práce). Zaměstnanci přísluší platový tarif stanovený pro platovou třídu a platový
stupeň, do kterých je zařazen, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak
(srov. § 123 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do jedné z
šestnácti platových tříd podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě a v
jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací (srov. § 123 odst. 2 a 5
zák. práce). Vychází přitom z nařízení vlády č. 222/2010 Sb.
(katalogu prací),
které stanoví zařazení prací do platových tříd v souladu s charakteristikami
platových tříd odstupňovanými podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti
práce, jak jsou uvedeny v příloze k zákoníku práce [srov. § 123 odst. 6 písm. a) zák. práce]. Zaměstnavatel v rámci platových tříd zařadí zaměstnance do
platového stupně podle doby dosažené praxe, doby péče o dítě a doby výkonu
vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby (dále jen
„započitatelná praxe“) [srov. § 123 odst. 4 zák. práce]. Bližší způsob
zařazování zaměstnanců do platových tříd a platových stupňů upravuje nařízení
vlády č. 564/2006 Sb. (od 1. 1. 2018 nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o
platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě). Z uvedené právní úpravy vyplývá, že hlavní a základní nárokovou složkou platu
zaměstnance uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce je platový tarif,
který je u každého zaměstnance určován platovou třídou a platovým stupněm, do
nichž je zaměstnanec zařazen na základě kritérií pevně stanovených právními
předpisy (zákoníkem práce a prováděcími nařízeními vlády). Platový tarif tak
zohledňuje složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce odpovídající
konkrétní platové třídě a míru praktických zkušeností nabytých předchozím
výkonem práce odpovídající platovému stupni v rámci dané platové třídy. Platové třídy rozlišují práce různé složitosti, odpovědnosti a namáhavosti od
těch nejméně složitých, s nejmenší odpovědností a nejméně namáhavých až po ty
nejsložitější, s největší odpovědností a nejvíce namáhavé. Smyslem a účelem
tohoto rozlišení je, aby v každé z platových tříd byly zařazeny práce, jejichž
společnou charakteristikou je stejná složitost, odpovědnost a namáhavost. Obecně je složitost, odpovědnost a namáhavost práce pro jednotlivé platové
třídy vyjádřena v charakteristikách platových tříd uvedených v příloze zákoníku
práce, na jejichž základě byl zpracován katalog prací, kterým se stanoví
zařazení prací ve veřejných službách a správě do platových tříd zaměstnanců,
jimž je za práci poskytován plat. Katalog prací obsahuje seznam prací, které
jsou v něm – při jejich vymezení provedeného údaji o jejich předmětu (objektu
práce) a pracovní činnosti – seřazeny od těch nejjednodušších až po ty
nejnáročnější koncepční a systémové práce a rozděleny do šestnácti platových
tříd. Na základě tohoto rozdělení zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové
třídy. V případě práce, která není v katalogu prací uvedena, zařadí
zaměstnavatel zaměstnance do platové třídy, ve které jsou v katalogu prací
zahrnuty příklady prací porovnatelné s ní z hlediska složitosti, odpovědnosti a
namáhavosti (srov. § 3 odst. 1 větu druhou nařízení vlády č. 564/2006 Sb.). Podmínkou zařazení zaměstnance do platové třídy současně je, že zaměstnanec pro
výkon práce uvedené v této platové třídě splňuje potřebné vzdělání (srov. § 3
odst. 2 nařízení vlády č.
564/2006 Sb.), popřípadě – nesplňuje-li zaměstnanec
podmínku potřebného vzdělání – zaměstnavatel využije (má možnost využít)
některou ze stanovených výjimek k zařazení zaměstnance do platové třídy, pro
kterou potřebné vzdělání nesplňuje (srov. § 3 odst. 3 a 4 nařízení vlády č. 564/2006 Sb.). Pro zařazení zaměstnance do platové třídy je určující druh práce sjednaný v
pracovní smlouvě (popřípadě vyplývající ze jmenování) a nejnáročnější práce,
kterou zaměstnanec v jeho mezích vykonává (jejíž výkon zaměstnavatel po
zaměstnanci požaduje); zaměstnavatel tedy zařadí zaměstnance podle § 123 odst. 2 zák. práce do platové třídy, ve které je podle katalogu prací zařazena
nejnáročnější práce, jejíž výkon na zaměstnanci požaduje (srov. též § 3 odst. 1
větu první nařízení vlády č. 564/2006 Sb.). Nelze při něm ale mechanicky
vycházet jen z katalogem prací stanoveného rozdělení prací do platových tříd,
neboť to má svůj význam jen ve spojení se základními charakteristikami
platových tříd stanovenými zákonem, jak jsou tyto uvedeny v příloze k zákoníku
práce, jež obsahují základní hlediska, z nichž uvedené rozdělení podle
složitosti, odpovědnosti a namáhavosti jednotlivých prací vychází. Katalogem
prací provedené rozdělení a základní charakteristiky platových tříd jsou pro
všechny závazné a zaměstnavatel, popřípadě soud v řízení, jehož předmětem jsou
platové nároky zaměstnance, nemohou složitost, odpovědnost a namáhavost práce
pro účely zařazení zaměstnance do příslušné platové třídy posuzovat jinak, než
jak se z nich podává. V projednávané věci odvolací soud – poté, co dospěl k závěru, že žalobce pro
žalovaného v letech 2014 a 2015 nevykonával práce „referenta pro pozemní
komunikace“ a „referenta společné státní správy a samosprávy“ a neprokázal
výkon práce „správce informačních a komunikačních technologií“ – posuzoval, zda
zařazení žalobce do 10. platové třídy v letech 2014 a 2015 odůvodňuje, že
žalobce v uvedené době pro žalovaného vykonával některé práce, jimiž se na
základě pokynu nadřízené zaměstnankyně podílel na veřejných zakázkách malého
rozsahu. Podle přílohy k zákoníku práce (Charakteristiky platových tříd) je 10. platová
třída charakterizována jako zajišťování komplexu činností s obecně vymezenými
vstupy, rámcově stanovenými výstupy, značnou variantností způsobu řešení a
postupů a specifickými vazbami na široký okruh procesů (dále jen „systémové
práce“). Předmětem práce je komplexní systém složený ze samostatných
různorodých systémů se zásadními určujícími vnitřními a vnějšími vazbami. Koordinace a usměrňování odborných specializovaných prací. Nařízení vlády č. 222/2010 Sb. (katalog prací), příloha v části „B. Zařazení
prací do povolání a platových tříd“, „1. Část, Díl 1.01 Práce ve správě
organizace“, obsahuje položku „1.01.04 referent majetkové správy“, u níž je do
10. platové třídy zařazena práce 10.3 – „příprava, zadávání a kontrola
veřejných zakázek malého rozsahu“. Z uvedeného zařazení závazně vyplývá, že práce „příprava, zadávání a kontrola
veřejných zakázek malého rozsahu“ z hlediska její složitosti, odpovědnosti a
namáhavosti patří do 10. platové třídy.
Pod uvedenou práci však nelze
podřazovat výkon jakýchkoli dílčích činností, jimiž se zaměstnanec na přípravě,
zadávání a kontrole veřejných zakázek malého rozsahu podílí. Vzhledem k podané
charakteristice 10. platové třídy půjde jen o takové činnosti, jež ve svém
souhrnu představují „zajišťování komplexu činností“ v rámci zadaného pracovního
úkolu na veřejných zakázkách malého rozsahu (jejich přípravě, zadávání nebo
kontrole) a vyznačují se vysokou mírou samostatnosti zaměstnance při volbě
způsobu řešení a postupů vedoucích ke splnění pracovního úkolu. Předmětem práce
zde je „komplexní systém“ sestávající z dílčích relativně samostatných
různorodých činností, jež jsou vzájemně provázané. Nepochybně se tedy jedná o
„komplexní práce“ zahrnující bezpodmínečně všechny části daného celku (systému)
spojené s odpovědností za uskutečnění úkolů v katalogu prací takto vymezených
[srov. bod 2. a 3. části „C Výklad některých pojmů pro účely této přílohy“
přílohy nařízení vlády č. 222/2010 Sb. (katalog prací)]. Názor dovolatele, že
za situace, kdy v katalogu prací není uvedeno, že v případě práce „příprava,
zadávání a kontrola veřejných zakázek malého rozsahu“ se má jednat o „komplexní
práce“, není „komplexnost pojmovým znakem“ této činnosti, nemůže tedy obstát,
neboť – jak bylo vyloženo výše – pro správné zařazení zaměstnance do platové
třídy není významné jen samotné rozdělení prací do platových tříd v katalogu
prací, ale též hlediska vymezená základními charakteristikami platových tříd
uvedená v příloze k zákoníku práce. Podle skutkových zjištění soudů se žalobce na veřejných zakázkách malého
rozsahu podílel jen výkonem dílčích činností, jak k tomu byl „v jednotlivých
případech ad hoc – ať již výslovně či podle zaužívané praxe – pověřen
nadřízenou, K. T., která byla v každém případě příkazcem operace a odpovědnou
osobou za celou zakázku“; konkrétně bylo zjištěno, že žalobce zajišťoval
podklady před vypracováním výzvy k podávání námitek, připravoval koncept výzvy
(kterou podepisovala K. T.), shromažďoval obdržené nabídky, byl kontaktní
osobou, s níž zájemci mohli řešit „jednotlivosti“, byl přítomen u předání a
převzetí děl, která byla předmětem zakázek (opravy chodníků, schodů), a „v
terénu“ kontroloval průběh prací. Takto vykonávané dílčí činnosti při přípravě,
zadávání a kontrole veřejných zakázek malého rozsahu postrádají prvek
„komplexnosti“, který je vlastní pracím zařazeným do 10. platové třídy, při
jehož absenci nemohl žalovaný zařadit žalobce do 10. platové třídy. Přestože
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu postrádá úvahu spočívající v porovnání
žalobcem vykonávané práce s charakteristikami platových tříd uvedenými v
příloze k zákoníku práce a následné promítnutí tohoto porovnání do jeho závěrů
o možnosti zařadit žalobce v letech 2014 a 2015 do 10.
platové třídy, je jeho
závěr o tom, že žalobce [neboť dílčí činnosti vykonávané žalobcem nemohou být –
vzhledem k tomu, že samostatně nedosahují náročnosti složitějšího úkolu (práce)
zařazeného ve vyšší platové třídě – považovány za „rovnocenné či srovnatelné“
se složitějším „komplexním úkolem“] do této platové třídy zařadit nelze,
nakonec správný. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud tím, zda řízení není
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3, jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a to v prvé řadě
na základě námitky dovolatele, že soudy vyšly ze závěru o neunesení důkazního
břemene žalobcem, ač mu nebylo poskytnuto řádné poučení o důkazní povinnosti
podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nebyl poučen o
následcích nesplnění výzvy. Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že soudy
nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při
soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku
předtím bezvýsledně poskytly poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo
1491/2002, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 29 Odo 1069/2003). Takové
poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka,
jestliže svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplní, tj. neunesení
důkazního břemene a neúspěchu ve sporu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4240/2009). Poučení, které je neúplné,
je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska
procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Poučení podle § 118a o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k
doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení
měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti
důkazní. Proto je v těchto případech nutné, aby z protokolu o jednání bylo
jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku podle § 118a o. s. ř. i s
poučením o následcích při nesplnění této výzvy a jakým způsobem účastník na
tuto výzvu reagoval (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015
sp. zn. 22 Cdo 4888/2014). Protokolace nesmí vzbuzovat pochybnosti, že se
účastníkovi takového poučení dostalo, a přesto zůstal stran svých tvrzení nebo
stran svých důkazních návrhů nečinný (srov. například právní názor uvedený v
Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání 2003, I. díl, s. 432
a násl., ke kterému se přiklonil též Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 10. 2006
sp. zn. I. ÚS 212/06).
Přitom je třeba vycházet z toho, že protokol o jednání,
který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou podle § 134
o. s. ř., a proto – není-li prokázán opak – potvrzuje pravdivost toho, co je v
něm osvědčeno nebo prokázáno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 8. 1998 sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné pod č. 6 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29
Odo 407/2002, uveřejněné pod č. 171 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2737/2012). V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno
o skutečnostech, že u žalovaného vykonával činnosti „správce informačních a
komunikačních technologií“. Z obsahu protokolu o jednání, které se konalo dne
26. 6. 2018, vyplývá, že žalobce byl soudem prvního stupně „podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (…) poučen, že dosud neoznačil důkazy k prokázání právě uvedených
skutkových tvrzení o své činnosti správce informačních a komunikačních
technologií žalovaného“, a byl současně „poučen o následcích nesplnění výzvy
soudu“. Protokolace zde nezakládá pochybnosti o tom, k čemu výzva podle § 118a
odst. 3 o. s. ř. směřovala (k jakým skutkovým tvrzením má žalobce důkazy
označit), a ve spojení s tím nemohou vznikat ani pochybnosti, o jakých
„následcích nesplnění výzvy“ byl žalobce poučen (o následku spočívajícím v
závěru soudu o neunesení důkazního břemene ve vztahu ke skutečnostem, jichž se
výzva týkala); za těchto okolností lze mít za to, že soud prvního stupně i v
souladu s dovolatelem akcentovanou judikaturou (včetně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4240/2009) „projevil a zaprotokoloval“
poskytnuté poučení o následku nesplnění výzvy. Na to, že žalobce poskytnutému
poučení porozuměl, lze usuzovat z toho, že na ně reagoval (uvedl: „je to tak,
jak jsem řekl, nic jiného nemám“), a také z toho, jak reagoval na obsahově
obdobné poučení, které se mu o jeho důkazní povinnosti před tím dostalo ve
vztahu k „tvrzení o právě popsaných činnostech v souvislosti s veškerými
veřejnými zakázkami, na nichž se měl podílet v období 2014 a 2015“ (žalobce
uvedl, že poučení „porozuměl“ a v průběhu jednání se snažil k uvedeným
skutečnostem označit důkazy). Tomu nasvědčuje i skutečnost, že žalobce ani
poté, co se v odvolacím řízení nechal zastoupit advokátem a vznesl námitku
nedostatečného poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., žádné důkazy ke svým
skutkovým tvrzením o výkonu činnosti „správce informačních a komunikačních
technologií“ neoznačil, i když mu bylo známo, že soud prvního stupně zde vyšel
ze závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem, čímž jen potvrzuje, co soudu
sdělil bezprostředně po poskytnutém poučení – že ke svým tvrzením důkazy nemá
(srov. slova: „nic jiného nemám“). Odvolací soud proto správně uzavřel, že
„uvedené poučení je zcela dostačující a je v souladu jak se zákonnými hledisky
vymezenými v ust. § 118a odst. 3 o. s.
ř., tak i s konstantní judikaturou“, a
svým postupem při plnění poučovací povinnosti proto nezaložil vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti
výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 část věty před středníkem o. s. ř.,
neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.