21 Cdo 872/2025-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Michaelou Bartoškovou,
advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická č. 834/19d, proti žalované Divadlu
XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v
Plzni, Koperníkova č. 831/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené
u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 373/2022, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24.
září 2024, č. j. 29 Co 67/2024-162, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 24. 9. 2024, č. j. 29 Co 67/2024-162, není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
2. Dovolatelka shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, která dle
jejího názoru dovolacím soudem dosud nebyla řešena, a to, „zda-li při změně
umělecké koncepce divadla lze, z důvodu změny repertoáru v dramaturgickém plánu
na další divadelní sezóny vyvolané realizací nových projektů, provést
zabezpečení dosud vykonávaných činností výkonným umělcem v pracovněprávním
vztahu nadále (nově) jiným výkonným umělcem v pracovněprávním vztahu“,
respektive „jakým způsobem dosáhnout změny v osobě zaměstnance na umělecké
pracovní pozici při změně profilace divadla jako umělecké instituce, vyvolané
změnou dramaturgického plánu divadelních či koncertních představení (změnou
koncepce), a to s ohledem na potřeby této instituce z pohledu působnosti
zákoníku práce“. Dovolatelka dále namítá, že soudy rozhodly v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu, neboť měly nesprávně a neúplně posoudit otázku
„hmotného práva ohledně jednání dovolatelky, oznámí-li to, co je oprávněna
provést, aby přiměla žalobce k určitému jednání“, otázku, „do jaké míry má na
posouzení platnosti právního jednání vliv realizace přijaté organizační změny“,
a otázku, „jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení otázky, zda
zaměstnavatel pouze ‚předstíral‘ rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách ve smyslu § 52 písm. c)
zákoníku práce“.
3. Dovolatelka namítá, že výkon pracovní pozice hudebního ředitele je
činností výkonného umělce, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
pracovní náplň hudebního ředitele je v podstatě shodná s pracovní náplní na
pozici dirigent-šéfdirigent. Podle dovolatelky je přínos nové funkce hudebního
ředitele zásadní při realizování celosouborových inscenací, a právě realizace
této změny vyvolala personální změny realizované organizační změnou. Namítá, že
odvolací soud nerespektoval závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze
dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 64/21, ohledně charakteru umělecké činnosti, a
že je především na dané instituci (zaměstnavateli), zda a do jaké míry bude
zajišťovat svoji činnost vlastními kmenovými zaměstnanci, a kdy naopak bude
využívat služeb externích umělců.
4. Dovolatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu není v projednávané
věci přiléhavá, neboť žalovaná činnosti, které byly obsahem pracovní smlouvy
dirigenta-šéfdirigenta (tj. výkonného umělce zaměstnaného v základním
pracovněprávním vztahu), nenahradila činností externího umělce (tj. činností
výkonného umělce na základě občanskoprávní smlouvy), ale činností jiného
zaměstnance přijatého do pracovněprávního vztahu.
5. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda bylo přijato
rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách ve smyslu § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník
práce (dále jen „zák. práce“), je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele
(příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a
jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen
takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli.
Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato
(posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní
předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný
efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako
neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu),
popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než
uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) jen předstíral přijetí
organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu),
je třeba – bez ohledu na to, jak své opatření označil – dovodit, že rozhodnutí
o organizační změně nebylo přijato (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č.
54/2005 Sb. rozh. obč., nebo jeho rozsudků ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo
849/2022, a ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017).
6. V projednávané věci soudy po porovnání obsahu pracovní náplně pozice
dirigent
-šéfdirigent, zastávané žalobcem, a pracovní náplně pozice hudebního ředitele,
která měla organizační změnou přijatou žalovanou vzniknout, vyšly ze zjištění,
že obě pracovní pozice mají podřízenost k funkci šéfa opery, tedy přímého
podřízeného statutárního orgánu žalované (a mají tedy obdobné zařazení v
organizační struktuře žalované), obě pozice mají totožný kód povolání dle
nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a
správě, obě pracovní náplně obsahují v prvé části totožné vymezení práv a
povinností odkazem na úpravu v zákoníku práce a ve vnitřním předpisu
zaměstnavatele a v další části obsahují vymezení úkolů, práv a povinností,
které (ačkoliv u pozice hudebního ředitele popsané rozsáhleji) jsou v řadě bodů
obsahově totožné. Soudy přihlédly i k tomu, že žalovaná organizační změnu
odůvodnila organizačně technickými, technologickými a ekonomickými okolnostmi s
cílem racionalizovat činnost a zvýšit efektivitu práce a řízení, avšak
racionalizace činností a efektivita dle soudů z organizační změny sama o sobě
nevyplývá, protože sice byla zrušena pozice dirigent-šéfdirigent s úvazkem 1,0,
ale zároveň byla vytvořena pozice hudební ředitel s úvazkem 1,0 a dirigent s
úvazkem 0,5, a žalovaná v řízení nijak nevysvětlila, v čem by (kromě rozdílného
osobního obsazení) měla spočívat odlišnost nově zřízené pozice hudebního
ředitele od zrušené pozice dirigent-šéfdirigent, přitom z porovnání obou
pracovních pozic vyplynulo, že jejich činnost je v podstatě shodná. Dospěl
-li proto odvolací soud k závěru, že v projednávané věci se nejedná o
organizační změnu ve smyslu § 52 písm. c) zák. práce, neboť cílem organizačního
opatření žalované nebylo racionalizovat činnost a zvýšit efektivitu práce a
řízení (jak je v něm uvedeno), ale od počátku sledovalo jiné cíle (a sice
nahrazení žalobce jinou osobou), a z hlediska potřebného profesního složení se
proto žalobce nestal pro žalovanou nadbytečným, rozhodl tak v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Namítá-li proto dovolatelka, že práce na pozici šéfdirigenta má
charakter převážně organizační, kdežto na pozici hudebního ředitele se jedná o
práci s využitím schopností uměleckých, a že realizace změny v repertoáru
dovolatelky vyvolala personální změny realizované organizačním opatřením,
předesílá tím soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od
odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací
přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám
právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné
připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
8. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka dovolatelky, že dovolací
soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva ohledně jednání dovolatelky,
oznámí-li to, co je oprávněna provést, aby přiměla žalobce k určitému jednání,
a otázku, do jaké míry má na posouzení platnosti právního jednání vliv
realizace přijaté organizační změny, neboť na těchto otázkách napadené
rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud, jak shora uvedeno, postavil své rozhodnutí
na závěru, že v projednávané věci nebylo cílem organizačního opatření žalované
racionalizovat činnost a zvýšit efektivitu práce a řízení, ale od počátku
sledovalo jiné cíle (a sice nahrazení žalobce jinou osobou); žalobce se tak po
profesní stránce nestal pro žalovanou nadbytečným, a nejednalo se tedy o
organizační změnu ve smyslu § 52 písm. c) zák. práce.
9. V závěru svého dovolání (bod VII dovolání) dovolatelka namítá, že
soudy opomenuly judikaturou uváděné příklady skutečností o předstírané
organizační změně zasadit do konkrétního skutkového rámce posuzované věci,
neboť neposuzovaly jednání dovolatelky v jeho úplnosti a logické návaznosti a
nezabývaly se posouzením projevu vůle dovolatelky, jakožto právnické osoby,
protože vůli právnické osoby nelze ztotožňovat s vůlí osoby, která jménem
právnické osoby jedná, čímž se soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a že soudy provedené hodnocení důkazů není přesvědčivé.
10. Odkazuje-li v této souvislosti dovolatelka na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3879/2022, pak dovolací soud již výše
vysvětlil, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu týkající se předstírané organizační změny. Ve zbývajícím svém
obsahu je bod VII dovolání pouhou kritikou právního posouzení odvolacího soudu,
která však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť
tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu
vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění
zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu