21 Cdo 872/2025-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická č. 834/19d, proti žalované Divadlu XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova č. 831/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 373/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. září 2024, č. j. 29 Co 67/2024-162, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 9. 2024, č. j. 29 Co 67/2024-162, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatelka shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, která dle jejího názoru dovolacím soudem dosud nebyla řešena, a to, „zda-li při změně umělecké koncepce divadla lze, z důvodu změny repertoáru v dramaturgickém plánu na další divadelní sezóny vyvolané realizací nových projektů, provést zabezpečení dosud vykonávaných činností výkonným umělcem v pracovněprávním vztahu nadále (nově) jiným výkonným umělcem v pracovněprávním vztahu“, respektive „jakým způsobem dosáhnout změny v osobě zaměstnance na umělecké pracovní pozici při změně profilace divadla jako umělecké instituce, vyvolané změnou dramaturgického plánu divadelních či koncertních představení (změnou koncepce), a to s ohledem na potřeby této instituce z pohledu působnosti zákoníku práce“. Dovolatelka dále namítá, že soudy rozhodly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť měly nesprávně a neúplně posoudit otázku „hmotného práva ohledně jednání dovolatelky, oznámí-li to, co je oprávněna provést, aby přiměla žalobce k určitému jednání“, otázku, „do jaké míry má na posouzení platnosti právního jednání vliv realizace přijaté organizační změny“, a otázku, „jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel pouze ‚předstíral‘ rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce“.
3. Dovolatelka namítá, že výkon pracovní pozice hudebního ředitele je činností výkonného umělce, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pracovní náplň hudebního ředitele je v podstatě shodná s pracovní náplní na pozici dirigent-šéfdirigent. Podle dovolatelky je přínos nové funkce hudebního ředitele zásadní při realizování celosouborových inscenací, a právě realizace této změny vyvolala personální změny realizované organizační změnou. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 64/21, ohledně charakteru umělecké činnosti, a že je především na dané instituci (zaměstnavateli), zda a do jaké míry bude zajišťovat svoji činnost vlastními kmenovými zaměstnanci, a kdy naopak bude využívat služeb externích umělců.
4. Dovolatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu není v projednávané věci přiléhavá, neboť žalovaná činnosti, které byly obsahem pracovní smlouvy dirigenta-šéfdirigenta (tj. výkonného umělce zaměstnaného v základním pracovněprávním vztahu), nenahradila činností externího umělce (tj. činností výkonného umělce na základě občanskoprávní smlouvy), ale činností jiného zaměstnance přijatého do pracovněprávního vztahu.
5. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách ve smyslu § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“), je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba – bez ohledu na to, jak své opatření označil – dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo jeho rozsudků ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022, a ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017).
6. V projednávané věci soudy po porovnání obsahu pracovní náplně pozice dirigent
-šéfdirigent, zastávané žalobcem, a pracovní náplně pozice hudebního ředitele, která měla organizační změnou přijatou žalovanou vzniknout, vyšly ze zjištění, že obě pracovní pozice mají podřízenost k funkci šéfa opery, tedy přímého podřízeného statutárního orgánu žalované (a mají tedy obdobné zařazení v organizační struktuře žalované), obě pozice mají totožný kód povolání dle nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, obě pracovní náplně obsahují v prvé části totožné vymezení práv a povinností odkazem na úpravu v zákoníku práce a ve vnitřním předpisu zaměstnavatele a v další části obsahují vymezení úkolů, práv a povinností, které (ačkoliv u pozice hudebního ředitele popsané rozsáhleji) jsou v řadě bodů obsahově totožné.
Soudy přihlédly i k tomu, že žalovaná organizační změnu odůvodnila organizačně technickými, technologickými a ekonomickými okolnostmi s cílem racionalizovat činnost a zvýšit efektivitu práce a řízení, avšak racionalizace činností a efektivita dle soudů z organizační změny sama o sobě nevyplývá, protože sice byla zrušena pozice dirigent-šéfdirigent s úvazkem 1,0, ale zároveň byla vytvořena pozice hudební ředitel s úvazkem 1,0 a dirigent s úvazkem 0,5, a žalovaná v řízení nijak nevysvětlila, v čem by (kromě rozdílného osobního obsazení) měla spočívat odlišnost nově zřízené pozice hudebního ředitele od zrušené pozice dirigent-šéfdirigent, přitom z porovnání obou pracovních pozic vyplynulo, že jejich činnost je v podstatě shodná.
Dospěl -li proto odvolací soud k závěru, že v projednávané věci se nejedná o organizační změnu ve smyslu § 52 písm. c) zák. práce, neboť cílem organizačního opatření žalované nebylo racionalizovat činnost a zvýšit efektivitu práce a řízení (jak je v něm uvedeno), ale od počátku sledovalo jiné cíle (a sice nahrazení žalobce jinou osobou), a z hlediska potřebného profesního složení se proto žalobce nestal pro žalovanou nadbytečným, rozhodl tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Namítá-li proto dovolatelka, že práce na pozici šéfdirigenta má charakter převážně organizační, kdežto na pozici hudebního ředitele se jedná o práci s využitím schopností uměleckých, a že realizace změny v repertoáru dovolatelky vyvolala personální změny realizované organizačním opatřením, předesílá tím soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
8. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka dovolatelky, že dovolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva ohledně jednání dovolatelky, oznámí-li to, co je oprávněna provést, aby přiměla žalobce k určitému jednání, a otázku, do jaké míry má na posouzení platnosti právního jednání vliv realizace přijaté organizační změny, neboť na těchto otázkách napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud, jak shora uvedeno, postavil své rozhodnutí na závěru, že v projednávané věci nebylo cílem organizačního opatření žalované racionalizovat činnost a zvýšit efektivitu práce a řízení, ale od počátku sledovalo jiné cíle (a sice nahrazení žalobce jinou osobou); žalobce se tak po profesní stránce nestal pro žalovanou nadbytečným, a nejednalo se tedy o organizační změnu ve smyslu § 52 písm. c) zák. práce.
9. V závěru svého dovolání (bod VII dovolání) dovolatelka namítá, že soudy opomenuly judikaturou uváděné příklady skutečností o předstírané organizační změně zasadit do konkrétního skutkového rámce posuzované věci, neboť neposuzovaly jednání dovolatelky v jeho úplnosti a logické návaznosti a nezabývaly se posouzením projevu vůle dovolatelky, jakožto právnické osoby, protože vůli právnické osoby nelze ztotožňovat s vůlí osoby, která jménem právnické osoby jedná, čímž se soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že soudy provedené hodnocení důkazů není přesvědčivé.
10. Odkazuje-li v této souvislosti dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3879/2022, pak dovolací soud již výše vysvětlil, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se předstírané organizační změny. Ve zbývajícím svém obsahu je bod VII dovolání pouhou kritikou právního posouzení odvolacího soudu, která však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu