USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2 –
Novém Městě, Gorazdova č. 1969/24, proti žalované J. P., zastoupené JUDr.
Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova č. 3360/47, o 348
275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 84/2014, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince
2024, č. j. 23 Co 283/2024-400, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
12. 2024, č. j. 23 Co 283/2024-400, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
2. Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Cdo
849/2022-119, a č. j. 21 Cdo 435/2022-180, týkajících se náhrady škody
způsobené výpověďmi danými žalovanou jménem žalobkyně na základě organizačních
opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 zaměstnancům V. B. a Z. Z., dospěl k závěru,
že byl-li postup žalované při vytvoření organizační změny (opatřeními č.
130/2007 a č. 131/2007) spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury
žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí
zaměstnanci obdrželi výpovědi z pracovního poměru, účelový (nebylo-li tedy
rozhodnutí žalované vyjádřené v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 přijato,
posuzováno podle jeho skutečného smyslu, k dosažení změny úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce nebo jiné organizační změny, ale byly-li jím od počátku sledovány jiné
než uvedené cíle – rozvázání pracovního poměru se stávajícími vedoucími
zaměstnanci, s nimiž žalovaná nechtěla spolupracovat, a přijetí jiných
zaměstnanců na jejich místa), pak zaviněné porušení základních povinností
žalované dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané a
zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů [§ 301 písm. c) část věty
před středníkem a § 302 písm. f) zákoníku práce] by spočívalo nejen v samotném
dání výpovědi z pracovního poměru dotčeným zaměstnancům, aniž by k tomu byly
splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zákoníku práce, ale již v
rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007,
směřovalo-li k tomu, aby byl (mohl být) v rozporu se skutečností vydáván za
splněný hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce těmto zaměstnancům. Škodou způsobenou
žalobkyni zaviněným porušením povinností žalované by v takovém případě byla
celková částka, která byla na náhradě platu zaplacena žalobkyní zaměstnancům,
jimž byly dány výpovědi, kterými měl být zákonem neaprobovaný účel rozhodnutí
žalované vyjádřeného v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 realizován. Výše
náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, kterou by žalobkyně mohla po ní
požadovat podle § 257 odst. 2 zákoníku práce, by pak ovšem nesměla přesáhnout
částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před
porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila žalobkyni škodu v podobě
souhrnu částek vyplacených na náhradě platu dotčeným zaměstnancům, a tento
limit by proto nemohl být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k
částce jemu vyplacené) zvlášť.
3. Bylo-li v projednávané věci týkající se náhrady škody způsobené
neplatnou výpovědí danou žalovanou jménem žalobkyně zaměstnankyni J. K.
odvolacím soudem zjištěno, že organizační opatření č. 130/2007 a č. 131/2007,
jimiž byla zrušena všechna vedoucí pracovní místa, se pracovního místa J. K.,
která byla „řadovou“ zaměstnankyní (sekretářkou ředitelky Kanceláře úřadu),
nedotkla, že její pracovní místo zůstalo zachováno i v nové organizační
struktuře, že J. K. se proto v příčinné souvislosti s přijatými organizačními
opatřeními nemohla stát nadbytečným zaměstnancem a že její pracovní činnost
byla u žalobkyně i nadále potřebná (na její pracovní místo byl přijat nový
zaměstnanec, a to ještě v době, kdy jí „běžela výpovědní doba“), je závěr
odvolacího soudu, že zaviněné porušení právních povinností žalované spočívalo
jen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru J. K., aniž k tomu byly
splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zákoníku práce, že se jedná
o samostatnou škodní událost, při níž se neuplatní omezení výše náhrady škody
podle § 257 odst. 2 zákoníku práce z důvodu, že žalované již byla pravomocně
uložena povinnost nahradit škodu vzniklou v souvislosti s neplatnou výpovědí
danou J. I., a že omezení výše náhrady škody by se mohlo uplatnit „toliko v
případě, pokud by škodní událostí bylo žalovanou přijaté organizační opatření,
na jehož základě byl rozvázán pracovní poměr s vedoucími zaměstnanci“, v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby
rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
4. Uvádí-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť
„jednou je tvrzeno, že výpovědi jsou samostatnými škodními událostmi nemající
původ v organizační změně a podruhé je tvrzeno, že naopak původ v organizační
změně mají“, a „to vše při nezměněném skutkovém stavu“, pak přehlíží, že závěry
v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 849/2022-119, a
č. j. 21 Cdo 435/2022-180, týkajících se náhrady škody způsobené výpověďmi
danými zaměstnancům V. B. a Z. Z., a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7.
2024, sp. zn. 21 Cdo 3610/2023, týkajícím se náhrady škody způsobené výpověďmi
danými zaměstnancům J. K. a J. I., v nichž dovolatelka spatřuje rozpor,
dovolací soud vyslovil na podkladě odlišného skutkového stavu věcí. Ve škodním
případě týkajícím se zaměstnanců V. B., Z. Z. a J. K. byli tito vedoucí
zaměstnanci dotčeni „fiktivní“ organizační změnou přijatou formou opatření č.
130/2007 a č. 131/2007, zatímco J. I., jejíž pracovní místo (stejně jako
pracovní místo J. K.) bylo podle zjištění soudů převedeno do nové organizační
struktury, nepatřila v době výpovědi z pracovního poměru dané jí dne 12. 6.
2007 mezi vedoucí zaměstnance, jejichž pracovní místa byla opatřeními č.
130/2007 a č. 131/2007 zrušena. Skutkový děj, který vedl ke vzniku škody, byl v
případech J. I. (na straně jedné) aj. K., V. B. a Z. Z. (na straně druhé)
odlišný. Výpověď z pracovního poměru daná žalovanou (jménem žalobkyně) J. I.
byla proto ve vztahu k výpovědím daným J. K., V. B. a Z. Z. samostatnou škodní
událostí, u které se omezení výše náhrady škody způsobené žalovanou z
nedbalosti, jež plyne z ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce, uplatňuje
zvlášť.
5. Závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, č.
j. 21 Cdo 849/2022-119, a č. j. 21 Cdo 435/2022-180, a ze dne 17. 7. 2024, sp.
zn. 21 Cdo 3610/2023, jsou konformní s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2.
2022, sp. zn. II. ÚS 2600/20, a ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2729/21, v
nichž se Ústavní soud zabýval odpovědností žalované za škodu vzniklou žalobkyni
zaplacením náhrady platu z důvodu neplatnosti výpovědí daných žalovanou na
základě jí přijatých organizačních opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 vedoucím
zaměstnancům žalobkyně a v nichž Ústavní soud uvedl, že připustí-li soudy, že
skutečná podstata pochybení (žalované) spočívala v uskutečněné organizační
změně, přičemž protiprávnost dané výpovědi je přirozeným důsledkem uváděných
nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se žalovaná
dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném rozsahu chránil
§ 257 odst. 2 zákoníku práce.
6. V části, v níž dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu o zavinění vzniku škody žalovanou, dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem
žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Pouhá kritika právního posouzení
odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání
nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp.
zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 1389/2013).
7. Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu, že
organizační opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, jimiž byla zrušena všechna
vedoucí pracovní místa, se pracovního místa J. K., která byla sekretářkou
ředitelky Kanceláře úřadu, nedotkla a že její pracovní místo zůstalo zachováno
i v nové organizační struktuře, jakož i skutková zjištění, na nichž odvolací
soud založil svůj závěr o zavinění vzniku škody žalovanou, a způsob, jakým
odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, pak pomíjí, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v
dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani
nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel
odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod
č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
8. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018
Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani
znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o.
s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě
zjevně nejedná.
9. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud
neprovedl všechny důkazy, které navrhla. V občanském soudním řízení platí
zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán
důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené
důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z
těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat
zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s
touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad
spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka,
má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V
projednávané věci odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního
stupně a sám dokazování doplnil o další důkazy, které náležitě zhodnotil, a
současně řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (srov. odstavec
40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu