USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Gorazdova č. 1969/24, proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova č. 3360/47, o 348 275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 84/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024, č. j. 23 Co 283/2024-400, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 23 Co 283/2024-400, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 849/2022-119, a č. j. 21 Cdo 435/2022-180, týkajících se náhrady škody způsobené výpověďmi danými žalovanou jménem žalobkyně na základě organizačních opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 zaměstnancům V. B. a Z. Z., dospěl k závěru, že byl-li postup žalované při vytvoření organizační změny (opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007) spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí zaměstnanci obdrželi výpovědi z pracovního poměru, účelový (nebylo-li tedy rozhodnutí žalované vyjádřené v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 přijato, posuzováno podle jeho skutečného smyslu, k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, ale byly-li jím od počátku sledovány jiné než uvedené cíle – rozvázání pracovního poměru se stávajícími vedoucími zaměstnanci, s nimiž žalovaná nechtěla spolupracovat, a přijetí jiných zaměstnanců na jejich místa), pak zaviněné porušení základních povinností žalované dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané a zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů [§ 301 písm. c) část věty před středníkem a § 302 písm. f) zákoníku práce] by spočívalo nejen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru dotčeným zaměstnancům, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zákoníku práce, ale již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, směřovalo-li k tomu, aby byl (mohl být) v rozporu se skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce těmto zaměstnancům.
Škodou způsobenou žalobkyni zaviněným porušením povinností žalované by v takovém případě byla celková částka, která byla na náhradě platu zaplacena žalobkyní zaměstnancům, jimž byly dány výpovědi, kterými měl být zákonem neaprobovaný účel rozhodnutí žalované vyjádřeného v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 realizován. Výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, kterou by žalobkyně mohla po ní požadovat podle § 257 odst. 2 zákoníku práce, by pak ovšem nesměla přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila žalobkyni škodu v podobě souhrnu částek vyplacených na náhradě platu dotčeným zaměstnancům, a tento limit by proto nemohl být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k částce jemu vyplacené) zvlášť.
3. Bylo-li v projednávané věci týkající se náhrady škody způsobené neplatnou výpovědí danou žalovanou jménem žalobkyně zaměstnankyni J. K. odvolacím soudem zjištěno, že organizační opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, jimiž byla zrušena všechna vedoucí pracovní místa, se pracovního místa J. K., která byla „řadovou“ zaměstnankyní (sekretářkou ředitelky Kanceláře úřadu), nedotkla, že její pracovní místo zůstalo zachováno i v nové organizační struktuře, že J. K. se proto v příčinné souvislosti s přijatými organizačními opatřeními nemohla stát nadbytečným zaměstnancem a že její pracovní činnost byla u žalobkyně i nadále potřebná (na její pracovní místo byl přijat nový zaměstnanec, a to ještě v době, kdy jí „běžela výpovědní doba“), je závěr odvolacího soudu, že zaviněné porušení právních povinností žalované spočívalo jen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru J.
K., aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zákoníku práce, že se jedná o samostatnou škodní událost, při níž se neuplatní omezení výše náhrady škody podle § 257 odst. 2 zákoníku práce z důvodu, že žalované již byla pravomocně uložena povinnost nahradit škodu vzniklou v souvislosti s neplatnou výpovědí danou J. I., a že omezení výše náhrady škody by se mohlo uplatnit „toliko v případě, pokud by škodní událostí bylo žalovanou přijaté organizační opatření, na jehož základě byl rozvázán pracovní poměr s vedoucími zaměstnanci“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
4. Uvádí-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť „jednou je tvrzeno, že výpovědi jsou samostatnými škodními událostmi nemající původ v organizační změně a podruhé je tvrzeno, že naopak původ v organizační změně mají“, a „to vše při nezměněném skutkovém stavu“, pak přehlíží, že závěry v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 849/2022-119, a č. j. 21 Cdo 435/2022-180, týkajících se náhrady škody způsobené výpověďmi danými zaměstnancům V. B. a Z. Z., a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3610/2023, týkajícím se náhrady škody způsobené výpověďmi danými zaměstnancům J. K. a J. I., v nichž dovolatelka spatřuje rozpor, dovolací soud vyslovil na podkladě odlišného skutkového stavu věcí. Ve škodním případě týkajícím se zaměstnanců V. B., Z. Z. a J. K. byli tito vedoucí zaměstnanci dotčeni „fiktivní“ organizační změnou přijatou formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, zatímco J. I., jejíž pracovní místo (stejně jako pracovní místo J. K.) bylo podle zjištění soudů převedeno do nové organizační struktury, nepatřila v době výpovědi z pracovního poměru dané jí dne 12. 6. 2007 mezi vedoucí zaměstnance, jejichž pracovní místa byla opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 zrušena. Skutkový děj, který vedl ke vzniku škody, byl v případech J. I. (na straně jedné) aj. K., V. B. a Z. Z. (na straně druhé) odlišný. Výpověď z pracovního poměru daná žalovanou (jménem žalobkyně) J. I. byla proto ve vztahu k výpovědím daným J. K., V. B. a Z. Z. samostatnou škodní událostí, u které se omezení výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, jež plyne z ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce, uplatňuje zvlášť.
5. Závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 849/2022-119, a č. j. 21 Cdo 435/2022-180, a ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3610/2023, jsou konformní s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 2600/20, a ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2729/21, v nichž se Ústavní soud zabýval odpovědností žalované za škodu vzniklou žalobkyni zaplacením náhrady platu z důvodu neplatnosti výpovědí daných žalovanou na základě jí přijatých organizačních opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 vedoucím zaměstnancům žalobkyně a v nichž Ústavní soud uvedl, že připustí-li soudy, že skutečná podstata pochybení (žalované) spočívala v uskutečněné organizační změně, přičemž protiprávnost dané výpovědi je přirozeným důsledkem uváděných nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se žalovaná dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném rozsahu chránil § 257 odst. 2 zákoníku práce.
6. V části, v níž dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o zavinění vzniku škody žalovanou, dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
7. Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu, že organizační opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, jimiž byla zrušena všechna vedoucí pracovní místa, se pracovního místa J. K., která byla sekretářkou ředitelky Kanceláře úřadu, nedotkla a že její pracovní místo zůstalo zachováno i v nové organizační struktuře, jakož i skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o zavinění vzniku škody žalovanou, a způsob, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, pak pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
8. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
9. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které navrhla. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V projednávané věci odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a sám dokazování doplnil o další důkazy, které náležitě zhodnotil, a současně řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (srov. odstavec 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu