22 As 80/2025- 35 - text
22 As 80/2025-37 pokračování
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové ve věci žalobce: J. D., zastoupený Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem nám. Míru 40, Domažlice, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2024, čj. PK-DSH/17033/24, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2025, čj. 17 A 22/2024-94,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Vladimíru Volnému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 6 135 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalobce byl shledán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. c) ve spojení s § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a dále z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 11 odst. 1 téhož zákona. Těchto přestupků se dopustil tím, že řídil jízdní kolo po požití alkoholického nápoje a takto jako řidič vjel do protisměru a způsobil z nedbalosti dopravní nehodu. Přítomnost alkoholu v krvi žalobce (2,35 g/kg) byla zjištěna lékařským vyšetřením, které bylo nařízeno příslušníky Policie na místě bez předchozí výzvy podle § 67 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Žalobce totiž nebylo možné pro jeho zdravotní stav předem vyzvat, aby podstoupil měření hladiny alkoholu (žalobce nebyl schopen spolupracovat z důvodu poruchy vědomí).
[2] Městský úřad Domažlice uložil žalobci za uvedené jednání pokutu ve výši 8 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný k odvolání žalobce náhradu nákladů řízení snížil na 300 Kč; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Krajský soud v Plzni žalobu zamítl. Podle něj správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. V důkazech provedených v přestupkovém řízení soud neshledal ani žádné rozpory. Sám proto zamítl pro nadbytečnost návrh na výslech dvou žalobcem navržených svědků, který měl žalobcem tvrzené rozpory v důkazech odstranit. Krajský soud především vysvětlil, že žalobcem poukazovaný rozpor v protokolu ohledně (ne)provedení dechové zkoušky byl dostatečně odstraněn výslechem druhého policisty. O odběru biologického materiálu žalobce pak rozhodl policista na místě z důvodu, že žalobce nebyl schopen reagovat. Nicméně z lékařského protokolu je zřejmé, že žalobce nebyl schopen spolupracovat ani v nemocnici. Totožnost žalobce na místě nehody konečně podle soudu dostatečně plyne ze souhrnu všech podkladů ve spise, přičemž ani žalobce nezpochybnil, že právě on byl osobou, která jízdní kolo řídila, spadla z něj a byla odvezena do nemocnice. S ohledem na obsahovou shodu žalobních a odvolacích námitek se ve zbytku krajský soud ztotožnil s jejich vypořádáním v napadeném rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků
[4] Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. Namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Městský soud rovněž pochybil, když neprovedl jím navržené důkazy, dopustil se vad při hodnocení důkazů (nekriticky převzal hodnocení důkazů žalovaným; nebyla prokázána identifikace na místě přestupku) a nevysvětlil rozpor v protokolu ohledně (ne)provedení dechové zkoušky. Konečně, formálně jako důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), stěžovatel bez dalšího obecně namítl, že krajský soud nesprávně zúžil relevantní časové okno pro posouzení způsobilosti stěžovatele k udělení souhlasu s odběrem krve jen na místě přestupku.
[5] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, popřípadě zamítl pro nedůvodnost. Upozornil, že stěžovatel žádný důvod přijatelnosti neuvádí a v zásadě se omezuje na opakování již jednou uplatněných námitek. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti žádný důvod přijatelnosti výslovně neoznačil. Ani Nejvyšší správní soud žádný takový důvod v posuzované věci neshledal. Kasační stížnost není přijatelná.
[8] Nejvyšší správní soud předně neshledal, že by napadený rozsudek krajského soudu trpěl vadou nepřezkoumatelnosti. Vypořádání jádra vznesené argumentace krajským soudem odpovídá požadavkům ustálené judikatury NSS (k tomu např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 31. 1. 2008, čj. 4 Azs 94/2007 107, ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008-76, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74). Z ní ve vztahu k námitkám stěžovatele zejména plyne, že povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno. Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se smyslem žalobní argumentace, tedy se stěžejními námitkami, což může v určitých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013-33). Těmto nárokům napadený rozsudek dostál.
[9] Další kasační námitky stěžovatele poukazují na pochybení krajského soudu při přezkoumávání, resp. zjišťování skutkového stavu (nekritické převzetí zjištění žalovaného, neprokázání totožnosti stěžovatele na místě přestupku a neprovedení navržených důkazů). Aby byla kasační stížnost pro tento důvod přijatelná, musel by krajský soud hrubě pochybit při výkladu hmotného nebo procesního práva. Případná nevýrazná pochybení zpravidla totiž nedosahují takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, ze dne 31. 1. 2018, čj. 1 Azs 379/2017-26, či ze dne 15. 12. 2022, čj. 8 Azs 195/2022-28).
[10] Ani při přezkoumávání skutkového stavu se nicméně krajský soud nedopustil hrubého pochybení, které by svojí povahou stálo proti základním zásadám přezkumného soudního řízení (např. rozsudky NSS ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003-59, ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003-42, ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004-57, ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, ze dne 27. 1. 2009, čj. 2 Azs 91/2008-66, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2019, čj. 2 Azs 75/2019-46). V napadeném rozsudku srozumitelně popsal, proč nepřisvědčil žalobní argumentaci stěžovatele o nedostatečném zjištění skutkového stavu a rozporech v provedených důkazech.
Zejména vysvětlil, že rozpor v protokolu ohledně (ne)provedení dechové zkoušky je vyvrácen výslechem druhého policisty, který byl na místě přestupku přítomen. Závěr o přítomnosti žalobce na místě přestupku poté vyplývá ze souhrnu všech podkladů ve spise, včetně samotného doznání stěžovatele v úředním záznamu a výpovědi svědka, který se na místě nacházel a přivolal záchrannou službu (body 14. až 18. napadeného rozsudku). Tyto závěry mají oporu v podkladech obsažených ve správním spise.
[11] Jelikož krajský soud shledal skutková zjištění žalovaného jako dostatečná a nerozporná, nepochybil (natož hrubě), když zamítl pro nadbytečnost návrh stěžovatele na výslech dvou svědků, jimiž měly být odstraněny právě namítané „rozpory“ v důkazech. Takový postup soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudky NSS ze dne 23. 6. 2022, čj. 4 Afs 349/2019-68, či ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89; nebo nález ÚS ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
[12] Konečně ani na základě námitky, kterou stěžovatel brojil proti právnímu posouzení věci, neshledal Nejvyšší správní soud důvod k přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně zúžil relevantní časový okamžik pro posouzení způsobilosti stěžovatele k udělení souhlasu s odběrem krve jen na místě přestupku. Nijak však nezpochybňuje konkrétní skutková zjištění žalovaného a krajského soudu, podle nichž stěžovatel nebyl schopen spolupracovat ani v nemocnici (bod 17 napadeného rozsudku).
Za této situace je stěžovatelem vymezená právní otázka pouze hypotetická. Její posouzení ze strany NSS by totiž s ohledem na zjištěný stav věci (trvající omezenou způsobilost stěžovatele i následně v nemocnici) nemělo na případ stěžovatele vliv. Taková, pro danou věc nepodstatná, právní otázka nicméně nezakládá přijatelnost kasační stížnosti (v tomto směru např. usnesení NSS ze dne 9. 9. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-55, bod 12; ze dne 22. 7. 2020, čj. 4 Azs 398/2019-34, bod 22; ze dne 12. 7. 2017, čj.
6 Azs 118/2017-38, bod 13; ze dne 29. 1. 2013, čj. 8 Azs 31/2012-36, bod 19; nebo ze dne 14. 6. 2013, čj. 6 Azs 6/2013-35, bod 11). Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší řešit otázky, které nemohou mít na posuzovaný případ reálný dopad. Takový přístup by popíral smysl institutu přijatelnosti. Ad absurdum by znamenal, že přijatelná bude každá kasační stížnost, která vymezuje otázku v judikatuře neřešenou, ačkoli její zodpovězení není pro danou věc podstatné.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního odmítl pro nepřijatelnost (výrok I. tohoto usnesení).
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto usnesení). Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a tudíž se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III. tohoto usnesení).
[15] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven k ochraně jeho práv zástupce Mgr. Bc. Vladimír Volný, advokát. Jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Soud proto přiznal zástupci stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby, a to za doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna za tento úkon činí 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu).
Paušální náhrada nákladů činí 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Podle informací dostupných v rejstříku ekonomických subjektů Ministerstva financí (ARES) je zástupce žalobce plátcem DPH, proto se náklady řízení navyšují o částku odpovídající sazbě daně (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tedy 1 065 Kč (zaokrouhleno na celé koruny nahoru podle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu). Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce činí 6 135 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu (výrok IV.
tohoto usnesení).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2025
Tomáš Foltas v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jana Tomanová