22 Cdo 1033/2022-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) S. T., narozené XY, a b) V. K., narozeného XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalovaným 1) P. M., narozenému XY, a 2) E. M., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, o vyklizení nemovitostí a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 758/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2021, č. j. 17 Co 4/2021-477, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2021, č. j. 17 Co 4/2021-477, se zamítá. III. Žalovaní jsou povinni nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 2 059 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Záhumenského, advokáta se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2020, č. j. 7 C 758/2009-446, uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY vymezený v geometrickém plánu J. Z. č. 594-8/2019 ze dne 29. 7. 2020, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části o uložení povinnosti žalovaným vyklidit pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY vymezený v geometrickém plánu J. Z. (výrok II), žalovaným uložil povinnost zaplatit na náhradě škody žalobkyni a) 10 700 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni a) na náhradě škody 9 920 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok IV) a vyklidit pozemek parc.
č. XY v katastrálním území XY vymezený v geometrickém plánu A. Č. (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V, VII až IX). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 17 Co 4/2021-477, k odvolání žalobců i žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, V, VIII a IX potvrdil (výrok I), ve výrocích II a VII změnil (výroky II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvoláním účastníků nebyl rozsudek soudu prvního stupně dotčen ve výrocích IV a VI.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále i jen „dovolatelé“) dovolání. Přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a citují § 237 o. s. ř. Namítají, že by měli vyklidit pozemky, které jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví. Pozemek parc. č. XY je zastavěný stavbou v jejich podílovém spoluvlastnictví a v této části je rozsudek nevykonatelný, neboť žalovaní by museli odstranit stavbu, k čemuž chybí rozhodnutí příslušného orgánu, jímž není soud. Soud tedy rozhodoval o věci, která mu nepřísluší.
Žalobci nikdy neprokázali, na základě jakého právního titulu jsou vlastníky pozemků; k této problematice není jediné tvrzení, jediný důkaz. Žalobci neprokázali, že byly naplněny zákonné předpoklady pro odpovědnost žalovaných za škodu, o čemž bylo mnohokrát dovolacím soudem rozhodováno. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhují jeho odmítnutí, neboť v něm nejsou vymezeny důvody jeho přípustnosti, což odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolání není ani důvodné, stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé tedy nevymezují, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformulují otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesdělují žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz).
K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné stejně jako i další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání představuje pouhou polemiku se závěry a postupem nalézacích soudů, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení. K nim může dovolací soud přihlédnout až za situace, že shledá z jiného důvodu dovolání přípustným (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Dovolací soud se proto nemohl dovoláním žalovaných po věcné stránce vůbec zabývat, neboť trpí vadami, pro které je byl nucen bez dalšího odmítnout. Proti výroku o náhradě škody není ani dovolání objektivně přípustné, neboť napadený výrok obsahuje plnění nepřesahující částku 50 000 Kč, přičemž nejde o spotřebitelský ani pracovněprávní vztah [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno projednatelným a zčásti ani přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2022
Mgr. David Havlík předseda senátu