ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) B. V., narozeného XY, bytem XY a b) J. B., narozeného XY, bytem
v XY, obou zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze
2, Václavská 2073/20, proti žalovanému Vodohospodářskému sdružení Kolín,
identifikační číslo osoby 61882976, se sídlem v Kolíně, Havelcova 70,
zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně,
Kutnohorská 43, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Energie AG
Kolín a. s., identifikační číslo osoby 47538457, se sídlem v Kolíně, Legerova
21, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská
11/6, o 4 599 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 15 C 313/2013, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 32/2020-865, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobců se zamítá.
III. Žalobci ve vztahu k dovolání žalovaného nemají vůči žalovanému právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení 32 670 Kč – ve vztahu k dovolání žalobců – do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Bc. Tomáše Kasala.
V. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 32 670 Kč – ve
vztahu k dovolání žalobců – do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce JUDr. Ing. Jana Vycha.
Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků st. par. č. XY, par. č. XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, na kterých je zřízeno ochranné
pásmo vodního zdroje I. stupně. Pozemky jsou oplocené, nepřístupné a nelze na
nich vykonávat žádnou komerční činnost (vyjma vodohospodářského využití
žalovaným), ani soukromou aktivitu. Žalobci jsou dále podílovými spoluvlastníky
pozemků par. č. XY a XY tamtéž, na kterých je zřízeno ochranné pásmo vodního
zdroje II. stupně. Tyto pozemky jsou vně oplocení; jsou sice přístupné, ale
není možné je jinak využívat. Žalovaný je oprávněn k nakládání s podzemními
vodami a k jejich odběru, provozovatelem vodovodu je vedlejší účastnice, která
vodohospodářský majetek žalovaného užívá. Žalobci usilovali o mimosoudní dohodu
o náhradě za omezení užívání pozemků; k dohodě však nedošlo.
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č.
j. 15 C 313/2013-91, žalobu zamítl. Krajský soud v Praze („odvolací soud“) poté
usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 30 Co 164/2015-150, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 C 313/2013-630,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 3 538 300 Kč (výrok I), zamítl
žalobu co do požadavku na zaplacení 1 061 500 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě
nákladů (výroky III až VI). Soud prvního stupně dovodil, že díky existenci ochranných pásem přetrvává
faktické omezení užívání pozemků. Žalobci se snažili o urovnání vztahů s
žalovaným; nárok na kompenzaci jim tedy náleží, a to ve formě jednorázové
náhrady podle § 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně
některých zákonů (dále jen „vodní zákon“). Ochranné pásmo slouží ke komerční
činnosti žalovaného, která má obecný dosah; pozemky lze navíc využívat jen pro
vodárenské účely. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem
na náhradu škody, proto se uplatní zásada plné náhrady, nejde ani o reparaci
možného ušlého zisku. Soud shledal nárok na vydání bezdůvodného obohacení,
spočívajícího ve výkonu práva odpovídajícímu právu nájmu (pachtu) na pozemcích
bez právního důvodu a bez náhrady jako nedůvodný. Úprava ve vodním zákoně
představuje speciální úpravu náhrady za omezení vlastnického práva. V této
souvislosti odkázal soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, nebo na věc Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. Námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl po téměř šesti letech sporu, začne
běžet až v okamžiku, kdy omezení zanikne; nastalý stav je však trvající, a
proto soud námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. I kdyby byla uplatněna včas,
byla by uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30
Co 32/2020-865, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu
zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok
II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI). Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o
vyloučení souběhu nároků na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům a
na vydání bezdůvodného obohacení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3786/2007, a na navazující usnesení Ústavního soudu
ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2995/09, a také na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. Soud prvního stupně však nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na
jednorázovou náhradu. Náhrada za omezení vlastnického práva ochranným pásmem
vodního zdroje se poskytuje jednorázově; nejde o nárok z bezdůvodného obohacení
ani o nárok na náhradu škody. Počátek tříleté promlčecí doby je vázán na
skutečnost, kdy k omezení vlastnického práva došlo (k tomu viz rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, publikovaný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 18/2013 civ.). Počátek
promlčení nelze vázat ani na ukončení omezení vlastnického práva zřízeným
ochranným pásmem, tak jak to učinil soud prvního stupně, neboť nárok na
jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva lze bezpochyby uplatnit
ještě v době, kdy je vlastnické právo omezeno (tak jako tomu bylo v tomto
případě). Promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalobců běžela od 6. 3. 1998 (účinnost změny
vodního zákona zákonem č.
14/1998 Sb., kterým se upravil nárok na jednorázovou
náhradu za omezení vlastníka pozemku, na kterém bylo zřízeno ochranné pásmo
vodního zdroje); žaloba byla podána po více než 15 letech od vzniku nároku,
námitka promlčení tak byla uplatněna správně. K otázce dobrých mravů, ve spojení s uplatněním námitky promlčení, uvedl
odvolací soud, že žalobci otáleli s uplatněním svého nároku u soudu. Žalobci,
resp. jejich právní předchůdci, nemohli důvodně očekávat dobrovolné plnění nebo
dohodu s žalovaným a marné uplynutí promlčecí lhůty tak nebylo způsobeno tím,
že by spoléhali na kladný výsledek mimosoudního jednání či ujišťování
žalovaného o jeho plnění. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009. Žalobu navíc podali žalobci až více než
rok poté, co žalovaný mimosoudní řešení věci odmítl.
Proti rozsudku podali žalobci i žalovaný dovolání.
Žalobci přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(„o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Žalobci označují čtyři otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího
soudu doposud řešeny, a to: 1) promlčení jednorázové náhrady dle § 30 vodního
zákona, 2) zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30 vodního zákona za daných
okolností vycházet z právní úpravy promlčení bezdůvodného obohacení nebo
náhrady škody, 3) zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30 vodního zákona za
daných okolností využít § 10 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(„o. z.“), a posoudit právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na
nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem
soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací
praxi k dobrému uspořádání práv a povinností, 4) zda při nepřiznání této
náhrady v důsledku promlčení lze pro dosažení plnění od povinného či uživatele
pozemků použít institut bezdůvodného obohacení, které promlčeno není, navzdory
judikatuře, která obecně nepřipouští souběh nároků dle § 30 vodního zákona a
dle občanského zákoníku, když právo na vydání bezdůvodného obohacení by tak
zůstalo nárokem jediným. Dovolacím důvodem je podle žalobců nesprávné právní
posouzení věci. Žalobci tvrdí, že nemůže obstát závěr soudu ohledně počátku běhu promlčecí
lhůty ke dni 6. 3. 1998, protože právní předchůdkyně žalobců získala pozemky až
dne 24. 6. 1999; zároveň jí s ohledem na její věk a finanční situaci stačilo
ujištění žalovaného, že pozemky odkoupí či pronajme. Závěr odvolacího soudu je
ohledně této otázky nesprávný a formalistický; soud navíc nezdůvodnil, proč by
právní předchůdkyně žalobců nemohla důvodně očekávat plnění od žalovaného
(veřejnoprávního subjektu představujícího svazek obcí). Žalovaný si musel být
vědom své povinnosti poskytnout vlastníkům pozemků náhradu i před rokem 2011;
jednání žalovaného je tak nepoctivé a námitka promlčení, vznesená při posledním
úkonu v řízení před soudem prvního stupně, byla uplatněna v rozporu s dobrými
mravy. Dále uvádějí, že chybí speciální úprava promlčení nároku na náhradu, a měla by
se tak ve smyslu § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.”),
resp. § 10 o. z., použít právní úprava nejbližší, tedy promlčení nároku na
vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonu práva nájmu či náhrady
škody, resp. tuto otázku posoudit podle principů spravedlnosti. Dále namítají, že žalovaný neprokázal, že právo mělo být vůči němu uplatněno
před 5. 11. 2010 – až v odvolacím řízení žalovaný připustil, že by byl osobou
oprávněnou k odběru pitné vody i před 5. 11. 2010. Žalobci se domnívali, že s ohledem na přiznání náhrady soudem prvního stupně ve
výši 19 % mohli uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, protože jde o
dvě nezávislá plnění mající odlišné funkce. Vzhledem k tomu, že nárok na
náhradu nebyl přiznán, nedochází ke dvojímu plnění za jedno omezení, ani k
analogické aplikaci úpravy bezdůvodného obohacení. Pokud soud nepřiznal právo
na náhradu podle vodního zákona kvůli vznesené námitce promlčení, pak měl
přiznat náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, které promlčeno nebylo. Dovolatelé navrhují napadený rozsudek změnit tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobcům 3 538 300 Kč, a ve výroku II zrušit a věc vrátit odvolacímu
soudu k dalšímu řízení; v této souvislosti požadují i přiznání nákladů řízení. Alternativně navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích I, II, V
a VI zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců poukazuje na to, že žalobci
nedostatečně vymezili přípustnost svého dovolání. Dále argumentuje, že právní
předchůdkyně žalobců byla zastoupena advokátem, a mohla tedy nárok uplatnit;
stejně tak nárok mohli uplatnit i žalobci. K načasování námitky promlčení
poukazují na nerozhodnost žalovaného ohledně předmětu nároku a na změnu
právního zastoupení žalovaného. Žalovaný se neztotožňuje ani s výkladem žalobců
týkajícím se analogického užití právní úpravy bezdůvodného obohacení, neboť se
podle něj jedná o dva rozdílné právní instituty. Stejně tak v daném případě
nemůže jít o faktické vyvlastnění.
Žalovaný v této souvislosti poukazuje na to,
že navrhoval odkup pozemků; k dohodě však kvůli nepřiměřeným požadavkům žalobců
nedošlo. Navrhuje dovolání zamítnout. Ve vyjádření k dovolání žalobců vedlejší účastnice na straně žalovaného
argumentuje, že žalobci podali žalobu až v roce 2013, tedy po více než 15
letech od vzniku jejich nároku, byť byli i před zahájením řízení právně
zastoupeni. Vznesení námitky promlčení nelze považovat za nemravné, když
nedošlo k mimosoudnímu řešení věci. Odvolací soud rozhodl správně v souladu se
zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Promlčení jednorázového nároku dle § 30
vodního zákona nelze vykládat podle pravidel promlčení nároku na vydání
bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonu práva nájmu. Nastalou situaci
ani nelze přirovnat k vyvlastnění, neboť v budoucnosti se může situace na
pozemcích změnit. Vedlejší účastnice poukazuje na to, že občanský zákoník
obsahoval řešení otázky promlčení v situacích, kdy není dána speciální úprava,
a to v § 101 obč. zák.; není tak dán důvod k analogii, jak uvádí žalobci. Nesouhlasí s názorem žalobců, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení lze
uplatňovat vedle nároku dle § 30 odst. 11 vodního zákona nebo místo něj; tuto
otázku posoudil správně již soud prvního stupně. Výklad žalobců, že po zániku
nároku na jednorázovou náhradu v důsledku promlčení jim vzniká nárok na náhradu
z titulu bezdůvodného obohacení, hodnotí jako absurdní. Dovolání žalobců je
tedy nedůvodné, dokonce ani nebyla řádně vymezena přípustnost. Vedlejší
účastnice tak navrhuje dovolání žalobců odmítnout. Žalobci v reakci na vyjádření žalovaného doplnili své dovolání. Uvádějí, že
jejich dovolání je přípustné a důvod dovolání dostatečně vymezili. Soud prvního
stupně posoudil otázku promlčení v rozporu s dobrými mravy správně; tento jeho
závěr je navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, například s rozsudkem
ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010. Odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000,
sp. zn. 20 Cdo 927/98, a dalších rozhodnutí v dovolání uvedených) v otázce
počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. V ostatním odkazují na své dovolání. Žalovaný podává dovolání jen do výroků III a IV napadeného rozsudku (nákladové
výroky). Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného argumentují, že rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení je správné a není v rozporu s ustálenou judikaturou; dovolání
žalovaného je tak nedůvodné. Navrhují, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Dovolání žalovaného není přípustné. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Jelikož dovolání žalovaného směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu v
části týkající se výroků o nákladech řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobců je zčásti přípustné podle § 237
o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání žalobců není důvodné. K přípustnosti dovolání se uvádí:
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b
odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v
průběhu trvání lhůty k dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237
o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť
není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil
namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a
zásadu rovnosti účastníků řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní
názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím
řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v
případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor
pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se
uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací
důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit
důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení
předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví
povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení.
Teprve řádné vymezení důvodu
přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval
otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval
důvodností dovolání. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Přípustnost dovolání zakládá otázka počátku běhu promlčecí doby k uplatnění
nároku na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemku podle § 30 odst. 11
vodního zákona; tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Při jejím posouzení lze přiměřeně vyjít z judikaturního řešení obecné
otázky běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za omezení
vlastnického práva. Protože promlčecí doba začala běžet před 1. 1. 2014, je
třeba její běh posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 3036
o. z.). Za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních
zdrojů náleží vlastníkům, nájemcům nebo pachtýřům těchto pozemků a staveb
náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských
nádrží vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních
případech oprávnění (§ 8 vodního zákona) k odběru vody z vodního zdroje; je-li
jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde-li o
poskytnutí náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud (§ 30 odst. 11
vodního zákona). Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a
běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Otázku počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu za omezení vlastnického
práva již judikatura řešila v souvislosti s omezením vlastnického práva
regulací nájemného, a také ohledně náhrady za omezení práva vlastníka vodního
toku umístěním vodního díla v korytě toku. Z těchto rozhodnutí lze vycházet i
při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty ohledně nároku na náhradu podle § 30
odst. 11 vodního zákona. „Právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu
proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné
tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického
práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není
vyloučena“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co
578/2011, publikovaný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedený právní závěr odkázal např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012). V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva,
vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona, ve spojení s čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k
1. 1. 2002 - ke dni, kdy bylo právo omezeno. Obecně tedy platí, že běh promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu za
omezení vlastnického práva nastává okamžikem omezení, nestanoví-li zákon jinak.
Počátek běhu promlčecí lhůty se odvíjí ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé (§ 101 obč. zák.); není pak pochyb o tom, že právo na náhradu, která je
podle výslovného znění § 30 odst. 11 vodního zákona jednorázová, se odvíjí ode
dne, kdy bylo vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě v ochranném pásmu
vodního zdroje omezeno. Pokud by vlastník pozemku podal žalobu na poskytnutí
náhrady již v den, kdy k omezení došlo, nemohla by být zamítnuta jako
předčasná. Protože nejde o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, nelze na tyto
případy použít ustanovení o promlčení tohoto nároku. Dovolatelé s odkazem na §
853 obč. zák., resp. na § 10 o. z., požadují analogickou aplikaci ustanovení o
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na náhradu škody, i na
promlčení práva na náhradu za omezení vlastníka podle § 30 odst. 11 vodního
zákona s tím, že „ve vodním zákoně speciální úprava promlčení nároku na náhradu
chybí a měla by se proto ve smyslu ust. § 853 obč. zákoníku“. Promlčení
uvedeného práva se skutečně řídí občanským zákoníkem, nicméně právní úprava
„nechybí“, ale je obsažena v § 101 obč. zák. Analogická aplikace jiných
ustanovení o promlčení tak není na místě. Stejně tak se nemohou uplatnit
ustanovení o běhu subjektivní promlčecí doby, neboť nárok na náhradu za omezení
vlastnického práva se promlčuje jen v „objektivní“ promlčecí době. To, co bylo řečeno o analogické aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení,
platí i o úpravě promlčení práva na náhradu škody. Lze tedy uzavřít, že právo na náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a
staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů (§ 30 odst. 11 vodního zákona) v
případě, že k omezení došlo v době před 1. 1. 2014, se promlčuje ve tříleté
promlčecí době (§ 101 obč. zák.), která běží ode dne, kdy právo mohlo být
uplatněno poprvé, tedy ode dne, kdy k omezení došlo a právo na náhradu bylo
objektivně možné uplatnit (viz zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ – práva
bdělých jsou chráněna, a „neznalost zákona neomlouvá“). Odvolací soud tak
nepochybil, když dospěl k závěru, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Uvedené platí přiměřeně i pro promlčení uvedeného nároku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Až potud je dovolání přípustné, není však důvodné; dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 1 o. s. ř. není dán. Z dovolání se podává, že podle dovolatelů měla být námitka promlčení posouzena
jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Touto otázkou se odvolací soud podrobně
zabýval a vyšel přitom z judikatury dovolacího soudu; odkázal na „rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, nebo ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010“. Pod body č. 44 a násl. odůvodnění rozsudku
vyložil, proč námitku promlčení nepovažuje za uplatněnou v rozporu s dobrými
mravy; v této souvislosti však dovolatelé nevymezují žádný důvod přípustnosti
dovolání a s tím, co uvedl odvolací soud, konkrétně nepolemizují, v podstatě
jen uvádějí v nalézacím řízení již nastíněné důvody, proč měl věc posoudit
jinak. Teprve po uplynutí lhůty k podání dovolání, v podání ze dne 30. 4.
2021,
v reakci na vyjádření protistrany tvrdí, že napadené rozhodnutí „není v souladu
s rozhodovací praxí dovolacího soudu“; odkazují na rozsudek ze dne 27. 3. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 129/2010, pokud se v něm uvádí: „Pro závěr o jednání žalované v
rozporu s dobrými mravy není proto rozhodující, co se žalobce mohl či nemohl
domnívat, nýbrž podstatné je konkrétní chování žalované, jež lze kvalifikovat
jako odporující morálním zásadám společnosti.“
Tato otázka však nemohla být podrobena dovolacímu přezkumu, neboť takto
konkrétně vymezili žalobci důvod přípustnosti dovolání až po marném uplynutí
lhůty k podání dovolání (viz k tomu výše). Již nad rámec dovolacího řízení se uvádí, že Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že
posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je
věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od
specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu
zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005). Úvaha
odvolacího soudu v této věci zjevně nepřiměřená není. Tříletá promlčecí lhůta
počala běžet 6. 3. 1998; v té době mohl nárok na náhradu uplatnit tehdejší
vlastník, ev. dědic či společenství dědiců. Došlo-li k právnímu nástupnictví ve
vlastnictví pozemku v důsledku dědění či jiné právní skutečnosti, nezačala
nástupci běžet nová promlčecí doba, pokračovalo tedy již započaté promlčení. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 1999, č. j. D 259/99-53,
na jehož základě se předchůdkyně žalobců J. K. stala vlastnicí pozemků, nabylo
právní moci dne 27. 7. 1999. Teprve 19. 10. 2001, tedy až po uplynutí tříleté
promlčecí doby, se J. jménem J. K. obrátil dopisem na společnost VODOS s. r. o.; na to reagovala VODOS s. r. o. dopisem ze dne 17. 1. 2002, ve kterém
uvedla, že je nutné jednat s Vodohospodářským sdružením Kolín, které pozemky od
Středočeských vodovodů a kanalizací přebírá a bude provádět jejich vykoupení
nebo pronájem. Žaloba byla podána dne 17. 9. 2013, tedy po více než 15 letech
od vzniku nároku. Je třeba upozornit na princip, že chráněna jsou práva bdělých
(vigilantibus iura scripta sunt) a že – nehledě na jednání předchůdců J. K. –
ona sama prostřednictvím svého zástupce odeslala dopis týkající se zjištění
povinné osoby až po uplynutí promlčecí doby. Protože nárok byl promlčen již dne
7. 3. 2001, je další jednání žalovaných pro posouzení rozporu námitky promlčení
s dobrými mravy nevýznamné; nelze ani přehlédnout, že žaloba byla podána po 12
letech od uplynutí promlčecí doby. Odkaz na věk J. K. neobstojí; k tomu viz § 4
odst. 1 ve spojení s § 3030 o. z., když domněnka tam uvedená nebyla v řízení
nijak zpochybněna. Odvolací soud též uvedl, že nebylo zjištěno, že by žalovaný
zavinil marné uplynutí promlčecí doby; k takovému jednání, pokud by mělo být
významné, by muselo dojít do jejího uplynutí. Žalobci však vycházejí z chování,
ke kterému došlo až později, takže by bylo z hlediska promlčení nevýznamné, i
kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy.
Další tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány. Dovolatelé dále kladou otázku, „zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30
vodního zákona za daných okolností využít ust. § 10 odst. 2 obč. zákoníku a
posoudit právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá
tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s
přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému
uspořádání práv a povinností“. Takto položená otázka je naprosto vágní, není
zřejmé, jak by mohla založit přípustnost dovolání. Ustanovení § 10 odst. 2 o. z. se uplatní i při posuzování promlčení práva, a to i v případě, že k němu
došlo před 1. 1. 2014 (viz § 3030 o. z.). Dovolatelé patrně naznačují, že
rozhodnutí odvolacího soudu není spravedlivé; takové tvrzení samo o sobě nemůže
navodit přípustnost dovolání. Konečně podle názoru dovolatelů judikatura dosud neřešila otázku, „zda při
nepřiznání této náhrady v důsledku promlčení lze pro dosažení plnění od
povinného či uživatele pozemků použít institut bezdůvodného obohacení, které
promlčeno není, navzdory judikatuře, která obecně nepřipouští souběh nároků dle
§ 30 vodního zákona a dle občanského zákoníku, když právo na vydání
bezdůvodného obohacení by tak zůstalo nárokem jediným“. Nejde však o právní otázku, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud
nebyla vyřešena. V rozsudku ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3786/2007, se
uvádí: „Ustanovení § 30 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb. je vůči ustanovením §
451 násl. obč. zák. ustanovením speciálním, takže v případě, kdy je vlastník
pozemku omezován v užívání těchto pozemků, nepřichází použití obecných
ustanovení § 451 násl. obč. zák. v úvahu“. Ústavní stížnost proti tomuto
rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS
2995/09. Rozsudek odvolacího soudu je se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu
v souladu; tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. Z formulace
dovolání se podává možnost, že žalobci požadují, aby dovolacím soudem vyřešená
právní otázka byla posouzena jinak (§ 237 o. s. ř. in fine). Pro takový postup
však neuvádějí relevantní argumentaci. Tradiční zásadou soukromého práva je, že
plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové
plnění nenáleží i z jiného právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005, a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo
3308/2006). Institut promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva
legálním věcným břemenem nelze obcházet prostřednictvím bezdůvodného obohacení. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto
nezbylo než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení v případě dovolání žalovaného rozhodl
dovolací soud tak, že se náhrada nákladů žalobcům nepřiznává, protože se jejich
vyjádření nezabývá přípustností dovolání žalovaného proti nákladům řízení;
nejde tedy o účelně vynaložený náklad na uplatňování či bránění práva (§ 142
odst. 1 o. s.
ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, kdy žalobci jsou povinni zaplatit
žalovanému náklady dovolacího řízení, vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., resp. §
224 odst. 1, § 243c odst. 3 a § 151 odst. 1, 2 věty první části věty za
středníkem, neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch. Žalobci vznikly náklady za
zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Náklady sestávají z odměny advokáta 26 700 Kč za sepis vyjádření k dovolání [§
11 odst. 1 písm. k), § 8 odst. 1, § 7 bod 6 advokátního tarifu], paušální
náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH ve výši
21 %, celkem tedy 32 670 Kč. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, kdy žalobci jsou povinni zaplatit
vedlejší účastnici na straně žalovaného náklady dovolacího řízení, vychází z §
142 odst. 1 o. s. ř., resp. § 224 odst. 1, § 243c odst. 3 a § 151 odst. 1, 2
věty první části věty za středníkem, neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch. Žalobci vznikly náklady za zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále
jen „advokátní tarif“). Náklady sestávají z odměny advokáta 26 700 Kč za sepis
vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k), § 8 odst. 1, § 7 bod 6 advokátního
tarifu], paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního
tarifu a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 32 670 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženu jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný i
vedlejší účastník na straně žalovaného domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.