22 Cdo 1329/2025-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně B. N., zastoupené JUDr. Zuzanou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Rostislavova 1363/22, proti žalované K. V., zastoupené JUDr. Janem Onheiserem, advokátem se sídlem v Praze, Betlémské nám. 251/2, o vzájemném návrhu žalované na určení hranice pozemku, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 22 Co 189/2024 119, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 12 C 59/2024-66, zamítl vzájemný návrh žalované ze dne 28. 12. 2023, aby soud určil, že hranice mezi pozemkem parc. č. XY a pozemkem parc. č. XY, vše v k. ú. XY, (dále jen „sporná hranice“) probíhá podél linie ohradní zdi, která tyto pozemky odděluje, jak je tato zeď zakreslena na vytyčovacím náčrtu ze dne 7. 4. 2022, vyhotoveném D. R., mapový list XY 6-4/22, čísla zakázky 493-36/2022, a to od průsečíku s parc. č. XY v katastrálním území XY až po průsečík s parc. č. XY v k. ú. XY, a to konkrétně podél jejího okraje směrem do pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II).
2. Při právním posouzení soud prvního stupně vycházel z § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), dle kterého je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Uvedl, že případné změny by mohl účastník dosáhnout jednak v řízení o určení vlastnického práva v souladu s § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) – (příp. § 1040 o. z. an.), a jednak v řízení podle § 1028 o. z. Pokud jde o řízení podle § 1028 o. z., zde zákon vyžaduje, aby hranice mezi pozemky byly neznatelné nebo pochybné. S odkazem na komentářovou literaturu vysvětlil, že tím je myšleno objektivně nezjistitelné. Již při podání žaloby se žalobce rozhoduje, který postup (skupinu) zvolí, a přizpůsobí tomu svá tvrzení. Volba žaloby pak následně bude určovat rozsah povinností tvrzení a důkazní, určitost vymezení žalobního petitu a související vázanost soudu žalobním petitem, případně možnost soudu stanovení hranice podle poslední pokojné držby, resp. slušného uvážení. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, pak uzavřel, že podle § 1028 o. z. nelze určit hranici v případě, že sousedící pozemky jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel, jelikož v takovém případě platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, dokud ten, kdo to popírá, neprokáže opak. Žalovaná v projednávané věci domněnku správnosti zápisu nevyvrátila, sporná hranice proto nemůže být objektivně nezjistitelná, a proto soud návrh žalované zamítl.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 22 Co 189/2024 119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že odvolací soud nesprávně aplikoval existující judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutím ve věci sp. zn. 22 Cdo 3162/2018. Odvolacímu soudu vytkla, že ačkoliv dříve projednávané případy bylo možné řešit podle závěru této judikatury, v nyní projednávané věci nelze tyto závěry použít s ohledem na nepřesnost souřadnic lomových bodů. Tvrdila, že žádný ze sousedů s určitostí neví, jestli je jeho názor na hranici mezi pozemky správný, a s ohledem na zde existující střední souřadnicovou chybu, lze určit pouze pásmo, ve kterém se hranice může nacházet, její přesné vymezení však není v tomto případě možné (v k. ú. XY je v souladu s vyhláškou č. 357/2013 Sb. kód kvality lomových bodů 8, tzn. přesnost s mezní polohovou chybou 2,83 m). Má proto za to, že Nejvyšší soud dosud nevyřešil právní otázku, zda za „neznatelné nebo pochybné“ hranice mezi pozemky lze považovat i nepřesně určené hranice parcel v katastru nemovitostí, které v důsledku této nepřesnosti lomových bodů nelze bez pochybností přenést do terénu, přičemž roli hrají středové a mezní chyby souřadnic závislé na kódu kvality souřadnic. Vysvětlila, že se těžko může v tomto případě uplatnit domněnka podle § 980 odst. 2 o. z., když ani hranice zapsaná ve veřejném seznamu není dostatečně přesná, pročež je „pochybná“. Zdůraznila, že neví, co by tedy měli dělat vlastníci pozemků, když lomové body parcel neumožňují přesný závěr o tom, kam hranici v terénu umístit, a sousedé sami se na průběhu hranice neshodnou. Apelovala na Nejvyšší soud, že by měl především zvážit, k čemu vlastně a pro koho tu má být § 1028 o. z., protože optikou jeho současného pohledu je ustanovení prakticky nevyužitelné. Odvolacímu soudu dále vytkla, že z jeho odůvodnění nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně uzavřel, že podle § 1028 o. z. postupovat nelze. K tomu uvedla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. V postupu obou nalézacích soudů shledala dále vadu řízení, jelikož ji ani jeden ze soudů nepoučil podle § 118a o. s. ř., že by snad dostatečně netvrdila nebo neprokazovala rozhodné skutečnosti. Ze všech těchto důvodů závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu otázku dosud rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neřešenou, zda za „neznatelné nebo pochybné“ hranice mezi pozemky lze považovat i nepřesně určené hranice parcel v katastru nemovitostí, které v důsledku této nepřesnosti lomových bodů nelze bez pochybností přenést do terénu, přičemž roli hrají středové a mezní chyby souřadnic závislé na kódu kvality souřadnic.
10. Nejvyšší soud musí dovolatelku nicméně upozornit, že na této právní otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. První otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.).
11. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že hranice mezi pozemky účastnic je objektivně zjistitelná a v minulosti opakovaně zaměřovaná, zjištěná a v terénu trvale označená vytyčovacími body, a proto nelze v tomto případě postupovat podle § 1028 o. z. Soud prvního stupně odkazuje především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, a vysvětluje, že domněnku, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, nevyvrací pouhé (obecně známé) zjištění, že mapování z 19.
století může vykazovat nepřesnosti. Doplnil, že v posuzovaném případě bylo možné hranici mezi pozemky zjistit běžným geodetickým vytyčením v terénu postupem podle § 49 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), k čemuž ostatně v daném případě opakovaně došlo, naposledy k žádosti žalované v roce 2022. Žalovaná pouze s výsledky geodetického vytyčení nesouhlasí. To však neznamená, že by hranice mezi pozemky byla objektivně nezjistitelná – neznatelná či pochybná (srovnej především bod 25 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud zcela ztotožnil).
12. Zda lze průběh určité hranice v terénu zjistit či nikoliv, je otázkou skutkovou; skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je dovolací soud vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1841/2023, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1782/2012).
13. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
14. Pokud dovolatelka své dovolání postavila na závěru, že sporná hranice není objektivně zjistitelná, polemizuje se skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy, který ovšem dovolací soud není oprávněn přezkoumávat. Otázka dovolatelky formulovaná na vlastním skutkovém stavu, na níž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, proto přípustnost dovolání nemůže založit.
15. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýkala, že dostatečně nezjistil skutkový stav, jelikož z odůvodnění nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně uzavřel, že podle § 1028 o. z. postupovat nelze. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009.
16. Ačkoliv dovolatelka k této výtce zcela jasně nevymezila přípustnost, jež je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), z obsahu podání Nejvyšší soud vyrozuměl, že napadené rozhodnutí považuje za odchylné od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
17. V tomto směru však dovolatelce nelze přisvědčit už s ohledem na dříve uvedené, jelikož oba nalézací soudy dovolatelce vysvětlily, z jakých skutkových zjištění a z jakých důvodů považovaly hranici v tomto případě za objektivně zjistitelnou (srovnej především bod 25 rozhodnutí soudu prvního stupně, bod 12 napadeného rozhodnutí).
18. V postupu nalézacích soudů dovolatelka spatřovala dále vadu řízení spočívající v tom, že ji ani jeden ze soudů nepoučil podle § 118a o. s. ř., že by snad dostatečně netvrdila nebo neprokazovala rozhodné skutečnosti.
19. K této výtce musí Nejvyšší soud předně poznamenat, že k vadám řízení Nejvyšší soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což projednávané dovolání není. Navíc k poučení podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud konstantně uvádí, že jeho smyslem, jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Neunesení důkazního břemeno ovšem nebylo důvodem pro zamítnutí návrhu žalované, tudíž pro postup podle § 118a o. s. ř. nebylo v projednávané věci místo a soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Jinak řečeno, postup podle § 118a o. s. ř. přichází do úvahy jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není důvod pro postup podle uvedeného ustanovení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2849/2024, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 486/25, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2332/2024, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 558/25). V dané věci je bez jakýchkoliv pochybností z odůvodnění rozsudků nalézacích soudů zřejmé, že rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci a nikoliv prostřednictvím institutu neunesení důkazního břemene.
20. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu