USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně L. O., zastoupené JUDr. Miroslavem Moltašem, LL.M., advokátem se sídlem v Hustopečích, Střední 933/10, proti žalovanému K. O., zastoupenému JUDr. Hugem Hubeným, advokátem se sídlem v Brně, Běhounská 4/20, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 21/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2024, č. j. 14 Co 160/2023-549, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2024, č. j. 14 Co 160/2023-549, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Moltaše, LL.M., advokáta se sídlem v Hustopečích, Střední 933/10.
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 16 C 21/2015-480, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (dále jen „předmětný dům“), a pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 14 Co 160/2023-549, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Položil 1) otázku, zda došlo k zániku předmětného domu jako věci v právním smyslu, a 2) otázku, zda je potřebné znalecké posouzení zániku stavby stavebními pracemi po datu darování nebo před datem darování, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2088/2001 či sp. zn. 33 Cdo 2158/2019. Ze znaleckého posudku společnosti STAVEXIS, s. r. o., dovodil, že došlo k takové destrukci předmětného domu, že původní stavba zanikla.
Odvolací soud měl pochybit, pokud při zjištění, že došlo k přestavbě původní stavby, resp. její podstatné části, a to postupnou, avšak úplnou, destrukcí více jak dvou třetin obvodového zdiva původní stavby, nevyhodnotil výsledek této stavební činnosti jako zánik původní stavby a vznik nové věci v právním smyslu, resp. vůbec neposoudil míru zásahů. Znalecký posudek měl za úkol zodpovědět otázku pro rozhodnutí irelevantní, neboť k darování došlo až k 19. 8. 1993, nikoli k roku 1992. Dále předložil 3) otázku, kdo jsou účastníci řízení o určení vlastnického práva v případě úmrtí zůstavitele, a 4) otázku, zda soud musí řízení přerušit do doby dodatečného projednání pozůstalosti nebo může pokračovat v řízení, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2299/2022, podle jehož závěrů je ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem práva nebo jiné majetkové hodnoty, věcně legitimován ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem.
Již soud prvního stupně měl pochybit, pokud nepřerušil řízení s tím, že bude možno pokračovat teprve poté, kdy bude v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti určen okruh dědiců zůstavitele. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3210/2008 či 31 Cdo 4616/2010) se měl odvolací soud odchýlit i při řešení 5) otázky, zda může soud založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, jestliže takovému účastníku předtím neposkytl poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“), či 6) otázky, zda je možné provést důkazy označené po koncentraci řízení. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou podle dovolatele nepřezkoumatelná, neboť soud prvního stupně provedl důkazy označené žalobkyní až po koncentraci řízení. Nakonec dovolacímu soudu předložil k posouzení 7) otázku, zda je předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to např. od závěrů učiněných v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 228/2000.
Tvrdil, že nalézací soudy nevzaly v úvahu jím tvrzené skutečnosti o tom, že žalobkyně se chovala k dovolateli nepřiměřeným způsobem, pročež jeho chování neporušovalo dobré mravy, ačkoliv byl za něj odsouzen. S odkazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 354/15 také uvedl, že nesprávné právní posouzení věci je založeno i tím, že skutková zjištění neumožňovala odvolacímu soudu přistoupit k učiněnému kvalifikačnímu závěru, čímž bylo dotčeno právo účastníka na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že neobsahuje náležitosti požadované zákonem pro tento mimořádný opravný prostředek. Upozornila, že dovolacím důvodem může být pouze tvrzení nesprávného právního posouzení věci, nikoli primárně nesprávnost skutkových zjištění soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl a rovněž nevyhověl návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolatel předložil dovolacímu soudu k posouzení 1) otázku, zda došlo k zániku předmětného domu jako věci v právním smyslu.
9. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, (dostupném stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz) vysvětlil, že nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové anebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů (k tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2158/2019).
11. V nyní souzené věci jde o posouzení, zda došlo v průběhu rekonstrukce předmětného domu k jeho zániku a vzniku nové stavby nebo k zániku předmětného domu nikdy nedošlo. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 16 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá, že střecha předmětného domu je původní (byť s opravami) a opravy domu včetně zdí se prováděly postupně tak, že účastníci řízení vždy konkrétní kus zdi zbourali a vystavěli zeď novou, ať už ze starých či nových materiálů. Některé zdi v domě zůstaly původní, o čemž svědčí např. umístění staré elektroinstalace. V žádném konkrétním okamžiku pak nedošlo k úplné demolici předmětného domu.
12. Odvolací soud proto dospěl (bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) k závěru (obdobně jako soud prvního stupně), že „nikdy nenastal okamžik, kdy by nebylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tedy kdy by došlo k takové destrukci obvodového zdiva domu pod úroveň stropu nad prvním podlažím (byla-li stále zachována i střecha), že by nebylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původního domu“. Proto ani předmětný dům jako samostatná věc v právním smyslu nemohl zaniknout.
13. Uvedené právní posouzení věci je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
14. Nesprávné jsou naproti tomu úvahy dovolatele, podle něhož skutečnost, že většina původních zdí byla postupně zbourána, zavazuje soudy pro učinění závěru ohledně zániku předmětného domu, aby posoudily v jakési obecné rovině míru provedených zásahů, resp. učinily závěr ohledně zániku předmětné stavby s ohledem na skutečnost, v jaké míře byla původní stavba po dokončení rekonstrukce zachována a nakolik se ve smyslu stavebnětechnickém jedná o stavbu novou. Dovolací soud odkazuje na výše citovanou ustálenou rozhodovací praxi a zdůrazňuje, že pro závěr o zániku původního domu a vzniku domu nového není rozhodné, jak velká část domu byla postupnými opravami zrekonstruována, ale skutečnost, zda v průběhu rekonstrukce nastal okamžik, ke kterému by již nebylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, resp. zanikl stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů jednoznačně vyplývá, že k takovému okamžiku nikdy nedošlo, neboť střecha předmětného domu zůstala zachována a jednotlivé zdi byly opravovány postupně. Posouzení míry zásahů při částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží domu se tedy zkoumá vždy ke konkrétnímu okamžiku, přičemž v nyní souzené věci míra zásahů nikdy nedosáhla takového stupně, aby bylo možno soudit na zánik předmětného domu.
15. Polemika dovolatele se skutkovými závěry ohledně rozsahu rekonstrukce předmětného domu a vlastní hodnocení znaleckého posudku společnosti STAVEXIS, s. r. o., jakkoli jsou již samy o sobě v dovolání nepřípustné, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), by pak ani nemohla vést k jinému právnímu posouzení věci, protože sám dovolatel připouští, že zdi byly bourány (a následně znovu vystaveny) postupně, nikoli v jeden okamžik, jako tomu bylo ve věci, o níž bylo rozhodnuto např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2158/2019, na který dovolatel odkazuje.
16. Co se týče 2) otázky, zda je potřebné znalecké posouzení zániku stavby stavebními pracemi po datu darování nebo před datem darování, na řešení této otázky se napadené rozhodnutí vůbec nezakládá, neboť k zániku předmětného domu nedošlo, a proto daná otázka ani není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nadto sám odvolací soud (v bodě 14 napadeného rozsudku) uvedl, že skutečnost, zda a k jakým pracím došlo na stavbě „po roce 1992“ nebo předtím významná není, pročež není ani možné dovolateli přisvědčit, že odvolací soud založil své rozhodnutí na základě důkazu znaleckým posudkem, který nebyl relevantním důkazem.
17. Dále dovolatel předložil 3) otázku, kdo jsou účastníci řízení o určení vlastnického práva v případě úmrtí zůstavitele, a 4) otázku, zda soud musí řízení přerušit do doby dodatečného projednání pozůstalosti nebo může pokračovat v řízení, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2299/2022.
18. Ani tyto otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, a to už jen z toho důvodu, že v projednávané věci není rozhodováno o žalobě na určení vlastnického práva zůstavitele v době jeho smrti (jako ve výše odkazované věci), nýbrž o žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně.
19. Poté dovolatel položil 5) otázku, zda může soud založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, jestliže takovému účastníku předtím neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř.
20. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí se v žádném směru nezakládá na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalovaného, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu. V takovém případě není poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. na místě.
21. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, ve které vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní.
Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06 (dostupným na https://nalus.usoud.cz)].
Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána, anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. důvod (srovnej citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
22. Pokud jde 6) o otázku, zda je možné provést důkazy označené po koncentraci řízení, a tvrzení žalovaného, že soud prvního stupně provedl důkazy označené žalobkyní po koncentraci řízení, pak v tomto rozsahu dovolání neobsahuje řádně vymezený dovolací důvod. Z dovolání totiž není vůbec patrno, jaké důkazy měly být podle tvrzení dovolatele provedeny soudem prvního stupně v rozporu s pravidly o koncentraci řízení. Dovolací řízení přitom nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
23. Nadto Nejvyšší soud setrvale vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010.
24. Dovolatel svou námitku rozporující postup soudu prvního stupně neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoli bezpochyby mohl. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání žalovaného tak ani nemůže být v souladu s § 237 o. s. ř přípustné, neboť na řešení vymezené právní otázky se napadené rozhodnutí vůbec nezakládá.
25. A konečně ani 7) otázka, zda je předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, není způsobilá přípustnost dovolání založit. Předně se napadené rozhodnutí na závěru, že by „jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk“ bylo předpokladem úspěšného práva dárce na vrácení daru, nezakládá; právo žalobkyně na vrácení daru podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, bylo v souzené věci odůvodněno chováním žalovaného, pro které byl žalovaný odsouzen za spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, což je nade vší pochybnost chování hrubě odporující dobrým mravům. Nadto žalovaný rozporuje závěr nalézacích soudů o oprávněnosti žalobkyně požadovat vrácení daru toliko s odkazem na skutečnosti, které v řízení nebyly prokázány (nepřiměřené chování žalobkyně, eskalace vzájemných konfliktů apod.), přičemž opomíjí, že dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán; žádné další vlastní skutkové závěry v dovolacím řízení není oprávněn činit.
26. Namítá-li dovolatel (na str. 5 dovolání), že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, mu neumožňovala přistoupit k učiněnému právně kvalifikačnímu závěru, čímž bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, dovolací soud uvádí, že dovolatel nespecifikoval žádný právní závěr odvolacího soudu, který by se snad nezakládal na soudy zjištěném skutkovém stavu věci. Ve zbytku rozsáhlého dovolání pak žalovaný brojí buď proti jednotlivým skutkovým závěrům nalézacích soudů, nebo předkládá vlastní skutková zjištění, pročež dovolací soud opakuje, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
27. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu