22 Cdo 1542/2021-869
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Sůrou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 84, proti žalovaným 1) M. V., narozenému XY, a 2) H. V., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká 294, o zdržení se obtěžování a náhradu újmy, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 157/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. února 2021, č. j. 22 Co 263/2020-840, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 4 525,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Plavce, advokáta se sídlem v Chrudimi, Široká 294. III. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 4 525,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Plavce, advokáta se sídlem v Chrudimi, Široká 294.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.)
– (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 11 C 157/2015-786, zamítl žalobní návrhy blíže specifikované ve výrocích I, III, VI a VII tohoto rozsudku. Dále zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovaným jako vlastníkům pozemku evidovaného jako stavební parcela č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova domu č. p.
XY, rodinný dům, „příslušná k části obce XY.“, v katastrálním území XY (dále jen „nemovitost žalovaných“), uložena povinnost zdržet se zaclonění luxferů umístěných v koupelně v prvním patře domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku evidovaného jako stavební parcela parc. č. XY, v katastrálním území XY (dále jen „nemovitost žalobce“), a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rovněž zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce vodou, sněhem a ledem v místě, kde se dotýkají střešní krytiny jejich nemovitosti a nemovitosti žalobce, ve sklonu střešní krytiny do ulice XY, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
Zamítl také žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost opravit do 30 dnů od právní moci rozsudku: a) dilatační spáry, které slouží k zamezení silového působení nemovitostí účastníků řízení, a to v místě, kde se dotýká věnec nemovitosti žalovaných s nemovitostí žalobce, a to po celé délce dotyku; b) oplechování v místě dilatační spáry, která slouží k odvětrání přízemí nemovitosti žalobce, a k zamezení zatékání vody do proluky mezi nemovitostmi účastníků, a zdí terasy nemovitosti žalovaných (výrok V).
A konečně zamítl i žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 200 000 Kč z titulu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách žalobce, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IX a X).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 22 Co 263/2020-840, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II, IV, V, VIII a IX (výrok II), změnil v nákladovém výroku X (výrok III) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Řízení o odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I). Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že
dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena, otázky hmotného práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a otázky procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Důvod dovolání shledává v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že nemůže dojít k porušení § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), prostřednictvím vniknutí imisí zastíněním zazděním otvorů pro přívod světla ve štítové zdi z důvodu, že se jedná o štítovou zeď domu, která je v blízkosti žalovaných. Má se jednat o otázku hmotného práva, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože se nezabýval otázkou, zda byla přístavba žalovaných postavena v souladu se stavebním povolením a zda případný rozpor nezpůsobil žalobci újmu. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobce tíží procesní vada nesprávně zjištěného skutkového stavu ohledně proluky mezi domy účastníků, kterou zároveň považuje za „otázku procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu“.
Dále žalobce označuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého pokud nevznikla škoda na nemovitých věcech žalobce, tak nedochází k vnikání imisí na nemovité věci žalobce ve smyslu § 1013 o. z. nad míru přiměřenou místním poměrům. V této otázce a stejně tak i v otázce nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání je zmatečné, nepřípustné a také nedůvodné. Není z něj patrno, v čem žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci ani přípustnost dovolání. Ve skutečnosti se podle žalovaných dovolatel domáhá jiných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů; například toho, že je mezi domy proluka. Co se týče hromadění vody, sněhu a náletů v místě tzv. kapsy, žalobce opomíjí, že je to jeho střecha, která přesahuje na nemovitost žalovaných. Újmu na právech žalobce neshledávají. Navrhují, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci trpí dovolání vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neuvádí žádnou relevantní právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Nadto dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury ve směru, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě je pro výsledné rozhodnutí určující, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných
než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně nároku na zdržení se zaclonění luxferů na dvou na sobě nezávislých důvodech. Prvně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který uvedl, že vlivy, před nimiž se žalobce domáhá soukromoprávní ochrany, jsou důsledkem umístění a provedení nástavby žalovaných, které spadají do stavebního (správního) řízení, přičemž žalobce byl účastníkem stavebního řízení a své námitky mohl a měl – i s ohledem na vlastní odbornou způsobilost – uplatnit v něm.
Dále pak přisvědčil námitce žalovaných, že v daném typu zástavby (řadové) nelze bez dalšího směřovat okna či obdobné otvory sloužící pro přívod světla a čerstvého vzduchu do štítových zdí směrem k sousední stavbě. Aby se dovolací soud mohl věcně dovoláním zabývat, musel by dovolatel řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k oběma uvedeným důvodům. Dovolatel však v dovolání argumentuje ke zpochybnění toliko důvodu druhého; důvod první zcela opomíjí. Co se týče druhého z žalobcem uplatněných nároků, tj. nároku na ochranu proti imisím – obtěžováním vodou, sněhem a ledem, žalobce ohledně nich v řízení před soudem prvního stupně neunesl důkazní břemeno.
Nepodařilo se mu prokázat, že by byl ze strany žalovaných jakkoli obtěžován vodou, sněhem a ledem, a proto se svou žalobou nemohl být úspěšný. V dovolání ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání pouze uvádí, že se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva. Tuto otázku ani rozhodnutí dovolací soudu zakládající jeho ustálenou praxi však neoznačil. Rovněž ve vztahu k nároku na náhradu újmy, již měli žalovaní dovolateli způsobit jednak tím, že poškodili oplechování a neprovedli dilatační spáru, a jednak tím, že mu způsobili duševní útrapy, nalézací soudy uzavřely, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně protiprávního jednání žalovaných, které by mohlo mít za následek žalobcem tvrzenou újmu.
Dovolatel v dovolání ani v tomto rozsahu neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá. Tvrdí jen vadu řízení spočívající v neprovedení dokazování ohledně existence proluky mezi domy účastníků řízení. Ani tato vada, pokud by ji dovolací soud shledal, by sama o sobě nemohla založit přípustnost dovolání, neboť by k ní mohl přihlédnout až za situace, že shledá z jiného důvodu dovolání přípustným [viz § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Samotné tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nadto bez označení, byť jediného, konkrétního rozhodnutí k řádnému vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje.
Konečně dovolatel namítá, že se soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva, neboť se nezabýval tím, zda stavba žalovaných byla provedena v souladu se stavebním povolením. Na této otázce se však napadené rozhodnutí nezakládá, a proto ani není způsobilá podle § 237 o. s. ř založit přípustnost dovolání. Ostatně ani ve vztahu k této otázce neuvádí dovolatel žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti napadenému rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (výrok II napadeného rozsudku ve spojení s výrokem IX rozsudku soudu prvního stupně), není dovolání v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. objektivně přípustné. Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.