22 Cdo 1652/2025-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. W., zastoupené JUDr. Stanislavem Polanským, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 300/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2025, č. j. 15 Co 235/2024-115, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Stanislava Polanského.
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 16 C 300/2023-93, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí stavby, budovy bez č. p./ č. ev. stojící na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 15 Co 235/2024-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že vlastnictví ke sporné stavbě žalobkyně vydržela uplynutím desetileté vydržecí doby plynoucí od roku 2002.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení otázky dobré víry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1717/2004, 22 Cdo 635/2012 a 22 Cdo 490/2001 a úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalobkyně považuje s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti za zjevně nepřiměřené. Žalobkyně podle názoru žalované nejpozději v době uzavření kupní smlouvy věděla, že předmětem převodu není sporná stavba a že předmětem smluvního ujednání bude její závazek stavbu odstranit. Náklady na demolici byly zohledněny v kupní ceně, žalobkyně se tudíž ujala držby nikoli z důvodu výkonu vlastnického práva, ale aby stavbu odstranila. Nedošlo-li k odstranění stavby, nemohla být v dobré víře, že jí patří. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se stejnou argumentací se již řádně vypořádal odvolací soud, jeho úvahu o dobré víře žalobkyně za zjevně nepřiměřenou nepovažuje. Vnitřní přesvědčení žalobkyně navíc předmětem dokazování být nemohlo. Povolení k odstranění stavby se dobré víry žalobkyně nedotklo, jako vlastník sporné stavby se žalobkyně chovala už od uzavření kupní smlouvy, a to včetně plnění daňové povinnosti vůči státu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, dostupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz. Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.
Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
11. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
12. Odvolací soud vyšel při úvaze o dobré víře žalobkyně v její vlastnické právo ke sporné stavbě z toho, že tato stavba nebyla v době uzavření kupní smlouvy zapsána v katastru nemovitostí, v posledních desetiletích sloužila jako funkční příslušenství domu č. p. XY (který byl předmětem převodu v uzavřené kupní smlouvě) a nacházela se na pozemku, který byl rovněž kupní smlouvou převáděn. V kupní smlouvě nebyla sporná stavba výslovně označena, bylo však výslovně uvedeno, že se nemovitosti převádějí s veškerým příslušenstvím, a kupní smlouva obsahovala též odkaz na znalecký posudek, ve kterém je rovněž sporná stavba specifikována, byť s ohledem na její stav s oceněním 0 Kč. V kupní smlouvě žalobkyně prohlásila, že se s tímto znaleckým posudkem, kde jsou převáděné nemovitosti podrobně popsány, seznámila.
Vycházel dále ze zjištění soudu prvního stupně, že šlo o stavbu v havarijním stavu, prodávajícímu bylo vydáno povolení k odstranění této stavby (a dále stavby XY) a žalobkyni bylo ještě před uzavřením kupní smlouvy sděleno, že odhadnuté náklady na demolici stavby tvořící příslušenství prodeje může prodávající zohlednit snížením odhadní ceny s tím, že demolici zajistí nový vlastník. V kupní smlouvě se pak žalobkyně zavázala obě stavby na svůj náklad odstranit. Na základě ohlášení žalobkyně o stavební úpravě na „domě parc.
č. XY“ bylo referátem regionálního rozvoje okresního úřadu sděleno, že oprava se považuje z hlediska památkové péče za přípustnou. Žalobkyně přihlásila k dani z nemovitostí spornou stavbu už pro rok 2003.
13. Úvahu odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za nepřiměřenou ani za nedostatečně odůvodněnou, neboť zjištěné skutečnosti o neomluvitelnosti omylu žalobkyně nesvědčí. Smluvní závazek k odstranění staveb nezpochybňuje ani dobrou víru žalobkyně, že vlastnictví k takovým stavbám kupní smlouvu nabude, ani její vůli užívat spornou stavbu jako vlastník. Žalobkyně mohla totiž oprávněně vycházet z toho, že stavbu bude odstraňovat již jako její vlastník. Tento předpoklad výslovně v dopisu žalobkyni vyjádřila také prodávající. Pokud by sporná stavba předmětem převodu nebyla, bylo by rovněž nadbytečné zohlednění havarijního stavu spojeného s předpokladem vynaložení nákladů na její odstranění ve výši kupní ceny.
14. Žalovaná v dovolání vychází také z toho, že bylo prokázáno, že žalobkyně věděla nejpozději při uzavření kupní smlouvy, že předmětem převodu sporná stavba nebude. Takové zjištění však nalézací soudy neučinily.
15. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
17. Dovolací soud pro úplnost dodává, že v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů vymezených v dovolání, zabýval se proto dobrou vírou žalobkyně jako jednou z podmínek nezbytných pro řádné vydržení.
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 15. 7. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu