22 Cdo 1659/2023-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B.
D., zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám.
J. Žižky 39/2, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Miroslavem Valou,
advokátem se sídlem v Bruntále, Komenského 12/1, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 73/2019, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1.
2023, č. j. 57 Co 190/2022-446, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
4. 2022, č. j. 16 C 73/2019-404, z věcí patřících do společného jmění (dále
také jen „SJM“) manželů účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně v
tomto výroku specifikovaný osobní automobil (výrok I) a do výlučného
vlastnictví žalovaného členský podíl v Okresním stavebním bytovém družstvu
Bruntál, se sídlem v Krnově, Březinova 990/23, IČO: 00078263 (dále též jen
„členský podíl ve stavebním bytovém družstvu“ či „členský podíl“), s tím, že
žalovaný se stává výlučným členem bytového družstva a nájemcem družstevního
bytu č. 16 ve 4. nadzemním podlaží domu v obci XY, XY (dále též jen „družstevní
byt“) – (výrok II). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
vypořádacím podílu částku 544 086,50 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech
řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 57 Co 190/2022-446, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že z věcí patřících do společného jmění manželů účastníků
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně výše uvedený osobní automobil a do
výlučného vlastnictví žalovaného členský podíl ve stavebním bytovém družstvu s
tím, že žalovaný se stává výlučným členem bytového družstva a nájemcem
družstevního bytu, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
vypořádacím podílu částku 588 479 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení
(výroky II– IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Byť výslovně
přípustnost dovolání nevymezil (a zaměňuje ji s dovolacím důvodem), namítl, že
„při vyřešení otázek hmotného a procesního práva se soudy odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky dosud nebyly dovolacím
soudem řešeny“. V další části dovolání vyjádřil nesouhlas se závěry soudů obou
stupňů, které se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „dále
rozvedené“. Podle jeho názoru soudy učinily nesprávný závěr, že součástí
společného jmění manželů je i členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu
Bruntál, jestliže posoudily jako platnou dohodu o převodu členských práv ze dne
13. 4. 2014. Popsal okolnosti nabytí členského podílu a jeho převodu, přičemž
dospěl k závěru, že dohoda o převodu členských práv ze dne 13. 4. 2014 je
absolutně neplatná „pro rozpor s úpravou ve Stanovách“, protože stanovy převod
členství mezi manžely neřeší. Připustil, že převod členského podílu „z jednoho
manželů na druhého“ je možný, ale odstoupení od takové dohody „zřejmě řešeno
nebylo“, a proto je namístě se zabývat otázkou možnosti odstoupení od takové
smlouvy, jestli ji dovolací soud posoudí jako darovací. Další dovolací námitku uplatnil „proti prolomení zásady koncentrace řízení“. To
v dané věci spočívalo v tom, že soud nařídil vypracování znaleckého posudku i
přesto, že se sporné strany shody na ocenění bytu a do koncentrace řízení
„žádná strana vypracování znaleckého posudku nenavrhla“ a návrh na zjištění
aktuální ceny družstevního podílu učinila žalobkyně až po koncentraci řízení,
ačkoliv tento návrh mohla učinit již dříve. Považuje připuštění vypracování
znaleckého posudku „z iniciativy soudu“ za porušení pravidel zákonné
koncentrace řízení. Třetí námitkou směřoval k tomu, že pokud došlo k „valorizaci hodnoty členského
podílu – hodnoty bytu“, mělo dojít také k valorizaci jeho vnosu, neboť částka
250 000 Kč použitá na zakoupení bytu představuje jeho vnos do společného jmění
manželů. Odvolací soud se však touto námitkou vůbec nezabýval. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“)
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud se nejprve v dané věci zabýval posouzením přípustnosti dovolání. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22
(dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na
http://nalus.usoud.cz), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k
Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v
rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji
zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud
neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních
otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč
právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání –
a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká
výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná
(jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné
se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího
řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury
soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení
napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost
postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které
nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a
pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu
postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost
dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný
prostředek, jistě neměl na mysli. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že
u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud
vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního
práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá
zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je
naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při
řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe,
vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné
otázce hmotného nebo procesního práva. Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí
pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení.
Vždy je třeba, aby
dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li
dovolání vymezené náležitosti plynoucí z § 237 a § 241 o. s. ř., není odmítnutí
takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí
dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný
vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl
Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v
občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje
dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám,
odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím
světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané
poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi
kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti
rozhodování Nejvyššího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další
níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13),
neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu
stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky
odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo
3945/2018).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky právní
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, by mohl
založit přípustnost dovolání, bylo-li by z dovolání patrno, kterou otázku
procesního nebo hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013). V otázce zařazení členského podílu v bytovém družstvu do SJM dovolatel
zdůrazňuje odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Bez ohledu na
to, že v této souvislosti v dovolání schází formulace zobecnitelné právní
otázky a tuto část dovolání dovolatel zjevně směřuje k individuálnímu posouzení
této konkrétní věci, není zřejmé, od jaké rozhodovací praxe a při řešení jaké
právní otázky se měl odvolací soud dostat do rozporu s praxí dovolacího soudu. Jediné, na co dovolatel v této souvislosti odkazuje, je „zpráva o osobním
užívání družstevních bytů Cpj 182/83 ze dne 24. 6. 1983“, ze které dovolatel
zdůrazňuje tu část, kde byla připuštěna možnost převodu členských práv z
jednoho z manželů na druhého. S tímto závěrem však dovolatel vyjadřuje souhlas
a jako platnou smlouvu o převodu členských práv ze dne 13. 4. 2014 posoudil i
odvolací soud. Není tedy patrné, v čem by měl spočívat rozpor s judikaturou
Nejvyššího soudu, resp. s jakou judikaturou by mělo být rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným
odvolacím soudem – o kterou v daném případě jde
– nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §
241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Druhou dovolací námitkou uplatňuje dovolatel výhrady vůči „prolomení zásady
koncentrace řízení“. I zde má jít o rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu,
jestliže soudy provedly důkaz znaleckým posudkem navrženým žalobkyní až po
koncentraci řízení. V této souvislosti dovolatel odkazuje na jediné rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, které mimo jiné vymezuje případy
„prolomení koncentrace řízení“. O rozpor s tímto rozhodnutím však nemůže jít,
protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že účinky
koncentrace nenastaly (bod 19 odůvodnění), a ke koncentraci proto nedošlo. Bez ohledu na to, že v dovolání schází formulace zobecnitelné právní otázky a
tuto část dovolání dovolatel zjevně směřuje k individuálnímu posouzení této
konkrétní věci, není ani zřejmé, od jaké rozhodovací praxe a při řešení jaké
právní otázky se měl odvolací soud dostat do rozporu s praxí dovolacího soudu,
jestliže o rozpor s rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 4209/2009 z výše uvedených
důvodů nemůže jít. Třetí námitkou dovolatele je tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže se odvolací soud nezabýval otázkou „valorizace
hodnoty členského podílu“. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení (kam patří i dovolatelem uplatněné námitky, že rozhodnutí
odvolacího soudu je nepřezkoumatelné) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti
dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a
contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout
pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či
ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje,
že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v
jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání
(srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16, bod 22 a 23). Vady řízení tedy přípustnost dovolání založit nemohou a žádná právní otázka
procesního práva v této souvislosti není formulována. V této části dovolání
ostatně není žádná zmínka o vymezení jeho přípustnosti. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu