22 Cdo 1660/2025-219 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně NEWLAKITA s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, IČO 27845567, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, proti žalovanému P. P., zastoupenému opatrovníkem Městskou částí Praha 12, Úřadem Městské části Praha 12, odborem sociálních věcí, sídlem v Praze 4, Generála Šišky 2375/6, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 12/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, č. j. 27 Co 192/2022-143, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 34 C 12/2021-79, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a původní žalované, H. P. (dále také „původní žalovaná“), k pozemku parc. č. XY o výměře 724 m?, pozemku parc. č. XY o výměře 231 m?, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a pozemku parc. č. XY o výměře 25 m?, jehož součástí je stavba bez č. p. (garáž), vše zapsané pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále také „nemovitosti“), a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví původní žalované (výrok I). Původní žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 225 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III).
2. Žalobkyně se žalobou podanou proti původní žalované, H. P., domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice řízení jsou podílovými spoluvlastnicemi těchto nemovitostí, přičemž žalobkyně vlastní ideální ?, kterou nabyla příklepem v exekuční dražbě vedené proti synovi původní žalované, M. P., zatímco ta nabyla zbývající ? v rámci dědického řízení po tomto synovi. Mezi účastnicemi nebyl spor o obvyklou cenu nemovitostí, která činí 4 900 000 Kč. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že obě účastnice jsou schopny poskytnout druhé straně za její spoluvlastnický podíl přiměřenou náhradu. Jelikož nebylo možné nemovitosti v souladu s velikostí podílů reálně rozdělit, přistoupil soud k rozhodnutí o přikázání celé věci jednomu ze spoluvlastníků podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“). Při úvaze, komu mají být nemovitosti přikázány, zohlednil soud prvního stupně nejen velikosti spoluvlastnických podílů, ale rovněž osobní vazbu původní žalované k nemovitostem, způsob jejich nabytí, okolnost, že v nich měla trvalé bydliště, a také ekonomickou efektivitu přikázání věci tomu ze spoluvlastníků, který bude hradit nižší vypořádací podíl. Na základě komplexního posouzení dospěl k závěru, že původní žalovaná je k převzetí věci způsobilejším subjektem než žalobkyně, která k nemovitostem nemá osobní vztah a jejíž motivace byla vyhodnocena jako převážně investiční, směřující k dosažení zisku.
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2022, č. j. 27 Co 192/2022-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok první rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a zdůraznil, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné. Žalobkyně sama tuto nedělitelnost původně tvrdila, a její následný návrh na reálné rozdělení označil tudíž za účelový. Za použití § 1147 o. z. dospěl k závěru, že nemovitosti je namístě přikázat jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, přičemž zohlednil zejména způsob nabytí podílu, citovou vazbu původní žalované k nemovitostem, schopnost hradit vypořádací podíl i zajistit správu věci prostřednictvím veřejného opatrovníka. Námitky žalobkyně týkající se omezení svéprávnosti původní žalované neshledal důvodnými, neboť výkon vlastnických práv opatrovníkem považoval za plnohodnotný a skutečnost, že původní žalovaná nebude nemovitost osobně využívat, nepovažoval za právně relevantní. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že by sama byla vhodnějším nabyvatelem věci, a její argumentaci označil za spekulativní a vedenou snahou o dosažení ekonomického prospěchu. Uzavřel, že přikázání nemovitostí původní žalované je přiměřené, hospodárné a odpovídá účelu právní úpravy. Výrok o nákladech řízení považoval za správný s ohledem na povahu řízení jako iudicium duplex, nevybočující z ústavně konformní judikatury.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod
ohlašuje nesprávné právní posouzení odvolacím soudem. Má za to, že rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pokud jde o výklad a aplikaci § 1147 o. z. ve spojení s kritériem účelného využití věci. Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů přikázaly předmětné nemovitosti původní žalované, ačkoliv ta je osobou s výrazně omezenou svéprávností a trpí Alzheimerovou chorobou, pročež není schopna nemovitosti spravovat ani prostřednictvím veřejného opatrovníka.
Akcentuje, že původní žalovaná již dříve prodala jinou nemovitost (bytovou jednotku), neboť její oprava a využití byla z hlediska zájmů opatrovanky neúčelná a nehospodárná, přičemž stejná argumentace se podle žalobkyně vztahuje i na nyní posuzované nemovitosti. Uvádí, že předmětné nemovitosti jsou v zanedbaném technickém stavu a vyžadují investice v řádu milionů korun, přičemž není reálné, aby původní žalovaná či její opatrovník takovou rekonstrukci realizovali. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů nechrání zájmy původní žalované, nevede k účelnému využití nemovitosti a ve svém důsledku může vést ke znehodnocení majetku.
Namítá dále, že soudy přehlédly, že jako jediná je připravena nemovitost opravit a uvést do provozuschopného stavu. Podle jejího názoru soudy nerespektovaly smysl a účel institutu vypořádání spoluvlastnictví podle § 1147 o. z., který má vést k efektivnímu využití věci a přihlížet ke schopnosti konkrétního spoluvlastníka o věc pečovat. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, „že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.“
6. Žalovaný P. P., jakožto právní nástupce původní žalované [viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2025, č. j. 26 D 409/2023-194 (č. l. 189 procesního spisu), a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 3. 2025, č. j. 34 C 12/2021-199, vydané dle § 107 odst. 1 o. s. ř.], se prostřednictvím veřejného opatrovníka k dovolání vyjádřil s návrhem na jeho odmítnutí jako nepřípustného, neboť dovolatelka nevymezila žádnou konkrétní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. a neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se měl napadený rozsudek odchylovat. Argumentaci žalobkyně založenou na omezení svéprávnosti původní žalované označil za účelovou, neboť výkon vlastnických práv zajišťuje opatrovník se soudním dohledem. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, že by právě ona byla vhodnějším nabyvatelem nemovitostí a vyložil, že řízení má vést k hospodárnému a účelnému využití věci a nikoli k maximalizaci zisku jednoho z účastníků.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek dovolatelem vymezených poměřováno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelky, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
11. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a 1 až 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Dovolatelka v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Namítala sice, že se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně nevymezila nejen tuto otázku, ale ani jediné rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu (pouze konstatovala bez bližší konkretizace rozpor jako takový). I Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, přitom zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. V přítomné věci nelze naplnění tohoto kritéria přípustnosti shledat a je nutno konstatovat, že dovolatelka nedostála v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání jakožto jeho obligatorní náležitostí.
13. Dovolání žalobkyně je tudíž vadné (není věcně projednatelné).
14. Bez vlivu na závěr o vadách dovolání dovolací soud pro úplnost uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015). Jedním z tradičních hledisek, které je stále možné zohlednit, je kritérium účelného využití věci, jež má svůj základ již v dřívějších občanských kodexech (viz § 139 zákona č. 141/1950 Sb., tzv. střední občanský zákoník, a § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), ačkoliv současná právní úprava již toto kritérium výslovně nezmiňuje. I nadále jej však lze použít jako jedno z hledisek při úvaze soudu o tom, komu má být společná věc přikázána, neboť smyslem vypořádání je přispět k efektivnímu a racionálnímu nakládání s věcí v budoucnu.
Výslovné kritérium, které aktuální právní úprava v § 1147 o. z. obsahuje, představuje souhlas spoluvlastníka s přikázáním věci do jeho výlučného vlastnictví, avšak ze systematiky a účelu právní úpravy dále vyplývá nutnost zohlednit i další skutečnosti, zejména schopnost účastníka vyplatit ostatní spoluvlastníky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 638/2022), jakož i výši spoluvlastnického podílu těch, kdo o přikázání věci žádají. Rozhodovací praxe přitom dlouhodobě vychází z toho, že v případě, kdy jednomu ze spoluvlastníků náleží výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi dány mimořádné a přesvědčivé důvody (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, či usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019). V případě, že o přikázání věci projeví zájem více spoluvlastníků, je úkolem soudu určit, komu má být věc přikázána, přičemž výsledné rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno a nesmí být zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud pak může do těchto úvah zasáhnout pouze tehdy, pokud by nebyly řádně odůvodněny nebo by byly zjevně excesivní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. V návaznosti na výše uvedené konkluze pak dovolací soud má za to, že v projednávané věci nebyly dány žádné relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly odchýlení se od zásady přikázání věci většinovému spoluvlastníkovi. Naopak, právě původní žalovaná, zastoupená veřejným opatrovníkem, jako většinová spoluvlastnice, prokázala alespoň minimální aktivitu ve vztahu k údržbě nemovitosti, čímž naplnila jedno z významných hledisek účelného využití věci. Žalobkyně naopak žádnou vlastní aktivitu ve vztahu k předmětným nemovitostem neprokázala a její argumentace se soustředila výhradně na zpochybňování způsobilosti původní žalované, aniž by nabídla pozitivní důvody pro své vlastní upřednostnění. Její postoj svědčí spíše o podnikatelském záměru směřujícím k následnému zpeněžení podílu, než o reálném zájmu o správu a údržbu společné věci. Odvolací soud tak důvodně dovodil, že původní žalovaná, jakožto většinová spoluvlastnice s vazbou k rodinnému majetku a reálnou schopností zajistit jeho péči prostřednictvím opatrovníka, je vhodnější osobou k přikázání nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví. Rozhodnutí tímto způsobem odpovídá nejen kritériu velikosti podílu, ale zohledňuje též účelné a udržitelné využití věci, a nepředstavuje excesivní a ani nepřiměřený zásah do práv účastníků řízení.
16. Jelikož dovolání žalobkyně je vadné (není věcně projednatelné), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Protože žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku prvnímu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku III o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku druhému o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu