22 Cdo 1690/2023-833
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně O. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalovanému P. D., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 16/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2023, č. j. 13 Co 259/2022-788, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 29 621 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Kateřiny Vodičkové.
Okresní soud Plzeň-sever („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 8 C 16/2016-726, přikázal věci ze zaniklého společného jmění manželů („SJM“) účastníků uvedené ve výrocích I a IV žalobkyni a ve výrocích II a III žalovanému. Výrokem V poté uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 13 171 468,74 Kč do šesti měsíců od právní moci
rozsudku. Výroky VI a VII poté rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 13 Co 259/2022-788, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až V potvrdil (výrok I), změnil ve výroku VI a VII ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Žalovaný („dovolatel“) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“); tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázek jak hmotného, tak i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.“ Dovolacím důvodem je pak nesprávné
právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.“). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle odst. 3 § 241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání. V této věci dovolatel řádně (konkrétně) vymezil jen předpoklad přípustnosti dovolání ohledně disparity podílů; tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011).“ Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali jsou relevantní úvahy soudů nižších stupňů řádně odůvodněny a nejsou-li zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018). V dané věci soudy zjistily, že žalobkyni nelze v péči o společnou domácnost, syna účastníků a společný majetek nic vytknout, žalobkyně též pracovala pro společnost žalovaného. Samotná skutečnost, že žalovaný měl větší podíl na získání společného majetku, pak nemůže podle judikatury založit nerovnost vypořádacích podílů, nejde-li o zcela mimořádný případ. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o nedostatku podmínek pro disparitu zjevně nepřiměřená. Ohledně dalších dovolacích výtek dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání; proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu