22 Cdo 1786/2025-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně B. H., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lublaňská 673/24, proti žalovanému V. K. H., zastoupenému JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze, Jandova 208/8, o 1 804 279,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 75/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 70 Co 60/2025-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 653 Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Hany Tiché do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. V řešené věci se žalobkyně po zúžení společného jmění účastníků domáhala úhrady částky 1 804 279,57 Kč jako poloviny peněžních prostředků, které vynaložila na úhradu závazku z hypoteční úvěrové smlouvy uzavřené účastníky během trvání jejich společného jmění manželů. Úvěr byl účastníky čerpán za účelem refinancování jednak výlučného úvěru žalobkyně a jednak výlučného úvěru žalovaného.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 17 C 75/2023-132, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 966 003,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 15. 2. 2023 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 838 275,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 2. 2023 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 966 003,58 Kč ve výši 15 % ročně od
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 70 Co 60/2025-160, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Předně nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že žalovaný dne 29. 8. 2018 poskytl na úhradu společného dluhu z úvěrové smlouvy částku 800 000 Kč. Podle žalobkyně bylo v řízení naopak prokázáno, že na pokyn žalovaného byla dne 30. 8. 2018 převedena na účet společnosti LIONSTONE s.r.o. částka 500 000 Kč a dne 1. 10. 2018 částka 150 000 Kč, a tedy že tyto částky žalovaný neposkytl na splacení společného úvěru. Přenesením důkazního břemene na žalobkyni ohledně prokázání jejího tvrzení, že obdržela peněžní prostředky od žalovaného za účelem jejich převodu na účet společnosti LIONSTONE s.r.o., a nikoliv za účelem úhrady společného dluhu z hypotečního úvěru, se nalézací soudy odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4520/2007 a sp. zn. 29 Cdo 3071/2018. Dále namítá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka „jak posuzovat zaplacení předmanželských dluhů každého z manželů ze společného jmění manželů a následné umoření tohoto společného dluhu z výlučných prostředků jednoho z manželů po zániku společného jmění manželů“. Podle žalobkyně nalézací soudy nesprávně rozdělily společný dluh účastníků na polovinu, přičemž však před vznikem manželství činil dluh z úvěru žalobkyně 1 199 341,67 Kč a dluh z úvěru žalovaného 2 031 152,92 Kč. Tyto úvěry se po vzniku manželství rozhodli účastníci refinancovat společným úvěrem ve výši 3 230 494,38 Kč, tedy vnosem ze společného jmění manželů na jejich výlučný majetek. Za trvání společného jmění manželů však byly zaplaceny pouze dvě splátky a zbytek společného dluhu byl uhrazen z výlučných prostředků žalobkyně. Podle přesvědčení dovolatelky „vypořádání těchto vnosů by se mělo řídit poměrem výše dluhů, které byly finančními prostředky ze SJM uhrazeny“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný považuje za dostatečně prokázané, a to i s odkazem na předcházející řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 9 C 340/2019, že částku 800 000 Kč uhradil na účet žalobkyně právě za účelem splacení společného dluhu z hypotečního úvěru. Pokud nyní žalobkyně požaduje vypořádání svého vnosu v poměru předmanželských dluhů, pak tento požadavek „nekoresponduje se zněním žaloby“. III. Přípustnost dovolání
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K částce 800 000 Kč
9. V souvislosti s účelem úhrady částky 800 000 Kč žalovaným na účet žalobkyně dovolatelka namítá rozpor s konkrétní rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce rozložení důkazního břemene.
10. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, (toto i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. V některých případech však strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici.
Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013).
11. V projednávané věci žalobkyně brojí proti započítání částky 800 000 Kč jako příspěvku žalovaného na úhradu společného dluhu s argumentací, že uvedená částka byla dne 30. 8. 2018 (500 000 Kč) a dne 1. 10. 2018 (150 000 Kč) převedena na účet společnosti LIONSTONE s.r.o. a že převody byly provedeny na pokyn žalovaného.
12. Nalézací soudy uzavřely, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně obdržela finanční prostředky za účelem převodu společnosti LIONSTONE s.r.o., nebo že by k takovému převodu dal žalovaný jakýkoliv pokyn. Naopak vzaly nalézací soudy za prokázané, že částka 800 000 Kč byla „účelově určená k úhradě předmětného úvěru“.
13. Zcela v souladu s ustálenou judikaturou vyšel odvolací soud z toho, že žalobkyni tíží povinnost důkazní k prokázání jejího tvrzení o pokynu žalovaného k převodu finančních prostředků společnosti LIONSTONE s.r.o. Existenci pokynu tvrdila žalobkyně, která z existence takové skutečnosti dovozovala pro ni příznivé právní důsledky. Žalovaný přitom vysvětlil okolnosti převedení částky 800 000 Kč na účet žalobkyně, a splnil tak v tomto směru svoji procesní povinnost. Odvolací soud se označenou spornou skutečností podrobně zabýval a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že finanční prostředky byly žalobkyni žalovaným zaslány za účelem splátky společné hypotéky.
14. S tímto pro věc určujícím závěrem sice žalobkyně nesouhlasí, ale zde se již jedná o polemiku s hodnocením provedeného dokazování a hodnotícími úvahami odvolacího soudu a přijatými skutkovými závěry. Pokud pak proto dále dovolatelka polemizuje s hodnocením důkazů, tak v této části dovolání v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka v této souvislosti nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
15. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
K poměrnému vypořádání
16. Žalobkyně vymezila otázku, zda vypořádání vnosů z výlučného majetku žalobkyně do společného jmění manželů by se mělo řídit poměrem výše výlučných dluhů, které byly ze společného jmění manželů uhrazeny.
17. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
18. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady za úhradu společného dluhu z úvěrové smlouvy ve výši 1 804 279,57 Kč. Stejný postoj zaujímala i v odvolacím řízení. Uplatnila tedy vnos ze svého výlučného majetku vynaložený na společný majetek v době od zániku společného jmění manželů do jeho vypořádání.
19. V dovolání však v souvislosti s formulovanou otázkou uplatňuje vnos ze společného majetku na výlučné dluhy účastníků v poměru odpovídajícímu výši výlučných (předmanželských) dluhů toho kterého z manželů. Tento požadavek však nekoresponduje s požadavkem uvedeným v žalobě.
20. Otázka hmotného práva, na níž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se již opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 658/2020), kdy přijal závěr, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
21. Pokud dovolatelka uvedla, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak přehlíží, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 1. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu