23 Cdo 658/2020-562
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., ve věci žalobkyně IDEAL – Trade Service, spol. s r. o., se sídlem v
Brně, Řípská 1549/11a, Slatina, PSČ 627 00, IČO 48908126, zastoupené JUDr.
Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00, proti
žalované INSTALACE Praha, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1 – Nové Město,
Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, IČO 45804371, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o zaplacení 1 508
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm
168/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
9. 2019, č. j. 2 Cmo 435/2013-538, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2 Cmo 435/2013-538,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předešlý rozsudek
ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Cmo 435/2013-445, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího
soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. 6. 2017, č. j. 23
Cdo 1777/2016, rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2 Cmo 435/2013-538,
tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud
prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2013, č. j. 49 Cm 168/2008-372, kterým bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 508 000 Kč s příslušenstvím
specifikovaným ve výroku I. a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení;
výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího (§
10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), se po vrácení věci k
novému projednání a rozhodnutí znovu zabýval nastolenou otázkou, zda smlouva
mezi žalobkyní a žalovanou o nájmu sušičky vznikla podle § 275 odst. 4 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zákona rozhodného
pro právní posouzení věci ve smyslu § 3028 občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“). Odvolací soud opětovně vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, z
nichž vyplynulo, že žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004, č. K
00534-1 dodala žalované vysokotlaká a nízkotlaká strojní zařízení a zavázala se
uvést je do provozu, žalovaná se zavázala obstarat uzavření smlouvy o servisní
činnosti mezi prodávajícím a firmou provozovatele. Výrobcem zařízení byla
společnost Domnick Hunter, dodávka byla určena pro kompresorovou stanici
provozovanou společností Daikin – CZECH Republic spol. s r. o. (dále jen
„Daikin“). Žalovaná reklamovala vadu sušičky. V průběhu řešení reklamace bylo
třeba urychleně zajistit výrobu u společnosti Daikin. Odvolací soud zkoumal
vůli účastnic sporu k zajištění náhradní sušičky podle § 266 odst. 1 a 3 obch.
zák. Z dokazování vyplynulo, že účastnice do zpracování Zprávy o stavu sušičky
dne 12. 3. 2007, zpracované Technickou universitou Ostrava, nevěděly, zda
zařízení je vadné a kdo případně za vady odpovídá. Situace byla značně vypjatá
a po složitých jednáních účastnic sporu žalobkyně obstarala náhradní stroj
(sušičku) u společnosti DH group s.r.o. formou nájemní smlouvy. Pro urychlení
řešení nastalé situace výrobce Domnick Hunter zajistil přepravu stroje přímo
provozovateli Daikin do Plzně. Podle odvolacího soudu bylo vůlí stran co
nejrychlejší zajištění náhradního stroje, byť by se jednalo o formu nájmu, aby
se předešlo případným škodám. Odvolací soud dále s ohledem na stanovisko
Nejvyššího soudu zkoumal následná chování stran poté, co náhradní sušička byla
dne 11. 11. 2005 u firmy Daikin nainstalována. Zjistil, že žalovaná řádným
způsobem nedávala najevo, že plnění náhradní sušičky neobjednala nebo že plnění
jako neobjednané odmítá. K otázce vázanosti žalované objednávkou ze dne 8. 11.
2005, č. 3231 – 1/2003, odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná
bezprostředně, ještě týž den, reagovala na nabídku žalobkyně na zajištění nájmu
náhradní sušičky. Ani po opakovaném řízení však nebylo možno určit, kdo
objednávku ze dne 8. 11. 2005 podepsal. Odvolací soud dovodil, že je však
logicky vyloučeno, že by to mohl být někdo, kdo neměl u žalované příslušnou
záležitost nějakým způsobem na starosti. Mohlo se podle odvolacího soudu jednat
nejvýše o překročení jednatelského oprávnění, avšak za této situace bylo třeba
vzít v úvahu zjevnou dobrou víru žalobkyně (§ 15 odst. 2 obch. zák.), která se
právem musela spoléhat, že odezva na její nabídku, které navíc předcházelo
složité jednání účastnic o zajištění náhradní sušičky, je řádným projevem vůle
žalované. Odvolací soud dovodil, že za dané situace je nepodstatné, kdo
objednávku skutečně podepsal, a dospěl k závěru, že smlouva mezi účastnicemi
vznikla poskytnutím požadovaného plnění podle § 275 odst. 4 obch. zák. S
ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, který výslovně uvedl, že není
rozhodné, že žalovaná plnění sama nepřijímala, a vzhledem k tomu, že je
nepochybné, že o přivezení a instalaci pronajaté sušičky musela žalovaná vědět,
odvolací soud konstatoval, že smlouva o nájmu nemusela být písemná. Dále se
odvolací soud zabýval otázkou závaznosti akceptační lhůty pěti dnů uvedené v
objednávce, v níž bylo konkrétně uvedeno: „Na základě vaší nabídky ze dne 8.
11. 2005 u vás objednáváme dopravu, pronájem, instalaci, zprovoznění a zpětnou
dopravu vysokotlaké sušičky stlačeného vzduchu na výše uvedenou akci. Termín
dodání do 11. 11. 2005. Úhrada smluvené ceny na základě zhotovitelem zaslané
faktury, splatnost faktury je 30 dnů ode dne doručení faktury. Písemné
potvrzení této objednávky je nutno učinit nejpozději do pěti kalendářních dnů
po jejím doručení. Potvrzením objednávky se pro tento účel rozumí zpětné
doručení této řádně podepsané listiny bez výhrad předkladateli. Marným
uplynutím uvedené lhůty není předkladatel objednávky svým právním úkonem vázán
a není tedy povinen přijmout nabízené plnění, jakož i poskytnout jakoukoli
úhradu s tím spojenou.“ Vzhledem k prokázaným okolnostem, které objednávku
vyvolaly, tj. neprodleně zajistit provoz ve společnosti Daikin v Plzni, a s
ohledem na skutečnost, že objednávka byla odeslána týž den po doručení nabídky
žalobkyně na pronájem sušičky, je namístě podle odvolacího soudu učinit závěr,
že vůlí žalované bylo, aby plnění bylo zcela neprodlené a bez dalších formalit,
tedy aby bylo plnění poskytnuto do 11. 11. 2005. Za této situace nemůže podle
odvolacího soudu obstát akceptační lhůta pěti dnů, která byla součástí jen
předtisku na objednávce, nejednalo se o zvlášť formulovaný projev vůle
žalované.
K námitce žalované ohledně podnájemního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou,
odvozeného od nájemního vztahu mezi žalobkyní a DH group s.r.o., který podle
žalované skončil nejpozději ke dni 1. 4. 2006, což mělo za následek i zánik
podnájemního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a mělo význam pro trvání
povinnosti žalované platit sjednané nájemné, odvolací soud uvedl, že tato
námitka byla formulovaná až v souvislosti se změnou právního zastoupení
žalované poprvé při jednání odvolacího soudu dne 10. 7. 2019 a následně v
závěrečném návrhu, a jedná se tak o nová tvrzení, která byla uplatněna v
rozporu se zásadou neúplné apelace (ze spisu se podává, že účastnice byly
soudem prvního stupně řádně před vyhlášením rozsudku poučeny podle § 119a odst.
1 o. s. ř.) a jsou tedy nepřípustnými novými skutečnostmi, ke kterým odvolací
soud podle § 213 odst. 5 o. s. ř. nepřihlíží, když se v daném případě nejedná o
žádný případ prolomení zásady neúplné apelace podle § 205a o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že jsou tak dány podmínky pro potvrzení vyhovujícího
rozsudku soudu prvního stupně, jakožto věcně správného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
vymezila ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že napadeným rozhodnutím se řízení končí
a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, konkrétně při řešení následujících otázek:
A) Je možno aplikovat ustanovení § 15 obch. zák. za situace, kdy nebylo
zjištěno, kdo objednávku za žalovanou podepsal, pouze na základě
pravděpodobnosti dovozené soudem? B) Je pouhý fakt, že dodavatel (žalobkyně) obdržel objednávku faxem z
provozovny objednatele (žalované), dostatečný pro aplikaci ustanovení § 16
obch. zák., pokud zároveň nebylo prokázáno kdo a kde objednávku podepsal? C) Je otázka zániku nájemní smlouvy, resp. podnájemní smlouvy, na podkladě
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (dopis ve věci odstoupení od
smlouvy, výzva k vydání věci, ukončení fakturace a vydání bezdůvodného
obohacení) otázkou právní nebo skutkovou, kterou musí strana uvést dříve, než
soud vyhlásí rozhodnutí ve smyslu ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., resp. je
odvolací soud povinen se zabývat otázkou ukončení nájemní (podnájemní) smlouvy,
pokud takové právní hodnocení nabízí dosud zjištěný skutkový stav a je-li je
tato otázka klíčová pro rozhodnutí věci? Dovolatelka má za to, že otázku pod bodem A) odvolací soud řešil v rozporu s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010, v
němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud nelze zjistit, která osoba listinu
za podnikatele podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba podnikatelem
pověřená k této činnosti ve smyslu ustanovení § 15 obch. zák. Nebyla-li
identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a kumulativně ani
určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno bez dalšího aplikovat § 16
obch. zák. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud v rozporu s uvedeným
rozhodnutím aplikoval na závazkový vztah § 15 odst. 2 obch. zák., ačkoliv sám
učinil skutkový závěr, že nebylo možno určit, kdo objednávku za žalovanou
podepsal. V dané souvislosti dovolatelka poukázala rovněž na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 28/2008, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008. Zdůraznila závěr ustálené judikatury Nejvyššího
soudu, že při posuzování zákonného zastoupení podnikatele je třeba postavit
najisto, zda jednající osoba byla podnikatelem pověřena určitou činností (§ 15
obch. zák.), popř. zda jednala v jeho provozovně (§ 16 obch. zák.). Považuje
tedy právní závěr odvolacího soudu o aplikaci § 15 obch. zák. za nesprávný,
je-li učiněn v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, stejně jako předchozí
závěr odvolacího soudu o aplikaci § 16 obch. zák. z důvodu, že bylo v řízení
prokázáno, že faxová linka, ze které měla být objednávka odeslána, se nachází v
provozovně žalované, aniž by bylo zkoumáno, natož prokázáno, kde byl úkon
skutečně učiněn, tedy objednávka vystavena a podepsána. Takový závěr je podle
dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn.
32 Odo 1026/2004 a tedy i otázka pod bodem B) byla řešena nesprávně. Namítá, že
odvolací soud se ve smyslu druhé částí věty § 16 obch. zák. řádně nezabýval
tím, zda žalobkyně nemohla vědět, že jednající osoba není oprávněna k jednání
za žalovanou. K otázce předestřené v dovolání pod bodem C) dovolatelka uvedla, že ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že žalobkyně si předmětnou
sušičku, která měla být následně předmětem nájmu (resp. podnájmu) mezi
žalobkyní a žalovanou, pronajala od DH group s.r.o., která dne 27. 3. 2006
adresovala žalobkyni dopis ve věci ukončení nájmu sušičky s poukazem na to, že
je žalobkyně v prodlení s plněním závazku již se třemi splátkami, a pokud k 31. 3. 2006 nedojde k doplacení nájemného, odstupuje DH group s.r.o. od nájemní
smlouvy k 1. 4. 2006. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že dopisem ze dne
19. 12. 2006 zástupce společnosti DH group s.r.o. upomínal žalobkyni k vrácení
pronajatého stroje a úhradu závazků s tím, že smlouva o nájmu byla vypovězena
dopisem ze dne 27. 3. 2006 a vyzval žalobkyni, aby do 31. 12. 2006 uhradila
dlužné nájemné, které fakturovala pouze do března 2006. Dovolatelka má za to,
že z uvedených skutkových zjištění vyplývá vůle společnosti DH group s.r.o. ukončit nájemní vztah s žalobkyní k 31. 3. 2006 a že tímto dnem také nájemní
vztah mezi DH group s.r.o. a žalobkyní skončil. K tomuto datu pak skončil podle
dovolatelky i podnájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanou o nájmu sušičky a
žalobkyně již po 31. 3. 2006 neměla žádný právní titul k pronajímanému stroji,
a to až do 27. 12. 2007, kdy sušičku od DH group s.r.o. odkoupila. Odvolací
soud se však těmito námitkami, které žalovaná uplatnila v odvolacím řízení,
odmítl zabývat s tím, že se jedná o nové skutečnosti neuplatněné v řízení před
soudem prvního stupně a tedy nepřípustné v odvolacím řízení. S tím však
dovolatelka nesouhlasí, neboť má za to, se jedná o právní hodnocení skutkového
stavu věci, hodnocení důkazů, které předložila sama žalobkyně. Dodala, že k
uvedeným důkazům nemohla mít do doby, než je žalobkyně předložila soudu,
přístup, nebyla-li smluvní stranou nájemního vztahu mezi žalobkyní a třetí
osobou. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že se odvolací soud při
posuzování uvedených důkazů odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, a ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1104/2005. Právní posouzení nájemního vztahu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. a tedy i
podnájemního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou odvolacím soudem považuje za
neúplné a proto i nesprávné. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaného dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je
i důvodné, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci,
jestliže aplikoval ustanovení § 15 obch. zák. za situace, kdy nebylo zjištěno,
kdo za žalovanou podepsal objednávku týkající se dodání sušičky. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, a v
usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010 (veřejnosti dostupné na
www.nsoud.cz) judikoval, že pokud nelze zjistit, která osoba listinu za
podnikatele podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba podnikatelem
pověřená k této činnosti ve smyslu ustanovení § 15 obch. zák. Dospěl-li tedy
odvolací soud na základě skutkových okolností k závěru, že nebylo možno určit,
kdo objednávku ze dne 8. 11. 2005 podepsal, odchýlil se od uvedené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že objednávka ze dne 8. 11. 2005 daná žalobkyni, je řádným projevem vůle žalované. Námitky dovolatelky k nesprávné aplikaci § 16 obch. zák. odvolacím soudem
naopak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, neboť
odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci uvedeného ustanovení. Námitky dovolatelky se vztahují k předešlému rozhodnutí odvolacího soudu, které
bylo Nejvyšším soudem zrušeno. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v
usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, nebo ze dne 8. 1. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), že dovolání je
nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro
rozhodnutí soudu v posuzované věci. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud se tedy zabýval důvodností námitek dovolatelky směřujících do vad
řízení, které spatřuje v tom, že ač byly v řízení před soudem prvního stupně
předloženy důkazy o zániku závazku z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a
DH group s.r.o., nezabýval se odvolací soud jejími námitka uplatněnými v
odvolacím řízení, že zánikem nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. došlo i k
zániku v tomto řízení posuzovanému nájmu mezi žalobkyní a žalovanou, kdy právní
vztah o nájmu sušičky mezi účastnicemi sporu byl ve skutečnosti podnájemním
vztahem, jelikož předmětem nájmu, tak i podnájmu byl stejný stroj – sušička;
účelem nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. bylo zajistit stroj pro
žalovanou. Odvolací soud se uvedenými námitkami odmítl zabývat s tím, že se jedná o nové
skutečnosti neuplatněné v řízení před soudem prvního stupně a tedy nepřípustné
v odvolacím řízení. Ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
ukládá účastníku povinnost tvrdit
před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné
skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich
prokázání. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná v řízení před soudem prvního stupně
tvrdila a dokazovala zánik nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. a potažmo
mezi žalobkyní a žalovanou. Pokud byly provedeny listinné důkazy navržené
žalobkyní, a to dopisy ze dne 27. 3. 2006 a 19. 12. 2006, které podle žalované
měly prokazovat skončení nájmu, pak toto tvrzení není podloženo obsahem spisu. Soud prvního stupně provedl důkaz uvedenými dopisy na základě návrhu žalobkyně,
která těmito důkazy hodlala prokázat své tvrzení, že mezi stranami šlo skutečně
o nájem (č. l. 210, 238 spisu). Soud prvního stupně před skončením jednání,
konaném dne 6. 4. 2011, poskytl účastnicím řízení poučení podle ustanovení §
119a odst. 1 o. s. ř. (č. l. 239 spisu). Žalovaná avšak ani před skončením
řízení u soudu prvního stupně nedoplnila svá dosavadní skutková tvrzení o
skutečnostech týkající se zániku nájmu a nenavrhla provedení důkazu k tomuto
tvrzení. Nutno konstatovat, že po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s
výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) lze nové skutečnosti a důkazy
uvést jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. (o takový případ
se v dané věci nejedná). V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy
nemohou být v odvolání účinně uplatněny. Odvolací soud tedy postupoval v řízení
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud se odmítl
zabývat tvrzením žalované týkajícím se skutečností ohledně údajného ukončení
nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o., předestřeným nově až v odvolacím
řízení, a dospěl k závěru, že se jedná o nové skutečnosti neuplatněné v řízení
před soudem prvního stupně a tedy nepřípustné v odvolacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a ze
dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, dostupné na www.nsoud.cz). Dospěl-li Nejvyšší soud, jak výše uvedeno, že dovolání žalované je podle § 237
o. s. ř. přípustné a byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) týkající se aplikace ustanovení § 15 odst. 2
obch. zák., Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud
vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.