USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) J. V., zastoupené Mgr. Františkem Švadlenou, advokátem se sídlem v Táboře, Palackého 357/5, a b) M. N., proti žalovaným 1) M. K. a 2) V. K., oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Říhou, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 137/2018, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2024, č. j. 18 Co 120/2020-518,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
III. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 2 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
2. Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 C 137/2018-257, určil, že matka žalobkyň L. M. byla ke dni své smrti, tj. k XY, vlastnicí ideální poloviny pozemku parc. č. XY (dále též „předmětného pozemku“) nacházejícího se v k. ú. XY, vymezeného v geometrickém plánu č. 787-37/2018 zhotoveném Geodetickou kanceláří – Helena Havranová a ověřeném dne 17. 4. 2018, jenž tvoří součást rozsudku (výrok I). Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhaly určení, že L. M. byla ke dni své smrti, tj. k XY, vlastnicí i druhé ideální poloviny pozemku parc. č. XY a vlastnicí celého pozemku parc. č. XY nacházejících se v k. ú. XY, vymezených v geometrickém plánu č. 787-37/2018 zhotoveném Geodetickou kanceláří – Helena
Havranová a ověřeném dne 17. 4. 2018 (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání žalovaných a po zrušení původního rozhodnutí rozsudkem Nevyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 22 Cdo 730/2021-378, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) v dalším řízení rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 18 Co 120/2020-518. Rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku II změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že matka žalobkyň L. M. byla ke dni své smrti, tj. k XY, vlastnicí ideální poloviny předmětného pozemku, zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–III).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Namítla nesprávné posouzení splnění předpokladů vydržení, k čemuž uvedla několik dílčích námitek. Chování její právní předchůdkyně ve vztahu k předmětnému pozemku spočívající v sekání trávy, parkování aut, využití pro hry dětí či braní plodů z ovocných stromů mělo být podle ní hodnoceno jako výkon držby.
Zemědělské družstvo oproti tomu sloupy elektrického vedení a stromy objíždělo. Žalobkyně v řízení prokázaly, že se jejich předchůdkyně chopila držby s ohledem na existující putativní tituly, pročež měla být držba hodnocena jako oprávněná a její omyl jako omluvitelný. Skutečnost, že byla právní předchůdkyně seznámena s průběhem hranic, mělo být možné prokázat i nepřímými důkazy. Nebylo dostatečně reflektováno, že držba je v pochybnostech oprávněná (presumpce dobré víry). 2) Dále namítla nesprávné posouzení dobré víry ve vztahu k vymezení hranic a funkčnosti celku.
Argumentaci odvolacího soudu, že podle vysazených ovocných stromů nelze stanovit hranici vydrženého pozemku, považuje za zcela nepřiměřenou. Není rozhodné, který strom kde stál, ale jak je vymezen předmětný pozemek – ten přitom představuje minimum toho, co předchůdkyně užívala. Upozornila i na terénní zlom definující užívací linii a s ohledem na tvrzené skutečnosti zdůraznila, že příjezdová cesta vedla vždy stejně. 3) Dále namítla nesprávné posouzení poctivosti držby ve vztahu k postoji vlastníka pozemku k držbě části jeho pozemku.
Zdůraznila, že držba předmětného pozemku trvala již od 70. let 20. století a vlastník sousedního
pozemku byl po celou dobu pasivní. 4) Dále namítla nesprávné právní posouzení výkonu vlastnického práva a užívání předmětného pozemku. Nesouhlasila s tím, že by jednání předchůdkyně mělo svědčit o pouhém užívání cizího pozemku (např. o výprose), tj. pouhé detenci. Při obvyklé péči by vlastník sousedního pozemku např. vyměřil nájemné, vztah smluvně upravil. 5) Dále namítla nesprávné právní posouzení vymezení předmětu řízení (hranic pozemku) a omluvitelnosti omylu. V řízení byl jasně vymezen předmětný pozemek, prokázán průběh příjezdové cesty a umístění ovocných stromů; bylo tedy prokázáno, že předchůdkyně žalobkyň užívala pozemek ve větším rozsahu, než uplatnila v žalobě.
Tento minimální rozsah přitom představuje jen 12,4 % výměry vlastněného pozemku. 6) Dále žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení otázky oplocení pozemku za účelem jeho vydržení. Zde dovolatelka nesouhlasila s hodnocením důkazů odvolacího soudu ohledně umístění plotu. Judikatura dovolacího soudu je založena na závěru, že lze vydržet i neoplocený pozemek. 7) Dále namítla porušení práva na spravedlivý proces z důvodu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a tím, co bylo jako skutkové zjištění odvolacím soudem na tomto základě konstatováno.
Konkrétně nesouhlasí s hodnocením leteckých snímků, účastnické výpovědi a výpovědi J. P. ml., závěrem o umístění stromů, seznámení se předchůdkyně s hranicemi pozemků, přejíždění pozemku a umístění původního plotu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že právní předchůdkyně byla ke dni své smrti vlastnicí ideální poloviny předmětného pozemku, a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaní ve vyjádření uvedli, že dovolání považují za nepřípustné (odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) a nedůvodné. Především poukázali na to, že žalobkyně neunesly důkazní břemeno a neprokázaly, že by jejich právní předchůdkyně byla v dobré víře. K námitce 1) uvedli, že žalobkyně a) pouze nesouhlasí s interpretací jednotlivých důkazů, přitom její předchůdkyně předmětný pozemek nikdy nepovažovala za svůj, a to ani po seznámení se s hranicemi v roce 1997. Žalobkyně neprokázala, jak požadoval v kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud, že předchůdkyně byla při koupi seznámena s průběhem hranic v rozsahu tvrzeném žalobkyní. Tvrzení o hranicích drženého pozemku byla velmi vágní. Odkazovaná judikatura žalobkyní na věc nedopadá. K námitce 2) a 5) uvedli, že se žalobkyni nepodařilo prokázat „virtuální“ pozemkové hranice, s nimiž pracuje. Odkazovala pouze na judikaturu ohledně omluvitelného omylu, ale už nijak nespecifikovala, jakým způsobem se odvolací soud od ní odchýlil. V řízení přitom nebylo sporu o tom, jak judikatura definuje omluvitelný omyl; problém byl v prokázání toho, co vlastně předchůdkyně měla užívat. Navíc předchůdkyně nikdy žádné výhrady k rozsahu katastrálních hranic neměla. K námitce 3) uvedli, že až do roku 2015, kdy sousední pozemek nabyli žalovaní, nedošlo k žádné relevantní aktivitě, která by je v držbě rušila. Žalobkyně ani jejich předchůdkyně pozemek neužívaly a svou dobrou víru neprokázaly. Nerozumí, od čeho by se měl odvolací soud odchýlit. K námitce 4) uvedli, že si lze představit, že místní družstvo tolerovalo užívání předmětného pozemku předchůdkyní. Bylo ovšem povinností žalobkyň prokázat, že nešlo o pouhou výprosu; k tomu však nedošlo. Není ani konkretizována rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ohledně námitky 6) uvedli, že žalobkyně sporuje jen hodnocení důkazů. K námitce 7) uvedli, že se odvolací soud dokazováním zabýval velmi podrobně; žalobkyně rozporuje jen hodnocení provedených důkazů. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.
6. Dovolání v části trpí vadami a v části není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Žalobkyně a) v dovolání namítla 1) nesprávné posouzení předpokladů vydržení.
10. V této části dovolání trpí vadami, neboť se žalobkyni a) nepodařilo vymezit konkrétní zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabývat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupný na https://nalus.usoud.cz/) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Jde pouze o povšechnou polemiku s mnoha různými aspekty napadeného rozhodnutí. Rolí dovolacího soudu však není právní otázku vymezovat za dovolatele. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
11. Pro úplnost a nad rámec dovolací soud stručně uvádí, že by ani jinak nebyla námitka důvodná. Již v předchozím rozhodnutí v této věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 730/2021 bylo uvedeno, že dílčí závěry odvolacího soudu o tom, že sečení trávy, parkování a využívání pozemku ke hrám dětí ještě v poměrech řešeného případu nemusí samy o sobě svědčit o držbě předmětného pozemku matkou žalobkyň. Na braní plodů z ovocných stromů pak není napadené rozhodnutí nikterak založeno. Ani závěr o tom, že podle ovocných stromů není možné stanovit hranici drženého pozemku, není zjevně nepřiměřený. Žalobkyně a) dále nepřípustně napadá zjištěný skutkový stav věci a hodnocení důkazů (námitka o způsobu sekání trávy zemědělským družstvem a o prokazování seznámení se s průběhem hranic); dovoláním však lze úspěšně napadnout jen nesprávné právní posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dále podle odvolacího soudu právní předchůdkyně žalobkyň (mimo nesplnění i dalších předpokladů vydržení) předmětný pozemek nedržela, resp. nevykonávala držbu vlastnického práva. V dovolání je však nedostatečně doceněna potřeba odlišovat jednotlivé předpoklady vydržení: výkon držby, putativní titul a dobrá víra. Z existence putativního titulu totiž nelze, jak to činí dovolatelka, bez dalšího dovozovat držbu předmětného pozemku předchůdkyní žalobkyň. Stejně tak nelze výkon držby zaměňovat s dobrou vírou držitele a její presumpcí, která se vztahuje právě k dobré víře a nikoliv k výkonu držby.
12. Žalobkyně a) v dovolání namítla 2) nesprávné posouzení dobré víry ve vztahu k vymezení hranic a funkčnosti celku.
13. Vzhledem k tomu, že neobstála předchozí námitka, a nebyl tak úspěšně zpochybněn závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně nevykonávala držbu předmětného pozemku, je již nadbytečné se zabývat její dobrou vírou, neboť tu je třeba právě k držbě vztahovat a pro závěr o vydržení by musely být splněny všechny tyto předpoklady.
14. I ve vztahu k této námitce však lze uvést, že dovolání trpí vadami, jak bylo podobně uvedeno výše ve vztahu k námitce 1). Jde o soubor dílčích námitek bez vymezení právní otázky a konkrétních závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž by se měl odvolací soud odchýlit, a jakým způsobem k tomuto odchýlení mělo dojít.
15. V podrobnostech lze k námitkám uvést, že představují především nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem věci, kterým je však již dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumat (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Žádná zobecnitelná právní otázka, natož spojená s předpokladem přípustnosti, zde obsažena není. Jediná citace rozhodnutí Nejvyššího soudu se nachází v bodě 33 dovolání; od něj se však odvolací soud neodchýlil – posoudil totiž konkrétní situaci a dospěl k závěru, že předmětný pozemek předchůdkyně nedržela.
16. Dále žalobkyně a) namítla 3) nesprávné posouzení poctivosti držby ve vztahu k postoji vlastníka pozemku k držbě části jeho pozemku.
17. Rovněž pro tuto námitku platí, že je již bezpředmětné se zabývat poctivostí držby, nebylo-li prokázáno, že byl předmětný pozemek předchůdkyní žalobkyň vůbec držen. Navíc i v této části pak trpí dovolání vadami. Z textu není patrná dovolací právní otázka ani z něj neplyne předpoklad přípustnosti, resp. závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž by se měl odvolací soud odchýlit.
18. Dále žalobkyně a) namítla 4) nesprávné právní posouzení výkonu vlastnického práva a užívání předmětného pozemku.
19. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá již proto, že vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. V řízení totiž nebylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyň předmětný pozemek držela, resp. její vůle být vlastnicí (animus possidendi). V takovém případě se jako logická jeví úvaha odvolacího soudu, že užívání předchůdkyně mohlo představovat detenci předmětného pozemku, tj. jeho pouhé užívání bez vůle mít jej pro sebe. Ostatně ani na tomto místě není jasné, od jakého závěru rozhodovací praxe dovolacího soudu by se měl odvolací soud odchýlit.
20. Dále žalobkyně a) namítla 5) nesprávné právní posouzení vymezení předmětu řízení (hranic pozemku) a omluvitelnosti omylu.
21. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Jak již dovolací soud několikrát zopakoval, odvolací soud uzavřel – a dovolatelka tento závěr v dovolacím řízení úspěšně nezpochybnila – že předchůdkyně k předmětnému pozemku nevykonávala držbu. V tomto světle je otázka, zda mohla předchůdkyně držet v omluvitelném omylu a dobré víře, či nikoliv, zcela bezpředmětná.
22. Dále žalobkyně a) namítla 6) nesprávné právní posouzení otázky oplocení pozemku za účelem jeho vydržení.
23. Ani zde však dovolání přípustné není. V části totiž žalobkyně a) nepřípustně rozporuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem v bodu 30 napadeného rozsudku a v části zpochybňuje závěr o nutnosti oplocení jako předpokladu vydržení, na němž však napadené rozhodnutí není založeno; odvolací soud neuzavřel, že k vydržení nedošlo proto, že předmětný pozemek nebyl připlocen k pozemku vlastněnému.
24. Dále žalobkyně a) namítá 7) porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně že zjištění přijatá odvolacím soudem v napadeném rozsudku jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
25. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka extrémního rozporu mezi soudem provedenými důkazy (a obecně tím, co se v soudním řízení odehrálo a vyšlo najevo) na straně jedné a skutkovými zjištěními soudu na straně druhé, neboť jejím prostřednictvím žalobkyně a) fakticky pouze polemizuje s výsledkem hodnocení důkazů provedeným soudem a správností skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatelka způsobilý dovolací důvod (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). V projednávané věci přitom nejde o situaci, v níž by skutkový závěr odvolacího soudu spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními dovolací soud nezjistil. Činila-li žalobkyně a) v dovolání své vlastní hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů, sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Pokud pak jde o výslech žalobkyně a) a J. P. ml., i kdyby z výslechu nebylo opakovaně zjištěno, že předchůdkyně žalobkyň na pozemku dosekávala trávu, parkovala auto a hrály si tam děti, jde o zjištění, které v řízení bylo učiněno dříve; rozhodně by nemohlo jít o rozpor extrémní.
26. Souhrnně pak dovolací soud dodává, že v této věci již rozhodoval kasačním rozhodnutím, na jehož obsah v plném rozsahu odkazuje. Pro další řízení zavázal odvolací soud v zásadě jedinou procesní povinností, a to vypořádat se s tvrzením žalobkyň ohledně toho, že jejich matka byla při koupi nemovitosti seznámena předchozí vlastnicí s průběhem hranic. V ostatním byl odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, v té fázi vyjadřujícím, že podmínky pro vydržení vlastnického práva splněny nebyly. Tuto povinnost uložil dovolací soud odvolacímu soudu z toho důvodu, že pokud by v dalším řízení bylo postaveno najisto, že L. M. byla svou právní předchůdkyní při koupi seznámena s průběhem hranic v rozsahu, který by zahrnoval i předmětný pozemek, a zároveň by nabytý pozemek a pozemek držený tvořily funkční celek, bylo by již možné hodnotit činnosti, které matka žalobkyň vykonávala, jako projev držby.
27. Tuto uloženou povinnost pak odvolací soud bezezbytku splnil. Usnesením ze dne 28. 6. 2023, č. j. 18 Co 120/2020-436, vyzval žalobkyně, aby ve stanovené lhůtě doplnily tvrzení a důkazy k tomu, jak, kdy a v jakém rozsahu byli L. M., případně její manžel V. M. (rodiče žalobkyň), jako kupující seznámeni svou právní předchůdkyní M. H. jako prodávající při koupi nemovitosti v roce 1975 s průběhem hranic nabytých pozemků. Následně uzavřel (bod 27 odůvodnění), že „nebyl v dalším řízení navržen žádný důkaz, resp. důkazy, které byly navrženy a provedeny, rozhodně tuto skutečnost neprokázaly.“
28. Dovolání žalobkyně proto dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně a) povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní jejího splnění domáhat výkonem rozhodnutím nebo exekucí.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu