22 Cdo 1922/2025

22 Cdo 1922/2025-553

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. V., zastoupené JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 1056/5, proti žalované Léčebné lázně Jáchymov a. s., se sídlem v Jáchymově, T. G. Masaryka 415, IČO: 29211808, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31a, o zdržení se omezení dodávky vody a uložení povinnosti umožnit odběr vody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 67/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2025, č. j. 64 Co 593/2024-526, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2025, č. j. 64 Co 593/2024-526, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2024, č. j. 17 C 67/2022-481, uložil žalované povinnost zdržet se všech svých jednání, v důsledku kterých by byla omezena nebo zcela přerušena dodávka vody do domů žalobkyně č. p. XY na pozemku p. č. st. XY a č. p. XY na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, obec XY (výrok I); v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované umožnit žalobkyni, aby skrz vodovodní vedení, které vede od domu č. p. XY na pozemku p. č. st. XY přes pozemek parc. č. XY k silnici na pozemku parc. č. XY a dále podél silnice na pozemku parc. č. XY přes pozemek parc. č. XY a pozemek p. č. XY až na pozemek p. č. XY, byla dodávána voda do domů žalobkyně č. p. XY na pozemku p. č. st. XY a č. p. XY na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, obec XY, žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám její zástupkyně částku 3 630 Kč jako částečnou náhradu nákladů řízení (výrok III). Současně soud prvního stupně uložil žalobkyni a žalované povinnost zaplatit každé jednou polovinou státu, Okresnímu soudu v Karlových Varech, náhradu nákladů řízení v částce 61 960 Kč (výrok IV). Žalobkyni byla rovněž uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč (výrok V).

2. Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany před zásahem do svého vlastnického práva k domům č. p. XY a č. p. XY. Podle uplatněných skutkových tvrzení žalovaná svým jednáním omezila či přerušila dodávku vody do těchto domů, a to tím, že přestala umožňovat využívání vodovodního vedení, kterým byla voda dosud do uvedených objektů přiváděna. Žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalované jednak povinnost zdržet se dalšího takového jednání a dále jí umožnil opětovné využívání vodovodní infrastruktury, jejímž prostřednictvím byla voda do jejích domů přiváděna.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi řízení v minulosti existovala dohoda o vybudování vodovodního vedení, jehož prostřednictvím byla do domů žalobkyně přiváděna voda a že v roce 2013 došlo na základě této dohody k vybudování nového vodovodního vedení, včetně instalace podružného vodoměru. Toto vedení bylo umístěno ve větší délce v pozemcích ve vlastnictví žalované; částečně však i v pozemcích žalobkyně. Soud prvního stupně konstatoval, že účastnice řízení se sice dohodly na technických parametrech stavby a způsobu jejího financování, nicméně již se výslovně nedohodly na podmínkách budoucího provozování a užívání této vodovodní infrastruktury. Dospěl k závěru, že dodávka vody do domů žalobkyně byla v minulosti zajišťována na základě faktického konsenzu účastnic, aniž by však byl právní poměr k vodovodnímu vedení výslovně upraven písemnou smlouvou či jiným právním aktem. Došlo-li v roce 2022 k přerušení dodávky vody ze strany žalované, nebyl tento zásah podložen souhlasem či protiprávním jednáním žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla povinna zdržet se jakéhokoliv jednání, které by vedlo k omezení či přerušení dodávky vody, a to především z důvodu ochrany pokojného stavu a nezbytnosti zachování základních životních podmínek v domech žalobkyně. Byť žalovaná byla vlastníkem technické infrastruktury, žalobkyně měla z titulu předchozího užívání a investic legitimní očekávání pokračování dodávky vody. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě v části, která směřovala k uložení povinnosti žalované zdržet se jednání vedoucího k přerušení dodávky vody. Žalobu však zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované výslovně uložena povinnost zajistit provozování vodovodního vedení a umožnit odběr vody specifikovaným trasováním vedení přes konkrétní pozemky. Soud prvního stupně k zamítavému výroku vysvětlil, že neshledal dostatečný právní základ k zásahu do vlastnického práva žalované a ani existenci výslovného právního titulu, na jehož základě by bylo možné žalované takovou povinnost uložit.

4. K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 64 Co 593/2024-526, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala uložení povinnosti zdržet se všech jednání, v důsledku kterých by byla omezena nebo zcela přerušena dodávka vody do domů žalobkyně č. p. XY na pozemku p. č. st. XY a č. p. XY na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území a obci XY, zamítl (výrok II). Dále výrokem III rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem IV uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení ve výši 61 960 Kč.

5. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování, zejména výslechem účastnic řízení a svědků podílejících se na vybudování předmětného vodovodního vedení, dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně nelze považovat za úplná a správná, a na jejich základě nebylo možné shledat správným

přijaté právní posouzení věci. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy o zřízení služebnosti a ani jiné dohody, která by žalobkyni zakládala právní titul k užívání vodovodního vedení vedoucího k jejím domům. Vysvětlil, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyně na nákladech spojených s výstavbou tohoto vodovodního vedení podílela a že by mezi účastnicemi řízení byla uzavřena, byť konkludentní, dohoda o spoluvlastnictví a společném užívání předmětného vedení jako společné věci.

Odvolací soud přisvědčil žalované v tom, že předmětné vodovodní vedení nelze bez dalšího považovat za společnou věc ve smyslu §?1113 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť nebyly naplněny předpoklady pro vznik spoluvlastnictví. Dovodil, že mezi účastnicemi chyběla vůle ke zřízení společné věci a že nedošlo k žádné majetkoprávní dohodě, jež by zakládala spoluvlastnický vztah či upravovala způsob hospodaření s předmětným vodovodním vedením.

Uzavřel, že vodovodní vedení představuje součást budovy ve vlastnictví žalované, a je tedy jejím výlučným vlastnictvím. Žalobkyně tak nemá právní titul, který by ji opravňoval k užívání tohoto vedení. Současně se odvolací soud zabýval i výrokem I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se jednání, jehož důsledkem by bylo přerušení či omezení dodávky vody do nemovitostí žalobkyně. V tomto směru shledal odvolací soud odvolací námitky žalované důvodnými. Dospěl k závěru, že uložení povinnosti žalované zdržet se veškerého jednání, kterými by znemožnila či omezila dodávky vody předmětným vodovodním vedením do domů žalobkyně, by muselo být založeno na konkrétním právním důvodu, jehož existence však v řízení nebyla prokázána.

Ohledem na obecný ústavně garantovaný imperativ, že „vlastnictví zavazuje“ pak uložení konkrétní soukromoprávní povinnosti odůvodnit nelze. Odvolací soud proto ve vyhovujícím výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu prezentovanou i negatorním nárokem zamítl.

II.

Dovolání, vyjádření k dovolání

6. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“). Má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci, a sice zda vodovodní vedení, které zajišťuje dodávku vody do jejích domů, je výlučným vlastnictvím žalované, anebo zda se jedná o stavbu ve spoluvlastnictví účastnic, popřípadě zda žalobkyni svědčí jiné věcné právo opravňující ji k jeho užívání.

7. Dovolatelka v souvislosti s nesprávným posouzením právního režimu předmětného vodovodního vedení a otázku jeho vlastnictví, kterou odvolací soud odůvodnil tím, že žalobkyně neprokázala existenci dohody o spoluvlastnictví či společném zhotovení věci, a tedy že nenabyla žádný právní titul k užívání této věci, namítá, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího představované rozsudky ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, a ze dne 24. 4.

2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017 (tyto rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V uvedených rozhodnutích bylo vysvětleno, že pokud více osob zřizuje určitou stavbu bez výslovného ujednání o budoucím vlastnictví, vzniká mezi nimi podílové spoluvlastnictví této stavby, a to bez dalšího. V takových případech totiž není rozhodné, zda ke zřízení stavby došlo na základě písemné smlouvy, ale zda existovala společná vůle na jejím vybudování a následném užívání, popřípadě finanční spoluúčast.

8. Dovolatelka předestřela názor, že se žalovanou uzavřela dohodu (alespoň konkludentní) o vybudování vodovodního vedení, na jehož realizaci se podílela finančně úhradou části nákladů na výkopové práce, přičemž existuje řada nepřímých důkazů, které tuto skutečnost podporují. Odvolacímu soudu vytýká, že tyto okolnosti bagatelizoval a bez dalšího uzavřel, že se jedná o výlučné vlastnictví žalované, ačkoliv podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (žalobkyně opětovně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017) v případech společného zřizování stavby bez dohody o jiném majetkovém režimu vzniká mezi účastníky podílové spoluvlastnictví. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III.

Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba dále poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda lze v poměrech projednávané věci poskytnout žalobkyni ve smyslu § 1042 o. z. ochranu vlastnického práva či jinak upravit právní poměry mezi účastnicemi řízení za předpokladu, že se žalobkyně stala na základě dohody s žalovanou spoluvlastnicí nově vybudovaného vodovodního vedení vedoucího z objektů ve vlastnictví žalované do domů ve vlastnictví žalobkyně. Při posouzení, za jakých podmínek může vzniknout spoluvlastnictví více osob k věci, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

14. Dovolání je důvodné.

15. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

16. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Se zřetelem k závěrům odvolacího soudu a otázce vymezené dovolatelkou je dovolacímu přezkumu primárně otevřeno posouzení otázky vlastnického režimu k nově zhotovené věci - vodovodnímu vedení - na trase z objektů ve vlastnictví žalované do domů ve vlastnictví žalobkyně a s ním související otázka důkazního břemene a jeho rozložení mezi účastnice řízení, v němž žalobkyně vznik spoluvlastnictví k nově zhotovené věci (stavbě) tvrdí, a žalovaná jej naopak popírá. Protože podle uplatněných skutkových tvrzení došlo k vybudování nového vodovodního vedení v roce 2013, bude se vymezená právní otázka a s ní související právní posouzení věci řídit právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“).

18. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

19. Podle § 132 odst. 1 obč. zák. vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

20. Podle § 136 odst. 1 obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků.

21. Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe [viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III ÚS 336/96 (tento nález je dostupný na webových stránkách www.nalus.usoud.cz)]. Již v rozsudku ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1142/2005, Nejvyšší soud konstatoval, že při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Není rozhodné, kdo vystupoval jako stavebník ve stavebním řízení.

22. Ještě dříve Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uvedl, že pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.

23. Z judikatury tak vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení), a ohledně právního osudu stavby a ani ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě, neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.

24. Nejvyšší soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž při posuzování vlastnických vztahů ke stavbě zřizované více osobami je určující, zda tyto osoby v době výstavby projevily vůli mít stavbu ve spoluvlastnictví. Dohoda nemusí mít písemnou formu, avšak z okolností případu musí být zřejmé, že účastníci chtěli spoluvlastnický vztah založit. Není-li taková dohoda uzavřena a ze všech okolností nevyplývá, že stavba měla být ve výlučném vlastnictví jedné osoby, stávají se podílovými spoluvlastníky všichni, kdo se na jejím zřízení podíleli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020). Tyto závěry se uplatní i v projednávané věci, v níž bylo třeba posoudit, zda vodovodní vedení bylo vybudováno jako společné dílo účastnic s úmyslem založit spoluvlastnictví, anebo zda šlo o stavbu provedenou výlučně žalovanou, a tudíž v jejím výlučném vlastnictví.

25. V projednávaném případě žádná z účastníc při výstavbě vodovodního vedení nepostupovala s právní pečlivostí, kterou vyžaduje zásada vigilantibus iura scripta sunt. To může být mezi vlastníky sousedících nemovitostí, kteří spolu po určitou dobu udržovali korektní sousedské vztahy, spolupracovali na infrastrukturních úpravách a nebránili si ve společném užívání určité věci, poměrně časté. Žalobkyně si, jak jí vytýká odvolací soud, právně nezajistila pozici spolufinancující osoby vybudovaného vodovodnímu vedení, z něhož měla užitek. Stejně tak ovšem žalovaná dosud nedisponuje důkazy k prokázání svého tvrzení, že se jednalo toliko o plnění žalobkyně v její prospěch bez jakéhokoliv ujednání či důvodu, a že vodovodní vedení má být výlučně v jejím vlastnictví. Za této skutkové situace nabývá na významu otázka rozložení důkazního břemene. Dovolací soud vychází z dosavadních skutkových zjištění nalézacích soudů, podle nichž účastníci mezi sebou neuzavřeli žádnou výslovnou dohodu o majetkoprávním režimu předmětného vodovodního vedení. Přesto bylo prokázáno, že žalobkyně se na výstavbě aktivně podílela, a to jak organizačně, tak zejména finančně. Nebylo však zjištěno, že by žalovaná žalobkyni jasně deklarovala, že toto plnění přijímá bez úmyslu vybudovat společnou věc zakládající spoluvlastnický poměr a že vedení má být výlučně její. Nebylo rovněž prozatím postaveno najisto, že by mezi účastníky byla zřejmá dohoda, že žalobkyně plní z jiného právního důvodu (například jako dar, půjčku či platbu za odběr vody). Za této situace lze učinit závěr, že pokud žalobkyně prokázala účast na výstavbě a žalovaná tvrdí jiný právní důvod této spoluúčasti, tíží důkazní břemeno v tomto směru právě žalovanou. Pokud se žalobkyně účastnila na vybudování vodovodního vedení nejen finančně, ale i organizačně, a tato účast směřovala k tomu, aby došlo k funkčnímu napojení jejích domů na vodovodní síť, a žalovaná přitom prozatím prokázala, že její plnění bylo z jiného právního důvodu (a odvolací soud takové skutečnosti nepřikládal žádný význam), nelze bez dalšího uzavřít, že vodovodní vedení je ve výlučném vlastnictví žalované.

26. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samotná absence formálního ujednání o vlastnickém režimu nebrání vzniku spoluvlastnictví, pokud bylo vodovodní vedení vybudováno za účasti více osob a s cílem jeho společného užívání. Není-li z okolností věci zřejmé, že vodovod měl sloužit výlučně žalované, a žalovaná neprokázala, že žalobkyně plnila z jiného právního důvodu, je namístě presumovat, že šlo o věc společně zřizovanou. V takovém případě je třeba aplikovat judikatorní závěry formulované Nejvyšším soudem pro případy společné výstavby, kdy absence dohody o vlastnictví nezbavuje soud povinnosti zkoumat vůli účastníků, účel plnění a další související okolnosti, které mohou založit vznik podílového spoluvlastnictví nebo jiného věcného oprávnění.

27. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nebyla zpochybněna, vyplývá, že žalobkyně uhradila část nákladů na zemní práce prováděné v roce 2013 a koordinovala činnost dodavatelských subjektů při zřizování vedení. Odvolací soud však bez dalšího uzavřel, že neexistuje žádný právní titul svědčící žalobkyni k užívání vodovodního vedení, přičemž nedostatečně zohlednil právě tuto její aktivní roli při jeho zřízení. Při absenci výslovné dohody mezi účastníky bylo na místě komplexně posoudit jejich jednání a konání ve světle okolností případu, zejména s ohledem na účel a rozsah žalobkyní poskytnutého plnění.

28. S ohledem na uvedené konkluze dovolacího soudu je nutno, aby se odvolací soud v dalším řízení zaměřil na posouzení, zda za situace, kdy žalobkyně prokazatelně uhradila část nákladů spojených s výstavbou vodovodního vedení, existoval mezi účastníky právní základ pro vznik podílového spoluvlastnictví k této stavbě, případně jiného věcného práva žalobkyně k jejímu užívání. Odvolací soud bude povinen zkoumat, z jakého důvodu žalobkyně plnila, jaká byla vůle obou účastníků ohledně právního režimu vodovodního vedení, a zda žalovaná prokázala, že toto plnění přijímala z jiného právního důvodu. Při hodnocení provedených důkazů pak odvolací soud přihlédne i k tomu, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že i přes finanční účast žalobkyně neměla nabýt žádné věcné právo k vodovodnímu vedení, nese žalovaná. Teprve na základě úplných a logicky provázaných skutkových zjištění bude možné učinit správné právní posouzení věci.

29. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod číslem 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že § 1042 o. z. není normou obsahově odlišnou od § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Užití citovaného ustanovení by tudíž přicházelo v úvahu i v nyní projednávané věci, neboť soudy obou stupňů o ochraně vlastnického práva žalobkyně rozhodovaly po 1. 1. 2014 (k možnému uplatnění negatorní žaloby jako prostředku obrany spoluvlastníka proti rušení jeho práva užívat společnou věc, je-li rušitelem jiný spoluvlastník, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4995/2017).

30. Dovolací soud připomíná, že spoluvlastník se může negatorní žalobou domáhat ochrany i proti druhému spoluvlastníkovi, jestliže jeho jednání neoprávněně zasahuje do výkonu spoluvlastnického práva. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4995/2017, k tomu uvedl, že ,,žalobcem položenou otázku po přípustnosti negatorní žaloby mezi spoluvlastníky v případě, že hospodaření dosud nebylo předmětem rozhodnutí, nelze odpovědět obecně, bez zřetele k tomu, jaké hospodaření se společnou věcí má být spoluvlastníku zakázáno. Jde o to, k jakému hospodaření mají spoluvlastníci ze zákona právo, aniž o tom bylo rozhodnuto. Užívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu je jedním ze základních oprávnění spoluvlastníka. Žádné rozhodnutí k němu zásadně třeba není, naopak rozhodnutím může být (za náhradu) omezeno.“ Z tohoto závěru plyne, že pokud jeden ze spoluvlastníků svým jednáním fakticky znemožňuje druhému užívat společnou věc v rozsahu jeho podílu (např. brání v odběru vody prostřednictvím společného vodovodního vedení), může se dotčený spoluvlastník domáhat ochrany prostřednictvím negatorní žaloby podle § 1042 o. z., aniž by předtím musela být správa společné věci konstitutivně upravena soudem. Současně však nelze přehlédnout, že podle § 1126 a násl. o. z. jsou spory o způsob užívání společné věci spory ze správy společné věci a že v případě nedohody spoluvlastníků může soud jejich poměry uspořádat rozhodnutím podle § 1139 o. z. Povaha konkrétní věci tak může vyžadovat, aby se soud nezabýval pouze tím, zda došlo k rušení spoluvlastnického práva žalobkyně, ale též zvážil, zda nejde primárně o spor o užívání a hospodaření se společnou věcí (společným vodovodním vedením), který je třeba řešit cestou konstitutivního rozhodnutí podle § 1139 o. z.

31. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně, bude-li mu věc odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení) proto posoudí, zda jednání žalované spočívající v omezování užívání vodovodního vedení žalobkyní představuje neoprávněný zásah zakládající právo na ochranu prostřednictvím negatorní žaloby, anebo zda jde o otázku správy společné věci, vyžadující rozhodnutí soudu podle § 1139 o. z. (za předpokladu, že odvolací soud učiní závěr o vzniku spoluvlastnického poměru). Není vyloučeno, že podle okolností věci může být namístě kombinace obou přístupů.

32. Odvolací soud se proto v dalším řízení zaměří na to, zda tvrzené zásahy žalované do užívání vodovodního vedení žalobkyní představují rušení výkonu spoluvlastnického práva, proti němuž je namístě poskytnout ochranu negatorní žalobou (§ 1042 o. z.), anebo zda jde o otázku správy společné věci ve smyslu § 1126 a násl. o. z., vyžadující konstitutivní rozhodnutí podle § 1139 o. z. Vycházet přitom bude z kritérií vymezených judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4995/2017), podle nichž užívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu je jedním ze základních oprávnění spoluvlastníka a zásadně k němu není třeba předchozí dohody či rozhodnutí soudu, avšak konkrétní okolnosti věci mohou vyžadovat úpravu právního režimu správy věci soudním rozhodnutím.

33. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

34. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu