USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. ve věci žalobkyně Z. J., zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdeku, Limnická 1246, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 65/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2023, č. j. 14 Co 107/2023-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2023, č. j. 14 Co 107/2023-155, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval vypořádáním reálně nedělitelné nemovité věci ve spoluvlastnictví. V rámci podaného dovolání se zabýval přípustností dovolání za předpokladu, že dovolatel rozporuje skutkový stav zjištěný nalézacími soudy. Dále posuzoval přípustnost dovolání na základě námitek, které dovolatel založil na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 15 C 65/2021-135, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. st. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „nemovitost“; výrok I). Nařídil prodej nemovitosti ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem (výrok II). Zamítl návrh žalovaného na odklad zrušení
3. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 14 Co 107/2023-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalovaný nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacích soudů ohledně konfliktních vztahů mezi účastníky řízení. Uvádí, že „žalovaný si je vědom, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, byť nalézací soud vyhrocenost vztahů hodnotí jako vysokou, tak tomu není“. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008.
6. Žalovaný se dále domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a to, zda je nutné vztahy mezi účastníky řízení zkoumat i za předpokladu, že tito účastníci nehodlají společně reálně rozdělenou nemovitost užívat. Má za to, že tuto skutečnost měly nalézací soudy zohlednit.
7. Další otázkou dosud neřešenou má být podle žalovaného, zda reálnému rozdělení brání náklady na nutné stavební úpravy i v případě, že žalovaný se vzdá svého vypořádacího podílu a přijme bytovou jednotku ve stavu zhoršeném bez náhrady. Žalovaný také namítá, že otázka reálné dělitelnosti nemovitosti a nákladů s tím spojených je otázkou znaleckou, a proto se odvolací soud neměl spokojit pouze s důkazy fotografiemi a účastnickou výpovědí žalovaného. Zdůrazňuje, že spoluvlastnictví k nemovitosti mělo být vypořádáno reálným rozdělením, resp. rozdělením na bytové jednotky.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu hrozící vážné újmy v případě neprodleného výkonu rozhodnutí.
9. Navrhuje dále, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Ke konfliktním vztahům účastníků řízení: 13. Žalovaný nesouhlasí se závěry nalézacích soudů ohledně konfliktnosti vztahů účastníků řízení. 14. Žalovaný v této části dovolání nepřípustně napadá a zpochybňuje skutkové závěry nalézacích soudů, na základě kterých nalézací soudy uzavřely, že „vztahy mezi spoluvlastníky jsou vyhrocené […] a dohoda mezi nimi není reálná“. 15. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze (ostatně žalovaný si je tohoto dobře vědom, neboť to sám v dovolání uvádí). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 16. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014). Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 17. Soud prvního stupně měl za prokázané, že vztahy mezi účastníky neumožňují společné užívání nemovitosti. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, které považoval za správné. 18. Žalovaný v této části dovolání navíc ani neformuluje žádnou zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat a která by mohla založit přípustnost dovolání. Na tom nic nemění ani rozsáhlá citace rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se zřejmě měly nalézací soudy odchýlit. Kromě této citace a vyjádření nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem však žalovaný v této části dovolání neuvedl žádnou argumentaci, a Nejvyššímu soudu proto není ani zřejmé, jak se mají závěry uvedené v citovaném rozhodnutí promítnout do této věci, respektive z citace není zřejmé, jak se od tohoto rozhodnutí měly nalézací soudy odchýlit. 19. Vzhledem k výše uvedenému není dovolání v této části přípustné. K domnělým neřešeným otázkám: 20. Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dosud neřešené právní otázce, zda je nutné vztahy mezi účastníky řízení zkoumat i za předpokladu, že tito účastníci nehodlají společně reálně rozdělenou nemovitost užívat. Má za to, že skutečnost, že žalobkyně po vypořádání spoluvlastnictví hodlá nemovitost (byt) ihned prodat, nalézací soudy zcela opomenuly. 21. Další otázkou dosud neřešenou má být podle žalovaného, zda reálnému rozdělení brání náklady na nutné stavební úpravy i v případě, že se žalovaný vzdá svého vypořádacího podílu a přijme bytovou jednotku ve zhoršeném stavu bez náhrady. 22. Žalovaným formulované námitky, směřující do konfliktnosti vztahů mezi účastníky a do vynaložení nákladů na přestavbu, jsou však založeny na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud, a na základě kterého dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že nemovitost není reálně dělitelná z důvodu nevhodného stavebního rozložení domu (uživatel horního bytu by musel procházet přinejmenším okolo záchodu, vybudování příčky k vyřešení tohoto problému by podstatně zúžilo průchod, musel by tak být rozšířen vchod do spodního bytu). 23. Jestliže žalovaný své odlišné právní posouzení vypořádání spoluvlastnictví buduje na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn, nemůže tím přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3054/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http//:nalus.usoud.cz). 24. Jinak řečeno, odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil závěr, že nemovitost není dobře možné stavebně rozdělit na bytové jednotky. Námitky žalobce, že žalobkyně v domě nebydlí, že by se vzdal vypořádacího podílu a přijmul „horší“ bytovou jednotku bez náhrady, proto nejsou způsobilé zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu. V případě závěru, že spoluvlastnictví k nemovitosti nelze vypořádat rozdělením na bytové jednotky z důvodu stavební nemožnosti, není potom možné o námitkách žalovaného vůbec uvažovat. 25. Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že správa nemovitosti s bytovými jednotkami zahrnuje řadu dalších jednání a vznikají při ní různé právní vztahy, které vyžadují vzájemnou spolupráci. Takové spolupůsobení by v případě vysoce vyhrocených vztahů účastníků řízení mohlo vést k dalším konfliktům a soudním sporům. Proto není ani významné, zda spolu účastníci řízení v nemovitosti bydlí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018). 26. Nalézací soudy tak skutečnost, že se žalobkyně neplánuje v nemovitosti zdržovat, neopomenuly, jak se nesprávně domníval žalovaný. Tato skutečnost pro závěr o nedělitelnosti nemovitosti totiž není rozhodná, jak dovodil Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí. 27. Z uvedeného se podává, že žalovaný založil své námitky na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. 28. Proto ani v této části není dovolání přípustné. 29. Žalovaný také povšechně namítl, že otázka reálné dělitelnosti nemovitosti a nákladů na přestavbu nemovitosti je otázkou znaleckou, a proto se odvolací soud neměl spokojit s důkazy fotografiemi a účastnickou výpovědí žalovaného. Neformuluje přitom žádnou konkrétní právní otázku, kterou by se mohl dovolací soud zabývat. Žalovaný v této části dovolání pouze polemizuje s procesem dokazování, aniž by řádně vymezil, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou žalovaného nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. IV. Závěr a náklady řízení 30. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka směřující do skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Řádným dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci, nikoliv nesprávná skutková zjištění (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). 31. V části dovolání, ve které žalovaný formuluje otázky údajně dosud neřešené, zakládá tyto námitky na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud, a který v dovolacím řízení žalovaný řádně nezpochybňuje. 32. Pouhé polemizování s procesem dokazování s tím, že nalézací soudy měly provést důkaz znaleckým posudkem, rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť zde žalovaný nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 33. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 34. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustné, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 35. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu