USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobkyně M., spol. s r.o., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Michalem
Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti
žalované Lokrum s.r.o., IČO 11637595, se sídlem v Praze 8, Vítkova 631/7a,
zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova
710/31, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8
C 51/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2024, č. j. 22 Co 315/2023-733, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2024, č. j. 22 Co
315/2023-733, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Michala Maglii, do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou odstranění stavby stojící
na pozemku jiného vlastníka.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Chrudimi (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. 9. 2023, č. j. 8 C 51/2020-668, zastavil řízení o vzájemném návrhu
žalované, kterým se domáhala převedení pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú.
XY do svého vlastnictví, (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit
žalobkyni náklady řízení spojené se vzájemným návrhem (výrok II). Dále zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost
odstranit stavbu č. p. XY stojící na pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY,
a po odstranění stavby předat pozemek žalobkyni (výrok III) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok IV).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 22
Co 315/2023-733, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované
povinnost odstranit stavbu č. p. XY stojící na pozemku parc. č. st. XY v obci a
k. ú. XY, a to se všemi součástmi a příslušenstvím, a vyklizený pozemek předat
žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Také znovu rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a o nákladech odvolacího
řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 83/2015. Právní otázky vymezuje takto:
a) Lze vlastníkovi oprávněné stavby postavené na pozemku jiného
vlastníka uložit po ukončení nájemní smlouvy povinnost stavbu odstranit a
pozemek vyklidit, když měl vlastník stavby (stavebník) časově neomezené právo
mít na tomto pozemku stavbu?
b) Může dojít ke změně titulu pro umístění stavby na cizím pozemku
(konkrétně ke změně trvalého titulu na titul dočasný), pokud je původním
titulem dvoustranný akt učiněný mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, z
vůle pouze jediného účastníka tohoto dvoustranného vztahu?
4. Dále se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí i na právních
otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Ústavního soudu, konkrétně od nálezu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a tyto právní
otázky vymezuje takto:
c) Byly napadeným rozhodnutím aplikovány § 6 a § 8 občanského zákoníku
ve vztahu k jednání žalobkyně, a to povinnost poctivého jednání v právním styku
a absence právní ochrany a zjevného zneužití práva?
d) Je možné v poměrech občanského zákoníku testovat výkon práv s dobrými
mravy, jako to učinily nižší soudy?
5. Rovněž dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepředvídatelné. Odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního
6. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak,
že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdí, nebo rozhodnutí
odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí zpět k dalšímu řízení. Také navrhuje, aby
dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
7. Žalobkyně považuje závěry odvolacího soudu za správné a námitky
žalované za nedůvodné. Výpovědí nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2003 zaniklo
nájemní právo žalované k předmětnému pozemku a žalované nadále nepřísluší žádný
titul, na jehož základě by byla oprávněna mít na pozemku žalobkyně umístěnou
stavbu.
8. Pro posuzovanou věc jsou určující tyto závěry nalézacích soudů:
9. Na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem v XY
vystavěla společnost UNIPRO spol. s. r.o. na pozemku ve vlastnictví žalobkyně
prodejnu, jejíž užívání bylo povoleno do 31. 12. 2022. Stavbě bylo přiděleno č.
p. XY. Vztahy mezi vlastníkem pozemku a společností UNIPRO spol. s. r.o. byly
upraveny nájemní smlouvou ze dne 15. 4. 1996. V nájemní smlouvě bylo ujednáno,
že se uzavírá na dobu určitou do 31. 12. 2022 a že pronajímatel je oprávněn
smlouvu vypovědět, pokud nájemce její ujednání neplní. Smluvní strany se rovněž
dohodly na zřízení věcného břemene užívání pronajatých pozemků a užívání
příjezdu a odjezdu k čerpací stanici. Pronajímatel se rovněž zavázal, že po 1.
1. 2023 převede pronajímaný pozemek za 1 Kč nájemci. Na majetek společností
UNIPRO spol. s.r.o. byl v říjnu 2002 prohlášen konkurz a správce konkurzní
podstaty dohodou se žalobkyní nájemní vztah ukončil. Následně správce konkursní
podstaty prodal stavbu prodejny společnosti KUBÍK, a.s. (později se část
společnosti KUBÍK a.s. odštěpila a sloučila se stávající žalovanou Lokrum
s.r.o.), která se žalobkyní k pozemku pod stavbou uzavřela dne 31. 10. 2003
novou nájemní smlouvu. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, s
právem pronajímatele smlouvu kdykoliv vypovědět, a to i bez udání důvodu,
přičemž ve smlouvě bylo pro případ ukončení nájemního vztahu ujednáno, že
nájemce uvede pozemek do původního stavu. Žalobkyně dne 23. 8. 2019 nájemní
smlouvu vypověděla a podala žalobu na vyklizení pozemku.
10. Žalovaná se bránila tím, že nájemní smlouva ze dne 31. 10. 2003 mezi
žalobkyní a společností KUBÍK, a.s. sloužila pouze jako podklad pro úhradu
nájemného za umístění stavby a nepředstavovala právní titul k umístění stavby.
Důvodem pro zřízení stavby na pozemku žalobkyně byl „neodvolatelný souhlas s
umístěním stavby v rámci stavebního řízení“. Že se jedná o trvalé umístění
stavby na pozemku žalobkyně vyplynulo podle žalované i z nájemní smlouvy
uzavřené mezi původním vlastníkem prodejny (a stavebníkem) UNIPRO spol. s.r.o.
a vlastníkem pozemku (žalobkyní) dne 15. 4. 1996, neboť se v ní žalobkyně
zavázala, že po skončení nájmu převede pozemek za 1 Kč nájemci.
11. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že by jí
nebo původnímu vlastníkovi stavby svědčilo právo mít na pozemku žalobkyně
trvale umístěnou stavbu. Právo žalované mít na pozemku žalobkyně umístěnou
stavbu zaniklo dne 20. 2. 2020 skončením nájmu (výpověď podaná žalobkyní 23. 8.
2019 a doručená žalované 29. 8. 2019). Je proto povinna stavbu odstranit. Nárok
na odstranění stavby neshledal rozporný s dobrými mravy, neboť žalované nikdy
právo na trvalé umístění stavby na pozemku žalobkyně nenáleželo, ani o této
možnosti nebyla žalobkyní „ubezpečována“. K tomu odvolací soud vysvětlil, že
právo dočasného charakteru mít na pozemku žalobkyně stavbu prodejny měl již
její původní vlastník, který byl současně stavebníkem, což vyplývalo jednak z
nájemní smlouvy uzavřené 15. 4. 1996, ale i ze stavebního řízení schvalujícího
povolení a užívání stavby. Dohoda o odkoupení pozemku za 1 Kč po skončení nájmu
zanikla společně se zánikem původní nájemní smlouvy; nová nájemní smlouva
uzavřená se žalobkyní 31. 10. 2003 takové ujednání neobsahovala. Přihlédnout
nelze ani k ujednání o zřízení věcného břemene, jež bylo rovněž obsahem nájemní
smlouvy z 15. 4. 1996, neboť do katastru nemovitostí žádná smlouva o zřízení
věcného břemene nebyla vložena, a proto ani na žalovanou žádné případné
oprávnění z věcného břemene nemohlo přejít.
III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázkám ad a) a ad b):
15. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nárok žalobkyně na
odstranění stavby posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
(odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo
83/2015). Na řešení právních otázek, které formuluje dovolatelka, však
rozhodnutí odvolacího soudu postaveno není. Odvolací soud totiž neuzavřel, že
by původnímu stavebníkovi (UNIPRO spol. s. r.o.) nebo žalované jako současnému
vlastníku stavby svědčilo časově neomezené právo mít na pozemku umístěnou
stavbu. Naopak dovodil, že stavebník (původní vlastník) prodejny a později i
žalovaná užívali pozemek pod stavbou na základě práva, které bylo od svého
počátku časově omezené; stavebník na základě nájemní smlouvy sjednané na dobu
určitou a žalovaná na základě nájemní smlouvy jednostranně vypověditelné ze
strany pronajímatele. Časově omezil užívání stavby i Městský úřad v XY ve
stavebním řízení. V této části dovolání proto není přípustné, neboť na vyřešení
jí předestřených otázek rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec založeno (srov.
např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013,
dostupné, stejně jako i veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
www.nsoud.cz).
16. Již jen nad rámec dovolací soud doplňuje, že problematika staveb na
cizím pozemku je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálena na závěrech,
které mimo jiné dovolací soud zcela akceptoval i v usnesení ze dne 24. 2. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 83/2015, na které poukazuje sama dovolatelka. Dovolací soud zde
především vysvětlil, že jestliže stavebník (do jehož postavení vstupuje i jeho
právní nástupce) věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít na
pozemku umístěnou stavbu zanikne, bylo možno jako jediný způsob řešení
připustit pouze odstranění stavby (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018).
17. Dovolací soud se ve své judikatorní praxi také zabýval otázkou,
zdali je možné časově neomezené právo k pozemku nahradit právem časově omezeným
(typicky nájemní vztah) a naopak. Tato možnost byla dovolacím soudem dovozena z
principu autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého
práva. Z tohoto principu vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních
vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit
či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili určité právo
za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro
některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012).
18. Jestliže došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k
nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového
závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž
byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace, a proto je třeba
vycházet ze stavu, který nastal po zániku nového závazku. Jinými slovy po
zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru se další
právní režim stavby na cizím pozemku neřídí podle právních poměrů existujících
před uzavřením nájemní smlouvy právě proto, že tento poměr byl nahrazen
závazkem novým (nájmem) při současném zrušení původního právního vztahu (k
těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, nebo v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2698/2012).
K otázkám ad c) a d):
19. Ani tyto právní otázky nemohou založit přípustnost dovolání.
20. Dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021,
sp. zn. IV. ÚS 3542/20 (toto a dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž bylo v souvislosti s korektivem
dobrých mravů konstatováno, že není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá
zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem
odepřena právní ochrana. K tomu dovolací soud uvádí, že závěry zde vyslovené se
týkaly odlišné právní i skutkové situace, a proto nejsou přenositelné na nyní
posuzovanou věc.
21. V řešené věci se odvolací soud zabýval dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák., resp. zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., a nedospěl k
závěru o existenci skutkových okolností, které by umožňovaly aplikaci těchto
ustanovení. S těmito závěry se dovolací soud ztotožňuje.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5159/2014, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím
korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla
odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá
zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem
případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat
výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoli nositel
tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu
srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující
jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a
užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. –
Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1.
vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu
tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu
srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl,
P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117, 1. vydání,
Praha: Leges, 2013, str. 163].“ Dovolací soud poznamenává, že otázku aplikace §
8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).
23. V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud neshledává za zjevně
nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na odstranění
stavby prodejny po ukončení nájemního vztahu k pozemku, na kterém se stavba
nachází, neznamená zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Odvolací soud tuto
úvahu náležitě odůvodnil a také se důkladně vypořádal se všemi námitkami
žalované. Zejména uvedl, že jí nikdy nesvědčilo právo na trvalé umístění stavby
na pozemku žalobkyně a žalobkyně v průběhu trvání nájemního vztahu
neubezpečovala žalovanou, že jí takové právo náleží.
K námitce překvapivosti (nepředvídatelnosti) rozhodnutí odvolacího soudu:
24. Namítá-li žalobkyně překvapivost rozhodnutí, čímž mělo být porušeno
její právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že za překvapivé
(nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS
729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29
Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. V dané věci
se totiž jedná o v pořadí druhé rozhodnutí nalézacích soudů. Soud prvního
stupně již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 8 C
51/2020-165, kterým byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu č. p. XY
nacházející se na pozemku žalobkyně, přičemž toto rozhodnutí bylo následně
zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 29. 11. 2022, č. j. 22 Co 205/2022-331,ve kterém odvolací soud zavázal soud
prvního stupně k tomu, aby provedl výklad nájemní smlouvy z 31. 10. 2003. V
poměrech projednávané věci tak měla žalovaná dostatek prostoru reagovat na
závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu a nebyla zbavena možnosti
předestřít svoji skutkovou a právní argumentaci. Rozhodnutí odvolacího soudu
proto nelze považovat za překvapivé a nezakládá porušení práva žalované na
spravedlivý proces.
IV. Závěr
25. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
26. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl
dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu