22 Cdo 2041/2024-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, IČO: 70994226, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, proti žalované LAURELIN s. r. o., se sídlem v Praze 8, K větrolamu 266/21, IČO: 25708058, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o vyklizení pozemku a odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 160/2023, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2024, č. j. 16 Co 13/2024-54, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. 3. 2024, č. j. 16 Co 13/2024-54, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 11. 2023, č. j. 19 C 160/2023-39, jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 80/2023 tak, že se řízení nepřerušuje.
2. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně neučinil žádnou vlastní předběžnou úvahu, která by vysvětlovala potřebu vyčkání výsledku řízení vedeného pod sp. zn. 17 C 80/2023 o žalobě žalované o zřízení věcného břemene k pozemku žalobkyně. Proto předestřel svoji vlastní úvahu a varianty právního posouzení, o něž opřel svůj závěr. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně, jakožto vlastnice pozemku parcelní číslo 4452/4, katastrální území Žižkov, obec Praha, se domáhala vyklizení pozemku a odstranění stavby, která je ve vlastnictví žalované a stojí na předmětném pozemku.
Žalobkyně svůj nárok odůvodnila tím, že žalované k užívání pozemku svědčilo nájemní právo založené nájemní smlouvy ze dne 27. 6. 2017 uzavřenou na dobu neurčitou. Toto právo zaniklo výpovědí nájemní smlouvy ze strany pronajímatele ze dne 28. 2. 2023; žalovaná tudíž pozemek užívá od 1. 3. 2023 bez právního titulu. Žalovaná v rámci procesní obrany namítala, že nájemní smlouva neměla novativní účinky a po jejím skončení se obnovil předchozí právní režim neoprávněné stavby, kterou navrhuje řešit prostřednictvím užití § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud by došlo na aplikaci tohoto ustanovení, je třeba respektovat pořadí jednotlivých způsobů vypořádání neoprávněné stavby. Za situace, kdy se vlastník pozemku domáhá odstranění stavby, má posouzení tohoto způsobu vypořádání vztahu obou vlastníků přednost, přičemž shledá-li soud odstranění stavby účelným a vhodným, pak pro další způsoby, které uvádí ustanovení § 135c odst. 2 a 3 obč. zák. jako přikázání do vlastnictví vlastníka pozemku či zřízení věcného břemene, již nebude uplatnění.
V této souvislosti odvolací soud odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, a ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004 (uvedené rozsudky jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dle které je řízení o vypořádání neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák. řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, a soud tak není vázán návrhem účastníků.
Dospěje-li proto v poměrech přítomné právní věci soud prvního stupně k závěru, že žalobkyní navržené vypořádání není vhodné či účelné, musí upravit vztah mezi účastníky jiným způsobem vyplývajícím ze zákonné dikce uvedeného ustanovení §135c obč. zák. Odvolací soud tak neshledal, že by v jiném řízení (tj. v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 80/2023) byla ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s.
ř.“) řešena otázka, která by měla význam pro rozhodnutí v projednávané věci, respektive bez jejíhož vyřešení by soud prvního stupně nemohl v přítomné věci sám rozhodnout.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Žalovaná se domnívá, že odvolací soud nebyl oprávněn předestřít svoje úvahy o hmotně- právním posouzení věci a měl pouze posoudit důvody pro přerušení řízení. Přerušení řízení o odstranění stavby do skončení řízení o zřízení věcného břemene považuje dovolatelka v daném případě nejen za postup hospodárný a účelný, ale dokonce za nutný. Upozorňuje i na to, že řízení o odstranění stavby vůbec nemusí skončit vydáním rozhodnutí, v němž bude reflektován některý ze způsobu vypořádání vzájemných práv a povinností vlastníka pozemku a vlastníka na pozemku stojící stavby dle § 135c obč. zák., neboť žaloba o odstranění stavby by mohla být coby výkon práva v rozporu s dobrými mravy (jako výraz zneužití práva) zamítnuta (v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2052/2023). Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 109 odst. 1 o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže a) účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí; b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit; c) dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení; d) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže a) účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu; b) zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil způsobilost jednat před soudem; c) probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
8. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.
9. Důvody pro přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení tkví v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016).
10. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zakotvuje fakultativní případy přerušení řízení, kdy je na úvaze soudu, zda řízení přeruší či nikoliv. Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že tyto úvahy odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle tohoto ustanovení může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení na místě řízení přerušit či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2094/2022, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020).
11. V posuzovaném případě odvolací soud důvod k přerušení řízení neshledal. Poukázal přitom na potřebu samostatně přednostně vyřešit otázku účelnosti a vhodnosti odstranění stavby z podnětu žaloby podané v dané věci a až posléze případně řešit otázku zřízení věcného břemene k pozemku ve prospěch vlastníka stavby. Bude-li v řízení shledáno, že jsou zde důvody pro zachování neoprávněné stavby, je řešením vypořádávajícím vztahy mezi účastníky zřízení věcného břemene, na jehož základě by žalobce byl povinen strpět to, co by v důsledku pouhého zamítnutí žaloby stejně strpět musel, avšak za odpovídající náhradu. Opačný postup by ovšem vedl k zásahu do vlastnického práva žalobce bez jakékoliv kompenzace. Přerušení řízení by tak vedlo k odepření spravedlnosti. Žalobkyně totiž podala žaloba na ochranu vlastnického práva (vyklizení pozemku a odstranění stavby) dle § 1040 o. z., přičemž režim neoprávněné stavby, jež by byla vypořádávána dle úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, vnáší do řízení svou argumentací žalovaná. V obou případech ovšem platí, že řešení lze nalézt v jediném (tomto) řízení a není třeba vyčkávat na výsledek řízení jiného.
12. Konkluze odvolacího soudu o nedůvodnosti návrhu dovolatelky na přerušení řízení a úvahy k ní vedoucí přitom v poměrech přítomné právní věci zjevně nepřiměřená není. Nejvyšší soud proto neshledal důvod, pro který by závěr odvolacího soudu při dovolacím přezkumu neměl obstát. V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení důvodů pro přerušení řízení vycházel ve své úvaze z výše uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu a je zřejmé, že je na posuzovaný případ správně aplikoval.
13. Namítá-li žalovaná, že úvaha odvolacího soudu, podle jakého právního předpisu se mají vypořádávat neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je nutno konstatovat, že tato námitka je lichá.
14. Podle § 135c obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit na náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
15. Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s řešením vztahu vlastníka pozemku a vlastníka na něm stojící neoprávněné stavby podává, že při volbě způsobu vypořádání je třeba vycházet z pořadí, jak je uvedeno v zákoně. Základním způsobem vypořádání je tedy odstranění stavby. Pokud ovšem odstranění stavby není účelné, přicházejí do úvahy další způsoby, zejména přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku a zřízení věcného břemene. Judikatura zdůrazňuje, že zákonný výčet možných způsobů je demonstrativní, tudíž není vyloučeno jiné uspořádání poměrů, než které zákon výslovně uvádí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003); uvedené pochopitelně ovšem platí jen tehdy, bude-li mít soud za to, že vypořádává vztah vlastníka pozemku a vlastníka neoprávněné stavby a nikoliv, že poskytuje ochranu vlastnickému práva dle § 1040 o. z.
16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, s odkazem na odbornou literaturu [Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.] uvedl, že pokud nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1. 2014, je třeba postupovat při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
17. Tyto závěry následně Nejvyšší soud potvrdil i v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, v němž uvedl, že „občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neřeší výslovně další osudy neoprávněných staveb, vzniklých za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, resp. i dříve. V ustanoveních přechodných a závěrečných sice pamatuje na vlastnický režim staveb na cizích pozemcích, které tu budou v době, kdy nabyl nový zákoník účinnosti, o jejich vypořádání se však nezmiňuje. Pro vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1.
1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský zákoník totiž vychází z toho, že stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pak jsou ovšem zjevně nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí z opačného přístupu – vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud přikázat.
Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy zřejmé, že přímá aplikace § 1076 a násl. nepřichází (je-li celá stavba na cizím pozemku) do úvahy [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, dostupný na www.nsoud.cz)].
Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.).“
18. Z výše uvedených konkluzí tak pro projednávanou věc lze uzavřít, že soud prvního stupně nepotřebuje k rozhodnutí v přítomné věci znát rozhodnutí o návrhu na zřízení věcného břemene žalované (vlastníka stavby) k pozemku (ve vlastnictví žalobkyně), neboť tento způsob uspořádání vztahů mezi účastníky není primární volbou, kterou soud má, ba naopak řízení ve věci zřízení věcného břemene by mělo být tím, které vyčká na rozhodnutí v přítomné věci o odstranění stavby a vyklizení pozemku. Pokud soud v přítomné věci rozhodne pravomocně o odstranění stavby, pak již nelze k pozemku právo věcného břemene zřídit. Je tudíž zjevné, že odvolací soud při své úvaze, zda je účelné přítomné řízení přerušit či nikoliv, postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jež reflektovala aplikační prostředí vymezené ustanovením § 135c obč. zák. Na tomto konstatování nic nemůže změnit ani zcela výjimečná možnost soudu žalobu vlastníka pozemku o odstranění stavby pro rozpor s dobrými mravy (jako výraz zneužití práva) zamítnout. Dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu považuje v intencích dle § 135c obč. zák. rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro výkon práva nesouladného s dobrými mravy za zcela výjimečné odůvodnitelné mimořádnými okolnostmi případu, jež lze přijmout toliko při splnění kumulativně daných podmínek (srovnej bod 36 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2052/2023). Nejedná se tudíž o takový způsob rozhodnutí o žalobě, jehož užití by měl soud zvažovat v každé konkrétní věci obdobně jako v případě způsobů vypořádání dle § 135c obč. zák. postupně uplatnitelných. Ostatně, argument o možnosti žalobu o odstranění stavby zamítnout, vyznívá ve prospěch žalované coby vlastníka neoprávněné stavby. Podpořit jím tudíž opodstatněnost dovolacích námitek postrádá jakéhokoliv smyslu.
19. Závěrem pak Nejvyšší soud dodává, že ačkoliv lze dovolatelce přitakat, že soud prvního stupně není vázán předestřenou úvahou odvolacího soudu, je každý soud nižšího stupně v systému obecné justice (minimálně precedenčně) vázán ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž - jak bylo právě vyloženo - úvahy odvolacího soudu jsou postaveny právě na jejích závěrech. K tomu lze navíc uvést, že naopak opomenutí judikatury Nejvyššího soudu by mohlo nést rysy jurisdikční libovůle [viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007].
20. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu