22 Cdo 205/2024-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně LEVIOR
s.r.o., IČO 61973939, se sídlem v Přerově, Tovačovská 3488/28, zastoupené JUDr.
Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti
žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem
v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 60/2021, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2023, č. j. 69 Co
136/2023-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky
Příkazské.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 24. 1. 2023, č. j. 9 C 60/2021-73, ve znění opravného usnesení ze dne 30.
3. 2023, č. j. 9 C 60/2021-82, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc.
č. 6200/63 v katastrálním území Přerov, nově vzniklého z původního pozemku
parc. č. 6200/51 v katastrálním území Přerov, a to oddělením podle
geometrického plánu č. 7481-66/2022, vyhotoveného a ověřeného Ing. Vlastimilem
Duškem dne 21. 7. 2022 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 69 Co 136/2023-102, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i
„dovolatelka“) včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního“ práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to při posouzení dobré víry držitele, která se musí vztahovat ke všem
okolnostem, tedy i právnímu titulu, který by mohl mít za následek vznik práva
(odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, sp. zn. 22 Cdo
2273/1998, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1062/2020), a dále se
odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 841/2006, podle kterého
je nesprávné posouzení otázky rozdělení důkazního břemene nesprávným právním
posouzením. Za otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, považuje
otázku, zda zařazení pozemku do státní rezervy je nakládáním s majetkem státu,
které vylučuje vydržení pozemku (přerušením běhu vydržecí doby), a otázku, zda
je nepoctivým úmyslem skutečnost, že nebyla zaplacena kupní cena „za pozemek,
který byl součástí draženého souboru taxativně vyjmenovaných věcí“.
5. V odůvodnění dovolání uvádí, že tvorba státní rezervy představuje
plnohodnotný výkon vlastnického práva, zařazení do rezervy bylo zveřejněno
formou právního předpisu, a to v době, kdy byl pozemek zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastnictví státu. To dle názoru žalované prokazuje
vlastnictví žalované a v jeho rámci i její držbu. Pokud snad žalobkyně tvrdila
v řízení opak, tedy že zařazení pozemku do rezervy není výkonem vlastnického
práva žalované, neunesla v tomto směru důkazní břemeno. Argumenty výkonu
vlastnického práva se však odvolací soud nezabýval a akceptoval argumentaci
žalobkyně založenou v podstatě jen na oplocení. Je přesvědčena, že pokud v
době, kdy měla běžet vydržecí doba, byla zapsána jako knihovní vlastník a s
pozemkem hospodařila (pronajala jej třetí osobě a zahrnula do státní rezervy),
nemohla vlastnictví pozbýt. Odvolacímu soudu také vytýkala, že nepoctivý úmysl
neshledal ve skutečnosti, že za předmětný pozemek, který nebyl uveden v
potvrzení o dražbě areálu (a nabyvatel tak musel vědět, že mu nepatří), nebylo
zaplaceno. Za nesprávný považuje dovolatelka i nákladový výrok, neboť v
odůvodnění je cestovné stanoveno za cestu Přerov - Chrudim, přestože se jednání
konalo v Olomouci.
6. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
III. Přípustnost dovolání
8. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a na řešení otázky dobré víry
žalobkyně a dělby důkazního břemene není jeho rozhodnutí ani založeno.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení.
11. Podle § 1091 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále
jen „o. z.“) k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná
nepřerušená držba trvající deset let.
12. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
13. Podle § 1096 odst. 2 o. z. při mimořádném vydržení se nástupci
započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.
K dobré víře žalobkyně a jejího právního předchůdce
14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném
rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádné
vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu
držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale
nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, případně jeho právního předchůdce. O
nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo
úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého
úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K uvedeným závěrům se následně
Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo
2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení
ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023 (dostupných, stejně jako dále
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
15. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší
soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení
není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná
„držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality
přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
16. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné
jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v
držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje
proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.).
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut
mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023).
17. Odvolací soud dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že v
dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro mimořádné vydržení
vlastnického práva ze strany žalobkyně, a to včetně absence nepoctivého úmyslu.
V souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu se proto nezabýval tím,
zda držba žalobkyně či jejího právního předchůdce byla poctivá (případně
oprávněná), tedy zda žalobkyně a její právní předchůdce byli ve vztahu ke všem
okolnostem (včetně způsobilého nabývacího titulu) v dobré víře, že jim
vlastnické právo ke spornému pozemku náleží. Judikatura Nejvyššího soudu, na
kterou dovolatelka odkazuje, se týká řádného vydržení podle zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, pro které zákon stanovil odlišné předpoklady.
K otázce, zda zařazení do státní rezervy představuje výkon vlastnického práva a
k důkaznímu břemenu
18. Dovolací soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo
2307/2022, uvedl, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu,
odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu
vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající
„držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického
práva (§ 1140 o. z.), nebo má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na
určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s.
ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla
doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
19. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem
vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně
přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr
však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na https://nalus.usoud.cz).
20. Dovolací soud otázku způsobu, kterým je možné mimořádnému vydržení
zabránit, vyřešil, když uvedl, že k tomu může v zásadě dojít jen žalobou
napadající „držbu nebo její poctivost“. Z toho je zřejmé, že „výkon
vlastnického práva“ spočívající pouze v právním (nikoli faktickém) nakládání s
věcí mimořádnému vydržení nebrání, neboť při takovém výkonu nedochází k zásahu
do držby ze strany držitele (do jeho faktického nakládání s věcí ani do jeho
vůle s věcí nakládat jako s vlastní). Bylo tedy nadbytečné zabývat se tím, zda
za výkon vlastnického práva lze považovat také zařazení pozemku do státní
rezervy, neboť žalovaná netvrdila, že by s takovým výkonem vlastnického práva
byl spojen zásah do držby žalobkyně nebo jejího právního předchůdce.
21. Na vyřešení otázky, zda lze výkon vlastnického práva považovat
zařazení pozemku do státní rezervy, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Odvolací soud tedy neřešil ani otázku, kdo z účastníků má „prokazovat“ opačný
závěr, než který učinila žalovaná, tedy to, že zařazení do státní rezervy není
výkonem vlastnického práva.
K otázce, zda nezaplacení ceny za věc, která je v držbě, představuje nepoctivý
úmysl
22. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud
se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující
vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při
nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.
Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí
být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl
zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně
nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
24. Odvolací soud se námitkou žalované, že za sporný pozemek nebyla
zaplacena kupní cena, zabýval. Uvedl, že předpokladem držby pozemku v nikoli
nepoctivém úmyslu není zaplacení kupní ceny za pozemek, žalobkyně neměla žádný
důvod za pozemek platit, když s žalovanou neuzavřela úplatnou smlouvu o jeho
převodu. Žalobkyně se chopila držby souboru nemovitostí na základě dražby v
rámci stávajícího oplocení areálu, je logické, že sporný pozemek nebyl v
potvrzení o dražbě uveden, neboť ten dražbou nebyl nabýván. Úvahu odvolacího
soudu nelze označit ani za nedostatečně odůvodněnou ani za nepřiměřenou.
IV. Závěr a náklady řízení
25. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se
domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního
exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 14. 5. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu