22 Cdo 205/2024-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně LEVIOR s.r.o., IČO 61973939, se sídlem v Přerově, Tovačovská 3488/28, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 60/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2023, č. j. 69 Co 136/2023-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Příkazské.
I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 9 C 60/2021-73, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2023, č. j. 9 C 60/2021-82, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 6200/63 v katastrálním území Přerov, nově vzniklého z původního pozemku parc. č. 6200/51 v katastrálním území Přerov, a to oddělením podle geometrického plánu č. 7481-66/2022, vyhotoveného a ověřeného Ing. Vlastimilem Duškem dne 21. 7. 2022 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 69 Co 136/2023-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního“ práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení dobré víry držitele, která se musí vztahovat ke všem okolnostem, tedy i právnímu titulu, který by mohl mít za následek vznik práva (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, sp. zn. 22 Cdo 2273/1998, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1062/2020), a dále se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 841/2006, podle kterého je nesprávné posouzení otázky rozdělení důkazního břemene nesprávným právním posouzením. Za otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, považuje otázku, zda zařazení pozemku do státní rezervy je nakládáním s majetkem státu, které vylučuje vydržení pozemku (přerušením běhu vydržecí doby), a otázku, zda je nepoctivým úmyslem skutečnost, že nebyla zaplacena kupní cena „za pozemek, který byl součástí draženého souboru taxativně vyjmenovaných věcí“.
5. V odůvodnění dovolání uvádí, že tvorba státní rezervy představuje plnohodnotný výkon vlastnického práva, zařazení do rezervy bylo zveřejněno formou právního předpisu, a to v době, kdy byl pozemek zapsán v katastru nemovitostí jako vlastnictví státu. To dle názoru žalované prokazuje vlastnictví žalované a v jeho rámci i její držbu. Pokud snad žalobkyně tvrdila v řízení opak, tedy že zařazení pozemku do rezervy není výkonem vlastnického práva žalované, neunesla v tomto směru důkazní břemeno. Argumenty výkonu vlastnického práva se však odvolací soud nezabýval a akceptoval argumentaci žalobkyně založenou v podstatě jen na oplocení. Je přesvědčena, že pokud v době, kdy měla běžet vydržecí doba, byla zapsána jako knihovní vlastník a s pozemkem hospodařila (pronajala jej třetí osobě a zahrnula do státní rezervy), nemohla vlastnictví pozbýt. Odvolacímu soudu také vytýkala, že nepoctivý úmysl neshledal ve skutečnosti, že za předmětný pozemek, který nebyl uveden v potvrzení o dražbě areálu (a nabyvatel tak musel vědět, že mu nepatří), nebylo zaplaceno. Za nesprávný považuje dovolatelka i nákladový výrok, neboť v odůvodnění je cestovné stanoveno za cestu Přerov - Chrudim, přestože se jednání konalo v Olomouci.
6. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
III. Přípustnost dovolání
8. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a na řešení otázky dobré víry žalobkyně a dělby důkazního břemene není jeho rozhodnutí ani založeno.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Podle § 1091 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. 12. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 13. Podle § 1096 odst. 2 o. z. při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. K dobré víře žalobkyně a jejího právního předchůdce 14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, případně jeho právního předchůdce. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023 (dostupných, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 15. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. 16. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“ Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023). 17. Odvolací soud dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva ze strany žalobkyně, a to včetně absence nepoctivého úmyslu. V souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu se proto nezabýval tím, zda držba žalobkyně či jejího právního předchůdce byla poctivá (případně oprávněná), tedy zda žalobkyně a její právní předchůdce byli ve vztahu ke všem okolnostem (včetně způsobilého nabývacího titulu) v dobré víře, že jim vlastnické právo ke spornému pozemku náleží. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka odkazuje, se týká řádného vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pro které zákon stanovil odlišné předpoklady. K otázce, zda zařazení do státní rezervy představuje výkon vlastnického práva a k důkaznímu břemenu 18. Dovolací soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, uvedl, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1140 o. z.), nebo má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu. 19. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na https://nalus.usoud.cz). 20. Dovolací soud otázku způsobu, kterým je možné mimořádnému vydržení zabránit, vyřešil, když uvedl, že k tomu může v zásadě dojít jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“. Z toho je zřejmé, že „výkon vlastnického práva“ spočívající pouze v právním (nikoli faktickém) nakládání s věcí mimořádnému vydržení nebrání, neboť při takovém výkonu nedochází k zásahu do držby ze strany držitele (do jeho faktického nakládání s věcí ani do jeho vůle s věcí nakládat jako s vlastní). Bylo tedy nadbytečné zabývat se tím, zda za výkon vlastnického práva lze považovat také zařazení pozemku do státní rezervy, neboť žalovaná netvrdila, že by s takovým výkonem vlastnického práva byl spojen zásah do držby žalobkyně nebo jejího právního předchůdce. 21. Na vyřešení otázky, zda lze výkon vlastnického práva považovat zařazení pozemku do státní rezervy, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud tedy neřešil ani otázku, kdo z účastníků má „prokazovat“ opačný závěr, než který učinila žalovaná, tedy to, že zařazení do státní rezervy není výkonem vlastnického práva. K otázce, zda nezaplacení ceny za věc, která je v držbě, představuje nepoctivý úmysl 22. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 23. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). 24. Odvolací soud se námitkou žalované, že za sporný pozemek nebyla zaplacena kupní cena, zabýval. Uvedl, že předpokladem držby pozemku v nikoli nepoctivém úmyslu není zaplacení kupní ceny za pozemek, žalobkyně neměla žádný důvod za pozemek platit, když s žalovanou neuzavřela úplatnou smlouvu o jeho převodu. Žalobkyně se chopila držby souboru nemovitostí na základě dražby v rámci stávajícího oplocení areálu, je logické, že sporný pozemek nebyl v potvrzení o dražbě uveden, neboť ten dražbou nebyl nabýván. Úvahu odvolacího soudu nelze označit ani za nedostatečně odůvodněnou ani za nepřiměřenou.
IV. Závěr a náklady řízení 25. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 14. 5. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu