22 Cdo 2200/2025-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně: L. N., zastoupená Mgr. Kateřinou Tkadlecovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Pražská 89, proti žalovanému: V. N., zastoupený Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 279/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, č. j. 54 Co 75/2025-88, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, č. j. 54 Co 75/2025-88, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 390 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Tkadlecové.
1. Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) tak, že v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně požadovala pouze zaplacení 906 380 Kč, tedy polovinu částky vynaložené „na výlučný majetek manžela ve formě splátek hypotečního úvěru“. Žalovaný namítal, že splátky hypotečního úvěru představovaly náklady na dosahování výnosu z jeho výlučného majetku (domu a bytu), zisk jako rozdíl mezi náklady a výnosy do SJM přinášel, neměl by tedy polovinu splátek uhrazených ze SJM na jeho výlučný hypoteční úvěr hradit.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 19 C 279/2022-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 měsíců od právní moci rozsudku 906 380 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 54 Co 75/2025-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel z nesporných tvrzení o tom, že žalovaný byl výlučným vlastníkem domu a bytu, během manželství byly spláceny dva hypoteční úvěry vztahující se k tomuto majetku, který byl pronajímán. Nájemné považoval za příjem SJM, zisk z takto získaného nájemného za součást SJM. Uvedl, že se nahrazuje to, co bylo ze SJM vynaloženo na výhradní majetek, tedy i na splátky hypotečního úvěru vynaložené na nemovitost ve výlučném vlastnictví, a že žalovaný nijak neprokázal, že vynakládal náklady na zachování výlučného majetku, neboť vlastnické právo není třeba zachovávat ani udržovat.
5. Odvolací soud odkázal k povinnosti nahradit do SJM, co bylo vynaloženo na závazek jednoho z manželů na pořízení nemovitosti do výlučného vlastnictví, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, ze kterého dovodil, že za situace, kdy v nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného rodina nebydlela, je třeba přistoupit k náhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotéky ze SJM. Nepřijal názor žalovaného, že splátky hypotéky jsou nezbytným nákladem, který snižuje zisk z pronájmu, neboť to by znamenalo, že z prostředků SJM by byla navyšována hodnota majetku žalovaného (splátkami hypotéky byla nemovitost žalovaného hrazena a zároveň tím byl ochuzován společný majetek). Zisk z pronájmu by splynul se splátkami hypotéky, čímž by byl zcela popřen § 709 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Odkaz na daňové řízení považoval odvolací soud za nerelevantní.
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Má za to, že otázka, co je zisk ve smyslu § 709 o. z., a zda lze splátky hypotečního úvěru či aspoň jejich úvěrovou složku považovat za náklad (výdaj) na dosažení zisku, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
8. Uvádí, že inkasované nájemné bylo vyšší než měsíční splátky hypotéky sjednané před uzavřením manželství, každý měsíc měl proto zisk ve výši kolem 2 000 Kč, ale bez nákladů na splátky hypotečního úvěru by nemohl zdroj těchto příjmů provozovat ani vlastnit (o nemovitost by mohl přijít). O tento zisk se každý měsíc SJM obohacovalo (celkem šlo o rozdíl mezi inkasovaným nájemným a splátkami hypotéky ve výši 272 571 Kč, které byly užity na chod rodiny). Odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil splátky hypotečního úvěru jako nutný náklad na dosažení zisku, přestože takovým nákladem jsou a zisk náležející do SJM je až rozdíl mezi výnosy a náklady.
9. Odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a komentářovou literaturu, která podle jeho názoru nesprávně mezi náklady neřadí náklady na pořízení majetku, jednoznačně je však pro rozsáhlejší výklad pojmu náklad. Odkazuje také na znění zákona o daních z příjmů a má za to, že nezapočtení splátek hypotéky jako nákladu snižujícího zisk je v rozporu s principem spravedlnosti a dobrými mravy. Dovolatel je nucen hradit žalobkyni částku, kterou fakticky nezískal, neboť ji použil na splácení hypotéky. Dodává, že nešlo ani o nepřiměřenou výši splátek, k výši splátek odkazuje i na judikaturu k nahrazení hypotečního úvěru na nemovitost užívanou k rodinnému bydlení. Výklad, podle kterého je vyloučeno, aby splátky byly nákladem zohledňovaným při stanovení zisku z pronajímané výlučné nemovitosti, označuje za nesprávný a nespravedlivý.
10. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů. Podle jejího názoru započítává žalovaný proti sobě dva různé nároky s odlišným právním režimem, a ignoruje tak zákonnou úpravu vnosu. Za náklad na zachování majetku splátky hypotečního úvěru ani nepovažuje. Domnívá se, že v opačném případě by bylo třeba se vypořádat s valorizací hodnoty nemovitosti, která splátkami hypotéky rostla, a připomíná, že tříletá lhůta od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků již uplynula. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021, dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, vyložil, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádávaného podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Po uplynutí této lhůty nastává nevyvratitelná domněnka vypořádání a soud již nemůže společné jmění vypořádat (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2913/2021).
16. Nadále tak platí, že soud může vypořádat pouze ty položky, které účastníci učinili řádně předmětem řízení (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014), přičemž účastníky tíží břemena tvrzení a důkazní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009).
17. Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, „aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek“, v řízení o vypořádání SJM. Shodné závěry se uplatní i pro vypořádání vnosu ze společného majetku do majetku výlučného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2810/2024).
18. Předmětem řízení o vypořádání SJM učinila žalobkyně pouze vnos spočívající v úhradě splátek výlučného závazku žalovaného z hypotečního úvěru z prostředků v SJM. Pouze tento vnos byl v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu vypořádán, neboť bylo nesporné, že ze SJM byly za trvání manželství hrazeny splátky hypotečního úvěru žalovaného, který představoval jeho výlučný závazek.
19. Odvolací soud neshledal důvody pro to, aby byla nahrazena jiná výše, než která by odpovídala polovině splátek uhrazených ze SJM. Z hypotečních úvěrů byly pořízeny nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného, které však nebyly v rozhodném období užívány k zajištění bydlení rodiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, publikovaný pod č. 81/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výlučný závazek nepřevzal žalovaný ani k pořízení majetku do SJM (k možné disparitě podílů v takovém případě srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020).
20. Přestože se tedy odvolací soud zabýval také námitkou žalovaného, že splátky hypotečního úvěru přestavují náklad nezbytný pro získání zisku z jeho výlučného majetku do SJM, nezávisí jeho rozhodnutí na řešení otázky, co je zisk ve smyslu § 709 o. z. a zda lze splátky hypotečního úvěru či aspoň jejich úvěrovou složku považovat za náklad (výdaj) na dosažení zisku. Zisk z výlučného majetku žalovaného předmětem vypořádání SJM nebyl. Již z tohoto důvodu nemůže být dovolání pro uvedenou právní otázku přípustné.
21. Náklad (výdaj) na dosažení zisku z výlučného majetku jednoho z manželů může být hrazen nejen z prostředků tohoto manžela, ale také např. ze SJM. Pro včas a řádně uplatněný nárok na vrácení toho, co bylo ze SJM vynaloženo na výlučný majetek jednoho z manželů, je nerozhodné, zda šlo o výdaj vynaložený v souvislosti s možným ziskem z jeho výlučného majetku.
22. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 24. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu