22 Cdo 2310/2025-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. M., b) E. P. a c) J. M., všech zastoupených JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem v Brně, Sukova 49/4, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 156/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. 21 Co 137/2024-382, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše. IV. Žalobkyně c) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 14 C 156/2018-324, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že ke dni úmrtí M. M., zemřelého 29. 9. 2001, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY náležel do společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) M. M. a žalobkyně c) (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, č. j. 21 Co 137/2024-382, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), v nákladovém výroku II změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovali v tom, že se odvolací soud (a shodně soud prvního stupně) odchýlil při řešení otázky určení vlastnického práva k nemovité věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítli, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, nemůže být důvodem k neprovedení důkazu jeho nevěrohodnost. Soudy měly rozhodovat o vztazích vlastnických, nikoliv o (ne)správnosti postupu katastrálního úřadu. Civilní soud pak nemůže odmítnout či bagatelizovat další (žalobci předložené) důkazní prostředky a vyjít jen z listin evidovaných v katastru nemovitostí. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, se nižší soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při řešení následujících otázek (případně jsou otázky řešeny Nejvyšším soudem rozdílně): a) ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/1999, je nepřezkoumatelné odůvodnění soudu prvního stupně, který vydal rozhodnutí v záležitosti správnosti postupu katastrálního úřadu za rozhodnutí o vlastnickém právu; b) ze stejných důvodů je ve smyslu rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2433/1999 nepřezkoumatelný i rozsudek odvolacího soudu, přičemž existencí vyvratitelné domněnky nelze prokazovat vlastnické právo; c) s odkazem na závěry rozsudků ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009, namítli, že soudy rezignovaly na prokázání tvrzení žalobců a hledání objektivní pravdy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012-31, se lze ochrany domoci u civilních soudů, pakliže omyl v katastru nemovitostí není evidentní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/2016-38). Dále dovolatelé předestřeli řadu skutečností, kterými se soudy nezabývaly, resp. s nimiž se soudy dostatečně nevypořádaly. Dále namítli porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nesprávně hodnotily důkazy, k čemuž dovolatelé předložili obsáhlou (s hodnocením důkazů ze strany soudů nesouhlasnou) argumentaci pod bodem VII dovolání. Závěrem navrhli zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit k novému projednání.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalobců je na samé hraně projednatelnosti, přičemž jednotlivé námitky a související argumenty žalobců jsou v dovolání předkládány nesystematicky a – do jisté míry – nepřehledně. Dovolací soud se přesto zabýval všemi jednotlivými námitkami plynoucími z obsahu dovolání.
9. Podstatná část námitek dovolatelů se vztahuje k tvrzené nesprávnosti postupu nalézacích soudů, které měly podle žalobců bez dalšího vyjít z domněnky správnosti zápisu a „mechanicky“ přebírat závěry správního úřadu, resp. správních soudů, pročež se nezabývaly tím, komu skutečně svědčí vlastnické právo. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou.
10. Podle § 980 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
11. Důsledkem presumpce správnosti stavu zapsaného ve veřejném seznamu je přenos důkazního břemene na toho, kdo popírá jeho správnost. Osoba, které domněnka svědčí, nemusí prokazovat skutečnosti touto domněnkou pokryté, a je tak v případném sporu týkajícím se práva zapsaného ve veřejném seznamu ve výhodnějším postavení (Vrzalová, L. § 980 [Domněnka správnosti zápisů ve veřejném seznamu]. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 14).
12. Za situace, kdy je žalovaný jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, platí presumpce jeho vlastnického práva (srov. § 980 odst. 2 o. z.); ten, kdo je popírá (zde žalobci), musí svá tvrzení také dokázat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 328/2018 (dostupné, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Tvrdí-li tedy žalobci, že skutečný („naturální“) právní stav je v rozporu se stavem evidovaným ve veřejném seznamu (v této věci v katastru nemovitostí), leží na nich důkazní břemeno ohledně skutečností tento rozpor zakládajících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2677/2018).
13. Žalobci zde přehlíží, že nalézací soudy nevyšly „bez dalšího“ ze závěru, že zápis v katastru nemovitostí týkající se vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je správný a v civilním řízení nenapadnutelný či nezměnitelný. Soudy toliko správně vyšly z vyvratitelné domněnky § 980 odst. 2 o. z., pročež důkazní břemeno ohledně prokázání opaku tížilo žalobce. Pokud soudy v řízení poukazovaly na proběhlé (správní) řízení týkající se evidence předmětného pozemku v katastru nemovitostí (viz především body 14 a 19 napadeného rozhodnutí), neznamená to bez dalšího, že by se žalobci nemohli domáhat určení vlastnického práva u civilních soudů, jak ostatně sami uvádějí.
Nelze přehlížet, že odvolací soud pod bodem 14 napadeného rozhodnutí v návaznosti na proběhlá řízení uvedl, že „zůstává v platnosti evidovaný stav a z tohoto je soud povinen vycházet v případném následném řízení vedeném podle občanského soudního řádu o určení vlastnictví v této konkrétní věci“. Již proto, že se soudy zabývaly tvrzeními žalobců o smluvním nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku (viz body 16 a 20 napadeného rozhodnutí), o vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku (viz body 17 a 21–23 napadeného rozhodnutí), a též o možném historickém posunu parcelních hranic (bod 30 prvostupňového rozsudku), je zřejmé, že žalobcům bezesporu bylo umožněno prokázat, že jim svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku.
Bylo však současně namístě vyjít z vyvratitelné domněnky § 980 odst. 2 o. z., pročež důkazní břemeno ohledně této skutečnosti tížilo žalobce.
14. Již z těchto důvodů nemůže obstát argumentace žalobců ohledně jakéhosi „mechanického“ přebírání závěrů katastrálního úřadu, resp. správních soudů, o tom, komu skutečně svědčí vlastnické právo, civilními soudy. Ačkoliv se odvolací soud pod bodem 19 napadeného rozhodnutí vyslovil k závaznosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, č. j. 62 A 84/2019-141, (kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu), rovněž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (konkrétně s odkazem na body 10–13 a 15–19), který se časovým vývojem ve vztahu k předmětnému pozemku detailně zabýval.
Mimo to se odvolací soud zabýval též žalobci tvrzenými skutečnostmi ohledně možných způsobů nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku. Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodnutí předkládaných žalobci k těmto námitkám. Pokud se jedná o tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (žalobci označen jako 22 Cdo 2433/1999), není především patrné, v čem má tvrzený rozpor spočívat. Žalobci k danému rozhodnutí vztahují námitky nepřezkoumatelnosti (k námitce nepřezkoumatelnosti citují též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009), vadného odůvodnění i námitky týkající se domněnky správnosti. Předložené rozhodnutí se nicméně týkalo nepřezkoumatelnosti odůvodnění částky, kterou má jeden z manželů zaplatit druhému při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Není zřejmé, jak se toto rozhodnutí dotýká domněnky správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Pokud dovolatelé vytýkají soudům nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nutno uvést, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné už z toho důvodu, že jsou žalobci schopni vést polemiku se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná – pozn. dovolacího soudu), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o.
s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
15. Pokud dovolatelé s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012-31, a ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/2016-38, poukazovali na to, že se lze ochrany domoci u civilních soudů, pakliže omyl v katastru nemovitostí není evidentní, není zřejmé, v čem by měl rozpor s těmito rozhodnutími spočívat. Jak již bylo ostatně uvedeno shora, nebyla žalobcům odepřena možnost domáhat se u civilních soudů svých práv podáním žaloby na určení vlastnického práva, přičemž tato žaloba byla projednána. Pokud žalobci opětovně míří na již tvrzené převzetí závěrů správních orgánů, resp. správních soudů, soudy civilními, lze opětovně dodat, že nalézací soudy správně vyšly z domněnky § 980 odst. 2 o. z. a nepochybně umožnily žalobcům tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro důkaz opaku. Fakt, že nebylo vyhověno žalobcům ve správním řízení, nikterak nediskvalifikovalo žalobce v řízení o určení vlastnického práva a neznemožnilo jim tvrdit a prokazovat skutečnosti, pro které by mělo být jejich žalobě vyhověno.
16. Druhá část námitek žalobců se vztahuje k postupu soudů při (ne)provedení některých důkazů či jejich nesprávnému hodnocení. Ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Ostatně z důvodu zvolené struktury dovolání není často patrné, jaká argumentace žalobců (bod VII) se pojí s jakým žalobci předkládaným rozhodnutím (bod III), od něhož se měl odvolací soud při řešení právních otázek odchýlit. Pokud dovolatelé poukazují na opomenutí důkazů ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, není patrné, o jaké opomenuté důkazy se má jednat. To neplyne ani z dalšího obsahu dovolání, když dovolatelé pouze v bodě VII (odst. 2) dovolání uvádějí, že prvostupňový soud „pominul prakticky všechny zásadní listinné důkazy, předkládané dovolateli“. Pro úplnost dovolací soud dodává, že v tomto směru žádná pochybení v rozhodnutích nalézacích soudů neshledal; z odůvodnění prvostupňového rozsudku naopak vyplývá, že soud žalobci předkládané (listinné) důkazy provedl. Pokud se jedná o žalobci citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009, lze opětovně uvést, že z dovolání není zřejmé, o jaké neprovedené (opomenuté) důkazy se má jednat, resp. jaké důkazy byly soudem podle přesvědčení žalobců hodnoceny nesprávně (k námitce nesprávného hodnocení důkazů viz níže).
17. Přestože dovolatelé nepojí předpoklad přípustnosti dovolání s konkrétními důkazy (resp. jejich hodnocením), je z hlediska provedených listinných důkazů pravděpodobné, že nesouhlasí především s hodnocením důkazu znaleckým posudkem č. 224-9/2019 Ing. Stanislava Kutálka, CSc. a s hodnocením důkazu situačním plánem z roku 1923 (bod 30 prvostupňového rozsudku). Není patrné, v čem má spočívat nesprávnost hodnocení či namítaná nepřezkoumatelnost odůvodnění, neboť soud prvního stupně pod bodem 30 rozsudku vysvětlil, jak předmětné důkazy ve vzájemné souvislosti hodnotil, proti čemuž nemá dovolací soud jakýchkoliv výtek.
18. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. ostatně není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
19. Přestože dovolatelé evidentně nesouhlasí se závěry soudů o tom, že se jim nepodařilo prokázat skutečnosti svědčící o jejich vlastnickém právu k předmětnému pozemku, dovolací soud uzavírá, že neshledal žádná pochybení při postupu nalézacích soudů z hlediska aplikace (vyvratitelné) domněnky, podle níž důkazní břemeno ve sporu ohledně prokázání vlastnického práva žalobců důkazem opaku tížilo právě žalobce, kteří důkazní břemeno neunesli, pročež nemohli ve sporu uspět.
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu