22 Cdo 2463/2025-1100
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně N. V., zastoupené Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 608/5, proti žalovanému J. V., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 270/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 62 Co 17/2025-1061, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 62 Co 17/2025-1061, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2023, č. j. 19 C 270/2018-765, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 3. 2023, č. j. 19 C 270/2018-806, a opravného usnesení ze dne 6. 3. 2023, č. j. 19 C 270/2018-808, výroky I–III vypořádal společné jmění manželů (dále též jen „SJM“) a výroky IV–VI rozhodl o nákladech řízení.
2. Rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 18. 10. 2023, č. j. 62 Co 192/2023-880, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně následně rozhodoval o věci znovu, rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 19 C 270/2018-1007, přikázal do výlučného majetku žalovaného ve výroku I specifikované finanční prostředky na účtu životního pojištění (výrok I), do výlučného majetku žalobkyně ve výroku II specifikovaný podíl v bytovém družstvu (výrok II). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 5 350 192 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV– VI).
4. Soud prvního stupně přikázal ve výroku I specifikované prostředky na účtu životního pojištění do výlučného majetku žalovaného, jelikož tyto prostředky byly úzce spjaty s osobou žalovaného – jednalo se o jeho zaměstnanecký benefit. Dále s ohledem na to, že se na tom oba účastníci shodli, přikázal ve výroku II specifikovaný podíl v bytovém družstvu do výlučného majetku žalobkyně. Ve výroku III soud uložil žalovanému na vyrovnání podílu žalobkyně zaplatit 5 350 192 Kč, přičemž největší část (4 239 000 Kč) z této částky, která byla jádrem sporu i v dovolání, tvořil „odnos“ ze SJM související se zápůjčkou poskytnutou společností TIGRA s.
r. o., kterou žalovaný získal majetkové hodnoty ve výši 8 478 000 Kč (dále jen „předmětná půjčka“). S ohledem na to, že tyto finanční prostředky byly nabyty za trvání manželství a že žalobkyně o předmětné půjčce nevěděla, tedy k ní ani nemohla dát souhlas, odkázal soud prvního stupně na sjednocující rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, a rozhodl, že se jedná o výlučný dluh žalovaného, přičemž finanční prostředky z předmětné půjčky získané se staly součástí SJM.
K otázce, zda tyto prostředky bude potřeba vypořádat, soud prvního stupně uvedl, že ačkoliv žalovaný v řízení tvrdil, že takto získané prostředky byly spotřebovány pro potřeby rodinné domácnosti, nepodařilo se mu přesvědčivě vysvětlit strmý nárůst výdajů na domácnost, které by za několik let dosáhly částky osmi a půl milionu korun. Soud proto uzavřel, že se jedná o majetkové hodnoty, které žalovaný ani zčásti nespotřeboval na rodinnou domácnost, proto bylo potřeba takto „odštěpenou část“ SJM vypořádat.
Přitom je nerozhodné, zda prostředky spotřeboval pro své výlučné potřeby nebo si prostředky odkládal pro potřebu pozdější.1.
2. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 62 Co 17/2025-1061, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil tak, že částka, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu, činí 1 067 774 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV).
3. Odvolání žalovaného směřovalo do výroku III a do nákladových výroků IV a VI. Žalovaný především nesouhlasil se způsobem vypořádání předmětné půjčky. Znovu zopakoval svou argumentaci, že předmětnou půjčku uzavřel s ohledem na zvýšené potřeby nové pětičlenné rodiny, přičemž půjčka byla čerpána postupně podle potřeb rodiny v průběhu celého manželství, dokud žalobkyně neopustila společnou domácnost. Ačkoliv odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, nepřiklonil se k jeho závěru, že by finanční prostředky z předmětné půjčky nespotřebovala rodinná domácnost. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že pouze z toho, že žalovaný nedokázal přesvědčivě vysvětlit strmý nárůst výdajů na domácnost, bez dalšího nelze dovodit, že by žalovaný prostředky použil výlučně pro svoji potřebu.
Odvolacímu soudu nebylo zřejmé, jaké své výlučné potřeby v tak horentní výši by žalovaný z předmětné půjčky hradil. K tomu poznamenal, že žalobkyně ostatně nic takového ani konkrétně netvrdila a z obsahu spisu se nic takového nepodávalo. Proto nakonec na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že finanční prostředky získané z předmětné půjčky žalovaný sice převzal bez vědomí a souhlasu žalobkyně, avšak byly použity pro obstarávání každodenních běžných potřeb rodiny. Ačkoliv tedy tvořily součást SJM, byly fakticky spotřebovány k úhradě běžných výdajů rodiny.
4. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jelikož rozhodnutí považovala za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce vypořádání finančních prostředků, které žalovaný nabyl půjčkou od společnosti TIGRA s.r.o. Uvedla, že podle sjednocujícího rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, je nutné zohlednit nejen původ prostředků, ale i způsob jejich následného použití.
V případě, kdy majetkové hodnoty pocházející z výlučného dluhu jednoho z manželů byly použity jednostranně a bez souvislosti s hospodařením společné domácnosti, je třeba je vypořádat jako tzv. odnos ze SJM. Odvolací soud podle jejího názoru sice správně posoudil zápůjčku jako výlučný závazek žalovaného, rovněž správně uzavřel, že se prostředky takto získané staly součástí společného jmění manželů. Přesto však dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že tyto prostředky byly použity pro potřeby společné domácnosti, a tudíž se nejedná o odnos ze SJM.
V této souvislosti poukázala na rozpor napadeného rozhodnutí s dalšími dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu, a to ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, a na něj navazujícího rozhodnutí ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011. Z prvního z nich vyzdvihla především úvahy, že samotný výběr finančních prostředků z účtu nemůže být považován za neplatný právní úkon ani tehdy, pokud se vymyká obvyklé správě společného majetku. Právního významu nicméně nabývá následné nakládání s takto vybranými prostředky.
Přesahuje-li toto nakládání rámec obvyklé správy a je-li v rozporu s účelem a zásadami SJM, je nutno takto spotřebované prostředky při vypořádání SJM zohlednit. Z druhého zmíněného rozhodnutí potom zdůraznila závěr soudu, že právě toho manžela, který s prostředky disponoval, tíží povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně toho, jak s těmito prostředky naložil. Naopak povinnost tvrzení a důkazní druhého z manželů se omezuje pouze na prokázání, že dané prostředky byly získány za trvání manželství a vybrány druhým manželem z účtu, případně že s nimi tento manžel disponoval bez vědomí a souhlasu druhého manžela.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla, že v projednávané věci opakovaně doložila, že žalovaný převzal finanční prostředky v době trvání manželství a následně s nimi nakládal výlučně prostřednictvím bankovních účtů vedených na jeho jméno, bez vědomí a souhlasu žalobkyně.
Tvrzení žalovaného, že tyto prostředky použil na běžné náklady rodinné domácnosti, nebyla nikdy prokázána. Neunesl tedy své důkazní břemeno, a proto je nezbytné pohlížet na tyto prostředky jako na majetek náležející do SJM, který nebyl dosud vypořádán a který je třeba zohlednit ve prospěch žalobkyně. Odvolacímu soudu dále vytkla, že nehodnotil klíčové důkazy předložené žalobkyní a odchýlil se od své vlastní právní argumentace. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 1.
2. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a neshledává k napadení rozsudku relevantní důvody. Sporné finanční prostředky byly použity pro potřeby rodiny, což se mu podařilo také prokázat. Žalobkyně na rozdíl od žalovaného neprokázala, že by žalovaný spornou částku spotřeboval výhradně ve svůj prospěch. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nepochybil a jeho skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů. Proto navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně v plném rozsahu odmítnuto.
3. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
6. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že nehodnotil klíčové důkazy předložené žalobkyní a odchýlil se od své vlastní právní argumentace. Neuvedla však, jaké konkrétní důkazy měla na mysli, dovolací soud ani žádné nehodnocené klíčové důkazy nezjistil. Navíc ani s jednou z těchto námitek nespojila žádný z případů přípustnosti, pročež se jimi dovolací soud s ohledem na § 241a odst. 2 o. s. ř. nemohl zabývat.1.
2. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
3. Přípustnost dovolání ovšem zakládá hlavní námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí týkající se rozložení důkazního břemene při nakládání s finančními prostředky SJM v dispozici jednoho z manželů. Od této ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil, pročež je dovolání žalobkyně přípustné a zároveň i důvodné.
4. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem. Přičemž to, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010). 5.
Manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Jinak řečeno, částka finančních prostředků se vypořádá, pokud manžel neprokáže, že prostředky vynaložil na potřeby rodiny nebo že jinak nakládal se souhlasem druhého manžela.
Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, nebo výše zmiňovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3128/2013). 1.
2. Odvolací soud proto nesprávně posoudil otázku procesního práva spočívající v rozložení důkazního břemene a břemene tvrzení, když rozhodl v neprospěch žalobkyně za situace, kdy uzavřel, že mu nebylo zřejmé, jaké své výlučné potřeby v tak horentní výši by žalovaný z uvedené půjčky hradil, a že žalovaná nic takového ani konkrétně netvrdila (přičemž žalobkyně dokonce tvrdila, na jaké své výlučné aktivity žalovaný peníze spotřebovával – viz body navržené k vypořádání, např. bod 11 samostatné dovolené s kamarády nebo milenkami, bod 12 erotické kluby, bod 13 hotely s milenkami a další – poznámka dovolacího soudu).
I kdyby však dovolací soud usuzoval na případnou úvahu odvolacího soudu ve směru, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní tížila v daném směru žalovaného (i když to z rozhodnutí odvolacího bez pochybností v žádném případě nevyplývá), ani pak by nebylo možné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Odvolací soud totiž v daném směru ve svém rozhodnutí žádné konkrétní úvahy neuvedl a omezil se na jednovětý závěr (konstatování) o spotřebování finančních prostředků k úhradě běžných výdajů rodiny účastníků.
To však není možno považovat za odůvodnění rozhodnutí mající náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. a to i při akceptaci východisek, která výše dovolací soud u tzv. odklonových sporů uvedl, a u nichž si je vědom obtížnosti přesné specifikace a dohledávání jednotlivých výdajů a jejich způsobů použití. 3.
Dospěje-li soud k závěru, že určitě prostředky nemohou být vypořádány, protože byly spotřebovány pro potřeby rodiny, musí jeho rozhodnutí obsahovat ucelenou a rozumnou argumentaci opírající se o příslušná skutková zjištění, na základě nichž lze takový závěr učinit a to způsobem, který bude přezkoumatelný a účastníku co do argumentace zřetelný, i když nebude možno dohledat použití všech finančních prostředků zcela konkrétně do nejmenších podrobností (např. uvedením rámcového časového období, konkrétního způsobu spotřebování, kvalitativního rozsahu výdajů, jejich srovnání s předchozím a následným obdobím, alespoň obecně určenými potřebami členů rodiny apod.).
Žádná taková úvaha však v rozhodnutí odvolacího soudu obsažena není. Její potřeba v dané věci byla o to větší, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí opakovaně a jednoznačně konstatoval (bod 55 odůvodnění), že žalovaný sporné prostředky ani zčásti na obstarávání každodenních potřeb rodiny nepoužil a odvolací soud výslovně skutkové závěry soudu prvního stupně považoval za správné (bod 45 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není tedy především vůbec zřejmé, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru o odlišném způsobu použití finančních prostředků oproti závěrům soudu prvního stupně, aby je mohl hodnotit jako použité pro potřeby rodiny.
To platí v této věci o to více, že šlo o částku převyšující 8 000 000 Kč a žalobkyně uvedla konkrétními tvrzeními způsoby použití finančních prostředků žalobcem pro jeho osobní potřeby, přičemž odvolací soud k těmto tvrzením nejenom, že žádný konkrétní závěr neučinil, ale výslovně dokonce uvedl, že žalobkyně způsob použití prostředků ani netvrdila (ač ani nemusela z hlediska jejích procesních povinností – poznámka dovolacího soudu). 1.
2. Nadto o celé této částce uvažoval odvolací soud výslovně (bod 51 odůvodnění) jako o částce sloužící k úhradě běžných výdajů rodiny účastníků, což o to více vyžadovalo konkrétnější vysvětlení jeho úvahy, neboť obecně platí, že částka převyšující 8 000 000 Kč získaná zápůjčkou jednoho z manželů je většinově vnímána jako částka výrazně vysoká, která převyšuje majetkový standard většiny běžných manželství. Tomu v dané věci odpovídá také postup – zde shodný – soudů obou stupňů, které uzavřely, že dluh z uvedené půjčky netvoří součást společného jmění manželů, neboť přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Nadto zde platí, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 20. 10. 2011 s dodatkem dne 1. 9. 2015, manželství účastníků bylo uzavřeno v roce 2004 a rozvedeno v roce 2018, což výrazně zkracuje období, ve kterém mohly být prostředky z půjčky spotřebovány ve prospěch rodiny účastníků.
3. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v posouzení otázky procesního práva týkající se rozložení důkazního břemene při nakládání s finančními prostředky SJM v dispozici jednoho z manželů.
4. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. 5.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
6. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
7. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu