USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ž. K., zastoupené Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovaným 1) P. V., 2) V. V., oběma zastoupeným JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 117/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2024, č. j. 57 Co 36/2024-184, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 12 293,60 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Ondřeje Kováře, advokáta se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 20 C 117/2022-145, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, rodinný dům, č. p. XY v XY, a k pozemkům parc. č. XY - trvalý travní porost a parc. č. XY - zahrada, vše zapsáno pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“) - výrok I, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), jíž současně uložil povinnost zaplatit vypořádací podíl žalovanému 1) ve výši 77 000 Kč a žalovanému 2) ve výši 308 000 Kč (výrok III). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok IV).
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. 4. 2024, č. j. 57 Co 36/2024-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Ve věci jde o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům ve spoluvlastnictví účastníků, žalobkyni náleží podíl o velikosti ideálních 15/20, žalovanému 1) ideální 1/20 a žalovanému 2) ideálních 4/20. Na jednom z pozemků je umístěna zchátralá stavba tzv. dřevěnice. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že nemovitosti tvoří funkční celek; přestože jsou odděleny úzkou obecní cestou, odjakživa byly užívány společně jako rodinný dům se zahradou. Rozdělením by nevznikly pozemky účelně obdělávatelné vzhledem jak k rozloze, tak i nedostatku stálého přístupu. Také by se podstatně snížila jejich hodnota. Zároveň by byl nastolen stav, který by do budoucna vyvolával další spory, přičemž již aktuální vztahy mezi účastníky jsou konfliktní. Proto soudy obou stupňů nepřistoupily k reálnému rozdělení pozemků a přikázaly je většinové spoluvlastnici – žalobkyni.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále též
„dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a ohlašují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé zpochybňují jak závěr o nedělitelnosti pozemků, resp. o jejich funkčním spojení, tak i jejich přikázání žalobkyni. Právní otázky, pro jejichž řešení považují žalovaní dovolání za přípustné, jakož i další jejich relevantní námitky se podávají z níže uvedeného.
5. Žalobkyně ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, popřípadě zjevně bezdůvodné a vyvrací správnost dovolateli uplatněné argumentace. Přisvědčuje správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl coby nedůvodné.
6. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
11. Dovolacímu přezkumu přitom nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
13. Obecně se k principům vypořádání podílového spoluvlastnictví uvádí: V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 1142 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o.
z.“). Nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.). Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Z toho se podává, že judikaturu ohledně kritérií pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků nelze absolutizovat; je třeba vždy vážit každý konkrétní případ, ve kterém mohou s ohledem na další okolnosti věci nabýt jednotlivá kritéria jinou váhu než v jiných, dříve projednávaných, věcech. To platí zejména ve vztahu k judikatuře, jež reflektovala úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013. Také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků (spoluvlastníků) může mít rozumný a přesvědčivý základ a je nutno na něj pohlížet jako na projev ústavně chráněného vlastnického práva.
V řízení jsou pak často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, jenž je přístupný – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). I když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Je tomu tak proto, že je třeba respektovat vůli spoluvlastníků, jejichž podíl tvoří nadpoloviční většinu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023). Právě připomenuté zásady se uplatní i v projednávané věci.
K právním otázkám, které podle dovolatelů nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny (bod II dovolání):
„Zda lze považovat nemovitosti za jeden funkční celek, které spolu bezprostředně nesouvisí (jsou odděleny veřejně přístupnou komunikací)“.
14. Nejde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Již soud prvního stupně přiléhavě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, v němž dovolací soud uvedl: „Pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu, a proto není v rozporu se zákonem postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek - zahradu přilehlou k domu - tomu, komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení“. V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2015, pak Nejvyšší soud dovodil, že „…o takový soubor může jít např. i tam, kde sice nemovitosti bezprostředně nesousedí, ale jsou spolu funkčně spojeny.“ Stejný závěr se pak podává například i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 778/2022. V této věci dělí pozemky jen úzká obecní cesta; úvaha o funkčním spojení pozemků tak není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež danou právní otázku již řešila. „Zda při stanovení výše vypořádacího podílu za spoluvlastnický podíl je možné tuto výši snížit o vypočtené případné náklady spojené s odstraněním stavby stojící na pozemku, zejména pokud účastníci řízení uvedli, že stavbu nehodlají odstraňovat“.
15. Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť v této části dovolání dovolatelé nenapadají přijaté právní posouzení věci, nýbrž skutkové zjištění o ceně pozemku, na němž stojí zchátralá stavba.
16. Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, uvedl: „Všechny objekty na stavebním pozemku jsou ve velmi špatném technickém stavu, a proto znalec jejich hodnotu považoval za zápornou (vlastník bude muset vynaložit prostředky na jejich demolici, případně podstatně větší prostředky na jejich opravu, což však nebude ekonomicky výhodné)“. Soudy obou stupňů tudíž nezohlednily, jak se z dovolání podává, jen náklady na případné odstranění stavby, ale i náklady na nutnou rekonstrukci zchátralé stavby; již proto by samotná odpověď na otázku formulovanou žalovanými byla nedostatečná.
Vzhledem k této okolnosti pak znalec určil obvyklou cenu nemovitosti, respektující nutnost vynaložit další náklady v souvislosti se zchátralou stavbou. Tento postup přitom není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2023, ve kterém se uvádí, že „aby náhrada byla přiměřená, musí jít o náhradu, která by představovala cenu, za niž by bylo možno věc prodat. Přitom by jistě hrála roli nutnost vynaložit nemalé náklady buď na odstranění stavby, nebo na její rekonstrukci.“ Žalobkyně též ve vyjádření k dovolání přiléhavě odkazuje na další judikaturu dovolacího soudu: „Aby náhrada byla přiměřená, musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří věci (stavby), ale i zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.
Musí jít tedy o náhradu, která by představovala příslušný podíl ceny, za niž by bylo reálně možné celou věc prodat“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný pod číslem 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Pokud pak dovolatelé s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2023, tvrdí, že „by nemělo dojít ke snížení ceny ani o fiktivní náklady na odstranění stavby, které dosud nebyly vynaloženy“, nic takového se z rozsudku nepodává.
Při ocenění se jen přihlíží ke stavu stavby.
17. Pro doplnění se sluší uvést, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že ve věci nešlo o to, že by soud snížil vypořádací podíl (a tak staví dovolatelé svou otázku), ale o to, že vyšel z odborného posouzení při stanovení ceny vypořádávané nemovitosti; to jsou dvě různé věci. Na řešení dovolateli formulované otázky není tudíž dovoláním dotčený rozsudek založen a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). „Zda soud nemůže provést navržený důkaz, a to v tomto případě vypracování znaleckého posudku, když žalovaní zaplatili zálohu na vypracování znaleckého posudku po lhůtě stanovené soudem pro zaplacení zálohy, ale dříve, než se věci proběhlo nařízené jednání a do dne konání tohoto jednání soud usnesení o ustanovení znalce a povinnosti vypracovat znalecký posudek nezrušil“.
18. Tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena. V rozsudku ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že „dle rozhodného znění procesní úpravy pak platilo (a platí), že nesloží-li účastník určenou zálohu na náklady jím navrženého nebo v jeho zájmu nařízeného důkazu, nelze tento důkaz provést.“ Dovolatelé sice tuto otázku dále konkretizují, nicméně pro případ jimi uvedený zákon žádnou výjimku nepřipouští; i kdyby tak byl důvod přípustnosti dovolání pro řešení dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešené právní otázky naplněn, bylo by v uvedeném rozsahu dovolání bezdůvodné.
19. Primárně však platí, jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), a dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018). Takovou otázku přitom kladou dovolatelé; její řešení je jasné, vyplývá ze zákona i z judikatury a nečiní výkladové těžkosti. Proto nemůže založit přípustnost dovolání. K argumentaci, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (bod III dovolání):
20. V této části dovolatelé, ač tvrdí opak, neformulují žádné právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v podstatě jen polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, byť i odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu. K jednotlivým námitkám se uvádí:
21. Dovolatelé tvrdí: „Soud v daném případě o reálném dělení nemovitostí vůbec neuvažoval. Tento způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví je přípustný, jak toto vyplývá z rozsudku NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2631/2005“. Na konto tohoto argumentu dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně náležitě vysvětlil důvody, pro které v této věci nepřichází reálné dělení v úvahu (viz bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a sice konfliktními vztahy mezi účastníky; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, s jehož konkluzemi jsou i úvahy soudů obou stupňů v dané věci v souladu (na závěry soudu prvního stupně odvolací soud odkázal). Z další judikatury ohledně nedělitelnosti věci pro konfliktní vztahy účastníků lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2468/2021, a obdobně též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014 - ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí směřující Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/16. Pokud dovolatelé namítají i rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, v němž se uvádí, že „hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky“, pak v odkazované věci měly být eliminovány možné budoucí spory. V nyní posuzované věci však byly vztahy mezi stranami sporu konfliktní již v době vyhlášení rozsudku, a to dlouhodobě. K opomenutému důkazu:
22. Žalovaní navrhli důkaz ohledáním na místě samém, ze kterého mělo být patrno, že žalovaní by měli přístup na pozemek přes pozemek svého příbuzného a následně přes účelovou komunikaci. Uvádí, že „tento důkaz však soud neprovedl, ale dokonce se s tímto důkazem, jak vyplývá z protokolace ani nevypořádal, tedy o tomto důkazu ani nerozhodl, přesto, že tento důkaz žalovaní ve svém přípise ze dne 25. 4. 2023 navrhli“. Uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá a nemůže být vypořádána ani v režimu vad řízení (pokud by bylo dovolání z jiných důvodů přípustné - viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť namítaného pochybení se žádný ze soudů nižších stupňů nedopustil. Lze přitom odkázat na body 29 a 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se soud s neprovedením důkazu místním ohledáním, byť obecně, vypořádal.
23. K problematice „opomenutých důkazů“ se sluší pro doplnění uvést, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011). Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
24. V dané věci soud prvního stupně nezpochybnil tvrzení, že by žalovaní neměli k pozemku zajištěn přístup přes pozemek třetí osoby. Uvedl ovšem, že „pokud žalovaný 2) argumentoval přístupem k pozemku parc. č. XY ze zadní strany přes pozemek třetí osoby, pak s tímto soud nemůže počítat jako se zajištěním přístupu pro jakéhokoliv budoucího vlastníka“; odvolací soud pak k tomu ještě poznamenal, že by tu nebyl zajištěn přístup z veřejné komunikace. Soudy nižších stupňů tudíž nepovažovaly zajištění přístupu z pozemku třetí osoby za pro rozhodnutí ve věci významné okolnost, a proto navržený důkaz neprovedly.
25. Přípustnost dovolání žalovaných nemůže založit ani námitka nesená tvrzením, že „pokud tedy soud dospěl k závěru, že oddělením pozemku XY nebude zajištěn k tomuto pozemku přístup pro spoluvlastníky, pak takovéto skutkové zjištění nemá oporu k provedených důkazech“.
26. Jak uvedeno výše, z takového skutkového zjištění soud nevyšel; navíc dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nelze podle současné právní úpravy dovolacího řízení uplatnit, neboť ta je založena na skutkových a nikoliv právních námitkách, které jako jediné mohou s účinností od 1. 1. 2013 založit důvod dovolání, a sice nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Mimo dovolací přezkum se proto v poměrech projednávané věci ocitlo řešení námitek nesených argumentem o tom, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
27. Přípustnost dovolání pro rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007) nezakládá ani námitka, „že v rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji věc využíval, je třeba upřednostnit její využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou“.
28. K tomu dovolací soud poznamenává, že k hledisku upřednostnění spoluvlastníka při užívání společné věci před osobou spoluvlastníku blízkou lze přihlédnout zejména v případě, že podíly spoluvlastníků jsou stejné, nebo alespoň přibližně stejné (viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023); tak tomu v této věci není. Soudy neučinily skutkové zjištění, že by žalobkyně sama nemovitosti nechtěla užívat; ostatně nelze ji diskriminovat pro pokročilý věk, kvůli kterému nelze vyloučit, že se bez pomoci a účasti osob blízkých při užívání a údržbě nemusí obejít.
29. Přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 946/2004) nezakládá ani námitka, že nelze přikázat v rámci vypořádání věc tomu ze spoluvlastníků (zde žalobkyni), který chce věc prodat, pokud druhý spoluvlastník chce tuto věc užívat (zde žalovaní). Tvrzení žalovaných o tom, že žalobkyně chce pozemky prodat, označil již soud prvního stupně za nepravdivé (viz bod 27 odůvodnění rozsudku), přičemž se náležitě vypořádal s návrhem na provedení důkazu výslechem dvou svědků k údajnému záměru žalobkyně věc prodat (viz bod 19 odůvodnění rozsudku).
30. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalovaných v rozsahu směřujícímu proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcných výrocích I až III potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
31. Protože žalovaní dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku IV o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
32. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu