22 Cdo 2525/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
Obce Ostravice, se sídlem v Ostravici 577, IČO: 297046, zastoupené Mgr. Janou
Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici 36, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému Mgr. Jakubem Novákem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Sokolská 22/966, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 11 C 70/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2010, č. j. 8 Co
318/2010-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
4 350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného Mgr. Jakuba Nováka.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 2. dubna 2010, č. j. 11 C 70/2009-98, zamítl žalobu na bezúplatné zřízení
věcného břemene umístění stavby chodníku se zábradlím a veřejného osvětlení na
pozemcích parc. č. 558/5, parc. č. 570/5 v katastrálním území S. ve prospěch
žalobkyně (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.
rozsudku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 8 Co 318/2010-139, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom právní
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spatřuje v pochybení
nalézacích soudů, které ,,nevnímaly obec jako rovnocenný subjekt vlastnických
práv, a zúžily předmět žaloby pouze na otázku chodníku jako komunikace, nikoliv
jako stavby, kterou obec vlastní z titulu svého vlastnického práva“. Za vadu
řízení považuje dovolatelka postup soudu, který nepřipustil změnu žalobního
návrhu v situaci, kdy dovolatelka nejprve navrhovala zřízení věcného břemene a
„z procesní opatrnosti“ pro případ, kdy by soud tomuto návrhu nevyhověl,
uplatňovala nárok na určení existence věcného břemene. Nalézací soudy tak v
důsledku tohoto postupu podle jejího názoru neprovedly všechny navržené důkazy,
čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a následně i nesprávnému právnímu
posouzení věci. Nesouhlasí s jejich názorem, že žaloba na zřízení věcného
břemene nespadá pod žádný zákonný důvod. Má za to, že bylo možné zřídit věcné
břemeno podle § 135c odst. 3 občanského zákoníku, protože oprávněným z věcného
břemene může být obec jako právnická osoba. Obec má stejná vlastnická práva
jako jiné subjekty, navíc má povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území
a o potřeby svých občanů. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry
nalézacích soudů. Podle žalovaného nebyly splněny podmínky pro zřízení věcného
břemene. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Obsah rozsudků soudů, obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud
proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. září 2010,
projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jestliže tedy dovolatelka v dovolání nalézacím soudům vytýká vady řízení
spočívající v nepřipuštění změny žaloby a neprovedení navržených důkazů a v
důsledku toho nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, jsou tyto námitky z
hlediska přípustnosti dovolání bez významu, neboť jejich prostřednictvím
přípustnost dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Proto k těmto dovolacím tvrzením spadajícím pod § 241a odst. 2
písm. a), odst. 3 o. s. ř. dovolací soud nemohl přihlížet, jak vyplývá z
výslovného znění zákona (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn.
28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního
významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky
se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být
dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí „ve sjednocení
judikatury v nazírání na obec jako vlastníka stavby, když soudy obou stupňů
nevnímaly obec jako rovnocenný subjekt vlastnických práv, a zúžily předmět
žaloby pouze na otázku chodníku jako komunikace, nikoliv jako stavby, kterou
obec vlastní z titulu svého vlastnického práva“. Je zřejmé, že takto obecně vymezená otázka nemůže již pro svou obecnost založit
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť dovolatelka nevymezuje
konkrétním způsobem právní otázku, kterou by měl dovolací soud přezkoumat. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru, že žalobě o zřízení práva
věcného břemene nebylo možno v daném případě vyhovět, protože nejde o žádný z
případů, kdy by právní úprava obsažená v občanském zákoníku umožnila zřízení
věcného břemene konstitutivním rozhodnutím soudu. Tento závěr soudy konkretizovaly potud, že žalobu nebylo možno posoudit v
režimu zřízení věcného břemene při zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví (§ 142 odst. 3 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“),
ani podle ustanovení o zřízení práva nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. a ani o vypořádání nároků z neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák. Východiska úvah nalézacích soudů, že ke zřízení věcného břemene je nutná
hmotněprávní zákonná opora, jsou správná. Dovolací soud vychází v této souvislosti ze závěrů formulovaných v rozsudku ze
dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3395,
v němž vyložil, že „rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím
konstitutivním, neboť se jím zřizuje hmotněprávní vztah, který tu doposud
nebyl. Konstitutivní soudní rozhodnutí však nelze vydávat na základě analogické
aplikace ustanovení občanského zákoníku. Analogii upravuje § 853 ObčZ, podle
kterého občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani
jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy
obsahem i účelem jim nejbližší.
Konstitutivní rozsudek vydaný v občanském
soudním řízení je (na rozdíl od rozsudku deklaratorního) právní skutečností
občanského práva hmotného. Před jeho vydáním tu není hmotněprávní vztah mezi
účastníky, který by bylo možno posoudit analogicky. Samotné splnění podmínek
pro vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene nemá za následek vznik právních
vztahů, neboť ty vzniknou až v důsledku soudního rozhodnutí; proto před vydáním
rozhodnutí zde není právní vztah, který by bylo možno analogicky posuzovat. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti,
ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší
subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného
ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout
do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků
podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup
byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší
soud v této souvislosti opakovaně vyslovil, že v jiných případech, než které
jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to
ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným
východiskem k jeho řešení (viz např. R 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě analogické
aplikace zákona.“
V rovině výhrad vůči právnímu posouzení věci dovolatelka toliko namítá, aniž by
v této souvislosti jakkoliv formulovala otázku zásadního právního významu, že
nalézací soudy měly posoudit její žalobu z hlediska ustanovení § 135c odst. 3
obč. zák. a zřídit věcné břemeno v režimu vypořádání nároků z tzv. neoprávněné
stavby. Tato námitka však není důvodná. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že k žalobě na uspořádání
poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby podle § 135c odst. 3 obč. zák. je věcně legitimován i vlastník neoprávněné stavby (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2002, pod pořadovým č. 32). V rámci žalobních tvrzení pak žaloba na vypořádání nároků z neoprávněné stavby
zřízením věcného břemene podaná vlastníkem stavby předpokládá žalobní tvrzení,
že vlastník stavby je odlišný od vlastníka pozemku, k vybudování stavby došlo
na cizím pozemku, aniž by existoval občanskoprávní titul umožňující zřízení
takové stavby a vlastník stavby se domáhá uspořádání právních poměrů mezi ním a
vlastníkem pozemku tak, aby došlo k vyřešení jejich soukromoprávního sporného
vztahu. Obvyklou součástí takových žalob je pak i tvrzení směřující k závěru,
že nejsou splněny podmínky pro odstranění stavby (pokud by takový nárok
uplatnil žalobou vlastník pozemku), případně pro jiný způsob vypořádání nároků
z neoprávněné stavby a jako nejvhodnější způsob vypořádání je podle přesvědčení
vlastníka zřízení věcného břemene. Taková tvrzení však žaloba žalobkyně v žádném ohledu neobsahuje.
Žaloba je založena na tvrzení, že „stavba chodníku, zábradlí a veřejného
osvětlení“
– (dále jen „chodník“) se svým počátkem u chodníku datuje do 19. století,
přičemž v žalobě zcela absentuje tvrzení, že by se mělo jednat o stavbu
postavenou na cizím pozemku bez občanskoprávního oprávnění. Naopak z žalobních
tvrzení se zjevně podává přesvědčení žalobkyně o tom, že „stavba“ byla
provedena v souladu se zákonem. Chodník je podle tvrzení žalobkyně „stavbou
veřejného zájmu, sloužící široké veřejnosti“ a žalobkyně žalobou nehájí
soukromý zájem obce, ale zájem veřejný. Žalobkyně dále uvádí, že právo odpovídající věcnému břemenu umístění chodníku
vydržela a k podání žaloby přistoupila poté, kdy žalovaný začal s oplocováním
jeho pozemků, čímž vyjádřil, že nehodlá strpět na svých pozemcích věcné břemeno
umístění stavby chodníku se zábradlím a veřejného osvětlení. Na základě těchto
tvrzení se pak domáhá zřízení věcného břemene. Jestliže nalézací soudy neposoudily taková žalobní tvrzení jako návrh na
vypořádání nároků z neoprávněné stavby a věcné břemeno nezřídily, nelze jim v
daném směru nic vytknout. Z žalobních tvrzení je tak zřejmé, že žalobkyně sama tvrdí, že jí věcné břemeno
svědčí, neboť právo odpovídající věcnému břemenu vydržela, a domáhá se ochrany
práva odpovídajícího věcnému břemenu. Řízení, jehož předmětem je ochrana práva
odpovídajícího věcnému břemeni, je řízením s jiným předmětem než řízení o
zřízení věcného břemene při vypořádání nároků z neoprávněné stavby. Proto
žalobě na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni nelze vyhovět tak, že by
se toto právo zřídilo. Šlo by o jiný předmět řízení, nikoliv jen o jinou právní
kvalifikaci uplatněného nároku (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 2241/2005, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 4616). Pro úplnost
pak dovolací soud dodává, že analogická aplikace ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák. na jinou než neoprávněnou stavbu je vyloučena (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C
8615). Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. V dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které mu vznikly a které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení
v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.,
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v
daném směru z článku II.
– přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle
kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto
stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle
dosavadních právních předpisů. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 3 750,- Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou
vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle § 7 písm. f) vyhlášky (po snížení ve
smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 %), přičemž
žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony
právní služby (převzetí a příprava zastoupení v dovolacím řízení a vyjádření
žalovaného k dovolání žalobkyně) podle § 11 odst. 1 písm. a), k) a § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4 350,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení ve výši 4 350,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.