22 Cdo 2555/2024-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Přibylem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 287/19, proti žalované Bolona, a. s., IČO 28568249, se sídlem v Olomouci, Jiráskova 81/13, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 270/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2024, č. j. 14 Co 205/2023–136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5 989,50 Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Stanislavy Jurčíkové, advokátky se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 5 C 270/2022-102, zamítl žalobu, aby „soud vyloučil z exekučního řízení prodejem nemovitostí vedeném Exekutorským úřadem Břeclav pod sp. zn. 123-EX 56/2012 ve prospěch žalované jako oprávněné spoluvlastnický podíl ve výši ideální ?, zapsaný dosud ve prospěch povinné, a to in concreto těchto nemovitostí: pozemku parcelní číslo st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, a dále pozemku parcelní číslo XY (zahrada), to vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území a obec XY“ (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 14 Co 205/2023-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Podstata sporu: v řízení o excindační (vylučovací) žalobě podle § 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“) žalobce své právo k podílu na nemovité věci, který měl být z exekuce vyloučen, opíral - mimo jiné - o argumentaci o nabytí vlastnického práva vydržením. Předmětný podíl koupil v roce 2007 od svého právního předchůdce, který měl podle ústní dohody zařídit vklad práva do katastru nemovitostí; to však neučinil, a tak se žalobce vlastníkem podílu v tomto rozsahu nestal. Soudy obou stupňů pak měly za to, že vzhledem k tomu, že žalobce se 15 let nepřesvědčil, zda je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného podílu, nemohl být objektivně v dobré víře, že mu tento spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální 1/2 náleží.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil jeho držbu směřující k vydržení, a že nešlo o držbu oprávněnou, neboť žalobce nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří i ten spoluvlastnický podíl, který nabyl smlouvou ze dne 8. 8. 2007. Dovolací soud se podle žalobce dosud ve svých rozhodnutích nezabýval otázkou, zda „legitimní očekávání“ kupujícího, že dojde k provedení vkladu do katastru nemovitostí (za situace, kdy po celou vydržecí dobu nebyla jeho držba nijak zpochybňována), je či není v kontextu všech ostatních skutečností dané věci relevantním důvodem pro dovození dobré víry vydržitele.
Dále podle názoru žalobce nebyla dosud uspokojivě vyřešena ani otázka, jaký význam má placení daně z nemovitosti vydržitelem po celou vydržecí dobu na posouzení dobré víry vydržitele (dovolatele). Dovolatel tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, pokud jde o držbu v rozporu se stavem katastru nemovitostí, a uvádí: „Dále uvedená judikatura, pokud se jedná o některé judikáty vydané před rokem 2014, se uplatní a limine i v podmínkách současné právní úpravy, neboť, jak již bylo uvedeno, na rozdíl od dosavadní právní úpravy se dobrá víra presumuje, takže dochází ke značnému posunu dikce občanského zákoníku ve prospěch dobrověrného nabyvatele“.
Označuje pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010 (tento rozsudek je přístupný - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), s právní větou: „Oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná; pouze z toho, že se nabyvatel nepřesvědčil, že je vlastníkem všech pozemků, které užívá, nelze usuzovat na to, že nebyl v dobré víře, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena.“ Dále dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016; všechna shora označená rozhodnutí se týkají vydržení podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“). Dovolatel uvádí ještě další výtky k hodnocení dobré víry; ve vztahu k nim však nijak neformuluje předpoklad přípustnosti dovolání. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil a žalobě vyhověl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Navrhuje též odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
5. Žalovaná navrhuje, aby dovolání a návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu byly zamítnuty.
6. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k dovolání, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobce veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
10. Žalobce byl spoluvlastníkem nemovité věci v rozsahu ideální 1/8; dne 8. 8. 2007 uzavřel s panem J. Z. kupní smlouvu, kterou nabyl další spoluvlastnický podíl ve výši ideální ?; žalobce uhradil kupní cenu. Na základě ústní dohody mezi prodávajícím (J. Z.) a kupujícím (žalobce) měl prodávající předložit katastrálnímu úřadu návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; to však neučinil, což žalobce zjistil až v době, kdy na majetek prodávajícího byla nařízena exekuce, takže vklad práva do katastru nemovitostí již nebylo možné provést. Žalobce tvrdí, že sporný spoluvlastnický podíl vydržel; to soudy obou stupňů odmítly pro nedostatek jeho dobré víry jako podmínky vydržení. V podstatě vyšly z toho, že pokud se žalobce nepřesvědčil o tom, zda převáděné spoluvlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, nemohl být žalobce se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu držené právo patří.
11. Nejvyšší soud nepřehlédl, že převážnou část textu dovolání tvoří reprodukce odvolání žalobce a absentuje v něm argumentace postihující důvody, které v dovoláním dotčeném rozsudku, jímž jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, předestřel odvolací soud. Platí, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Předmětem dovolacího přezkumu je totiž rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv soudu prvního stupně, k němuž se odvolací námitky vztahují; fakticky tak chybí polemika s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolací soud by se odvolacími námitkami převzatými mechanicky do dovolání striktně vzato neměl zabývat. Dovolatel pak cituje z judikatury Ústavního soudu týkající se spravedlivého posouzení věci. Dovolacímu soudu však není zřejmé, co by mohlo být nespravedlivého na zjištění, že držitel, jednající nedbale, nebyl objektivně v dobré víře, že je vlastníkem sporného podílu. V zájmu přesvědčivosti a srozumitelnosti rozhodnutí o dovolání však považuje Nejvyšší soud za vhodné účastníkům řízení komunikovat důvody, pro které by dovolací námitky žalobce nemohly se zřetelem na ustanovení § 237 o. s. ř. obstát ani tehdy, pokud by text dovolání nevykazoval zásadní argumentační shodu s odvoláním dovolatele. K posuzování dobré víry:
12. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může Nejvyšší soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu o dobré víře držitele jen v případě, že je zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014). „Posouzení, je-li držitel věci v dobré víře či nikoli, je vždy třeba hodnotit objektivně, nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka, a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nemění nic ani to, že držitel bude nadále subjektivně v dobré víře; ke ztrátě dobré víry postačí, jestliže držitel při obvyklé opatrnosti mohl a měl dojít k závěru, že mu věc nepatří“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001).
13. Z judikatury dovolacího soudu k dobré víře držitele, který drží nemovitost v rozporu se stavem katastru nemovitostí, se uvádí: „Oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná; pouze z toho, že se nabyvatel nepřesvědčil, že je vlastníkem všech pozemků, které užívá, nelze usuzovat na to, že nebyl v dobré víře, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). 14. „Nejsou-li zde další okolnosti, které by dobrou víru držitele vylučovaly, lze v situaci, kdy nabyvatel nemovitosti uzavře smlouvu o jejím převodu, zaplatí kupní cenu, pověří vyřízením formálních náležitostí převodu advokáta jako osobu povolanou právními předpisy k poskytování právní pomoci, ujme se držby a převodce i státní orgány se k němu začnou chovat jako k vlastníkovi nemovitosti, dovodit, že byl se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře, že je jejím vlastníkem, i když ve skutečnosti k převodu vlastnictví vzhledem k vadnému postupu advokáta nedošlo“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1958/2007). Toto rozhodnutí, jak je z citovaného textu zřejmé, se týká případu, kdy byl podáním návrhu na vklad pověřen advokát, je chráněna dobré víra v pečlivost jednání advokáta jako právního profesionála. Jestliže však kupující (jako se tomu stalo v posuzované věci) pověří „vyřízením formální náležitosti“, zde vkladu do katastru nemovitostí, prodávajícího, který - poté, co obdržel kupní cenu - nemá na vkladu vážný zájem (lhostejno, zda jej deklaruje či nikoliv), pak si kupující při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, musí provedení vkladu ověřit.
Pokud to žalobce neučinil, jednal nedbale a není dána jeho objektivní dobrá víra. Z tohoto hlediska není úvaha soudů o nedostatku dobré víry žalobce zjevně nepřiměřená. Ostatně, odkazuje-li dovolatel na závěr podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, stojí za povšimnutí, že ve dříve posuzované věci nebyl dovolatelem akcentovaný názor, že lze oprávněnou držbu vykonávat i proti údaji katastru nemovitostí jedinou okolností, jež byla dovolacím soudem ve prospěch žalujících vydržitelů brána v úvahu (připlocení části sousedního pozemku k pozemků žalobců trvající několik desetiletí a výkon oprávněné držby proti státu, jenž do ní prostřednictvím svých orgánů nijak nezasahoval, odpovědnost státu za stav na poli evidence nemovitostí).
15. Skutečnost, že držitel platil z drženého majetku daně, je v praxi často uplatňována jako důkaz dobré víry; podle judikatury Nejvyššího soudu však nejde o skutečnost rozhodující. Dovolací soud v rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, vyslovil právní názor: „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. „To samozřejmě nevylučuje, že držitel se mohl subjektivně cítit jako vlastník (např. platil daně z majetku, užíval a udržoval jej); jeho případná dobrá víra by tu nebyla dána objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem“ (shodně též např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4523/2015). Vazba objektivní dobré víry na plnění daňové povinnosti tak již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se při jejím posouzení od judikatorně přijatého řešení neodchýlil. V této věci navíc žalobce sám uvádí, že platil daň několik let před uzavřením kupní smlouvy na id. 1/2 podílu, takže tu není příčinná souvislost s nabytím držby; patrně daň platil proto, že pozemek nad rámec svého podílu užíval, což je ovšem něco jiného než výkon držby.
16. Nad rámec dovolacího přezkumu (argumentace, na níž rozhodnutí odvolacího soudu, spočívá) se uvádí: Žaloba neměla naději na úspěch především z jiného důvodu. Ani soud prvního stupně a ani odvolací soud neuvedly, podle jakého ustanovení držbu a vydržení posuzovaly. Protože právní skutečnost, na kterou váže zákon následek - vznik vlastnického práva - měla nastat v roce 2017 (deset let po uchopení držby ideální 1/2 věci), bylo třeba podle § 3028 odst. 1 a 2, část věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) vydržení podílu posoudit podle ustanovení § 1089 a násl. o. z., na které ostatně i žalobce v dovolání poukazuje. Institut řádného vydržení podle § 1089 a násl. o. z. je však jiný, podstatně užší, než tomu bylo podle § 134 ve spojení s § 130 odst. 1 obč. zák.
17. Nejvyšší soud se podmínkami řádného vydržení v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Vyložil, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ“. Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného). „Řádné vydržení je právním institutem, který hojí to, že převodci nenáleží převáděné právo“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022).
18. V odborné (komentářové) literatuře se uvádí, že držba způsobilá k řádnému vydržení se musí zakládat na platném a účinném právním důvodu. Právní důvod musí postačit „ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo bylo zřízeno oprávněnou osobou“. Řádné vydržení totiž zhojuje pouze nedostatek práva na straně převodce (jde-li o vydržení vlastnického práva) nebo zřizovatele (jde-li o vydržení jiného práva, např. práva stavby); jinak musí být naplněny, všechny ostatní předpoklady nabytí práva. Řádný důvod způsobilý založit řádné vydržení tak: (i) musí existovat a být platný (tj. nesmí být putativní, srov. NS 22 Cdo 2119/2015…), přičemž nedostatek převodcova dispozičního oprávnění neplatnost nezpůsobuje (§ 1760); (ii) musí směřovat k převodu práva, které má být vydrženo (iii) musí být též účinný (PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, systém beck-online, 2024, komentář k § 1090, marg. č. 3.).
19. Smlouva o převodu podílu na nemovité věci uzavřená dne 8. 8. 2007 mezi kupujícím (žalobcem) a prodávajícím (J. Z.) nebyla účinná (nedošlo ke vkladu práva do katastru nemovitosti) a nešlo o případ, kdy by k převodu práva nedošlo jen kvůli nedostatku práva na straně převodce. Proto řádné vydržení nepřicházelo do úvahy. Taková držba by sice byla způsobilá k mimořádnému vydržení (§ 1095 o. z.), nicméně neuběhla 20-ti letá vydržecí doba, kterou zákon k nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením stanoví (§ 1095 o. z. ve spojení s § 1091 odst. 2 o. z.).
20. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobce, pokud směřovalo proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve (věcném) výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání nebylo v rozsahu vymezené právní otázky, týkající se dobré víry žalobce a jeho poctivé držby přípustné. Tento závěr se přitom vztahuje nejen na možnost žalobce vlastnické právo k podílu na nemovité věci vydržet podle úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, ale i v režimu občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.
21. Protože žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
22. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 11. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu