22 Cdo 2576/2024

22 Cdo 2576/2024-207

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. B., zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1750/21, proti žalované L. L., zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o povinnosti strpět výkon věcného břemene (služebnosti), vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 297/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2024, č. j. 5 Co 1096/2023-175, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Jiřího Linharta, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1750/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 10 C 297/2022-143, uložil žalované povinnost strpět věcné břemeno, spočívající v doživotním a bezplatném právu žalobkyně k užívání a bydlení v domě č. p. XY v ulici XY v obci XY, nacházejícím se na parcele st. XY, a to celého přízemí předmětného domu tak, jak je zakresleno ve schématickém plánu, který tvoří nedílnou součást darovací smlouvy se zřízením věcného břemene ze dne 20. 5. 2009, a dále též zahrady parc. č. XY, zahradního domku a části sklepa nacházejícího se na parcele č. XY, vše zapsané na LV č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi řízení (výrok II) a o nákladech řízení státu (výrok III).

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 5 Co 1096/2023-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ( výrok II).

3. Podstata sporu: Mezi žalobkyní, jež je matkou žalované, a žalovanou byla dne 20. 5. 2009 uzavřena darovací smlouva, na jejímž základě darující žalobkyně darovala obdarované žalované výše označené nemovitosti s tím, že současně ve prospěch dárkyně (žalobkyně) bylo zřízeno věcné břemeno (služebnost) s obsahem uvedeným ve věcném výroku rozsudku soudu prvního stupně. V roce 2009 se žalobkyně odstěhovala do vedlejšího domu, aby se tam starala o své rodiče, a v tomto domě žije doposud. V roce 2017 po dohodě účastnic byl předmět věcného břemene přenechán k užívání vnučce žalobkyně, která je dcerou žalované, i její rodině k užívání; důvodem byla tíseň, ve které se tato rodina ocitla. Žalovaná nyní brání žalobkyni v užívání předmětu věcného břemene; tvrdí, že došlo k promlčení věcného břemene a v odvolání uplatnila i tvrzení o neplatnosti smlouvy o jeho zřízení pro neurčitost a nemožnost plnění. Soudy však shodně konstatovaly, že věcné břemeno platně vzniklo, stále trvá a promlčeno nebylo.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále také

„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje takto: „Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejíž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena“. K tomu dále uvádí, že „otázkami zásadního právního významu, které předkládám k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR, jakožto soudu dovolacímu, jsou tyto otázky hmotného i procesního práva: 1) zda k neplatnosti právního úkonu pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák. (poznámka dovolacího soudu – jde o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný v době zřízení věcného břemene – „obč. zák.“) a pro nemožnost dle § 37 odst. 2 obč. zák. má soud přihlédnout z úřední povinnosti, či zda, pokud je tato námitka uplatněna až v odvolacím řízení, jde o nepřípustné novum (viz bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), 2) zda v případě, že je oprávněný z věcného břemene oprávněn k užívání domu, bydlení v domě, užívání zahrady a užívání sklepa, postačí k přerušení běhu promlčecí doby všech těchto práv náhodné jednorázové využití jednoho z výše uvedených práv k tomu, aby se nepromlčela práva ostatní, či zda je možné tato práva posuzovat jako jeden celek (viz bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), 3) zda může věcné břemeno zaniknout konkludentní dohodou stran a zda k nedostatku písemné formy takové dohody může soud přihlédnout bez návrhu či námitky oprávněné a 4) zda se odvolací soud při závěru o správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvého stupně může na tyto odkázat, aniž se vypořádá s odvolacími námitkami na nesprávnosti těchto závěrů, které na tyto nesprávnosti poukazují“.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto.

6. Podrobnější obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

8. K námitce žalobkyně, že dovolání bylo adresováno Krajskému soudu v Českých Budějovicích, tedy nepříslušnému soudu, a tak mohlo dojít k tomu, že - pokud žalovaná v dovolací lhůtě tento nedostatek neopravila - bylo podáno opožděně, Nejvyšší soud uvádí, že dovolání bylo správně podáno u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, tedy u Okresního soudu v Českých Budějovicích (viz § 241 odst. 1 o. s. ř.) a z jeho obsahu je zřejmé, že je adresováno Nejvyššímu soudu (viz dovolací návrh).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].

12. K problematice náležitostí dovolání sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)]. Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), v němž pod bodem 39 odůvodnění uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“ Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

13. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že

dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.

Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).

14. Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej opětovně např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

15. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Námitky proti úplnosti či správnosti zjištěného skutkového stavu tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.

16. Dovolatelka v nyní projednávané věci v dovolání neupřesňuje, s jakými rozhodnutími dovolacího soudu a ohledně kterých právních otázek mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a ani to, které z těchto otázek považuje za dosud nevyřešené v judikatuře dovolacího soudu. Označuje je sice za „otázky zásadního právního významu“, nicméně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovolatelka tak v této věci předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezila; obecné tvrzení, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejíž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena“, je zcela nedostatečné. Proto dovolací soud neměl jinou možnost, než dovolání směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle § 243c odst. 1 o.

s. ř. jako vadné (věcně neprojednatelné) odmítnout.

17. Již bez vlivu na závěr o vadném dovolání, jež nesplňovalo obligatorní obsahové náležitosti vyplývající z § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. považuje Nejvyšší soud k vymezeným „otázkám zásadního právního významu“ za vhodné uvést následující:

- Ad 1) V této věci žalovaná přišla až v odvolání s novým skutkovým tvrzením, a sice že „schématický plán“ neodpovídá skutečnosti; od tohoto tvrzení se pak odvíjí argumentace o neplatnosti smlouvy pro neurčitost a nemožnost plnění. A právě toto skutkové tvrzení bylo nepřípustnou novotou (§ 205a o. s. ř.); nemohl-li odvolací soud k této novotě přihlédnout, nemohl se zabývat jejími údajnými právními důsledky. Na otázce položené dovolatelkou tak rozhodnutí odvolacího soudu fakticky nemohlo spočívat, pokud se řešení „neřešené“ právní otázky má odvíjet až z procesně nepřípustného - nového - skutkového tvrzení.

Ani kdyby tedy dovolatelka řádně vymezila odpovídající důvod přípustnosti dovolání, nemohla by ji tato výtka založit. - Ad 2) Na tuto otázku nelze obecně odpovědět, je třeba ji řešit s přihlédnutím k individuálním poměrům každého případu. Jde o situaci podobnou jako při zvažování oddělitelnosti částí právního úkonu (§ 41 obč. zák.). V této věci není úvaha soudu o tom, že na jednotlivá oprávnění vztahující se k domu a přilehlé zahradě, a to v situaci, kdy věcné břemeno bylo zřízeno jako oprávněné osobě dárkyni nemovitostí povinné osobě, zjevně nepřiměřená.

- Ad 3) Věcné břemeno nemůže zaniknout konkludentní dohodou; zákon výslovně stanovil, že k zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni smlouvou je nutný vklad do katastru nemovitostí (§ 151p odst. 1 věta druhá obč. zák., nyní viz § 1300 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Výslovně to uvádí též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2395/2004. Jde tak o otázku dovolacím soudem již řešenou, a navíc její řešení jasně vyplývá ze zákona. - Ad 4) Tuto otázku dovolání dále nijak nerozvádí a nekonkretizuje.

Nejvyšší soud konstantně uvádí, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto závěrem se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2122/20, aniž k němu měl výhrady. Je ovšem zjevné, že při jeho aplikaci je třeba přihlédnout k povaze odvolacích námitek a ke zvláštnostem konkrétní věci. Na druhou stranu, a to je i případ dovoláním dotčeného rozsudku, reakce odvolacího soudu na námitky uplatněné dovolatelkou v odvolání plně vyhovuje tezím vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu [k tomu srovnej např. nález ze dne 15.

4. 2014, sp. zn. II.

3076/13 (bod 19), nebo rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09], dle nichž „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl.

82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“. O tom svědčí body 9 až 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z nichž se explicitně (nikoliv implicitně, což by byl v konkrétní věci způsob dostačující) reakce odvolacího soudu na námitky dovolatelky uplatněné v odvolání zřetelně podává.

18. Protože žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení II a III, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

19. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 18. 11. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu