22 Cdo 2625/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) Z. H. a b) Z. H., zastoupených JUDr. Ivanou Kožíškovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 6, proti žalovanému Z. S.,
zastoupenému JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v
Neratovicích, Na Výsluní 1234, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k
nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 296/2012, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č.
j. 26 Co 398/2015-416, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 26 Co 398/2015-416,
se ve výroku pod bodem I., pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
a ve výroku pod bodem II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2015,
č. j. 14 C 296/2012-342, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č.
757, jehož součástí je budova a kolna bez č. p./ č. ev. v obci a katastrálním
území N.. Nemovitou věc se součástmi a příslušenstvím přikázal do společného
jmění žalobců, kterým uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání
spoluvlastnického podílu částku 800 000 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 231 716,10 Kč (výrok II.) a
České republice – Okresnímu soudu v Benešově plnou náhradu nákladů řízení ve
výši a lhůtě stanovené v samostatném usnesení (výrok III.).
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142
odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a o náhradě
nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Žalobce považoval za plně
úspěšné a přiznal jim právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který v
řízení nebyl úspěšný, uložil i povinnost k náhradě nákladů řízení, které
vznikly státu. Při hodnocení úspěchu ve věci vzal v úvahu, že žalobci od
počátku řízení navrhovali přikázání věci do svého vlastnictví. Později sice
připustili další možnosti, jako přikázání věci do vlastnictví žalovaného,
případně vypořádání spoluvlastnictví dražbou mezi spoluvlastníky, ale činili
tak pouze z toho důvodu, aby umožnili jakékoliv vypořádání vyjma reálného
rozdělení věci. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. soud neshledal, ačkoliv
žalovaný trpí zdravotními potížemi a je již vyššího věku, neboť přesto, že mu
soud již při prvním jednání poskytl poučení o předběžném závěru o
nedělitelnosti (právní) nemovitosti a znal návrhy žalobců, a byl tedy plně
informován, stále trval na reálném rozdělení věci. Právě pro návrh žalovaného
na způsob vypořádání soud prováděl složité znalecké dokazování, na něž museli
žalobci permanentně reagovat, a docházelo tak ke zvyšování jejich nákladů
řízení. Žalovaný získal poměrně vysokou náhradu na vypořádání svého podílu ve
výši 800 000 Kč. Za této situace by nebylo spravedlivé, kdyby soud úspěšným
žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Podle úspěchu ve věci soud
prvního stupně rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu, které mu vznikly
zaplacením znalečného.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
3. 2. 2016, č. j. 26 Co 398/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výrocích II. a III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že povinnost k náhradě nákladů státu nese každá strana jednou
polovinou. Ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud změnu rozsudku soudu prvního stupně v nákladových výrocích II. a
III. odůvodnil tím, že řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví představuje iudicium duplex, ve kterém obě strany mají
postavení žalobce i žalovaného, soud není návrhy účastníků vázán, přičemž
způsob vypořádání je dán přímo zákonem. Soud uzavřel, že za těchto okolností
nelze podle výsledku sporu rozumně posuzovat úspěch či neúspěch jedné ze stran
jako předpoklad pro použití § 142 a § 148 o. s. ř. Proto rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a náklady řízení státu nese
každá ze stran jednou polovinou.
O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. se
zdůvodněním, že žalobci sice byli v odvolacím řízení úspěšní, žalovaný však se
zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví souhlasil, přičemž preferoval způsob
vypořádání, který z hlediska závazné posloupnosti odpovídal zákonné úpravě.
Nelze mu proto přičítat k tíži, že se soudy posléze přiklonily k jinému způsobu
vypořádání. Tyto důvody považoval odvolací soud za hodné zvláštního zřetele,
umožňující nepřiznat jinak úspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu pouze proti části výroku I., kterou byly
změněny nákladové výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a proti
nákladovému výroku II., podávají žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které i v řízeních o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se řídí rozhodování o náhradě nákladů
řízení podle úspěchu účastníků ve věci. Odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně právo na náhradu nákladů řízení v prvním stupni posuzoval podle
charakteru řízení (iudicium duplex) a nikoliv podle skutečného úspěchu
účastníků ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve vztahu k nároku žalobců na náhradu nákladů řízení.
Žalobci byli v řízení plně úspěšní. Před podáním žaloby se bezvýsledně
pokoušeli vyřešit vzájemné rozpory se žalovaným dohodou. Od počátku se domáhali
zrušení spoluvlastnictví, a protože již v žalobě předpokládali neúčelnost
reálného rozdělení nemovitosti, navrhovali její přikázání do svého výlučného
vlastnictví. Tento jejich postoj byl neměnný, i když se v řízení vyjadřovali k
jednotlivým variantám reálného rozdělení nemovitosti navrhovaných znalkyní a
byli ochotni i k vypořádání přikázáním celé nemovitosti do vlastnictví
žalovaného, aby se do budoucna vyhnuli problémům s ním.
Odvolací soud ohledně nákladů odvolacího řízení nesprávně aplikoval ustanovení
§ 150 o. s. ř., ačkoliv důvody pro použití tohoto ustanovení žalovaný v řízení
před nalézacími soudy ani netvrdil ani neprokazoval. Rozhodnutím odvolacího
soudu bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces. Žalobci navrhují, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soud v napadených výrocích zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizuje s tvrzením žalobců, že po celou
dobu řízení setrvali na vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitosti do
jejich výlučného vlastnictví. Během řízení byli přístupní i jiným možnostem
vypořádání, byli ochotni přistoupit i na variantu rozdělení nemovitosti, a
navíc se před podáním žaloby snažili s žalovaným dohodnout i na reálném
rozdělení nemovitosti. Nelze tedy dospět k jednoznačnému závěru, že žalobci
byli procesně úspěšní. Rovněž žalovaný požadoval zrušení spoluvlastnictví,
pouze navrhl jiný způsob vypořádání rozdělením společné věci, který odpovídal
zákonné úpravě. Uložení povinnosti hradit náklady řízení by bylo v dané věci
zcela v rozporu s dobrými mravy, neboť pokud by musel z vypořádacího podílu
zaplatit náhradu nákladů řízení, zbyla by mu pouze částka 500 000 Kč. Je osobou
relativně vyššího věku, je invalidním důchodcem s poměrně závažnými zdravotními
potížemi, proto zde byly podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že
je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny
i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst.
1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
přípustné i důvodné. Při rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení i
odvolacího řízení se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez
vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o. s.
ř.).
Plný procesní úspěch žalobce v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal
spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu (Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej
činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a v
stanovisku občianskoprávneho kolégia ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72,
uveřejněném pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nově viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo
1795/2013, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
„Jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je
způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu
bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý
spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podat také“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo
3549/2014).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, se uvádí:
„Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o
konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších
souvislostech“.
V nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, Ústavní soud uvedl:
„Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání
společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Toto
základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady
nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné
zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznáním náhrady nákladů řízení
neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání
žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.). Okolnost, že
soud není vázán návrhem na vypořádání, a že tedy může věci, jež procesní strany
učinily součástí řízení vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o
náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti
aplikace § 142 o. s. ř., ale ve způsobu, jak stanovit úspěch ve věci.
Vypořádání společného jmění manželů není jediným řízením, v němž mají obě
procesní strany postavení žalobců a žalovaných (iudicium duplex), kde návrh
mohou podat obě strany, a soud není návrhem vázán. Takový charakter má mimo
jiné rovněž řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. I v
tomto řízení judikatura a literatura vycházejí ze zásady úspěchu ve věci,
samozřejmě s tím, že vzhledem k okolnostem případu není vyloučeno použití § 150
o. s. ř, případně § 143 o. s. ř. K tomu srov. Králík, M. Podílové
spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 257-258,
jakož i judikaturu tam citovanou“.
Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se
zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je
namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí
se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví.
To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví,
skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto
skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém
případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byli žalobci, kdo
podali žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno,
nebo že – jak tomu bylo v dané věci – strany od počátku souhlasily s návrhem na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, odhlíželo od podstaty sporu mezi
účastníky, ke které bylo vedeno dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015).
Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí promítnout každá změna postojů
účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od
počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento
spor řešen v rozhodnutí. V některých případech může být posouzení této otázky
na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí. Obecně však
platí, že nelze klást straně k tíži to, že – ač navrhla jak v žalobě, tak i v
závěrečném návrhu stejný způsob vypořádání a ten po celou dobu řízení
preferovala – v zájmu ukončení sporu připouštěla i jiné způsoby vypořádání,
vycházející vstříc požadavkům protistrany.
V projednávané věci byla mezi účastníky shoda ohledně zrušení spoluvlastnictví,
ale od počátku řízení byl mezi nimi spor (střídavé intenzity) o způsobu jeho
vypořádání. Soud přikázal předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví
žalobců v souladu s jejich žalobou a konečným návrhem na vypořádání, v průběhu
řízení však žalobci připustili i jiné způsoby vypořádání (viz č. l. 125, 201,
141, 176, 235). Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byli účastníci úspěšní, tak
závisí na úvaze soudu, který vezme do úvahy jejich postoje ke způsobu
vypořádání.
Z uvedeného vyplývá, že úvaha odvolacího soudu, že ve věci zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví nelze podle výsledku sporu posuzovat úspěch či neúspěch
účastníků v řízení, není správná, neodpovídá judikatuře dovolacího soudu, a
jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na odvolacím
soudu bude, aby znovu přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně ve světle
uvedených hledisek a zabýval se důvody, o které soud prvního stupně opřel své
rozhodnutí.
K rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení: Aplikace § 150 o. s. ř. z
důvodů uvedených odvolacím soudem neodpovídá citované judikatuře dovolacího
soudu. Je totiž třeba nejprve zvážit, že odvolání žalovaného ve věci samé bylo
nedůvodné a neúspěšné, a jen jeho podání vedlo k tomu, že žalobci vynaložili
náklady na právní zastoupení. Podal-li odvolání přesto, že soud prvního stupně
zřetelně vyložil, proč jím navržený způsob vypořádání nelze akceptovat, a
odvolací soud názoru tohoto soudu přisvědčil, pak nelze jen s ohledem na to, že
zákon připouští více možností vypořádání, dovodit, že jsou tu důvody zvláštního
zřetele hodné pro rozhodnutí podle § 150 o. s. ř. Pokud by byl správný právní
názor odvolacího soudu, opírající de facto postup podle § 150 o. s. ř. o to, že
rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, vyloučilo by to v rozporu s citovanou (a
další) judikaturou v těchto typech sporů obecně přiznání práva na náhradu
řízení. Eventuální aplikace uvedeného ustanovení musí tedy vycházet z jiných
skutečností. Při zkoumání, zda existují důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků
řízení; je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových
poměrů oprávněného účastníka. Z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou významné
i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj účastníků v
průběhu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3929/2014).
Dovolací soud opakovaně vyslovil: „Z práva na spravedlivý proces vyplývá
povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se
vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř.,
pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či
důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato
povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí
již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl
od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v
odvolání. Tento prostor zahrnuje i legitimní očekávání strany, že bude soudem
explicitně vyzvána, aby se ve věci vyjádřila, zamýšlí-li soud aplikaci § 150 o.
s. ř.“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1669/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2567/2014, či dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014). Pokud odvolací soud nedal účastníkům
příležitost se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit (viz nález Ústavního
soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo nález Ústavního soudu
ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13) zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ke které
dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu ve všech nákladových výrocích včetně výroku o náhradě nákladů
státu zrušit a věc v uvedeném rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu