USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J.
V., zastoupeného JUDr. Jitkou Eismanovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích,
Palackého nám. 91, proti žalovaným 1) J. Š., a 2) R. Š., zastoupeným Mgr.
Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech
2033/21, o vyklizení nemovitosti a určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 C 109/2020, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2022, č. j.
7 Co 106/2021-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 630 Kč k rukám zástupkyně
žalovaných Mgr. Květy Pechouškové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. 10. 2020, č. j. 1 C 109/2020-143, uložil žalovaným povinnost společně a
nerozdílně vyklidit stavební parcelu p. č. XY v k. ú. XY, jejíž součástí je
stavba bez č. p. a č. e., zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY
pro obec a k. ú. XY (výrok I). Zamítl vzájemnou žalobu žalovaných na určení, že
stavba bez č. p. a č. e., stojící na stavební parcele č. XY v k. ú. XY, není
součástí této pozemkové parcely (výrok II), i žalobu žalovaných na určení, že
žalovaní jsou výlučnými vlastníky stavby bez č. p. a č. e., stojící na stavební
parcele č. XY v k. ú. XY (výrok III). A konečně rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně (výrok IV).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že pozemek parc. č. st. XY, na němž
stojí sporná stavba bez č. p. a č. e. (dále také jen „stavba“), je ve
vlastnictví žalobce. Existence stavby byla prokázána již v roce 1946. Jediný
přístup ke stavbě z veřejné komunikace je vraty vedoucími na pozemek st. p. č.
XY, jehož součástí je stavba domu č. p. XY, ve vlastnictví žalovaných. Od roku
1976 právní předchůdci žalovaných prováděli na stavbě rozsáhlé rekonstrukce a
přestavby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i po provedených
rekonstrukcích se jedná o stavbu původní; „původní“ stavba nezanikla a nedošlo
ke vzniku stavby nové. Proto uzavřel, že stavba je jako součást pozemku parc.
č. st. XY ve vlastnictví žalobce s tím, že právní předchůdci žalovaných
vlastnické právo k ní nevydrželi (to ani „mimořádně“). Nárok žalobce na
vyklizení pozemku parc. č. st. XY je proto oprávněný.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalovaných rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 7 Co 106/2021-211, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu na vyklizení pozemku st.
p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., zamítl (výrok I).
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III zrušil a řízení v této části
zastavil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
odvolacím (výrok III).
Odvolací soud po částečném zopakování dokazování uzavřel, že přestavbou
provedenou právními předchůdkyněmi žalovaných došlo k zániku původní stavby a
byla zhotovena stavba nová. Stavba nacházející se na pozemku parc. č. st. XY
proto není jeho součástí, neboť ke dni účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), tj. k 1. 1. 2014, nebyla (na rozdíl od pozemku) ve
vlastnictví žalobce (§ 3054 o. z.). Žalobce proto není věcně legitimován k
uplatnění nároku na její vyklizení podle § 1040 odst. 1 o. z. Pokud jde o nárok
žalobce na vyklizení zbývající části pozemku parc. č. st. XY (který není
zastavěn uvedenou stavbou), přihlédl odvolací soud ke skutečnosti, že žalobce
ani jeho právní předchůdci uvedenou parcelu neužívali, rodiče žalobce o tom, že
tento pozemek vlastní, ani nevěděli. Setrvání žalobce na nároku na jeho
vyklizení považoval odvolací soud za zjevné zneužití práva (šikanózní výkon
práva), které podle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany. Žalobce jako vlastník
pozemku parc. č. st. XY má možnost uplatnit vůči jeho uživatelům nárok finanční.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení zániku původní
stavby a vzniku stavby nové, a tím i v posouzení vlastnického práva žalobce ke
stavbě. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo
2534/2000, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2158/2019, a namítá, že
stavebními zásahy, které měly charakter oprav a výměny konstrukčních prvků,
nemohlo dojít k zániku původní stavby a ke vzniku stavby nové. V další části
dovolání polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nelze určit, kdo a kdy
stavbu původně postavil a že byla stavěna pro potřeby vlastníků domu č. p. XY
(žalovaných, resp. jejich právních předchůdců). Navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně rozhodnutí
odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Žalovaní se zcela ztotožňují s rozhodnutím i odůvodněním odvolacího soudu. Ve
vyjádření shrnují rozsah prací provedených při rekonstrukci stavby a dovozují
zánik původní stavby. Dovolání žalobce považují za nepřípustné a rozhodnutí
odvolacího soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popřípadě
zamítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovoláním je napaden závěr odvolacího soudu ohledně zániku původní stavby a
vzniku stavby jako nové věci s tím, že podle dovolatele posoudil odvolací soud
označenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť odvolací soud postupoval
při řešení uvedené otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud považuje za významné shrnout závěry relevantní judikatury, jde-li
o řešení (dovoláním zpochybněné) otázky vzniku, popřípadě zániku stavby jako
věci. S ohledem na to, že k rekonstrukci stavby, resp. její přestavbě, mělo
dojít před 1. 1. 2014, aplikoval dovolací soud na označenou právní otázku
judikaturu vztahující se k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011 (toto a další níže
uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba jako samostatný předmět
právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je
vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22
Cdo 2534/2000). Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva
ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další
stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady
již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny
nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a
vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že uvedené pravidlo se
obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a
přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí
obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném
odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech
- původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová,
M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689). U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně.
I když
může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným
způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci,
stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící
výrobním účelům zanikají zásadně destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu
nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček),
v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní
stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není
rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla
a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a
nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku
původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno,
nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního
řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné
destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto
obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání
těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů. Konečně v rozsudcích ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, a ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, Nejvyšší soud dovodil, že přestavba budovy
může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních
technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý
konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, respektive
zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoli; pro všechny v
úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy
zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou
jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní
stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových
zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu
zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Z hlediska posouzení zániku původní
stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní
stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo
nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro
posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo
odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování
dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k
úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při
úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů. Dovolací soud nepovažuje v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou
úvahu odvolacího soudu, že stavebními úpravami a další stavební činností
provedenými v roce 1995 na původní stavbě bez č. p. a č. e., nacházející se na
pozemku parc. č. st.
XY, původní stavba zanikla a vznikla stavba nová, jestliže
na základě provedeného dokazování odvolací soud uzavřel, že „destrukcí přední
obvodové zdi prvního nadzemního podlaží přestalo být jednoznačně a
nezaměnitelným způsobem patrno jeho dispoziční řešení, resp. tři obvodové stěny
s jednou štítovou zdí nelze pokládat za stavbu stodoly jako samostatné věci v
právním slova smyslu. V důsledku odstranění stavebních konstrukcí původní
stavby v uvedeném rozsahu tak došlo k zániku původní stavby stodoly jako věci v
právním slova smyslu. Otázka existence řádného stavebního povolení (na jehož
neexistenci poukazuje žalobce) není pro tento závěr podstatná. Oproti původnímu
stavu došlo rovněž ke změně charakteru jednoduché kamenné stodoly, na níž dříve
navazovaly další hospodářské stavby, tj. chlévy, které byly právními předchůdci
žalovaných zcela odstraněny. Stavba nově slouží především jako garáž a dílna,
popřípadě sklad, je v ní umístěna plynová přípojka pro potřeby domu č. p. XY. Střecha je osazena střešními okny a sám žalobce v řízení uváděl, že stavbu
hodlá využít pro vybudování bydlení pro svou dceru. Přehlédnout nelze ani
skutečnost, že přestavba si vyžádala vynaložení finančních nákladů, které
zjevně nejsou zanedbatelné.“
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že v důsledku stavební činnosti provedené v
roce 1995 došlo k zániku původní stavby bez č. p. a č. e., nacházející se na
pozemku parc. č. st. XY, a výstavbou vznikla stavba nová, je v tomto ohledu
jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V další části dovolání žalobce svými námitkami nepřípustně napadá skutková
zjištění odvolacího soudu, zejména pak závěry o tom, že není možné zjistit, kdo
a kdy spornou stavbu postavil. V souvislosti s provedeným dokazováním však
pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně
formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku hmotného
nebo procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel
uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15.3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem
dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn
je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Dovolání proto trpí v této
části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. K tomu dovolací soud poznamenává, že v dovolání nebyly nijak napadeny závěry
odvolacího soudu o oprávněnosti žaloby na vyklizení pozemku v jeho části, na
kterém se nachází stavba jiného vlastníka, ani v té části pozemku, která není
stavbou jiného vlastníka dotčena. Tyto závěry proto nemohl dovolací soud nijak
přezkoumávat. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se
žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.