33 Cdo 2158/2019-373
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
V. J., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se
sídlem Vyškov, Pivovarská 58/8, proti žalovanému J. J., bytem XY, zastoupenému
JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Jiřího z Poděbrad
1212, o určení vlastnického práva k nemovitostem – vrácení daru, vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 140/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 11. 6. 2012 se žalobce vůči žalovanému domáhal určení, že
je vlastníkem nemovitostí - objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská
stavba, na pozemku parc. č. XY, a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a
nádvoří, zapsaných na LV č. XY, pro obec XY a k.ú. XY, u Katastrálního úřadu
pro XY, Katastrální pracoviště XY. Žalobu odůvodnil tak, že předmětné
nemovitosti žalovanému daroval smlouvou uzavřenou dne 21. 2. 1995, dopisem ze
dne 31. 5. 2012 jej vyzval k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých
mravů, žalovaný však jejich vrácení odmítl. Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 5 C 140/2012-304, ve spojení s usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 C 140/2012-309, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – objektu bez
čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní č. XY, a dále
pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. XY pro
obec XY a k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY;
zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce darovací smlouvou uzavřenou 21. 2. 1995
daroval žalovanému objekt bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba,
nacházející se na pozemku parc. č. ., a pozemek parc. č. . – zastavěná plocha a
nádvoří, zapsané na LV č. XY pro obec XY a k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro
XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nebo darované nemovitosti“),
s tím, že dopisem ze dne 31. 5. 2012 žalovaného vyzval k vrácení daru z důvodu
hrubého porušení dobrých mravů, jež blíže vymezil. Soud prvního stupně na
základě provedeného dokazování dovodil, že se žalovaný dopustil vůči žalobci
kvalifikovaného hrubého porušení dobrých mravů a žalobce se platně a účinně
dovolal vrácení daru. K námitce žalovaného se zabýval tím, zda v době, kdy se
dovolal vrácení daru, se na pozemku nacházela původní darovaná stavba nebo
stavba nově vzniklá. Vyšel ze zjištění, jež učinil ze znaleckého posudku a z
výslechu znalce, že v době doručení výzvy k vrácení daru byla původní stavba
stodoly z 2/3 zcela zbourána a v tomto místě došlo k vybudování stavby nové;
zbývající 1/3 stodoly zůstala rekonstrukcí nedotčena a lze ji chápat jako
stavbu svým charakterem samostatnou, se samostatným přístupem k ní z veřejné
komunikace. Soud prvního stupně tak dovodil, že výzva žalobce k vrácení daru
směřovala i k této rekonstrukcí nedotčené části stodoly, kterou lze užívat bez
ohledu na existenci nové stavby, která byla vybudována po zbourání 2/3 původní
stodoly a na níž se dle soudu prvního stupně bude po jejím zapsání do katastru
nemovitostí vztahovat jiný vlastnický režim. Uzavřel, že podle § 3055 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tato nová stavba, jež nebyla
součástí pozemku, na němž byla zřízena, se nestala jeho součástí, je ve
spoluvlastnictví účastníků. Žalobce se platně a účinně dovolal vrácení daru – a
to jak pozemku č.p. XY v k.ú. XY, tak i zemědělské stavby na něm se
nacházející, byť tato je nyní ve zmenšeném půdorysném rozměru, a proto žalobě
vyhověl.
Soud prvního stupně „z důvodu nadbytečnosti“ neprovedl další důkazy,
mimo jiné i vyjádřením stavebního úřadu ze dne 29. 1. 2014, žádostí o stavební
povolení či znaleckým posudkem ze dne 24. 1. 1997. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem nemovitosti objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na
pozemku parcelní č. XY, a dále pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a
nádvoří, zapsaných pro obec XY a k.ú. XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro
XY, Katastrální pracoviště XY, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, jemuž
přisvědčil v potřebě znaleckého posouzení charakteru stavby k datu výzvy k
vrácení daru, tedy „zda se jedná o stavbu darovanou či nikoliv“. Žalobce rovněž
poučil o potřebě úpravy petitu vzhledem ke skutečnosti, že podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních předpisů součástí pozemku, na němž je
zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (k datu
1. 1. 2014) samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí
jeho účinnosti vlastnické právo ke stavbě i k pozemku táž osoba. Jestliže
žalobce tvrdí, že se mu vrátilo počátkem června 2012 vlastnictví ke stavbě i k
pozemku, bylo na něm, aby žalobu upravil shodně jako v katastru nemovitostí
tak, že požaduje určení svého vlastnického práva k pozemku, jehož součástí je
stavba. Žalobce odvolacím soudem dané poučení nerespektoval, takže již z tohoto
důvodu odvolací soud dovodil, že nemůže být ve věci úspěšný. Nad rámec výše uvedeného se odvolací soud zabýval existencí, resp. zánikem
zemědělské stavby. Provedl porovnání stavby darované smlouvou ze dne 21. 2. 1995 (stodoly) na pozemku p.č. XY a stavby přestavované dle stavebního povolení
z 16. 7. 1997 (autoservisu) ke dni vrácení daru, vyšel ze zjištění soudu
prvního stupně, že na původní stavbě (stodoly) probíhala rekonstrukce (stavební
úpravy na autoservis), která byla ve stadiu, kdy 2/3 stodoly byly zbourány a v
této části je stavba nová – nepodsklepená s jedním nadzemním podlažím a s
podkrovím, v němž je nedokončené sociální zařízení, ve zbývající 1/3 stodoly
prozatím rekonstrukce neprobíhá s výjimkou nosného zdiva na zadní straně, jež
navazuje na novou část. Objekt sestává ze dvou vzájemně propojených částí –
nové - rozšířené o 1,34 m do pozemku p.č. XY ve vlastnictví žalobce a ze
zbývající, obě části jsou propojeny dveřmi a lze je užívat včetně přístupu
odděleně. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nepovažuje objekt
vzniklý rekonstrukcí nejméně dvou třetin původní stavby a směřující k
rekonstrukci autoservisu zbývající jedné třetiny za dvě stavby. Zastavené práce
v uvedeném stadiu směřují k dokončení určené věci – autoservisu – z původní
jednopodlažní budovy na minimálně dvou třetinách v dvoupodlažní objekt.
Uzavřel
proto, že předmětný objekt k datu výzvy k vrácení daru nebyl stodolou, ale
nedokončenou stavbou autoservisu, která nebyla předmětem darování a tento
„předmět daru“ proto nemůže být pro nemožnost plnění vrácen (§ 575 odst. 1
občanského zákoníku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
které má za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval § 3054 o. z. a § 79 a § 80
občanského soudního řádu, ohledně nedůvodnosti jeho požadavku na úpravu žaloby
odkazuje na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež řešila otázku určitosti a
srozumitelnosti žalobního návrhu a otázky požadavku na formulaci znění návrhu
výroku rozhodnutí. Má za to, že podaná žaloba v projednávané věci splňuje
zákonné požadavky, neboť z jejího petitu jasně a srozumitelně vyplývalo, o čem
má soud rozhodnout. Nic proto nebránilo odvolacímu soudu, aby v případě, měl-li
sám za to, že je třeba petit formulovat jinak z důvodu, že se stavba v mezidobí
stala součástí pozemku, mohl tomu konečný výrok přizpůsobit nebo mohl
rozhodnout o vrácení samotného pozemku. Nesprávnost právního posouzení
odvolacím soudem spatřuje v tom, že se odvolací soud zabýval otázkou, „zda do
petitu žaloby byla promítnuta skutečnost dle § 3054 o. z.“.
Dále odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení otázky, zda předmětný
objekt byl či nebyl k datu výzvy k vrácení stodolou či nedokončenou stavbou
autoservisu.
Odvolací soud se při posouzení uvedené právní otázky odklonil od závěrů
ustálené judikatury týkající se posouzení zániku stavby či vzniku stavby nové.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek, jímž odvolací soud
žalobu zamítl, je správný a dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s.
ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Odvolací soud založil zamítavé rozhodnutí na dvou důvodech. Za prvé na závěru,
že žalobce do petitu žaloby nepromítnul skutečnost vyplývající z § 3054 o. z.,
podle něhož stavba, která není podle dosavadních předpisů součástí pozemku, na
němž je zřízena, přestává být dnem 1. 1. 2014 (den nabytí účinnosti nového
občanského zákoníku) samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v
den nabytí účinnosti citovaného zákona vlastnické právo ke stavbě i k pozemku
táž osoba. Další důvod pro zamítnutí žaloby spočívá v tom, že (stručně řečeno)
dotyčnou stavbu vrátit nelze, neboť se již nejedná o původní zemědělskou
stavbu, ale o nedokončenou stavbu autoservisu.
Prvně uvedený důvod pro zamítnutí žaloby může logicky platit pouze v případě,
že by takto uplatněný nárok „byl po právu“, t.j. že nejsou dány jiné důvody pro
zamítnutí. Tak tomu však evidentně není, neshledal-li odvolací soud nárok
žalobce v části ohledně vrácení stavby po právu (z důvodu, že původně darovaná
stavba předtím, než došlo k účinkům výzvy k vrácení daru, zanikla).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky účinků § 3054 o. z. vůči nárokům
uplatněným v řízení o vrácení daru zahájeném před 1. 1. 2014, která nebyla v
uvedeném kontextu dovolacím soudem vyřešena, a dále je dovolání přípustné i pro
řešení otázky posouzení možnosti vrácení daru v případě jeho zániku, kterou
odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou.
K otázce zániku stavby jako samostatné věci a k důsledkům § 3054 o.z. Nejprve je třeba uvést, že dovolatelem předestřená rozhodnutí dovolacího soudu,
od nichž se dle jeho přesvědčení měl odvolací soud odchýlit, řeší odlišné
právní otázky, takže jejich závěry nejsou pro posouzení nastolené otázky
použitelné. Podle ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do
31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se dárce může domáhat vrácení daru,
jestliže se obdarovaný chová vůči němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím
hrubě porušuje dobré mravy. V ustanovení § 630 obč. zák. je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 33 Odo
563/2004, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004, sp. zn. 33
Odo 253/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009, sp. zn. 33 Cdo
3001/2009, a další) - upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu v
důsledku právního úkonu učiněného dárcem. Okamžikem jednání obdarovaného, které
naplňuje znaky uvedené v ustanovení § 630 občanského zákoníku, vzniká dárci
právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co
bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah
okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému; dárce může svůj právní úkon
učinit jakoukoliv formou (písemně nebo ústně, výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl projevit), a to i tehdy, byla-li
předmětem darovací smlouvy nemovitost. Byla-li zrušena darovací smlouva
projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému, obnovuje se původní
právní vztah, tzn. obnovuje se vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc, a
obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat
(§ 126 odst. 1 obč. zák.). Protože vydání daru dárci není zvláště upraveno,
řídí se analogicky ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Nový občanský zákoník vychází oproti zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013, ze zásady superficies solo cedit, která je
vyjádřena v ustanovení § 506 o. z. Podle přechodných ustanovení stavba, která
není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena,
přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se
součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo
k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (§ 3054 o. z.). Výjimku z
tohoto pravidla obsahuje ustanovení § 3060 odst. 1 o. z., které chrání držitele
věcných práv ke stavbě před tím, aby svého práva pozbyl pouze z toho důvodu, že
se stavba podle ustanovení § 3054 o. z. ke dni 1. 1. 2014 nebo podle ustanovení
§ 3058 odst. 1 o. z. kdykoliv později stane součástí pozemku, na němž je
zřízena, čímž sama jako věc v právním smyslu zanikne.
V řešené věci taková překážka nenastala, neboť právo dárce (zde žalobce) na
vydání věci, u níž došlo k obnově vlastnického práva, není právem věcným, ale
jde o závazek smluvní strany vyplývající z porušení smlouvy. Je proto sice správná úvaha odvolacího soudu, že pokud byl ke dni 1. 1. 2014
pozemek i stavba na něm umístěná ve vlastnictví žalobce, nevyhnutelně muselo
dojít k tomu, že se stavba k uvedenému dni stala součástí pozemku, na němž byla
zřízena, nicméně, jak Nejvyšší soud (byť po skutkové stránce v odlišné věci)
dovodil již v rozsudku ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016, v případě
tohoto způsobu zániku věci v právním smyslu je nutné se zabývat i otázkou, zda
by uplatněné právo, jež vzniklo v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., nebylo
tímto výkladem nepřípustně omezeno zpětným působením právních norem, jestliže
řízení bylo zahájeno a vedeno zcela po právu. Nejvyšší soud k tomu v citovaném rozhodnutí uvedl, že ke znakům právního státu
nepochybně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva
hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod,
lze pro ostatní právní oblasti dovodit z čl. l Ústavy ČR (srov. například nález
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94). Právní teorie i
praxe činí rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou, přičemž u
retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují
striktně omezené výjimky přípustnosti, a u retroaktivity nepravé platí naopak
zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá
retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé
podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů,
existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z
těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní
normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá
retroaktivita). Aplikuje se zde princip ochrany minulých právních skutečností,
zejména právních konání (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). V projednávané věci žalobce uplatnil vůči obdarovanému právo na vrácení daru,
který mu poskytl darovací smlouvou ze dne 21. 2. 1995. V případě, že by byly
splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 630 obč. zák., obnovilo se žalobcovo
vlastnické právo k pozemku parc. č. XY a ke stavbě na něm umístěné dnem, kdy
jeho požadavek na vrácení daru došel obdarovanému, což bylo nejpozději dne 6. 6. 2012. V té době byly obě nemovitosti samostatnými věcmi.
Stanovil-li by výslovně zákon, že se dárce nemůže domáhat vydání daru, protože
stavba v důsledku nabytí jeho účinnosti přestala být samostatnou věcí a tím i
způsobilým předmětem vydání, šlo by s ohledem na výše uvedené závěry Ústavního
soudu o pravou retroaktivitu, v jejímž důsledku by bylo dárci nepřípustně
omezeno (resp. zcela upřeno) právo na vrácení daru. Ústavní soud také již
judikoval, že je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení
právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní
interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud
přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od
něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel
zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů,
jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na
racionální argumentaci (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Podle názoru Nejvyššího soudu tak lze i v projednávané věci zabezpečit soulad
přechodných ustanovení (nového) občanského zákoníku s ústavním pořádkem jejich
výkladem. Jak bylo uvedeno výše, právo dárce na vrácení daru a uplatnění nároku
na jeho vydání určovací žalobou není věcným právem, a nemůže proto (na rozdíl
od například zástavního práva) ex lege zabránit spojení stavby s pozemkem podle
ustanovení § 3054 o. z., nicméně za situace, kdy došlo k obnově vlastnictví
stavby i pozemku jakožto samostatných věcí, a bylo-li řízení o jejich vydání
zahájeno a vedeno po právu, je třeba tuto skutečnost respektovat. Z uvedeného
vyplývá, že požadavek dárce na vydání daru (zde stavby a pozemku) nemohl
zaniknout pouze z důvodu nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, jehož
následkem je zánik stavby jako samostatné věci v právním smyslu, neboť jistě
nebylo úmyslem zákonodárce přiznat ustanovení § 3054 o. z. účinek pravé
retroaktivity, což lze dovozovat i z obecného přechodného ustanovení § 3028 o. z., které rovněž pravou retroaktivitou nepřipouští. Ke stejnému závěru lze dospět i z pohledu ochrany práva na legitimní očekávání
nabytí majetku žalobce, který zahájil řízení, jímž se domáhá ochrany svého
vlastnického práva s očekáváním, že bude se svým nárokem úspěšný, a to včetně
předmětné stavby, která v mezidobí přestala být samostatnou věcí. Došlo-li k
obnově vlastnického práva k dotyčným věcem a byly-li splněny zákonné
předpoklady pro jejich vrácení před účinností dotyčného přechodného ustanovení,
nebylo by spravedlivé, aby žalobce svého práva pozbyl pouze proto, že v průběhu
řízení došlo k nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, v jehož důsledku
došlo k zániku stavby jakožto samostatné věci. Výklad zákona, který by takovou
ochranu účastníkovi řízení odepřel, by byl v rozporu se zásadou ochrany
legitimního očekávání (viz například nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005,
sp. zn. I. ÚS 353/04).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že pro účely probíhajícího řízení je nutné
posuzovat předmětné stavby jako věci samostatné. Opačný závěr by znamenal
rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jakož i zásadou
legitimního očekávání a tím i s obecným principem právní jistoty. Navíc je třeba poznamenat, že ze závěrů odvolacího soudu není zřejmé, jaké
důvody jej vedly k závěru o nemožnosti vydání byť i jen samotného pozemku.
K otázce vrácení daru v případě zániku věci
Přípustný dovolací důvod vystihuje námitka vůči závěru odvolacího soudu, že
„předmětný objekt vzniklý rekonstrukcí k datu výzvy k vrácení daru nebyl
stodolou, ale nedokončenou stavbou autoservisu, která nebyla předmětem darování
dle smlouvy z 21. 2. 1995 a tento předmět daru tak nemůže být vrácen pro
nemožnost plnění.“
Ustanovení § 630 obč. zák. umožňuje dárci domáhat se vrácení daru, tj. požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Jeho
důsledkem je, že obdarovaný, který získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu,
ji musí - za splnění zákonných podmínek - vrátit. Jen nemůže-li tak učinit in
natura, je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle
zásad o bezdůvodném obohacení (§ 458 obč. zák.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by jakkoliv sporným bylo vydání samotného pozemku
p.č. XY. Jde-li o vydání stavby, odvolací soud provedl porovnání stavby
darované smlouvou ze dne 21. 2. 1995 (stodoly) na pozemku p.č. XY a „stavby
přestavované dle stavebního povolení z 16. 7. 1997 (autoservisu)“ ke dni
vrácení daru, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na původní stavbě
(stodoly) probíhala rekonstrukce (stavební úpravy na autoservis), která byla ve
stadiu, kdy 2/3 stodoly byly zbourány a v této části je stavba nová –
nepodsklepená s jedním nadzemním podlažím a s podkrovím, v němž je nedokončené
sociální zařízení, ve zbývající 1/3 stodoly prozatím rekonstrukce neprobíhá s
výjimkou nosného zdiva na zadní straně, jež navazuje na novou část. Objekt
sestává ze dvou vzájemně propojených částí – nové - rozšířené o 1,34 m do
pozemku p.č. XY ve vlastnictví žalobce a ze zbývající; obě části jsou propojeny
dveřmi a lze je užívat včetně přístupu odděleně. Na rozdíl od soudu prvního
stupně odvolací soud nepovažuje objekt za dvě stavby. Zastavené práce v
uvedeném stadiu směřují k dokončení určené věci – autoservisu – z původní
jednopodlažní budovy na minimálně dvou třetinách v dvoupodlažní objekt. Z
uvedeného odvolací soud učinil právní závěr, že předmětný objekt k datu výzvy k
vrácení daru nebyl stodolou, ale nedokončenou stavbou autoservisu, která nebyla
předmětem darování a tento „předmět daru“ proto nemůže být pro nemožnost plnění
vrácen (§ 575 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud nejprve považuje za významné shrnout závěry relevantní
judikatury, jde-li o řešení (dovoláním zpochybněné) otázky zániku stavby jako
věci. V usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba jako samostatný předmět
právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je
vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn.
22
Cdo 2534/2000). Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva
ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další
stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady
již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny
nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a
vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že uvedené pravidlo se
obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a
přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí
obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném
odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech
- původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová,
M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689). U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když
může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným
způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci,
stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící
výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad
prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v
důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní
stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není
rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla
a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a
nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku
původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno,
nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního
řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné
destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto
obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání
těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů. V rozsudku ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, Nejvyšší soud
uzavřel, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky
platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje
podmínky § 120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává
součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních
úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně
či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily.
Rozsah a úroveň
stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc
nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu;
stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomu shodně
viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96,
ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon
862/97, ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99). Konečně v rozsudcích ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, a ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, Nejvyšší soud dovodil, že přestavba budovy
může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních
technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý
konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, respektive
zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoli; pro všechny v
úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy
zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou
jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní
stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových
zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu
zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Z hlediska posouzení zániku původní
stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní
stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo
nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro
posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo
odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování
dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k
úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při
úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů. Odvolací soud se řídil nesprávným právním názorem, že rozhodujícím pro závěr,
že „předmětný objekt“ nebyl stodolou, ale „nedokončenou stavbou autoservisu“,
je zjištění, že zastavené stavební práce směřují k dokončení věci –
autoservisu. Sama skutečnost, že stavba zásadní přestavbou ztratí svůj původní
stavebně technický charakter, totiž pro posouzení otázky zániku původní stavby
(či vzniku stavby nové) není rozhodující. Závěry odvolacího soudu jsou rovněž
nejednoznačné, jestliže vyšel ze zjištění, že 2/3 původní stodoly byly zbourány
a v této části je „stavba nová“ – nepodsklepená s jedním nadzemním podlažím a s
podkrovím, v němž je nedokončené sociální zařízení, ale „ve zbývající 1/3
stodoly prozatím rekonstrukce neprobíhá“ s výjimkou nosného zdiva na zadní
straně, jež navazuje na novou část, z čehož vyvozuje, že „objekt“ sestává ze
dvou vzájemně propojených částí (nové - rozšířené o 1,34 m do pozemku p.č.
XY
ve vlastnictví žalobce – a ze zbývající), jež jsou propojeny dveřmi a lze je
užívat včetně přístupu odděleně, přičemž objekt vzniklý rekonstrukcí nejméně
dvou třetin původní stavby a směřující k rekonstrukci autoservisu zbývající
jedné třetiny nepovažuje za dvě stavby. Z uvedeného dovozuje, že předmětný
objekt nebyl k datu výzvy k vrácení daru původní stodolou, ale o „nedokončenou
stavbu autoservisu“. Pro posouzení dané právní otázky (zániku věci) je přitom podstatné nikoliv to,
jaký má současná stavba (oproti stavbě původní) stavebně technický charakter či
k jakému způsobu užívání směřuje prováděná rekonstrukce, jak dovodil odvolací
soud, ale to, zda došlo (v právním smyslu) k zániku původní darované věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. V dalším řízení bude proto
nutno v součinnosti se znalcem přesně zjistit, které obvodové příp. nosné zdi
prvého nadzemního podlaží původní stavby, resp. jejich části byly vybourány. Jako nejvhodnější podklad pro takové skutkové zjištění se jeví, aby znalec tyto
skutečnosti graficky znázornil, přičemž jistě nebude od věci dokazování
případně doplnit o stavební dokumentaci provedených stavebních změn. Poté bude
možno učinit právní závěr, zda původní stavba stodoly zanikla, neboť jen takový
závěr je pro posouzení uplatněného nároku určující. Lze uzavřít, že otázky, pro něž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud
v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání považuje dovolací soud nadbytečným
samostatně rozhodovat o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí. Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu