22 Cdo 2769/2025-269
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) I. R., b) V. R., obou zastoupených Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru 450, proti žalované J. K., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o vyklizení stavby studny, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 321/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 258/2024-236, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 258/2024-236, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 4 C 321/2022-180, uložil žalované povinnost vyklidit studnu, včetně veškerých věcí umístěných v ní, na ní či nad ní, situovanou na hranici pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětná studna“ nebo „studna“), a předat ji žalobcům (výrok I). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 52 095 Kč (výrok II).
2. Žalobci se v řízení proti žalované domáhali vyklizení studny, která se nachází na hranici mezi pozemkem parc. č. st. XY ve vlastnictví žalobců (v režimu společného jmění manželů) a pozemkem parc. č. st. XY ve vlastnictví žalované, vše v katastrálním území XY. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vodu ze studny využívali po celou dobu její existence žalobci i žalovaná, respektive jejich právní předchůdci, a to každý z nich v domnění, že náleží do jeho výlučného vlastnictví. Konstatoval, že otázka vlastnictví předmětné studny byla již pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 68/2020, v němž byla zamítnuta žaloba žalované na určení, že je výlučným vlastníkem předmětné studny. S ohledem na závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2023, č. j. 18 Co 250/2023-152, pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná k předmětné studni nevydržela ani spoluvlastnické právo. Neexistenci držby dovodil z toho, že žalovaná a ani její právní předchůdci se nechopili držby spoluvlastnického podílu a jejich držební vůle se taktéž netýkala práva spoluvlastnického, nýbrž práva vlastnického. Nadto shledal, že držba spoluvlastnického podílu na studni žalovanou je vyloučena i tím, že předmětnou studnu držel nepřetržitě od okamžiku jejího zhotovení v roce 1921 její zhotovitel, a tedy i vlastník, jímž byl právní předchůdce žalobců.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 258/2024-236, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované vyklidit předmětnou studnu, včetně veškerých věcí umístěných v ní, na ní či nad ní, a předat ji žalobcům, se zamítá (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 382 Kč a náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 16 855 Kč (výroky II a III).
4. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž akcentoval, že předmětná studna byla minimálně od roku 1979 považována právními předchůdci účastníků řízení za společnou. Uvedl, že žalovaná se nabytím vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY na základě kupní smlouvy ze dne 25. 10. 2016 chopila pravé a poctivé držby „poloviny předmětné studny“, neboť byla právní předchůdkyní, Z. K., ujištěna, že studna tvoří příslušenství předmětu převodu. Podotkl, že žalovaná nebyla omezena držbou ze strany žalobců, kteří od počátku vlastnické právo ke studni nevykonávali a chovali se tak, že jim „patří polovina studny“.
Zdůraznil, že ve prospěch vydržení spoluvlastnického práva žalovanou lze započíst i držbu její právní předchůdkyně Z. K., jelikož i ona byla svou právní předchůdkyní při nabytí pozemku parc. č. st. XY v roce 2007 ubezpečena, že nabývaný pozemek má vlastní studnu. Dospěl k závěru, že k narušení dobré víry žalované došlo až po roce 2018, kdy však již žalovaná byla spoluvlastnicí studny z titulu dovršeného vydržení dle ustanovení § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“).
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně právně vyložil chování účastníků a jejich právních předchůdců stran předmětné studny jako chování spoluvlastníků zakládající držbu spoluvlastnického práva. Upozorňují, že po celou dobu vystupovali jako výluční vlastníci studny žalobci a k zániku jejich držby, respektive držby jejich právních předchůdců, od zhotovení studny nikdy nedošlo, pročež ani jinak omluvitelný omyl druhé strany nemohl vést k držbě studny a jejímu vydržení. Mají proto za to, že odvolací soud náležitě nezkoumal - v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4330/2010 (označený rozsudek, stejně jako dále zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) - podmínky nabytí držby žalovanou s nejvyšší mírou přísnosti, neboť samotná okolnost, že žalovaná (její právní předchůdkyně) studnu užívala, neznamená, že je držitelkou práva k ní. Vyjadřují rovněž přesvědčení, že se odvolací soud měl zabývat právním důvodem, na jehož základě začali právní předchůdci žalované studnu od roku 1928 užívat. Domnívají se totiž, že titul k užívání studny ze strany žalované a jejích právních předchůdců představovala výprosa, k jejímuž odvolání došlo v roce 2022. Dále namítají porušení práva na spravedlivý proces, zásady legitimního očekávání a harmonie soudních rozhodnutí. Dle mínění žalobců byla v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 68/2020 pravomocně vyřešena otázka vlastnického práva ke studni, neboť důvodem pro zamítnutí žaloby, jíž se žalovaná domáhala určení svého vlastnického práva k studni, byl závěr tamního soudu o tom, že výlučnými vlastníky studny jsou v režimu společného jmění manželů žalobci. Poukazují tak na vznik absurdní situace, kdy vedle sebe existují dvě protichůdná, pravomocná a závazná rozhodnutí pro tytéž účastníky, která se zabývají vlastnickými poměry k téže studni. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců vyzdvihla, že posouzení, zda je žalovaná držitelem práva k předmětné studni, je otázkou skutkovou, jejíž přezkum Nejvyššímu soudu nepřísluší. Akcentovala rovněž, že domnělá držba celé věci nevylučuje ve skutečnosti držbu spoluvlastnického podílu, je-li držitel ve své držbě omezen při nakládání s věcí jinou osobou, která je taktéž držitelem téže věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
7. K vyjádření žalované učinili žalobci repliku, v níž setrvali na argumentaci předložené v dovolání a zopakovali, že vůči žalované vystupovali jako vlastníci studny. III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky splnění podmínek vydržení spoluvlastnického práva ve smyslu § 1089 a násl. o. z. Při řešení této otázky, jak bude dále uvedeno, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K níže uvedené argumentaci týkající se otázky, pro niž bylo dovolání žalobců shledáno přípustným, Nejvyšší soud předesílá, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 10. 2021, č. j. 3 C 68/2020-194, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2022, č. j. 22 Co 31/2022-250, byla pravomocně zamítnuta žaloba na určení, že výlučnou vlastnicí předmětné studny je žalovaná. Zmíněným rozhodnutím tak byla závazně vyřešena pouze otázka, zda je vlastníkem studny žalovaná (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.; závazný je toliko výrok rozhodnutí – ve spojení s odůvodněním – ve vztahu mezi týmiž účastníky), nikoliv ovšem otázka vlastnického práva žalobců či snad otázka spoluvlastnického práva účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že zákon v ustanovení § 159a o. s. ř. označuje za závazný pouze výrok pravomocného rozsudku, nelze pak tutéž vlastnost bez dalšího přikládat i úvahám formulovaným soudem nad rámec toho, k čemu se vyslovuje ve výroku svého rozhodnutí. IV. Důvodnost dovolání
11. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalobců přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
12. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v ustanovení § 1042 o. z. Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Obdobně to platí i pro žalobu na vydání movité věci či na vyklizení věci nemovité (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1949/2021). I k nabytí spoluvlastnického práva vydržením mělo ostatně dojít po 1. 1. 2014; proto dovolací soud postupoval při posouzení předložené otázky a s ní souvisejícího dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.
15. Podle ustanovení § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.
16. Podle ustanovení § 992 odst. 1 věta první o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel.
17. Podle ustanovení § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
18. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k věci, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem této věci, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že věc užíval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022).
19. Judikatura Nejvyššího soudu se předpoklady držby opakovaně zabývala např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace této moci: držba např. trvá, i když držitel na pozemek, byť neohrazený, léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018). V rozsudku ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, pak Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu připomněl závěr, že při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor). Držba není totožná s užíváním věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby věci (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se neprokáže její pozbytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013).
20. Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). Je-li tak držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5916/2016, a ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021).
21. Promítne-li dovolací soud právě uvedené závěry do poměrů projednávané věci, pak nelze než konstatovat, že v rámci řešení právní otázky, zda žalovaná naplnila předpoklady držby spoluvlastnického podílu na předmětné studni v době pro takové posouzení rozhodné a zda také navenek seznatelně manifestovala „animus et corpus“, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud bez dalšího (jakoby samozřejmě) uvedl, že žalovaná se v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 25.
10. 2016 ujala „držby poloviny předmětné studny“. Pokud by tedy byla žalovaná oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu ke sporné studni, vydržela by tento podíl. Možnost učinit takový závěr ovšem předpokládá, že se držitel (žalovaná) choval jako spoluvlastník, tedy vystupoval k dalším držitelům vlastnického, resp. spoluvlastnického, práva k věci jako spoluvlastník. Ke konkluzi, že žalovaná fakticky vykonávala ta práva, která spoluvlastník vůči ostatním spoluvlastníkům ohledně věci má, odvolací soud nedospěl.
Odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, zda žalovaná, jíž v tomto směru tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní, předestřela relevantní tvrzení a označila důkazy k tomu, že začala předmětnou studnu užívat svou mocí s vědomím, že studnu drží jako spoluvlastník, tj. projevila v tomto směru držební vůli. Držební vůle je přitom při nabytí držby relevantní stejně jako faktické ovládání věci. Navenek se zpravidla projevuje jednáním držitele. Stejně jako faktické ovládání věci podléhá i posouzení existence držitelské vůle objektivizovanému hodnocení; je podstatné, jak se projevuje navenek a jak je takový projev obvykle posuzován.
Žalobci přitom již v žalobě zpochybnili, že by se žalovaná držby vůbec ujala. Z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku se nijak nepodává, že by odvolací soud splnění předpokladů, za nichž se žalovaná mohla ujmout držby spoluvlastnického podílu na předmětné studni, posuzoval. Odvolací soud se totiž omezil na konstatování, že předmětná studna jako celek byla zahrnuta v rámci kupní smlouvy ze dne 25. 10. 2016, jíž žalovaná nabyla vlastnické právo k přilehlým nemovitostem (a obdobně tomu bylo i v případě kupních smluv uzavřených jejími právními předchůdkyněmi), a že Z.
K., s níž žalovaná kupní smlouvu ze dne 25. 10. 2016 uzavřela, ji ujistila o přináležitosti předmětné studny k jí nabývaným nemovitostem. V řízení tak nebyla tvrzena a ani prokázána existence právního důvodu, byť i domnělého či neplatného, o který by se (případná) držba spoluvlastnického podílu opírala a který, pokud by existoval a byl platný, byl způsobilý založit spoluvlastnické právo. Úmysl žalované užívat předmětnou studnu nikoli jako její spoluvlastník ostatně dokládá i řízení vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 68/2020, v němž se žalovaná (tehdy v postavení žalobkyně) domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí předmětné studny.
Dovolací soud podotýká, že až poté, co by bylo bezpečně zjištěno, že žalovaná se chopila držby spoluvlastnického podílu na předmětné studni, bylo by namístě posuzovat, zda její držba byla po celou vydržecí dobu poctivá.
22. Odvolací soud v rámci posouzení otázky vydržení spoluvlastnického práva žalované k předmětné studni dále přehlíží, že účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby a působí proti všem, i proti tzv. knihovním vlastníkům, bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti vlastnické právo odvozují, a zda jim až do uplynutí vydržecí doby svědčilo.
Jestliže ten, kdo celou věc drží, splní podmínky vydržení, pak je lhostejné, jakým způsobem dosavadní vlastníci věc nabyli a v případě, že držiteli nebyli, je jejich eventuální přesvědčení a dobrá víra o tom, že vlastníky jsou, nevýznamné, pokud je vůči držiteli neprojeví. V dané věci tak nebylo možno pominout skutkové zjištění odvolacího soudu, že předmětnou studnu užívaly obě strany sporu; za této situace bylo třeba postavit najisto, která z nich byla držitelkou, přičemž nestačilo zjištění o subjektivní dobré víře jedné ze stran.
Pokud by totiž druhá ze stran byla vlastníkem celé sporné studny a jako vlastník ji užívala, nemohl by ani jinak omluvitelný omyl druhé strany vést k držbě spoluvlastnického podílu na této studni a k jeho vydržení. Jde tedy o posouzení, zda se žalovaná chovala vůči žalobcům jako spoluvlastník věci (držitel spoluvlastnického práva). Přitom je třeba zvážit, zda žalobci věděli o tom, že si žalovaná nárokuje spoluvlastnické právo k předmětné studni (např. dle stavu evidence vlastnictví stran předmětné studny v katastru nemovitostí), a v kladném případě, zda přijali opatření na ochranu jejich práva.
V poměrech projednávané věci totiž nebylo odvolacím soudem postaveno najisto, že žalobci kvalifikovanými držiteli (a současně vlastníky) celé předmětné studny nebyli, popřípadě že je na jejich straně dána vůle předmětnou studnu ovládat v režimu spoluvlastnictví společně s vlastníkem sousední nemovitosti. Samotná skutečnost, že žalobci užívali předmětnou studnu společně s právními předchůdci žalované, přičemž fakticky ke studni přistupovali vždy z části (z „poloviny“) nacházející se na jejich pozemku, nesvědčí bez dalšího o tom, že od počátku nevykonávali ke studni vlastnické právo.
Zamýšlel-li snad odvolací soud tím, že uvedl, že žalobci „od počátku nevykonávali ke studni vlastnické právo“, vyjádřit, že žalobci nebránili žalované (ani jejím právním předchůdcům) v užívání předmětné studny, pak jde o skutečnost pro posouzení toho, kdo byl držitelem, nevýznamnou; to, že vlastník trpí užívání někým jiným ještě neznamená, že sám není držitelem (k tomu blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4330/2010). Ani okolnost, že předmětná studna je na hranici mezi pozemky, ještě nevylučuje, aby jeden ze sousedů byl jejím výlučným vlastníkem a držitelem.
23. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
24. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu