22 Cdo 2824/2025-539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Hanou Grinacovou, advokátkou se sídlem v Praze, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované K. B., zastoupené JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem v Praze, Veletržní 926/10, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 48/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2025, č. j. 7 Co 7/2023-511, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 135,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2022, č. j. 5 C 48/2022-104, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem měl být spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/6 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) za
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 7 Co 7/2023-251, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 22 Cdo 2399/2023-323, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. V dalším řízení odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 7 Co 7/2023 -511. Změnil jím rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ohledně podílu na předmětných nemovitostech tam specifikovaného znění (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku týkající se zjevného zneužití práva uplatněním předkupního práva ze strany žalobce na sklonku promlčecí lhůty. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3001/2017 a zdůraznila, že se měl soud zabývat všemi konkrétními okolnostmi případu. S přihlédnutím k nim může i delší časový odstup při uplatnění předkupního práva vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva. Zdůraznila, že soud prvního stupně přihlédl k tomu, že v situaci, v níž se žalobce domáhal nabytí podílu za 150 000 Kč, předstíral nemajetnost při žádosti o osvobození od soudních poplatků a až do podání žaloby těsně před uplynutím tříleté lhůty nikdy zájem o nabytí nemovitostí neprojevil, nikdy je nenavštívil ani na jejich správu nepřispěl. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přitom deklaroval, že na nabytí nemovitostí nemá finanční prostředky; i v jiných řízeních žádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. V mezidobí navíc ceny nemovitostí výrazně vzrostly. Uvedla též, že žalobce měl možnost ohledně chybějící náležitosti nabídky, tj. jména osoby koupěchtivého, kontaktovat původního vlastníka již dříve. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, příp. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce ve vyjádření uvedl, že se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a ani jeden z předložených argumentů nenaplňuje míru nezbytnou pro kvalifikaci jednání jako zneužití práva. Neprojevení zájmu, nízké majetkové poměry ani ne zcela detailní znalost práva nejsou zneužitím práva. Pokud v nabídce nebyl specifikovaný koupěchtivý, žalobce se legitimně domníval, že žádná kupní smlouva se třetí osobou toho času nebyla uzavřena. Dále vyčetl další, nové argumenty, proč by nemělo jít o zneužití práva. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Žalovaná namítla, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku týkající se zjevného zneužití práva uplatněním předkupního práva ze strany žalobce. 11. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu. 12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1– 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89–90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163].“ Dovolací soud poznamenává, že otázku aplikace § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). 13. Judikatura dovolacího soudu rovněž dovodila, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015); tyto závěry lze použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Pouze z časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat výkon práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být podle judikatury shledán jako rozporný s dobrými mravy např., pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015). 14. Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi [k tomu srovnej Škárová, M. § 603 (Povaha předkupního práva). In Švestka, Jiří, a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1748, marg. č. 6]. Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z. 15. Vedle toho dovolací soud dodává, že dovolání neformuluje v souvislosti se zneužitím práva žádnou zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat; žádá toliko po dovolacím soudu přezkum závěrů o (ne)zneužití práva v této konkrétní individuální věci. 16. Odvolací soud k řešenému aspektu v napadeném rozhodnutí odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že nejde o případ zneužití práva, i když žalobce uplatnil zákonné překupní právo s časovým odstupem. Výkon předkupního práva může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn např. jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku. Mezi účastníky je veden pouze spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde jako žalobci vystupovali předchůdci žalované; nejde o soudní spor ohledně správy společného majetku. Projevovaný zájem žalobce získat větší spoluvlastnický podíl uplatněním práva retraktu může svědčit o snaze zlepšit jeho postavení ve sporu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, o snaze odvrátit při zrušení podílového spoluvlastnictví přikázání jeho podílu do vlastnictví většinového spoluvlastníka, a to v řízení, které nevyvolal. Za zneužití práva odvolací soud nepovažoval ani rozpor v tom, že žalobce žádal o osvobození od soudních poplatků a zároveň tvrdil, že je připraven zaplatit kupní cenu z uplatněného práva retraktu. Osvobození od soudních poplatků závisí na rozhodnutí soudu a žalobci přiznáno nebylo. Proti žalobci jsou vedena dvě exekuční řízení, jako důkaz své solventnosti však doložil notářský zápis o předložení částky 150 000 Kč; solventnost předkupníka ovšem není zákonným požadavkem pro vyhovění nároku. Pokud žalobce nepřistoupil k původně navrhované smlouvě o advokátní úschově kupní ceny ve prospěch žalované z důvodu obavy o postižení této částky exekucí, není možné učinit závěr, že je nemajetný, respektive že není schopen zaplatit kupní cenu. 17. Dovolací soud napadený závěr přezkoumal a dospěl k závěru, že se jím odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe, kterou žalovaná uvedla v dovolání. Odvolací soud v souladu s judikaturou uzavřel, že samotné uplatnění nároku z předkupního práva s delším časovým odstupem zneužitím práva není. Dovolací soud pak souhlasí i s tím, že ani další tvrzené okolnosti nejsou podstatné pro závěr o zjevném zneužití práva žalobcem. Ostatně žalovaná v dovolání pouze odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, který zvažované okolnosti hodnotil jako zneužití práva, a pléduje pro něj. Nerozvádí však, krom jejich opakovaného vyjmenování, proč by měly být důvodem zjevného zneužití práva žalobcem. Dovolacímu soudu proto není jasné, v čem konkrétně by podle názoru žalované mělo být napadené rozhodnutí nesprávné; patrný je pouze příklon žalované k závěru soudu prvního stupně, důvod však není zřejmý. Lze tak pouze obecně po odvolacím soudu zopakovat a doplnit, že pro závěr o zjevném zneužití práva tím, že žalobce uplatnil své předkupní právo, nesvědčí jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, podání žaloby v této věci těsně před uplynutím lhůty, vč. toho, že sám od sebe původního vlastníka nekontaktoval, aby doplnil neúplnou nabídku ke koupi, ani vedené řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Žádná z těchto okolností, a to ani všechny ve svém souhrnu, nesvědčí o tom, že by žalobce využitím svého předkupního práva zneužil své právo, případně sledoval šikanu žalované, nebo mu nešlo o ekonomický efekt spojený s realizací předkupního práva. Nadto úvahy a závěry odvolacího soudu nejsou v žádném ohledu nepřiměřené. 18. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu