22 Cdo 2825/2024-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. Z., zastoupeného JUDr. Martinem Reindlem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalovaným 1) G. J. W., zastoupenému Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, 2) D. T., zastoupené Mgr. Jaroslavem Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova tř. 1845/11, a 3) J. L., zastoupené Mgr. Lukášem Hofmanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická 1550/15a, o zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 325/2023, o dovolání žalované 3) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2024, č. j. 5 Co 432/2024-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované 3) usnesením ze dne 19. 6. 2024, č. j. 5 Co 432/2024-360, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o zastavení řízení vůči žalované 3) (výrok I usnesení odvolacího soudu). Změnil výrok II usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně žalované 3) (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
3. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl oprávněn vzít zpět návrh na zahájení řízení vůči žalované 3), aniž by soud byl povinen ve smyslu § 96 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) zkoumat, zda žalovaná 3) z vážných důvodů s tímto zpětvzetím návrhu nesouhlasí [a na základě tohoto nesouhlasu případně rozhodnout, že zpětvzetí návrhu vůči žalované 3) není účinné].
4. Vyšel z toho, že obsahem prvního jednání konaného dne 31. 1. 2024 před soudem prvního stupně byla toliko „debata o zákonné úpravě, judikatuře či smírném vyřešení věci, aniž by žaloba byla přednesena či byl sdělen její obsah“. V takovém případě nebylo podle odvolacího soudu jednání zahájeno ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř. Proto soud nebyl povinen posuzovat, zda žalovaná 3) se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení vůči ní souhlasila, případně zda má žalovaná 3) vážný důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé.
5. Zároveň uzavřel, že na straně žalované 3) ani žádné vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím neshledává. Takovým důvodem nemůže být zájem na vydání meritorní rozhodnutí zakládajícího překážku věci rozsouzené. Stejně tak nepovažoval za vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby tvrzení žalované 3), že „pozbude procesních práv v projednávané věci a nebude moci odhadovat další vývoj sporu“. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná 3) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce vzal návrh na zahájení řízení vůči žalované 3) zpět dříve, než začalo jednání ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že pojem začátek jednání je nutno odlišovat od samotného zahájení jednání ve věci samé. Začátek jednání je dán sdělením předmětu projednávané věci soudem, na což pak navazuje prezentace přítomných a procesní poučení. Tak tomu bylo i v poměrech projednávané věci při jednání soudu konaném 31. 1. 2024. Vzal-li až následně žalobce vůči žalované 3) žalobu zpět, byl povinen soud zkoumat, zda žalovaná 3) s tímto procesním úkonem souhlasila, případně zda její nesouhlas představuje vážné důvody, na základě kterých by měl soud rozhodnout, že zpětvzetí návrhu není účinné. Postupoval-li odvolací soud jinak, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu [žalovaná 3) v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. III. ÚS 118/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2019, sp. zn. 24 Cdo 744/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3969/2023].
7. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci nejsou dány vážné důvody, na základě kterých měl soud rozhodnout, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení vůči žalované 3) není účinné ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. Návrh žalobce považuje za šikanózní, jelikož žalobce a jeho syn (který je vlastníkem sousedního pozemku) dlouhodobě znepříjemňují žalované 3) výkon jejího vlastnického práva k pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a to „svými neustálými námitkami, podněty a žalobami do různých řízení, které mají jen za cíl zajistit pro žalobce pohodlnější cestu na jeho pozemek z veřejné cesty“. Žalovaná 3) má tak „morální zájem“ na to, aby bylo vůči ní meritorně rozhodnuto. V této souvislosti žalovaná 3) odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003.
8. Poznamenává, že nikdy nebyla soudy nižších stupňů vyzvána, aby sdělila, v čem spatřuje vážné důvody, pro které nesouhlasí se zpětvzetím žaloby. Důvody soudu sdělila v rámci podaného odvolání jen z procesní opatrnosti.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobce ani žalovaní 1) a 2) se k dovolání žalované 3) nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Nejvyšší soud předně poznamenává, že odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých důvodech: a) nalézací soud nebyl povinen posuzovat důvody nesouhlasu žalované 3) se zpětvzetím žaloby ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř., jelikož žalobce vzal vůči žalované 3) návrh na zahájení řízení zpět dříve, než začalo jednání (srovnej § 96 odst. 4 o. s. ř.), b) tvrzení žalované 3), pro které nesouhlasila se zpětvzetím návrhu na zastavení řízení, nepředstavují vážné důvody ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř., na jejichž základě by měl soud rozhodnout, že zpětvzetí návrhu není účinné.
14. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li rozhodnutí soudu postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 990/2021). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15). III.A K námitce, že ke zpětvzetí žaloby došlo po začátku jednání ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř., a proto měl soud posuzovat, zda jsou na straně žalované 3) dány vážné důvody, pro které se zpětvzetím žaloby nesouhlasí
15. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
16. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.
17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 7. 2019, sp. zn. 24 Cdo 744/2019, vyložil, že „podle ustálené praxe soudů při aplikaci ustanovení § 96 o. s. ř. je začátek jednání dán sdělením předmětu projednávané věci soudem, na což pak navazuje prezentace přítomných a procesní poučení (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97, nález Ústavního soudu ze dne 20.6.2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3126/18).“
18. V usnesení ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3969/2023, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „samotné zahájení jednání ve věci samé je tak nutno odlišovat od pojmu začátek jednání. Již v nálezu ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. III. ÚS 118/97, Ústavní soud dovodil, že ‚začátek jednání (což nutno považovat za synonymum s termínem zahájení jednání) je dán sdělením předmětu projednávané věci soudem, na což pak navazuje prezentace přítomných a procesní poučení‘. Poté, kdy je nařízeno první jednání (§ 118 odst. 1) a při něm sdělen předmět projednávané věci, tudíž může (a nemusí) následovat zahájení jednání ve věci samé, přičemž začátek jednání ve věci samé se odvíjí od okamžiku, kdy je čtena (přednesena) žaloba (srovnej JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení, 2. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, komentář k § 118)“.
19. V posuzované věci se první jednání před soudem prvního stupně konalo dne 31. 1. 2024. Obsahem tohoto jednání byla (slovy odvolacího soudu) toliko „debata o zákonné úpravě, judikatuře či smírném vyřešení věci, aniž by žaloba byla přednesena či byl sdělen její obsah“. Na tomto jednání byl sdělen předmět projednávané věci před soudem, na což navázala prezentace přítomných a procesní poučení. Jinými slovy již na tomto jednání nastal okamžik „začátku jednání“ ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
20. V projednávané věci je však nutné zohlednit, že žalovaná 3), zastoupená i v řízení před soudy nižších stupňů advokátem, měla možnost tvrdit důvody, pro které nesouhlasila se zpětvzetím žaloby, v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení vůči ní. Žalovaná 3) tak i učinila. V takovém případě obstojí v dovolacím přezkumu procesní postup odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí přezkoumal tato tvrzení žalované 3) a nepovažoval je z hlediska § 96 odst. 3 o. s. ř. za důvodná. Postup odvolacího soudu, který rozhodl o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, tak není ani v rozporu s právem žalované 3) na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto tato námitka žalované 3) přípustnost dovolání založit nemůže. III.B K námitce žalované 3), že v poměrech projednávané věci jsou dány vážné důvody, pro které měl soud rozhodnout o tom, že zpětvzetí žaloby není účinné ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř.
21. V usnesení ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3819/2023, Nejvyšší soud vyložil, že „§ 96 odst. 3 o. s. ř. (a rovněž ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř.), které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodující jsou tak vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce.“
22. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, konstatoval, že za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3486/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019).
23. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy nutné – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17).
24. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že tvrzení, pro které žalovaná 3) nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, nepředstavují vážné důvody ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. (na základě kterých by měl soud rozhodnout, že zpětvzetí žaloby není účinné).
25. Předně Nejvyšší soud poznamenává, že nemohl přihlédnout k tvrzením žalované 3) o šikanózní povaze žaloby, jelikož toto tvrzení poprvé uplatnila až v dovolacím řízení (srovnej § 241a odst. 6 o. s. ř.).
26. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že takovým vážným důvodem pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu není námitka, že v případě meritorního rozhodnutí soudu by existovala vůči žalované 3) překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
27. Stejně tak není relevantní tvrzení žalované 3), že bude-li vůči ní řízení zastaveno, pozbude procesních práv v posuzované věci a nebude moci odhadovat další vývoj sporu mezi ostatními účastníky řízení. Toto jsou jen logické procesní důsledky dispozičního úkonu žalobce.
28. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že relevantním důvodem z hlediska § 96 odst. 3 o. s. ř., na základě kterého by měl soud rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, není ani tvrzení žalované 3) o šikanózní povaze návrhu žalobce (tedy tvrzení poprvé uplatněné až v dovolání). Je-li žalovaná 3) přesvědčena o tom, že návrh žalobce je nutno hodnotit jako šikanózní, o to více je opodstatněné, aby soud zastavil řízení, vzal-li žalobce návrh na zahájení řízení zpět. Není důvodné, aby šikanózní návrh žalobce [tedy jak tento návrh vnímá žalovaná 3)] zatěžoval (i s ohledem na zásadu procesní ekonomie) soudní soustavu ani účastníky řízení, kteří by rovněž museli vynakládat náklady spojené s vedením tohoto řízení.
29. Uzavřel-li odvolací soud, že tvrzení žalované 3), pro které nesouhlasí se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, nepředstavují vážné důvody ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
30. K tomu Nejvyšší soud považuje za důležité doplnit, že již jen tento důvod, na základě kterého odvolací soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně [tedy že tvrzení žalované 3) nepředstavují vážné důvody, pro které by měl soud rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, a to ani při zohlednění tvrzení vznesených žalovanou 3) až v dovolacím řízení], postačí k tomu, aby rozhodnutí odvolacího sodu obstálo v přezkumu dovolacího soudu. I kdyby byl
totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným [postup soudů nižších stupňů při zjišťování postoje žalované 3) ke zpětvzetí návrhu], Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit. IV. Závěr a náklady řízení 31. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolacího soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované 3) tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 32. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu