22 Cdo 2914/2024-481
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobce: Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/19, IČO: 42196451, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph. D., advokátem
se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, proti žalované: Explosia a.s., se sídlem v
Pardubicích, Semtín 107, IČO: 25291581, zastoupené JUDr. Radovanem Bernardem,
advokátem se sídlem v Praze, Havlíčkova 1030/1, o zaplacení 10 281 957 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 118 C
39/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2024, č. j. 27 Co 108/2024-439, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5.
2024, č. j. 27 Co 108/2024-439, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne
29. 1. 2024, č. j. 118 C 39/2019-402, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Pardubicích k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 29. 1. 2024, č. j. 118 C 39/2019-402, zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobci částku 10 281 957 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 %
p.a. od 9. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II a III).
2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na vydání bezdůvodného
obohacení, jež mělo vzniknout užíváním části lesního pozemku parc. č. XY
zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního
úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětný pozemek“) v
rozsahu o výměře 177 214 m? žalovanou, která má na uvedeném pozemku umístěn
muniční sklad. Primární procesní obranu žalované, namítající vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemenu k předmětné části pozemku, posoudil soud prvního
stupně tak, že důvodem pro užívání pozemku měla být hospodářská smlouva,
„pakliže však hospodářská smlouva předložena nebyla a lze dovozovat, že
neexistuje, je možné přistoupit na aplikaci § 1095 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, (dále též jen ‚o. z.‘)“. Na straně žalované ani jejích
právních předchůdců nebyl zjištěn „nedostatek poctivého úmyslu“ a jestliže
užívání pozemku trvalo více než 20 let, došlo k mimořádnému vydržení
služebnosti.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 27
Co 108/2024-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Zásadní odvolací námitku směřující proti závěru o vydržení práva
služebnosti spočívající ve výhradě, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval
otázkou, zda užívací právo žalované je svým obsahem skutečně právem
odpovídajícím věcnému břemenu, tedy zda žalovaná je držitelem takového práva,
přičemž žalobce namítal, že žalovaná držitelem práva odpovídajícího věcnému
břemenu není, posoudil odvolací soud tak, že „protože odvolací soud sdílí
závěry okresního soudu, které ve vztahu k opodstatněnosti vznesené námitky
mimořádného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu okresní soud učinil a
považuje jej za odpovídající zjištěnému skutkovému stavu, vycházeje ze zásady
stručnosti v podrobnostech odkazuje na logické a výstižné odůvodnění rozhodnutí
okresního soudu“. K odvolacím námitkám odvolací soud podotkl, že „předmětný
pozemek pod stavbami zemních skladů a areálovou komunikací žalovaná převzala od
společnosti ALIACHEM na základě smlouvy o vkladu části podniku v roce 2002 a
jmenovaná společnost, stejně jako její právní předchůdce Synthesia, a. s.,
areál dlouhodobě a bezúplatně užívala, a to již od privatizace původně státního
podniku VCHZ Synthesia, s. p. v lednu 1994. Žalovaná pozemek, resp. jeho
dotčenou část, ve stejném rozsahu, dlouhodobě a v dobré víře užívala, vycházeje
ze skutečnosti, že jí svědčí právo užívání, které nebylo ze strany žalobce
nikterak zpochybňováno“. Odvolací soud pak následně uvedl, že za „této situace
lze spolehlivě uzavřít, že dlouholeté, bezplatné a ničím nezpochybňované
užívání předmětné části dotčeného pozemku žalovanou, resp. i všemi jejími
právními předchůdci, nutně rezultuje v závěr, že žalovaná vydržela právo
odpovídající právu z věcného břemene“.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost spatřoval v následujících skutečnostech : 1) odvolací soud i soud
prvního stupně z předložených důkazů vztahujících se k rozličným jednáním
probíhajícím mezi stranami a k nepoctivému úmyslu žalované učinily skutková
zjištění natolik vadná a rozporná s jejich obsahem, že představují zásah do
práva na spravedlivý proces žalobce, nadto jsou rozhodnutí soudu prvního stupně
a soudu odvolacího vzájemně vnitřně rozporná, pročež není zřejmé, na základě
jakého skutkového stavu vlastně odvolací soud přistoupil k aplikaci příslušné
právní normy, což je dovolacím důvodem ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, 2) odvolací soud i soud prvního stupně své závěry
vztahující se k otázce časového okamžiku, k němuž má být prokázán nepoctivý
úmysl držitele ve smyslu § 1095 věty druhé o. z., opřely o judikaturu
Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo
2307/2022, 22 Cdo 286/2024, 22 Cdo 205/2024 a navazujících, přičemž tato otázka
má být posouzena jinak, 3) odvolací soud i soud prvního stupně se při řešení
právní otázky obsahu držby žalované ve vztahu k pozemku odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo
2274/2021 nebo 22 Cdo 3750/2023, neboť žalovaná žádným způsobem neprokázala
držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu. Tento rozpor s judikaturou
Nejvyššího soudu (přičemž tato otázka byla předmětem dovolacího přezkumu jako
klíčová a prioritní) odůvodnil tím, že žalovaná v řízení před soudem prvního
stupně ani soudem odvolacím dostatečně neprokázala svůj úmysl držet právo
odpovídající věcnému břemenu užívání pozemku. Žalovaná rovněž nikdy
nepředložila ani neoznačila právní titul, z něhož by bylo možné usuzovat na
animus possidendi žalované ve vztahu k věcnému břemeni. Samotná skutečnost, že
žalovaná, případně její právní předchůdci pozemek bezplatně užívali, neznamená,
že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemenu, neboť užívání pozemku
mohlo být realizováno na základě řady právních důvodů, přičemž některé z nich
mohou být i bezúplatné. Žalovaná byla v řízení poučena o povinnosti tvrdit a
prokázat, že dané právo vykonávala jako věcné, nicméně ani ve vyjádření
doplněném žalovanou ze dne 7. 10. 2020 nejsou k uvedenému požadavku žádná
konkrétní tvrzení. Žalovaná svá tvrzení omezila toliko na skutečnost, že
pozemek dlouhodobě užívá, a to bezúplatně. Nepředložila žádné konkrétní tvrzení
ani důkaz, ze kterého by mělo vyplývat, že vykonávala právo odpovídající
věcnému břemenu, přičemž samotný výkon užívacího práva nesvědčí o tom, že by se
mělo jednat o právo věcné. Naopak žalovaná od počátku věděla, že pozemek není v
jejím vlastnictví, ač na něm má umístněné stavby; věděla, že užívání pozemku je
třeba vyřešit, opakovaně žalobce utvrzovala v tom, že má zájem na dořešení celé
situace. Žalobce navrhl změnu rozhodnutí odvolacího soudu a vyhovění žalobě,
případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítl, případně zamítl, přičemž se vyjádřila k jednotlivým dovolacím
námitkám. Poukázala mj. na to, že právo, na základě kterého užívala předmětný
pozemek, vnímala jako právo věcné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
9. Dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení
základní podmínky pro úvahu o vydržení práva služebnosti odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu.
10. V daném směru dovolatel přiléhavě poukazuje na závěry formulované
Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 a 22 Cdo
3750/2023. Jejich sumarizaci provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 6.
2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023.
11. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
12. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po
kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než
uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc
movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
13. V usnesení ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023, Nejvyšší
soud sumarizoval, že „Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22
Cdo 3750/2023 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), shrnul, že ten, kdo se vydržení práva
služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou
dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis
possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na
to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí
proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto
ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice
mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu
(např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013).
Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už
řádného, či mimořádného) domáhá.“
14. Založil-li odvolací soud svůj závěr o vydržení práva odpovídajícího
služebnosti na samotném faktu užívání pozemku žalovanou, resp. jejími právními
předchůdci, bez dalšího, aniž by vysvětlil povahu tohoto užívání jako výkonu
věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu, jsou jeho závěry v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud pak ještě dodává, že ani z
rozhodnutí soudů obou stupňů, ani z provedených skutkových zjištění, nevyplývá
dosud nic, co by zakládalo prostor pro úvahu, že by užívání pozemku žalovanou
mělo být výkonem věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu (služebnosti).
15. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (a rozhodnutí soudu
prvního stupně ze stejného důvodu také), dovolací soud podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
Vzhledem k důvodu zrušení rozsudků nalézacích soudů pak bylo předčasné se
zabývat dalšími dovolacími námitkami žalobce, které by dovolací soud posuzovat
teprve tehdy, byla-li by splněna základní podmínka pro případné vydržení práva
odpovídajícího služebnosti, tj. držba věcného práva služebnosti.
16. V dalším řízení se tak nalézací soud bude zabývat posouzením
procesní obrany žalované namítající vydržení práva odpovídajícího služebnosti;
dospějí-li k závěru, že k vydržení tohoto práva nedošlo, posoudí nárok žalobce
na zaplacení žalované částky z pohledu jím uplatněného nároku na vydání
bezdůvodného obohacení.
17. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu
vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s
§ 226 o. s. ř.).
18. náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu