22 Cdo 299/2024-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové, ve věci žalobkyně MANALISTEN s.r.o., IČO 28528999, se sídlem v Praze 4, Holušická 2253/1, zastoupené Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 13, proti žalovaným 1) N. L., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 2590/33c, a 2) hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 163/2015, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 69 Co 274/2023-86, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně navrhla, aby soud připustil vstup hlavního města Prahy a Městské části Praha 6 do řízení jako dalších účastníků na straně žalované, neboť charakter řízení o odstranění neoprávněné stavby na pozemku, který je ve spoluvlastnictví více osob, neumožňuje z hlediska věcné legitimace, aby jeho účastníky byli jen někteří ze spoluvlastníků; nechtějí-li někteří spoluvlastníci pozemku vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobkyni, než navrhnout jejich přistoupení do řízení na straně žalované.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 5. 2023, č. j. 21 C 163/2015-69, přistoupení hlavního města Prahy ani Městské části Praha 6 do řízení jako dalších účastníků na straně žalované nepřipustil.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 8. 2023, č. j. 69 Co 274/2023-86, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil, aby do řízení přistoupilo jako další účastník na straně žalované hlavní město Praha, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a formuluje následující právní otázky: „vymezení okruhu účastníků řízení ve věci odstranění stavby, která se nachází na pozemku, jehož správa byla svěřena městské části; povinnost soudu prvního stupně doručit účastníkům řízení rozhodnutí o návrhu na připuštění těchto účastníků do řízení; povinnost soudu prvního stupně doručit účastníkům řízení stejnopis odvolání, které směřuje proti rozhodnutí o návrhu na připuštění těchto účastníků do řízení“.
5. Tvrdí, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně z procesní opatrnosti namítá, že dospěje-li dovolací soud k závěru, že předestřené právní otázky nebyly doposud v praxi dovolacího soudu vyřešeny, dovozuje dovolatel přípustnost dovolání v tom, že se jedná o otázky hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny.
6. Odvolacímu soudu zejména vytýká, že umožnil přistoupení účastníka (dovolatele), který není v řízení aktivně ani pasivně legitimován. Má za to, že v řízení o odstranění stavby je věcně legitimována Městská část Praha 6, jíž bylo svěřeno právo hospodařit s tímto majetkem a poukazuje na závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, sp. zn. 26 Cdo 1811/2020 nebo sp. zn. 25 Cdo 5764/2017, a také v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 278/2021.
7. Dále namítá, že mu nebyl soudem prvního stupně doručen návrh na připuštění vstupu účastníků do řízení, ani odvolání směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně o takovém návrhu, a že proto neměl možnost se s návrhem ani soudním rozhodnutím seznámit a vyjádřit se k nim; tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2281/2021, a dále na a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 743/19 nebo sp. zn. II ÚS 2652/20 a mnohé další.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „potvrdí usnesení soudu prvního stupně“.
9. Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že věcná legitimace svědčí jak žalovanému 2), tak i Městské části Praha 6 z titulu svěřené správy. Dovolatelem vytýkaný nedostatek v doručování nepovažuje za vadu řízení, neboť má za to, že formulovaná povinnost doručovat soudní rozhodnutí se vztahuje pouze k meritornímu rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že do řízení na straně žalované přistoupí jako další účastník i Městská část pro Prahu 6.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s jím uváděnou judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku vymezení okruhu účastníků řízení ve věci odstranění neoprávněné stavby, která se nachází na pozemku, jehož správa byla svěřena městské části hlavního města Praha.
14. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť oproti přesvědčení dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
15. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4082/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), konstatoval: „Zřízením neoprávněné stavby v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) vznikl mezi stavebníkem, který se stává jejím vlastníkem, a vlastníkem pozemku hmotněprávní vztah, který lze, neupravili-li účastníci vzájemný vztah mimosoudně, vypořádat jen způsoby uvedenými v § 135c obč. zák. Je-li ohledně neoprávněné stavby zahájeno soudní řízení, soud musí vypořádat celý hmotněprávní vztah, založený tímto ustanovením.
(…) Rozhodnutí podle § 135c obč. zák. tak vždy zasáhne do právních poměrů vlastníka stavby a vlastníka pozemku; jsou-li uvedené nemovitosti ve spoluvlastnictví více osob, pak budou dotčena práva všech spoluvlastníků. To je důvod pro to, aby účastníky řízení byli v takovém případě všichni spoluvlastníci; dalším důvodem je, že ti z nich, kteří by se řízení nezúčastnili, by nebyli výrokem rozhodnutí vázáni a rozhodnutí by vůči nim nevytvořilo překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).“
16. V usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4191/2014, Nejvyšší soud uvedl, že nejsou-li účastníky řízení o vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. všichni spoluvlastníci neoprávněné stavby a pozemku, na němž se nachází, nelze žalobě vyhovět pro nedostatek věcné legitimace. Dále dovodil, že „nechtějí-li někteří spoluvlastníci pozemku (resp. i vlastníci stavby, pokud se domáhají jejího vypořádání oni) vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, a řada dalších rozhodnutí).“
17. K aktivní i pasivní legitimaci městských částí hlavního města Prahy u některých typů žalob se Nejvyšší soud vyjádřil ve své rozhodovací praxi následovně:
18. V rozsudku ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, Nejvyšší soud dovodil, že je-li městská část toliko subjektem majícím právo hospodaření se svěřeným majetkem jiného subjektu, lze jí přiznat v rámci ochrany tohoto práva např. žalobu zápůrčí, vindikační, nikoliv právo aktivní věcné legitimace k podání určovací žaloby.
19. V rozsudku ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že v řízení o žalobě na určení vlastnictví k nemovitosti, ohledně níž je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsáno hlavní město Praha, není jeho městská část pasivně legitimována. K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005.
20. Dále pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 312/2019, uvedl, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se musí účastnit všichni spoluvlastníci, neboť takovým rozhodnutím soudu se nově konstituují vlastnické vztahy k dané věci a výrok rozsudku zavazuje všechny dosavadní spoluvlastníky. V případě, že by se některý ze spoluvlastníků nezúčastnil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a jeho vztahy k ostatním spoluvlastníkům by zůstaly nevypořádány.
Pro vyhovění žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je proto nejdříve nezbytné zodpovědět předběžnou otázku, zda jsou všichni spoluvlastníci účastníky řízení (k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1966, sp. zn. 4 Cz 79/66, publikovaný pod č. 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále pak rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 5/2004, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016).
21. Ve stejném rozsudku také vysvětlil, že s ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí (navrhovaným zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví by se konstitutivně změnily vlastnické vztahy k nemovitosti), není možné přiznat městské části hlavního města Prahy aktivní (ale ani pasivní) legitimaci v takovém řízení.
22. V nyní projednávané věci je nutné zohlednit následující okolnosti: žalobkyně je společně se žalovaným 2) spoluvlastnicí pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha, Katastrální pracoviště XY (dále jen „pozemek“); žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby soud uložil žalované 1) N. L. povinnost odstranit na pozemku umístěnou neoprávněnou stavbu altánu; žalovaný 2) hlavní město Praha svěřil správu pozemku Městské části Praha 6; oba subjekty se k podané žalobě odmítly připojit.
23. Jelikož žaloba na odstranění neoprávněné stavby předpokládá vydání (konstitutivního) rozhodnutí, jímž budou dotčena práva vlastníků stavby i práva vlastníků pozemku, musí být účastníky řízení všechny tyto subjekty. Je proto nutné trvat na obligatorní účasti hlavního města Prahy (jako jednoho ze spoluvlastníků) v řízení, která nemůže být nahrazena účastí městské části, byť tato městská část předmět spoluvlastnického vztahu spravuje. Ve sporech, kde dochází k užívání cizího pozemku tím, že je na něm umístěna neoprávněná stavba jiného vlastníka, je totiž podstatné právě to, kdo je skutečně oním vlastníkem, nikoliv to, kdo má pozemek svěřený do správy.
24. Uplatňuje-li dále dovolatel vady řízení (kam patří námitky ohledně povinnosti soudu prvního stupně doručit účastníkům řízení rozhodnutí o návrhu na připuštění těchto účastníků do řízení a stejnopisu odvolání, které proti tomuto rozhodnutí směřuje) , opomíjí, že vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
25. Dovolací soud navíc neshledává, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Přestože nebylo dovolateli soudem prvního stupně doručeno usnesení o návrhu na připuštění vstupu dalších účastníků do řízení na straně žalované, ani mu nebyl doručen stejnopis odvolání žalobkyně směřující proti tomuto usnesení, uplatnil nakonec dovolatel své námitky v dovolacím řízení.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že nepřehlédl, že žalobkyně vzala po zahájení dovolacího řízení žalobní návrh ve věci samé zpět. Jelikož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle § 243b o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí ani ustanovení § 96 o. s. ř. o zpětvzetí žalobního návrhu, nerozhodoval dovolací soud o podaném zpětvzetí žaloby; o tomto procesním úkonu rozhodnou nalézací soudy po skončení tohoto dovolacího řízení.
28. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. David Havlík podepsáno Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D. za nepřítomného předsedu senátu