22 Cdo 3058/2017-429
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v
Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1518/2, proti žalované N. I., zastoupené
JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o
zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím a o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 212/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016,
č. j. 72 Co 409/2014-368, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016, č. j. 72 Co
409/2014-368, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 C 212/2011-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 4 928 262,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 26. 5. 2011
do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost
zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 477 032,14 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že účastníci uzavřeli
smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 21. 7. 2010, kterou
vypořádávali jak jejich společné jmění manželů (dále též „SJM“) podle § 24a
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, pro účely rozvodu jejich manželství, tak i
jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem. Tato smlouva je absolutně
neplatná jako celek, neboť předmětem této dohody učinili účastníci i pozemky,
jejichž vlastníky v době uzavření smlouvy nebyli, a sjednaná cena nebyla u
jednotlivých nemovitostí nijak specifikována; ostatně nedošlo ani k zápisu
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jelikož účastníci uzavřeli
neplatnou smlouvu, na jejímž základě žalobce plnil a uhradil za žalovanou kupní
cenu ve výši 4 000 000 Kč z hypotečního úvěru, který si vzal žalobce a sám jej
splácí, takže se jedná o jeho výlučné finanční prostředky, a jelikož byla dále
z prostředků SJM účastníků uhrazena na kupní cenu za bytovou jednotku v k. ú. D. B. (dále jen „předmětná bytová jednotka“) částka 1 856 525 Kč, z níž žalobce
požaduje ?, tedy částku 928 262,50 Kč, vzniklo žalované na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení ve výši 4 928 262,50 Kč, a proto žalobě v celém rozsahu
vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 30. 4. 2015, č. j. 72 Co 409/2014-243, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud
uvedl, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení podala k Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 žalobu na vypořádání SJM účastníků, z jejíhož obsahu vyplývá, že se
žalovaná (v daném řízení žalobkyně) domáhá mimo jiné vypořádání předmětné
bytové jednotky a zůstatku pohledávky ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené
mezi účastníky a Volksbank CZ, a. s. dne 23. 9. 2010, jenž je předmětem řízení
i v této věci. Úvěrovou smlouvu uzavřeli oba účastníci za trvání manželství
ještě předtím, než uzavřeli smlouvu o zúžení rozsahu SJM ze dne 29. 11. 2010 a
jejím předmětem učinili výhradně předmětnou bytovou jednotku, takže odvolací
soud neměl důvod domnívat se, že se nejedná o společný závazek účastníků. Proto
je třeba jej jako takový vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku
patřícího do společného jmění bývalých manželů rozsudkem soudu, což ovšem není
možné učinit v řízení v této věci, neboť případným vyhověním požadavku žalobce
na úhradu plnění, které vynaložil po zániku SJM na uhrazení závazku věřiteli,
který vznikl za trvání manželství, by došlo k obcházení zákona.
V daném případě
zahájení řízení o vypořádání SJM, byť toto řízení bylo zahájeno později, než
řízení v projednávané věci, brání tomu, aby bylo pokračováno v řízení v této
věci. Vzhledem k tomu odvolací soud napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil. K dovolání obou účastníků Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22
Cdo 4338/2015-316, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že pokud odvolací soud
posoudil žalobou uplatněný nárok jakožto jednu z položek tvořících zaniklé SJM
účastníků a zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil pro překážku
litispendence, neboť po zahájení tohoto řízení podala žalovaná k Obvodnímu
soudu pro Prahu 5 žalobu na vypořádání SJM účastníků, nerespektoval svým
rozhodnutím ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně překážky
litispendence, podle níž se zastavuje řízení později zahájené. Jestliže pak
odvolací soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že žalobou „dochází k
obcházení § 149 a násl. občanského zákoníku“, nebylo dovolacímu soudu zřejmé,
proč svůj úsudek spojil se zastavením řízení, a nikoliv se zamítnutím žaloby. Dovolací soud dále odvolacímu soudu vytkl, že se řádně nevypořádal s otázkou,
zda měla obě řízení ve skutečnosti stejný předmět řízení, když nebylo najisto
postaveno, které položky náležející do SJM účastníků, které v rámci své žaloby
uplatnila žalovaná, jsou předmětem zde probíhajícího řízení. V této souvislosti
zdůraznil, že ve zde probíhajícím řízení žalobce svůj nárok na zaplacení částky
4 928 262,50 Kč s příslušenstvím uplatnil s tvrzením, že tyto finanční
prostředky byly poskytnuty na předmětnou bytovou jednotku z jeho výlučného
vlastnictví, nikoliv z prostředků SJM účastníků; to se týká minimálně částky ve
výši 4 000 000 Kč, která měla být podle tvrzení žalobce poskytnuta z jeho
výlučných prostředků získaných prostřednictvím úvěru na výlučný majetek
žalované. Pro úplnost dovolací soud poukázal na skutečnost, že pokud je jedním
z bývalých manželů podána žaloba na vypořádání jejich zaniklého SJM, konzumuje
se tím i žalobní právo druhého účastníka domáhat se vypořádání. Podá-li druhý
účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu
třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení; tímto duplicitním
návrhem není zahájeno řízení, a není namístě řízení o něm proto zastavovat. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 72 Co 409/2014-368,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla
uložena povinnost zaplatit žalobci 4 928 262,50 Kč s úrokem z prodlené z této
částky ve výši 7,75 % ročně od 26. 5. 2011 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud stejně jako soud prvního
stupně posoudil smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 21.
7. 2010 jako absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť jí byly vypořádány věci,
které již účastníkům nepatřily nebo u nichž došlo k novému označení; z celkové
částky 5 000 000 Kč, kterou se žalobce zavázal zaplatit žalované, pak není
zřejmé, jaká část z uvedené sumy se vztahuje právě k vypořádávanému SJM a jaká
část připadá na finanční vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k
pozemkům. Z dokazování zároveň vyplynulo, že částka, kterou žalobce po žalované
v projednané věci požaduje zaplatit a která zároveň představuje závazek
vyplývající z hypotečního úvěru, z něhož jsou účastníci podle smlouvy s
Volksbank CZ, a. s. zavázání společně a nerozdílně, sestává nejen z výlučných
finančních prostředků žalobce, ale i z prostředků spadajících do SJM účastníků
(1 859 525 Kč), a protože vypořádání SJM je nedělitelné, bude třeba jej jako
takové vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do SJM
bývalých manželů, což ovšem není možné učinit v této věci, neboť případným
vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění, které vynaložil po zániku SJM na
uhrazení závazku věřiteli, který vznikl za trvání manželství by došlo k
obcházení zákona. Předmětný závazek ostatně učinila součástí vypořádání sama
žalovaná v řízení o vypořádání SJM, které je však vedeno u jiného
prvostupňového soudu, a to u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C
70/2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení právní otázky doposud v judikatuře dovolacího soudu
nevyřešené. Zdůrazňuje, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor
dovolacího soudu vyslovený v dané věci. Dále pokládá otázku, zda „je závazek
týkající se majetku, který v době vzniku tohoto závazku byl ve vlastnictví
třetí osoby a až po vzniku tohoto závazku jej nabyl do svého výlučného
vlastnictví jeden z manželů, závazkem spadajícím do společného jmění manželů“. Zdůrazňuje, že závazek z úvěrové smlouvy ze dne 23. 9. 2010 byl zřízen výhradně
za účelem financování koupě předmětné bytové jednotky, která podle smlouvy o
zúžení SJM měla náležet výhradně žalované, takže vůle účastníků zcela
nepochybně směřovala k tomu, aby závazek z úvěrové smlouvy nespadal do SJM
účastníků; to potvrzuje skutečnost, že žalovaná na tento úvěr ničeho neplnila a
„veškeré splátky šly z výlučných prostředků žalobce“. Podle žalobce není
rozhodné, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, neboť tento závazek se týká
majetku, který v době uzavření úvěrové smlouvy (a tedy v době vzniku závazku)
patřil třetí osobě a ke kterému měla žalovaná nabýt vlastnické právo teprve v
budoucnu. Naopak pro posouzení právní povahy závazku je podstatná vůle obou
účastníků v okamžiku jeho vzniku a skutečnost, že se předmětná bytová jednotka,
k níž se tento závazek váže, stala výlučným vlastnictvím žalované; opačný
výklad by podle žalobce vedl k nespravedlnostem. Jestliže pak žalovaná namítá,
že smlouva o zúžení SJM je rovněž neplatná, nelze s tím souhlasit, přičemž ani
odvolací soud k takovému závěru nedospěl. Jako další klade otázku, zda „je
skutečnost, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky z titulu
bezdůvodného obohacení sestává částečně z uplatnění požadavku na náhradu toho,
co bylo z výlučného majetku investováno na společný majetek manželů, důvodem
pro zamítnutí žaloby jako celku“. Zdůrazňuje, že odvolací soud žalobu zcela
zamítl, ačkoliv jen u žalobní částky 928 262,50 Kč dospěl k závěru, že měla
tvořit součást SJM. U zbylé částky (4 000 000 Kč) však k tomuto závěru
nedospěl. Jelikož se jednalo o prostředky z výlučného závazku žalobce, měl
odvolací soud (za předpokladu, že částka 928 262,50 Kč byla skutečně vynaložena
ze SJM účastníků) rozsudek soudu prvního stupně potvrdit alespoň do částky 4
000 000 Kč a případně zbytek žaloby zamítnout. Závěrem navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření vypořádává s jednotlivými dovolacími námitkami,
poukazuje na pochybení, jichž se měl v daném řízení dopustit již soud prvního
stupně. Ohledně otázek přípustnosti dovolání zdůrazňuje, že k nim již existuje
rozsáhlá judikatura, proto by dovolání mělo být odmítnuto. Smlouva o hypotečním
úvěru na částku 4 000 000 Kč byla uzavřena za trvání manželství a jsou z ní
zavázáni oba účastníci. Má za to, že se jedná o společný závazek, na který
nedopadá § 143 odst. 1 písm.
b) občanského zákoníku. Zdůrazňuje rovněž, že
žalobce věřiteli celou jím požadovanou částku doposud nezaplatil. Ostatně
nemovitosti, na které byl úvěr použit, jsou součástí SJM, neboť i smlouva o
zúžení rozsahu SJM účastníků by měla být požadována za neplatnou. Uvedené je
pak třeba zohlednit i v rámci další otázky předestřené v dovolání. Jednotlivé
částky použité na předmětnou bytovou jednotku nelze od sebe navzájem
rozdělovat. Pokud by bylo možné posoudit žalobcův nárok jako bezdůvodné
obohacení, pak je třeba zdůraznit, že by vzniklo až zaplacením jednotlivých
splátek úvěru; žalobce však do nastalé koncentrace řízení v tomto ohledu
nenavrhl žádný důkaz, takže neunesl svou důkazní povinnost. Byť žalovaná „ne
zcela souhlasí se všemi úvahami odvolacího soudu“, má za to, že rozhodl
správně. Vymezený rozsah řízení spadá do vypořádání SJM a není bezdůvodným
obohacením. Vzhledem ke stavu řízení a k tomu, jak se doposud dokazování
ubíralo, nemůže být věc vrácena soudu prvního stupně s tím, že ji má projednat
jakožto vypořádání SJM. Takový postup by byl zcela nepraktický, když již
probíhá řízení u místně příslušného Obvodního soudu pro Prahu 5. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Žalobce se v replice vypořádává s jednotlivými námitkami žalované. Především
zdůrazňuje, že se žalovaná ve vyjádření nepřípustně pouští do skutkových
otázek, polemizuje s názorem, že jí soud prvního stupně neumožnil uplatnit
další položky vypořádání SJM, když zdůrazňuje, že soud měl vyjít z vymezeného
předmětu řízení. Nesouhlasí ani s tím, že jím nastolené otázky již byly v
judikatuře vyřešeny a k otázkám se znovu podrobněji vyjadřuje. Setrvává na svém
návrhu, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j.
22 Cdo
4338/2015-316, žalobce svou žalobou uplatnil vůči žalované dva procesní nároky. Za první žalobce uplatnil nárok na zaplacení částky 4 000 000 Kč s tvrzením, že
tato částka, kterou získal z poskytnutého úvěru na základě smlouvy ze dne 23. 9. 2010, byla v jeho výlučném vlastnictví, načež byla bez právního důvodu
použita ve prospěch žalované na nákup předmětné bytové jednotky. Za druhé
žalobce v žalobě uplatnil nárok na vypořádání částky ve výši 1 856 525 Kč,
která měla být z prostředků náležejících do SJM účastníků použita taktéž na
nákup předmětné bytové jednotky, přičemž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná
nahradila ? této částky. Jelikož se jedná o dva samostatné nároky, je nezbytné
posuzovat přípustnost a důvodnost dovolání ohledně každého z nich zvlášť. Ve vztahu k prvně uplatněnému nároku namítal žalobce nerespektování závazného
právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316, jakož i skutečnost, že odvolací soud zamítl žalobu
jako celek, ačkoliv celá žalovaná částka se netýkala požadavku na náhradu toho,
co bylo z majetku náležejícího do SJM účastníků investováno na výlučný majetek
žalované.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť nebyl respektován závazný
právní názor dovolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22
Cdo 4338/2015-316. Jak dovolací soud zdůraznil, žalobou byly vůči jedné žalované uplatněny dva
samostatné nároky, došlo tedy k jejich objektivní kumulaci v jedné žalobě. Přestože byl odvolací soud na tuto skutečnost upozorněn již v derogačním
usnesení, v rozhodnutí ji řádně nereflektoval, ba dokonce ve vztahu k nároku na
zaplacení částky 4 000 000 Kč, který se opírá o tvrzení, že žalobce má za
žalovanou pohledávku, spadající do jeho výlučného vlastnictví, a nikoliv do
jejich společného jmění manželů, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť
odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevysvětlil, proč byla
žaloba zamítnuta i v tomto rozsahu. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že „z provedeného dokazování navíc vyplynulo,
že částka, kterou žalobce po žalované v projednávané věci požaduje zaplatit, a
která zároveň představuje závazek vyplývající z hypotečního úvěru, z něhož jsou
účastníci podle smlouvy s Volksbank CZ, a. s. zavázáni společně a nerozdílně,
se sestává nejen z výlučných finančních prostředků žalobce, ale i z prostředků
spadajících do SJM účastníků (1 856 525 Kč), a protože vypořádání SJM je
nedělitelné, bude třeba jej jako takové vypořádat v rámci komplexního
vypořádání majetku patřícího do společného jmění bývalých manželů, což ovšem
není možné … učinit v řízení v této věci, neboť případným vyhověním požadavku
žalobce na úhradu plnění, které vynaložil po zániku SJM na uhrazení závazku
věřiteli, který vznikl za trvání manželství, by došlo k obcházení zákona“. Jestliže měl odvolací soud za to, že i o tomto nároku nelze rozhodnout pro
tvrzené obcházení řízení o vypořádání SJM účastníků, je nutno zdůraznit, že
případnou výhradní pohledávku jednoho manžela za druhým manželem nelze
považovat za investici (vnos) ze SJM na výhradní majetek jednoho z manželů ani
za investici z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek náležející do
SJM. Jelikož podle žalobních tvrzení tento nárok nemá spadat do SJM účastníků a
ani z jiného důvodu se společného jmění manželů přímo nedotýká, jedná se o
samostatný nárok, který je na vypořádání SJM zcela nezávislý, a proto jej nelze
v rámci řízení o vypořádání SJM zohlednit [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010 (uveřejněný pod č. C 8 626 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo
999/2006 (uveřejněný pod č. C 4 621 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 (uveřejněné pod č. C 7 923 v
Souboru)]. Dovolacímu soudu tak není zřejmá úvaha odvolacího soudu, proč by
uplatnění tohoto nároku mělo zakládat obcházení řízení o vypořádání zaniklého
SJM účastníků.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud tím, že pro údajné obcházení řízení o
vypořádání SJM účastníků odmítl věcně posoudit nárok žalobce na zaplacení
částky 4 000 000 Kč uplatněný s tvrzním, že se jedná o jeho výlučnou pohledávku
za žalovanou, zatížil své rozhodnutí vadou, v jejímž důsledku se dopustil
ústavněprávního deficitu denegationis iustitiae. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci byl tak uplatněn zcela právem. V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se žalobcem uplatněným
nárokem na zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím znovu zabýval a vyšel ze
žalobních tvrzení, jak zdůraznil dovolací soud již v předchozím derogačním
rozhodnutí v této věci, a zkoumal, zdali žalobce disponuje tvrzenou pohledávkou
za žalovanou. Dovolací soud podotýká, že pro nadbytečnost se nezabýval žalobcem předestřenou
otázkou, zdali tvrzená pohledávka byla ve výlučném vlastnictví žalobce či
tvořila SJM účastníků, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na této
otázce založeno; to však nevylučuje, že se s ní bude muset vypořádat odvolací
soud v další fázi řízení. Rovněž ve vztahu k druhému žalobou uplatněnému nároku na vypořádání částky 1
856 525 Kč s argumentací, že se jedná o investici z prostředků náležejících do
SJM účastníků na výlučný majetek žalované, z níž dovolatel požadoval zaplatit
jednu polovinu, namítal dovolatel nerespektování závazného právního názoru
dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo
4338/2015-316. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť i v tomto případě nebyl
respektován závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne
23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316. Ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že spadá
do vypořádání SJM, které je nedělitelné, pročež jej bude třeba vypořádat v
rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění bývalých
manželů, což ovšem s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 1. 2. 2011, sp. zn. 19 Co 503/2010, není možné, neboť by případným
vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění došlo k obcházení zákona. Předmětný závazek ostatně učinila předmětem vypořádání sama žalovaná v řízení o
vypořádání SJM, které je však vedeno u jiného prvostupňového soudu, a to u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 70/2014. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud respektoval závazný právní názor
dovolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo
4338/2015-316, v tom ohledu, že tentokrát již neshledal překážku litispendence,
ve zbylém rozsahu však závazný právní názor respektován nebyl. Dovolací soud předně zdůrazňuje, že svou formulací v uvedeném usnesení: „Za
této situace pak není dovolacímu soudu zřejmý další závěr odvolacího soudu, že
by tímto postupem žalobce ‚došlo k obcházení zákona (§ 149 a násl. obč.
zák.)‘,
jestliže svůj úsudek o obcházení zákona spojil odvolací soud nikoliv se
zamítnutím žaloby, ale se zastavením řízení zjevně z důvodu nedostatku podmínky
řízení spočívající v překážce zahájeného řízení.“ nijak nenaznačoval, že
původní rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve své podstatě správné a že jen mělo
být formálně rozhodnuto jinak (že řízení nemělo být zastaveno, ale mělo dojít k
zamítnutí žaloby). Závěr o obcházení řízení o vypořádání SJM, k němuž se v
napadeném rozsudku odvolací soud přiklonil, nemůže totiž obstát ani při
zamítnutí žaloby, když dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, v čem by toto
obcházení řízení o vypořádání SJM mělo spočívat. Dovolatel v žalobě nazvané „žaloba o vydání bezdůvodného obohacení a o náhradu
plnění vynaloženého ze společného majetku manželů ve výši 4 928 262,50 Kč“ mimo
jiné zdůraznil, že z prostředků náležejících do SJM účastníků byly na nákup
nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované použity finanční prostředky ve
výši 1 856 525 Kč, z nichž pro sebe požadoval, aby mu byla nahrazena jejich ?,
tj. 928 262,50 Kč. Ačkoliv ne všechny v žalobě obsažené formulace mohly být
dostatečně srozumitelné, je nezbytné žalobu posuzovat podle jejího obsahu
(srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.), z něhož lze podle názoru dovolacího soudu
jednoznačně poznat, že dovolatel v žalobě uplatnil nárok na vypořádání
investice z prostředků náležejících do SJM účastníků na výlučný majetek
žalované, který se ve shodě s § 149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vypořádává v rámci vypořádání
SJM účastníků. Jelikož v okamžiku podání žaloby nebylo doposud vedeno žádné
jiné řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků, žalobce uvedeným žalobním
návrhem v podstatě uplatnil nárok na vypořádání SJM účastníků. Na řádnosti uplatnění nároku na vypořádání SJM ničeho nemění skutečnost, že
žalobce navrhl vypořádat v rámci soudního řízení toliko jedinou položku – vnos
ze společného majetku na výlučný majetek žalované, ačkoliv v té době mělo být
součástí SJM daleko více věcí, práv či jiných majetkových hodnot, neboť podle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu předmětem soudního vypořádání SJM
jsou toliko věci, práva a hodnoty, jejichž vypořádání navrhnou účastníci řízení
do 3 let od zániku společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003 (uveřejněný pod č. C 2 098 v
Souboru), ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněný pod č. C 2
943 v Souboru), ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C 5 061 v Souboru), či ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007
(uveřejněný pod č. C 8 045 v Souboru)]. Svou podstatou tak jde o návrh částečné
vypořádání SJM, o jehož přípustnosti v soudní praxi nepanují žádné pochybnosti. Rovněž na věci nic nemění, že návrh na vypořádání společného jmění manželů byl
podán u místně nepříslušného soudu, když místně příslušným měl být Obvodní soud
pro Prahu 5, neboť manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 1. 2011, č. j. 6 C 137/2010-42 [srovnej § 88 písm. b) o.
s. ř. ve znění účinném do 31. 10. 2012]. Na tuto skutečnosti totiž bylo
možné procesně snadno reagovat, a to prostřednictvím vyloučení této části
řízení k samostatnému projednání s následnou možností postoupení věci místně
příslušnému okresnímu soudu; nutno však zdůraznit, že podle obsahu spisu soud
prvního stupně svou místní nepříslušnost neshledal a že ani žalovaná námitku
místní nepříslušnosti včas nevznesla (srov. § 105 o. s. ř.). Posouzení žalobního návrhu jakožto požadavku na vypořádání SJM pak nebrání ani
skutečnost, že žalobce v tomto řízení uplatnil i nárok na zaplacení úroků z
prodlení; s tímto návrhem se totiž lze vypořádat v rámci věcného posouzení. Jestliže tedy žalobce – i přes ne zcela precizní formulace ve svých podáních –
řádně uplatnil nárok na vypořádání SJM u soudu prvního stupně, nelze mu klást k
tíži, že soud prvního stupně nebyl případně schopen tuto skutečnost řádně
rozeznat a v souladu se zásadou iura novit curia je třeba zacházet s žalobním
nárokem na zaplacení 928 262,50 Kč jako nárokem na vypořádání vnosu ze SJM na
výlučný majetek žalované. K závěru o obcházení ustanovení obč. zák. o
vypořádání SJM přitom zjevně nemůže vést okolnost, že žalovaná v průběhu řízení
před soudem prvního stupně neuplatnila další položky k vypořádání SJM a že až v
průběhu odvolacího řízení podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 samostatnou
„žalobu na vypořádání SJM“, v níž měla uplatnit i položku projednávanou v tomto
řízení. Ani případné obtíže spojené s projednáním a vypořádáním žalovanou
uplatněných položek nijak neodůvodňují nepřiléhavý závěr o obcházení ustanovení
§ 149 a násl. obč. zák. Jestliže pak odvolací soud opřel závěr o obcházení řízení o vypořádání SJM o
argumentaci obsaženou v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 19 Co 503/2010, je nutno dodat, že dovolací soud argumentaci
Krajského soudu v Hradci Králové obsaženou v daném rozsudku nepovažuje za
přiléhavou, protože neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolací soud nad rámec odůvodnění uvádí, že pokud by bylo v dalším řízení
zjištěno, že postup soudu prvního stupně založil důvodné přesvědčení žalované,
že v tomto řízení nedochází k vypořádání společného jmění manželů, a proto v
průběhu řízení před soudem prvního stupně neuplatnila položky k vypořádání,
které by pak s ohledem na stávající procesní úpravu odvolacího řízení (vzhledem
k zákonné koncentraci řízení, popř. k principům neúplné apelace) nebylo možné
již projednat, pak by bylo nezbytné, aby soud v tomto výjimečném případě nalezl
přijatelné řešení, které na jedné straně nepovede k odepření práva žalované na
to, aby byly soudně vypořádány položky náležející do SJM účastníků uplatněné
podáním u Obvodního soudu pro Prahu 5 v zákonem předvídané tříleté lhůtě pro
vypořádání, a které na druhou stranu nebude mít za následek újmu na právech
žalobce.
Posouzení této otázky však nebylo předmětem dovolacího řízení již
proto, že dovolací soud přezkoumával závěry odvolacího soudu, jež vyznívaly
vůči žalobci nepříznivě potud, že jím uplatněný nárok na dílčí vypořádání
odmítl odvolací soud věcně projednat z důvodu jím uvažovaného obcházení zákona. Výše uvedenou okolnost tak nebylo možno k dovolání žalobce posuzovat též proto,
že ji z tohoto pohledu dosud vůbec neposuzovaly ani nalézací soudy a toho, aby
se v této věci projednávalo vypořádání celé masy společného jmění manželů, se
ostatně nedomáhal ani jeden z účastníků řízení. Aniž by dovolací soud chtěl jakkoliv předvídat postup soudů nižších stupňů, lze
s ohledem na případné mimořádné okolnosti případu zcela výjimečně připustit
prolomení judikatorních závěrů, že může současně probíhat toliko jediné řízení
o vypořádání SJM účastníků [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014,
č. 13-14, str. 510)]. Dovolací soud uzavírá, že žalobou uplatněným nárokem na vypořádání částky 1 856
525 Kč z titulu investice prostředků ze SJM účastníků na výlučný majetek
žalované, z nichž dovolatel požadoval, aby mu byla nahrazena jejich jedna
polovina, tj. 928 262,50 Kč, došlo k zahájení řízení o vypořádání SJM
účastníků. Jestliže následně žalovaná uplatnila další položky k vypořádání svou
samostatnou „žalobou“, nelze uzavřít, že by tento procesní nárok žalované
způsobil, že by měla být žaloba žalobce na vypořádání SJM účastníků zamítnuta
pro údajné obcházení § 149 a násl. obč. zák. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl proto i v tomto
případě uplatněn zcela po právu. Jelikož výrok I. rozsudku odvolacího soudu opětovně spočívá ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §
243e odst. 1 a 2 in fine o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož
i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil podle §
243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto
odvolacím soudem v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.