22 Cdo 3226/2021-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalované V. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Johanou, advokátem se sídlem v Horním Jiřetíně, Gen. Svobody 297/5, o zaplacení 2 712 868 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 295/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 28 Co 106, 107/2020-512, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 23.571,- Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Mgr. Jiřího Johany.
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 C 295/2018-228, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. 10. 2019, č. j. 6 C 295/2018-238, uložil žalované, aby uhradila žalobci 1 400 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky 1 312 868 Kč žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky III –V). IV).
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 28 Co 106, 107/2020-512, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („ o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Také tvrdí, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatel uvádí, že odvolací soud nezahrnul do svých úvah některá z hledisek pro věc významných, a nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, a tedy věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud dále nesprávně zjistil skutkový stav věci, neprovedl dokazování všemi jím navrženými důkazy, stranil druhé straně, přestože ta v průběhu řízení měnila svá tvrzení, a zatížil řízení vadou nepřezkoumatelnosti. Soudy prvého a druhého stupně nedostatečně přihlédly k veškerým skutkovým tvrzením žalobce, bezdůvodně pominuly důkazní návrhy žalobce, a současně se nedostatečně vypořádaly s těmito skutečnostmi v odůvodnění rozsudku.
Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci, znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit správnost rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozsudku představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud se rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 210/2003. Žalovaná se k dovolání vyjádřila již podáním ze dne 10.
3. 2021, tj. před vydáním usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2021, č. j. 6 C 295/2018-574, kterým byl žalobce osvobozen od soudních poplatků v dovolacím řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části)
– viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st.
45/16, a další judikaturu tam citovanou. Dovolatel uvádí, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, tedy navrhuje odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. V dalším textu dovolání však takový odklon neupřesňuje, z dovolání není zřejmé, o co by mělo jít. Toto tvrzení je tak nedostatečné. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Z dovolání však vyplývá, že dovolatel převážně polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a tato podrobuje subjektivní kritice. V souvislosti s údajnou nepřezkoumatelností sice tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, ve kterém se uvádí: „Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a je proto důvodem pro zrušení takovéhoto rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Rozhodnutí odvolacího soudu však nepřezkoumatelné není, je v něm jasně uvedeno, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel (viz bod 13 a násl. rozsudku), která tvrzení účastníků považoval za neprokázaná, a také obsahuje právní hodnocení věci; navíc dovolatel své tvrzení o nepřezkoumatelnosti nijak nekonkretizuje nad rámec toho, co je uvedeno níže. Podstatnou část dovolání tvoří polemika se zjištěným skutkovým stavem. Současná právní úprava dovolacího řízení však nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s.
ř. Rovněž námitky k údajně nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3116/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3131/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1726/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1726/2009). Vady řízení (mezi které patří i dovolatelem uplatněné námitky) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23). Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést.
Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (nálezy Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Konkrétně: ve vztahu k odcizení movitých věcí, jakož i ve vztahu k odcizení, resp. neoprávněným převodům finančních částek, dovolací soud konstatuje, že se jedná o polemiku dovolatele s hodnocením důkazů odvolacím soudem, které odvolací soud odůvodnil pod body 57, 58, 59, 60, 61, a 62 rozsudku. Namítá-li dovolatel dále, že odvolací soud neprovedl dokazování jím navrženými důkazy, pod body 54 a 55 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zdůvodněno, které důkazy (a z jakých důvodů) odvolací soud neprovedl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu