22 Cdo 3285/2024-373 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Hanou Hirschovou, advokátkou se sídlem v Pelhřimově, Tylova 837, proti žalovaným 1) P. N., zastoupené Mgr. Markem Klauzem, advokátem se sídlem v Rapotíně, U Koupaliště 249 a 2) P. N., o zdržení se jednání, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 100/2022, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře dne 16. 7. 2024, č. j. 15 Co 83/2024-326, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 146,00 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Hany Hirschové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2024, č. j. 5 C 100/2022-258, uložil žalované 1) povinnost zdržet se zásahů do části pozemku parc. č. XY v délce společné hranice s pozemkem parc. č. XY a v šířce 2,5 m po celé délce této hranice ve formě stavebních, výkopových, těžebních či jiných prací, které by mohly ovlivnit statiku oplocení zbudovaného na pozemku parc. č. XY při hranici s pozemkem parc. č. XY, vše nacházející se v katastrálním území XY (výrok I), zamítl žalobu, aby shodná povinnost byla uložena žalovanému 2) (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. 15 Co 83/2024-326,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů s tím, že uvádí četné výhrady proti skutkovým závěrům nalézacích soudů. Namítá, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4002/19 (potažmo sp. zn. II. ÚS 1966/16), ve kterém Ústavní soud připustil možnost uplatnit v dovolání skutkové námitky. Za nesprávnou považuje argumentaci odvolacího soudu závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2743/2016. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Soudy podle něj dospěly ke správným skutkovým zjištěním a námitky žalované 1) nepovažuje za důvodné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolaní žalované 1) odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Dovolání není přípustné. 8. Dovolatelka především nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Jako důvod dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. namítá extrémní rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedeným dokazováním. 9. Dovolatelka však pomíjí, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 10. Dovolatelka prostřednictvím svých námitek napadá proces dokazování před soudy nižších stupňů a skutkové závěry odvolacího soudu ohledně existence meze mezi pozemky účastníků a jejího tvaru (zejména od kdy a v jaké podobě se mez mezi pozemky nachází), a dále ohledně míry zásahu do vlastnického práva dovolatelky (zda lze považovat zásah žalobce do vlastnického práva dovolatelky při stavbě oplocení za nikterak významný, nebo zda do něj bylo zasaženo podstatným způsobem) aniž by v souvislosti s těmito námitkami vymezila relevantní otázku procesního práva, kterou by se mohl Nejvyšší soud v dovolání zabývat. 11. Takové námitky přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou. Nad rámec uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že se s právním posouzením odvolacího soudu ztotožňuje a neshledává jím zjištěné skutkové závěry v rozporu s provedeným dokazováním. Závěry, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí, nejsou nikterak nepřiměřené. 12. Jenom z toho, že žalovaná 1) v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud své právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou 1) zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že se mezi pozemky účastníků mez nachází ve stejném stavu přibližně od roku 2007 a že zásah do vlastnického práva žalovaných v důsledku výstavby betonové podezdívky oplocení nebyl nikterak významný. 13. Odvolací soud provedl celou řadu důkazů (řadu svědeckých výpovědí, listinných důkazů, až po ohledání pozemků na místě samém), ze kterých vplynulo, že směrem od společné hranice byl historicky pozemek žalovaných vždy svažitý, v této části byl zarostlý a z důvodu svažitosti nebyl využíván ani nijak obhospodařován. Stávající mez se zde svým charakterem nachází přibližně od roku 2007, kdy vlastníkem pozemku nebyl žalobce, ale jeho právní předchůdce. Učinil proto závěr, že historicky se mez mezi pozemky účastníků nacházela, od roku 2007 pak ve stávající výši. Dále zjistil, že v důsledku výstavby betonové podezdívky oplocení podél společné hranice nedošlo k žádné výraznější změně charakteru meze, k jejímu zvýšení (maximálně o 20 cm) či posunu do pozemku žalované, došlo pouze k odstranění plevele, náletu a urovnání meze (vznikla rovná část tzv. plato o šíři 0,8 m, jehož polovina se nachází na pozemku žalobce a polovina na pozemku žalovaných). Ohledně míry zásahu do vlastnického práva žalovaných sice odvolací soud přisvědčil žalované 1) v tom, že při hloubení základů pro oplocení zasáhl žalobce do jejího vlastnického práva a do vlastnického práva dalších spoluvlastníků pozemku parc. č. XY tím, že bez jejich souhlasu navýšil mez a vytvořil na její horní části rovnou plochu, tento zásah však nepovažoval za nikterak významný. 14. Z uvedeného je zjevné, že nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. 15. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani další námitky dovolatelky: že žalobce zasáhl do vlastnického práva dovolatelky nezákonným postupem; že svévolně a bez souhlasu žalovaných a bez jakékoliv náhrady zabral nezanedbatelnou část jejich pozemku; že po dovolatelce nelze spravedlivě požadovat, aby trpěla omezení svého vlastnického práva pouze proto, že by odstranění meze mohlo znamenat narušení statiky plotu ve vlastnictví žalobce; že není správná argumentace odvolacího soudu judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2743/2016. Dovolatelka ani v souvislosti s těmito námitkami totiž neformuluje žádnou právní otázku ani nevymezuje zákonný předpoklad přípustnosti dovolání. 16. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. IV. Závěr a náklady řízení 17. Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu