22 Cdo 3302/2022-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 555/31, proti žalovanému T. S., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 333/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2022, č. j. 28 Co 277/2021-514, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2022, č. j. 28 Co 277/2021-514, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 C 333/2019-265, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným v tomto výroku (výrok I), předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na úhradu vypořádacího podílu 1 675 000 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 28 Co 277/2021-514, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku III tak, že výše vypořádacího podílu činí 2 900 000 Kč, a
ve výrocích IV a V tak, že o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje. Ve výroku II a ve zbývající části výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, dále že obdobné právní vztahy jsou v ustálené rozhodovací praxi řešeny odchylně, a též proto, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, resp. proto, že právní otázky, na jejichž řešení je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, měly být dovolacím soudem posouzeny jinak; jako důvod dovolání uvádí nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný předně nesouhlasí se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, který zvolily soudy nižších stupňů, a považuje jej obecně za nespravedlivý, neboť žalovaný byl rozhodnutím soudu proti své vůli zbaven vlastnického práva ke všem nemovitostem. Má za to, že jednotlivé pozemky měly být rozděleny mezi účastníky, resp. že žalovanému měla být přikázána do jeho výlučného vlastnictví alespoň část pozemků. Soudy dále dostatečně nezohlednily jeho námitky ohledně nepravé držby žalobkyně, neboť žalovanému bylo z její strany znemožněno předmětné nemovitosti užívat.
Žalovaný také nesouhlasí se stanovením ceny vypořádacího podílu, neboť soudy nižších stupňů vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného znalkyní, u níž jsou dány zásadní pochybnosti o její podjatosti. Namítá rovněž nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaný neprokázal svou solventnost k úhradě případného vypořádacího podílu žalobkyni. Požadavek soudu na prokázání solventnosti navíc považuje za nezákonný. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný dále navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť mu hrozí závažná a neodstranitelná újma ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř. spočívající v tom, že pokud na základě napadeného rozsudku dojde ke vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, bude moci žalobkyně s předmětnými nemovitostmi nově jako výlučný vlastník libovolně disponovat, např. je převést na třetí osobu, anebo nemovitosti zatížit jakýmkoliv omezením vlastnického práva. To by v případě zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem žalovanému znemožňovalo reálně se na žalobkyni domáhat případného vrácení nemovitostí zpět do podílového spoluvlastnictví a navrácení zapsaného právního stavu v katastru nemovitostí do původního stavu.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že dovolání žalovaného je na samé hranici projednatelnosti s ohledem na nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Žalovaný totiž v úvodu dovolání parafrázuje § 237 o. s. ř., přičemž (logicky rozporně) uvádí všechny čtyři možné předpoklady přípustnosti dovolání, ovšem bez bližší argumentace ohledně toho, jakých právních otázek se týkají a v čem konkrétně ve vztahu ke konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu spatřuje žalovaný v postupu odvolacího soudu jejich naplnění.
Z dalšího obsahu dovolání se nicméně podává, že pokud již žalovaný ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu nějakou konkrétní právní argumentaci alespoň částečně uvádí, pak z ní lze dovodit, že odvolací soud měl postupovat v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K ostatním předpokladům přípustnosti dovolání se z obsahu dovolání nic bližšího nepodává, pročež se dovolací soud v rámci svého přezkumu mohl zabývat pouze tím, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu namítanou žalovaným či nikoliv.
Dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, dovolání žalovaného tudíž není přípustné. Žalovaný nesouhlasí se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, jak jej zvolily soudy nižších stupňů, přičemž má za to, že mělo dojít k rozdělení jednotlivých nemovitostí mezi účastníky. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Co se týče dovolací argumentace žalovaného k rozdělení nemovitostí (i v kontextu v dovolání citované judikatury dovolacího soudu), je třeba hned úvodem poznamenat, že z dovolání žalovaného ve skutečnosti neplyne, že by žalovaný požadoval reálné rozdělení věcí tak, jak má na mysli § 1144 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), či že by zpochybňoval závěr odvolacího soudu o nedělitelnosti předmětných pozemků, nýbrž požaduje pouhé „rozdělení“ jednotlivých nemovitostí jako celků mezi jednotlivé účastníky. Žalovaný tedy fakticky požaduje přikázání některých nemovitostí do svého výlučného vlastnictví (a některých do výlučného vlastnictví žalobkyně), nikoliv reálné rozdělení věcí ve smyslu rozdělení každého jednotlivého pozemku na dvě části odpovídající spoluvlastnickým podílům. Žalovaným citovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu proto není zcela přiléhavá, neboť žalovaný zaměňuje pojmy reálného rozdělení věcí s přikázáním jednotlivých věcí do výlučného vlastnictví jednoho či druhého spoluvlastníka, a odkazuje tudíž nesprávně na judikaturu týkající se dělitelnosti pozemků, přestože reálné rozdělení pozemků ve skutečnosti nepožaduje.
Nerelevantní jsou proto odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003 (tato a všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), která se obě vztahují právě k problematice reálné dělitelnosti věci. Naopak k odkazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn.
22 Cdo 789/2019, týkajícího se vypořádání souboru pozemků, dovolací soud uvádí, že tento rozsudek by v projednávané věci mohl být použitelný, žalovaný k němu nicméně neuvádí žádnou podrobnější právní argumentaci, přičemž zejména nevymezuje, jakým způsobem mají být ve vztahu k tomuto rozhodnutí splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolací soud se jím proto nemohl konkrétně zabývat. Dále, pokud žalovaný v rámci dovolání namítá, že se odvolací soud reálným rozdělením předmětných nemovitostí řádně nezabýval či o dělitelnosti nemovitostí vůbec neuvažoval, dovolací soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je naopak zřejmé, že odvolací soud tuto možnost jakožto primární způsob vypořádání spoluvlastnictví uvážil, přičemž dospěl k závěru, že vypořádávané nemovitosti dělitelné nejsou, a tento svůj závěr pečlivě zdůvodnil (zohlednil zejména výměru jednotlivých pozemků vzhledem k velikosti podílů, následnou možnost využití takto rozdělených pozemků, a dále konfliktní vztahy mezi účastníky – viz body 22 a 23 napadeného rozhodnutí).
Žalovaný navíc samotný závěr o reálné nedělitelnosti pozemků ani nerozporuje, neboť ve skutečnosti požaduje rozdělení jednotlivých pozemků mezi účastníky, čímž však nenavrhuje nic jiného, než přikázání některých nemovitostí do svého výlučného vlastnictví (a některých do výlučného vlastnictví žalobkyně), jak bylo nastíněno již výše, což však neodpovídá pojmu reálné dělitelnosti tak, jak jej chápe ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stejně tak se nicméně odvolací soud vypořádal i s touto možností vypořádání, a sice s možností přikázání jednotlivých nemovitostí jednotlivým spoluvlastníkům tak, že by část nemovitostí (případně bylo zvažováno, že alespoň některé z nich) byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného.
Rovněž přesvědčivě odůvodnil, proč k tomuto způsobu vypořádání nemohlo být přistoupeno (zohlednil tytéž argumenty jako v případě reálného rozdělení pozemků, především velikost podílů a konfliktní vztahy mezi účastníky, dále i zajištění přístupu k jednotlivým pozemkům – viz body 24–26 napadeného rozhodnutí). S těmito konkrétními závěry dovolání nijak věcně nepolemizuje a ani není z dovolání patrno, jakým konkrétním způsobem co do přikázání částí pozemků do vlastnictví žalovaného měl odvolací soud rozhodnout, neboť žalovaný odvolacímu soudu toliko vytýká, že se o nalezení přijatelného a spravedlivého řešení vypořádání vztahů mezi účastníky ani nepokusil.
Následně odvolací soud vysvětlil, proč přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně, a nikoliv žalovaného, přičemž se zaměřil zejména na velikost podílů, současné i budoucí účelné využití nemovitostí, existenci rodinných vazeb a solventnost účastníků, přičemž veškerá tato kritéria jednoznačně převážila ve prospěch žalobkyně; své závěry odvolací soud opět řádně odůvodnil (body 27–30 napadeného rozhodnutí). Úvaha odvolacího soudu tak v žádném případě nevybočuje z mezí zjevné přiměřenosti rozhodnutí, naopak je pečlivě a přesvědčivě odůvodněná s odkazy na relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dovolací soud tak nemá, co by ve vztahu ke zvolenému způsobu vypořádání spoluvlastnictví v této věci z pohledu dovolacích námitek vytknul. Žalovaný dále namítá, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily jeho námitky ohledně nepravé držby žalobkyně, z jejíž strany bylo žalovanému bráněno v užívání společných nemovitostí. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, protože posouzení držby není pro projednávanou věc – řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví – relevantní, jak správně uzavřel již odvolací soud (viz bod 32 napadeného rozhodnutí).
Žalovaný navíc k této otázce nijak nevymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaný dále namítá nesprávné stanovení ceny vypořádacího podílu z důvodu podjatosti znalkyně, která v řízení zpracovala znalecký posudek k ocenění předmětných nemovitostí. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se jedná pouze o namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Tak tomu ovšem v daném případě není, a proto se namítanou vadou dovolací soud nemohl zabývat; jako procesní otázku přitom žalovaný tuto námitku nevymezuje žádným způsobem z hlediska formulace důvodů přípustnosti dovolání. Zcela nad rámec pak dovolací soud konstatuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádné pochybení, neboť již soudem prvního stupně bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že znalkyně podjatá není, tudíž nebyl dán žádný důvod pro ustanovení jiného znalce k určení ceny vypořádávaných nemovitostí.
Odvolací soud navíc zcela správně nechal znalecký posudek zaktualizovat s ohledem na vývoj cen v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně a vydání rozhodnutí v odvolacím řízení a při jednání provedl rovněž výslech znalkyně. Žalovaný dále namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaný neprokázal solventnost k úhradě vypořádacího podílu; požadavek na prokázání solventnosti považuje za nezákonný. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Nejprve je třeba uvést, že požadavek na prokázání solventnosti účastníka není v žádném případě nezákonný, neboť již přímo z § 1147 o.
z. plyne, že přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům se děje za přiměřenou náhradu. Požadavek solventnosti je proto naopak jednou ze základních podmínek nezbytných pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků, přičemž hlavním smyslem tohoto požadavku je, aby se zamezilo tomu, že spoluvlastník, který přišel o svůj spoluvlastnický podíl a jemuž za něj byla přiznána náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel tuto náhradu vymáhat exekučně. Požadavek na prokázání solventnosti pak plyne i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, na něž rovněž správně odkazoval v napadeném rozhodnutí odvolací soud).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále podává, že při rovnocenných kritériích může být rozhodujícím pro přikázání věci objektivní schopnost náhradu poskytnout z hlediska dispozice volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním a použitím dříve ve srovnání se spoluvlastníkem druhým, ačkoliv i ten by podmínku solventnosti k poskytnutí náhrady obecně splňoval (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, publikované rovněž v časopise Soudní rozhledy č. 1/2007, s.
23). V projednávané věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně disponuje finančními prostředky k vyplacení vypořádacího podílu na svém účtu, zatímco žalovaný doložil toliko předběžnou nabídku úvěru, resp. jeho předběžnou kalkulaci. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že žalobkyně požadavek solventnosti splňuje, zatímco žalovaný nikoliv. K tomuto dovolací soud pouze dodává, že i kdyby předložená nabídka úvěru solventnost žalovaného byla schopná prokázat, žalobkyně by stejně s ohledem na výše citované závěry rozhodovací praxe tomuto požadavku dostála lépe, nehledě na to, že k rozdílu v solventnosti účastníků se podle této praxe přihlíží až za situace, kdy ostatní posuzovaná kritéria vyznívají pro účastníky rovnocenně, což v tomto případě splněno nebylo.
Jinými slovy řečeno, to, zda nabídka úvěru předložená žalovaným byla schopná prokázat jeho solventnost či nikoliv (čímž však dovolací soud nezpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu), by na výsledek sporu a zvolený způsob vypořádání stejně nemělo vliv, neboť odvolací soud při rozhodování, komu nemovitosti přikázat, zohledňoval více kritérií, která jednoznačně vyzněla ve prospěch žalobkyně, která prokázala i (lepší) solventnost k úhradě vypořádacího podílu. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. je odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o.
s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.