22 Cdo 335/2022-722
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně V. B., narozené XY, bytem ve XY, proti žalované M. O., narozené XY, bytem v XY, o 680 816 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 26/2004, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2021, č. j. 19 Co 275/2021-711, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 3. 2021, č. j. 23 C 26/2004-692, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2021, č. j. 23 C 26/2004-701, zastavil dovolací řízení o dovolání žalované ze dne 4. 1. 2021.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 9. 2021, č. j. 19 Co 275/2021-711, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že dovolání je podáno za podmínek § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a současně se jedná o případ, kdy vzhledem k specifičnosti nastalé situace má být soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jako důvod dovolání označila vadu spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka odkazuje na zákaz multiplikace poplatků v téže věci. Tvrdí, že v řízení bylo podáno dovolání opakovaně, a proto soud nebyl oprávněn vybrat soudní poplatek za tentýž úkon podruhé. Nalézací soudy měly také nesprávně posoudit lhůty pro doručování. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci trpí dovolání vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, z toho důvodu, že dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a současně že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Již takové vymezení přípustnosti dovolání zakládá jeho vadu, neboť žalovaná uplatňuje dva vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání opírající se o odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe vyjadřuje stav, kdy existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od jejíchž závěrů se odvolací soud odchýlil.
Přípustnost dovolání založená tím, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak naproti tomu znamená, že určitá právní otázka je Nejvyšším soudem již vyřešena, podle názoru dovolatele však nesprávně, a Nejvyšší soud by k dané otázce měl pro budoucí období zaujmout jiné, odlišné stanovisko. V obou případech však musí být z dovolání patrno, ve vztahu ke kterým konkrétním právním otázkám má být přípustnost dovolání založena. Z dovolání však ani není patrno, ke které otázce procesního práva dovolatelka uvedené předpoklady přípustnosti vztahuje, a dále neoznačuje, byť i jen jediné, rozhodnutí dovolacího soudu, které by buď odvolací soud v napadaném rozhodnutí nerespektoval, nebo jehož závěry by měl dovolací soud přehodnotit.
Nadto Nejvyšší soud setrvale vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. V souzené věci žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil, že v tomtéž řízení byl již jeden soudní poplatek za tentýž právní úkon vybrán, přičemž tuto námitku neuplatnila v řízení před odvolacím soudem. Odvolací námitky byly totiž založeny výhradně na argumentaci, že dovolatelka zaplatila soudní poplatek z dovolání včas.
Pokud se proto odvolací soud otázkou „multiplicity“ soudních poplatků nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu