22 Cdo 3365/2023-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně R. K., zastoupené JUDr. Klárou Sekretovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 927/6, proti žalovanému I. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, o zaplacení 582 645 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 244/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 25 Co 228/2022-286, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 25 Co 228/2022-286, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem dne 29. 7. 2022, č. j. 3 C 244/2018-224, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 582 645 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 151 940 Kč (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 187 695,20 Kč do 20 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 25 Co 228/2022-286, rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II změnil tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 187 622,60 Kč ve lhůtě 90 dnů, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 335,50 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II). II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, „že napadené rozhodnutí stojí na vyřešení následujících otázek hmotného i procesního práva, přičemž odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň některá z těchto otázek dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena: „1) Je vzhledem ke znění § 1127 o. z. ve spojení s § 1122 o. z. přípustné odůvodnění odvolacího soudu, že spoluvlastník, který věc ve společném vlastnictví užívá a prokazatelně hradí veškeré platby za odběr elektrické energie na společném odběrném místě, musí pasivnímu spoluvlastníku, který nemovitost taktéž užívá, prokázat rozsah skutečného odběru energií, jinak neunese důkazní břemeno a břemeno tvrzení?
2) Je vzhledem ke znění § 1127 o. z. ve spojení s § 1122 o. z. dostačující jako protidůkaz neformální stvrzenka o odlišném bydlišti (zde o zaparkování karavanu), a blíže nezkoumaná tvrzení osob nepředvolaných v rámci dosavadních soudních řízení, jak dovozuje odvolací soud v bodě 18 napadeného rozsudku? 3) Je správné tvrzení odvolacího soudu, že k závěru o neunesení důkazního břemene u úvěru spadajícího do společného jmění manželů týkajícího se předmětné nemovitosti (úvěr na výstavbu), který po rozvodu manželství a vypořádání SJM fikcí zcela uhradila žalobkyně, postačí nedoložení textu smíru uzavřeného s třetí osobou před rozvodem manželství, který dle právních předpisů nemůže nijak omezit SJM ani rozsah práv a povinnosti spoluvlastníků nemovitosti mezi sebou navzájem?
4) Je vzhledem k základním zásadám a principům, na kterých stojí právní řád
jako celek i samotný občanský zákoník, správné právní posouzení odvolacího soudu, že ve prospěch žalobkyně (která bez pochyby řádně pečovala o společný majetek a vlastní silou a pílí splatila společný závazek - úvěr, až na výjimky hradila sama platby spojené se službami při provozu a údržbě předmětné nemovitosti a která dosahuje nízkých příjmů) nebylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů žalovanému, který z celé situace dlouhodobě tyje a jedná zjevně v rozporu se zásadou dobrých mravů, a to pouze z důvodů dle bodu 22. napadeného rozsudku?“
4. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. K otázce ad 1):
11. Obsahem dovolacích námitek je především v dovolání nepřípustná kritika skutkových závěrů nalézacích soudů (k tomu viz závěry shrnuté v odstavcích 13 a 14 tohoto rozhodnutí) o tom, že žalovaný neužíval společnou nemovitost v takovém rozsahu, aby byl povinen hradit polovinu spotřebované elektřiny. Nalézací soudy vyšly ze skutkových zjištění, že nemovitost užívala sama žalobkyně a dcera účastníků řízení; žalovaný v rozhodném období neužíval nemovitost „od jara do podzimu“, kdy žil v karavanu mimo společnou nemovitost.
Judikatura Nejvyššího soudu přitom vysvětlila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018 – uveřejněný, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), že u nákladů vynaložených na společnou věc je třeba podle § 1136 o. z. rozlišovat, zda se jedná o náklady nutné pro zachování věci či nikoliv. Elektrická energie primárně slouží jen tomu, kdo v domě bydlí (k pohodě bydlení). Konečně žalobkyně ani netvrdila, že by spotřebovaná elektřina, jejíž náhrady se domáhá, byla nutná pro zachování nemovitosti.
Potom ale platí, že by její cenu měl hradit ten, kdo nemovitost skutečně užíval a odebíranou elektrickou energii spotřeboval. Vzhledem k tomu obstojí úvaha odvolacího soudu, že žalovaný nemovitost neužíval v takovém rozsahu, aby mu mohla být uložena povinnost hradit celou polovinu nákladů na dodanou elektřinu.
12. K otázce ad 2):
13. Odvolací soud měl v posuzované věci za prokázané, že žalovaný s karavanem v kempu mimo společnou nemovitost nejenom parkuje, ale že se tam od dubna do října kalendářního roku i trvale zdržuje. Proto uzavřel, že žalovaný společnou nemovitost od dubna do října neužíval. Proti tomuto závěru dovolatelka brojí námitkami, které se však omezují na obecné tvrzení, že soud tento závěr založil na nesprávném a nedostatečném skutkovém zjištění, a že jí neumožnil prokázat tvrzení o opaku. Jde tak ve svém souhrnu o obecnou polemiku jednak se skutkovými závěry a jednak s hodnotícími procesy provedených důkazů, kdy se žalobkyně domnívá, že odvolací soud měl dospět k jiným skutkovým závěrům a měl jiným způsobem hodnotit provedené dokazování.
14. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší přitom soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové námitky, které dovolatelka činí, tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
15. Přisvědčit nelze ani tvrzení žalobkyně, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést.
Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Odvolací soud tuto svou zákonnou povinnost splnil.
16. K otázce ad 3):
17. K této právní otázce dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene ohledně jejího požadavku na zaplacení ? částky uhrazené na původně společný úvěr účastníků. I v této části dovolání dovolatelka svými námitkami v podstatě napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem i soudem prvního stupně a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Podle výše uvedené judikatury uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
18. K otázce ad 4):
19. Dovolání do výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, proto se dovolací soud nemohl námitkami žalobkyně v této části dovolání zabývat.
20. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu